Durmitor a Bobotuv kuk, Černá Hora a treky

Via Monte Negro! Durmitor, soutěžní článek č. 6, Treking s Tilakem 2008

Černá Hora, cestovní hit posledních let, je Čechy velmi oblíbená země a to nejen díky své mozaice strmých hor, mnohačetných jezer, dramatických kaňonů, řek i lesů, nížinných pasáží kolem Skadarského jezera či mořských pláží od Herceg Novi až po Adu. Ale i díky snadnému dorozumívání (ó ten jazyk slovanský), oblibě u místních obyvatel či velice příznivým cenám téměř čehokoliv. Ideální atributy pro ideálně prožitou dovolenou naší čtyřčlenné výpravy: Tomáše, Jíťi, Kuby a Máji.

Z Prahy jezdí jeden lůžkový vůz černohorských drah, který se několikrát během cesty přepojuje, aby zdárně absolvoval více jak jednodenní cestu do přímořského Baru. Když ještě k tomu chytnete bezva pár mladých lidí, čas uplyne rychlostí blesku. Musím konstatovat, že pokud neumíte dobře smlouvat ceny, zdejší taxislužba, občas bez licence či STK, se vám snadno prodraží. Někdo jede za 70, jiný usmlouvá na 35 euro. A to ani nebudu líčit, jakým způsobem řídí své rozpadající se auto. Adrenalin je slabé slovo.

Národní park Durmitor, naše první zastavení, je překrásné pohoří s pohostinnými lidmi. Do svého kempu u Ivan dolu láká kolemjdoucí pan Šamšal, který nejdříve vyjmenuje české cestovní kanceláře jako reference a pak nabídne velejemnou trnkovici. Nedaleké pohlednicové Črno jezero lze kolem dokola obejít lázeňskou pěšinou a můžete se v jeho vodách i vykoupat.

Celé durmitorské panoráma je pohledem z doliny Poljana doslova jak na dlani. Kaňon řeky Tary, gigantický a po Grand kaňonu 2. nejhlubší na světě, je nejlepší pozorovat z vrcholu Čurovac. Tam každý zapomene, na co zrovna myslel a na tomto vzduchem opředeném místě mu spadne úžasem brada. Mlčky pak sedíme na kameni a zíráme a nevěříme. Večer pak u plápolajícího ohně v kempu probíráme se Šamšalem život, popíjíme slífku a plánujeme zítřek.

Nástup do hor byl drsný, ostatně dalo se to čekat. Parta Čechů poradila, kde přespat a co navštívit. Neuplynula ani hodina a už jsme těžce bloudili. Ano, červená značka tu byla stále mezi námi, ale Stará katun Lokvice byl špatný cíl. Jeden našinec, takový horský kamzík (neboť za jeden den oběhl polovičku Durmitoru), poradil a na mapě ukázal, že katun Lokvice je velice blízko, jen o jednu dolinu vedle. Ledová pecina (jeskyně) zas ukázala přírodní kouzlení a tady nepadala jen brada, ale rovnou celá čelist.

Tak si tak stojíme u ohromného vchodu a hlouběji, tak o 25 metrů, nejen že byla teplota o nějakých 30 stupňů nižší, ale hlavně tu sídlí krápníkové království z ledu. S čelovkou jsme se s Kubou proplétali mezi nimi a hráli si na speleology - objevitele. Byl to jeden z těch okamžiků, na které nikdy nezapomenete. Večer před spaním sedíme s početnou českou rodinkou u ohně a do širokých hvozdů se z Lokvice linou ryze české táborové songy. Vše nejlepší k výročí svatby Jíťo!

Ráno nás vzbudil přízemní mrazík a po ochutnávce sýra od místního bači stoupáme neznačenou cestou po travnatém koberci až k sedlu Trojni prevoj. U výchozího bodu ke zdolání nejvyšší kóty pohoří, Zeleného viru (plesa), si schováváme batohy pod kámen a hurá nahoru na horu! V 2 523 m jsme dle času (poprvé a naposledy) a Bobotuv kuk byl pokořen! Prý je z Minin bogaz větší rozhled, ale jsme na 2. nejvyšší hoře ČERNÉ HORY a panorámata jsou famózní. Moc krásný je hřeben Šareni pasovi, rozvrásněný do neskutečných rozměrů. K planinárskému domu u Škrčka jezera docházíme v noci za světla čelovek, přes stáda polospících krav, kterým až hrozivě problikávaly jejich oční bulvy.

Dopolední koupel v křišťálově čistém jezeru jsme si nemohli nechat ujít. Výšlap na vrchol Planinica byl dost krutý a nekompromisní, 600 metrů převýšení na 1,5 kilometru délky pochodu. Nebyl tu žádný ostrý vrchol či rozeklané skalní bloky, ale travnatá plocha velikosti malého fotbalového hřiště. Krásný odpočinek s ještě hezčími výhledy. Do Ivan do se šlo svižně a téměř pořád z kopce. Bylo tu hodně zelených pastvin a mimo krav naprostá samota. Později několik opuštěných salaší a jeden odpočívající páreček českých doktorů. Se setměním jsme již byli v kempu.

Loučíme se s Durmitorem, biosférickou rezervací pod záštitou UNESCA a ze Žabljaku si bereme taxíka. Pan šofér vyjmenoval česká města, kde krátce pracoval a na chvíli se zastavil u gigantického mostu Tara, postaveném přes stejnojmennou řeku, která se kdesi dole zařezává do krajiny. Cílovým místem se stalo Biogradské jezero, kemp v národním parku Biogradská Gora. Spali jsme mezi stromy velikány jednoho z nejstarších pralesů Evropy. Tady se mluvilo hlavně česky, byl tu zájezd cestovky z Brna. A aby té češtiny nebylo dost, po jednom kmeni stromu bylo vyřezáno několik jmen 16 let starých.

Třídenní přechod pohoří Bjelasica byl až na jednu výjimku nádherný. A tou bylo značení. Bylo na začátku, bylo na konci. A nic mezi tím. Nicméně později to jezera, travnaté planiny a nespočetