Výstup na Monte Cinto (2 706 m), nejvyšší hora v Korsických Alpách i na Korsice

Monte Cinto v hřebeni Korsických Alp

Řekne-li se Korsika, vybaví se většině našinců několik věcí. V první řadě ostrov, následuje moře, koupání, Napoleon Bonaparte, příroda a samozřejmě také hory. A o ty nám půjde především. Tedy, abych byl úplně přesný, zaměříme se hlavně na nejvyšší vrchol celého ostrova Monte Cinto.

Co ještě prozradit úvodem? Snad pouze tolik, že hora dosahuje výšky v rozmezí od 2 706 metrů do 2 710 metrů. Copak? Připadá mi, jako bych slyšel protestující hlasy. Tvrdíte, že něco takového není možné a každý kopec musí mít jasně danou výšku. No dobrá, vysvětlím zádrhel.

Údaje o Monte Cintu se v mapách, katalozích či průvodcích s neochvějnou pravidelností rozcházejí. Každý prospekt uvádí něco jiného. Co tedy s tím? Nebudeme si zoufat a coby rozumní lidé si vybereme výšku sami. Ať si říká, kdo chce co chce, já se domnívám, že míra 2 710 metrů zní překrásně. Alespoň k mým uším se takový údaj nese lahodněji než například 2 706.

Cesta na Korsiku

Dosti ale statistických údajů, přejděme k akci. Nejprve se potřebujeme na Korsiku dostat. Jak to učiníme? Buď letadlem (to nebyl náš případ), nebo po silnici a následně trajektem (to už náš případ byl).

Loď z italského Livorna nás vyhodila v Bastii, odkud jsme přes přímořské letovisko St. Florent, kostelík San Michele de Murato a podél říčky Golo (skalnatou soutěskou se projíždí po úzké, klikatící se silničce, kde se vozidla jen tak tak vyhnou a před každou zatáčkou, neb není vidět za roh, je nutno troubit) jsme dorazili k přehradní nádrži u městečka Calacucia. Před ní jsme zahnuli, a šplhajíce silnicí vzhůru, utábořili se k večeru v kempu u obce Lozzi (cca 1 040 metrů nad mořem).

Oproti prosluněnému St. Florentu se sice poněkud ochladilo, dalo se to ale snést. Spíš nás, neboť jsme odchod na túru naplánovali na šestou hodinu ranní, znepokojovalo, kdo nás se svítáním vzbudí. Jak se nakonec ukázalo, strachovali jsme se zbytečně. S úderem páté hodiny nás probudilo chrochtání prasat.

Čuníci se radostně proháněli kempem a nebrali žádný ohled na rušení nočního klidu. To jsou ale potvory, co? Jinak, když už jsme u vepřů, dovolím si malinko odbočit. Jak jsme se přesvědčili následně, na Korsice pobíhají prasata volnou přírodou zcela běžně. Toulají se po lesích, silnicích a na frekventovaných místech dokonce očekávají, že dostanou od turisty nějaký chutný pamlsek.

K chatě Berg de Petra Pinzuta a Erco

Vraťme se ale k ději. S šestou hodinou, kdy ještě panuje víceméně tma, vyrážíme do terénu. Ihned od počátku stoupáme. Kráčíme buď po prašné cestě plné výmolů, nebo si zkracujeme úseky úzkými pěšinkami, vedoucími mezi trnitými keříky. Ty nesou název makije. No, podle učených knih se správně píše macchie, s prominutím se ale budu o pichláčích zmiňovat tak, jak se jejich jméno vyslovuje. Přece si nebudu dělat problémy.

Jak stoupáme, vyloupne se nad obzor slunce. Svítí nám do zad a ozařuje skalní masiv, který hodláme zdolat. Proč nepřiznat, hory vypadají vskutku impozantně. A nic na tom nemění ani skutečnost, že se náš hlavní cíl prozatím ukrývá v bílých obláčcích. Zhruba po hodině a půl přicházíme k chatě Berg de Petra Pinzuta (1 600 metrů), u níž se rozprostírá parkoviště. Alespoň je tak uvedeno v průvodci.

Pravda, plac dosahuje slušné šíře, slovo parkoviště bych si ale dovolil dát do velkých uvozovek. Vzhledem ke stavu hliněné cesty se nenajde příliš vozidel, která vyšplhají až sem. Mnohem spíš skončí se zničeným podvozkem v půli cesty, jako se to povedlo automobilu, jejž jsme prve úspěšně minuli.

Následuje další výstup a následně sestup k chatě Refuge de l´Erco (1 667 metrů). Tady už přestává sranda. Hlavní krpál totiž začíná právě zde. Skalnatý masiv se tyčí přímo před námi jako nelítostný obr, už teď víme, že nás čeká pořádná makačka. Krátce se tedy osvěžíme a nabereme z potoka vodu. Začíná tříhodinový výstup.

Monte Cinto

Zprvu postupujeme sutí. Pod podrážkami podjíždějí drobné kamínky, pořád ale běží o rozcvičku proti tomu, co nás čeká. Relativně solidní stezka totiž zanedlouho nadobro zmizí. Oblézáme skály a šplháme vzhůru žlaby, překonáme římsu a malou plotnu. Dereme se vzhůru a v podobě malých mravenečků šplháme na homoli cukru. Současně se střetáváme s Čechy z vedlejšího kempu, kteří vyrazili vzhůru už o půl páté a nyní peláší zpět.

Těžko soudit, jestli se nás rozhodli povzbudit, každopádně nás zahrnuli konstatováním, že bude ještě hůř. A opravdu. Lezeme téměř po čtyřech. Až jeden začne dávat za pravdu Němcům, kteří prý občas nazývají horu "Monte Schindo", což zní v překladu jako "Monte rasovina".

Přesto vítězíme. Ostatně proto tady také jsme. K vlastnímu překvapení náhle vylézáme na jakousi plošinu, z níž je samotný vršíček, co by krikeťákem dohodil. Po kamenech vylézáme na nejvyšší bod. Vítá nás tady kříž, polorozpadlá vrcholová knížka, do níž se už v podstatě nelze zapsat, a již zmíněné balvany. Dále se zde také vyskytuje plno dalších Čechů, kteří sem vylezli z opačné strany z Haut - Asco (prý běží o mnohem náročnější výstup), nechybí ani Němci. Ti pějí svoji hymnu. Navíc vzduchem poletují kavky, hledající něco na zub. Že by kroužili kolem nás? Copak vypadáme tak bídně?

No nic, dosti šprýmů. Přece se kvůli dosažení vrcholu nezblázníme radostí. Radši si v klidu odpočineme a s dvanáctou hodinou spořádáme oběd. Současně obhlížíme krajinu. Kolem dokola se zvedají vysoká skaliska a hluboko pod námi se ukrývají doliny. Litujeme, že panuje opar. Jinak, jak totiž slibují v průvodci, lze za dobrého počasí spatřit i moře. I když, kdo ví?

Čas kvapí, nezbývá, než pokračovat v cestě. Uhýbáme ze stezky, jíž jsme vyšli vzhůru, přičemž se jako malé děti těšíme, že místo namáhavého stoupání konečně přijde sestup. Ovšem ouha. Šeredně se pleteme. Sice zprvu slézáme dolů, jelikož to z nejvyššího vrcholu nikam jinam ani nejde, poté se ale drápeme na další kopec, z něhož se dá hřebenovkou dojít na pověstnou turistickou stezku GR 20.

Ta se táhne ostrovem od severu k jihu, nebo, pokud mé tvrzení někomu není po chuti, od jihu k severu. Nás ovšem zajímá něco jiného. Z vrcholu se otevřel nejlepší výhled na Monte Cinto, jaký jsme dosud měli. Až se člověk pomalu diví, jaký krpál slezl.

Lac du Cinto

Potom nás čeká skutečně sestup. Scházíme kamenitou sutí, jež podkluzuje pod nohama, pořád ale jde o lepší variantu, než se vracet stejnou cestou, jíž jsme šplhali vzhůru. Přicházíme k plesu Lac du Cinto. To se k naší lítosti po celou dobu nachází ve stínu, a tak do něj, a může za to i chladný vítr, nikdo nevleze. Pokračujeme v sešupu. Znovu zavítáme k chatě Erco a následně se okolo víceméně nefunkčního parkoviště, kde kupodivu stojí dodávka, vracíme do kempu stejnou cestou, jakou jsme ráno uháněli vzhůru.

No, tady trochu lžu. Za prvé jsme ráno neuháněli a za druhé sestupová cesta nebyla úplně stejná. Ač jsme byli varováni, že se nevyplácí chodit přes makije, zamíříme mezi trnité keře. Sice tak učiníme víceméně nedopatřením, leč stane se. Prozradím na rovinu, není to žádná slast. I proto se raději v podobě spráskaného psa, a nejsem sám, vracím na normální cestu a raději jdu oklikou.

Jak se ukázalo později, učinili jsme dobře. Zakrvácené nohy a rozedrané ponožky těch, co se prodírali makijemi v kraťasech, mluvily za vše. A pak že se spráskaní psi mají vždy špatně. Pro nás to neplatilo.

To už ale nádherná, byť náročnější túra končí. S pocitem dobře vykonané práce (já vím, slovo práce se sem příliš nehodí, ale lepší přirovnání mne nenapadlo) se po setmění uvelebujeme ve stanech, aby nás ráno zase probudilo prase. Tentokrát však místo chrochtání dobývalo odpadkový koš, což mělo na svědomí, že se jistý jedinec dokonce zprvu v rozespalosti divil, co ti popeláři tak brzo ráno blbnou.

To už ale, jak pozoruji, zabředávám úplně jinam, neboť dané údaje nemají s Monte Cinto nic společného. Proto končím tento článek a provolávám: Ať žije téměř 2 000 vystoupaných a sestoupaných metrů i zdolaná kóta 2 710 metrů! Nebo to snad bylo 2 706 m? No, nebudu to řešit. Hlavně, že se zadařilo.

Monte Cinto, turistická mapa

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.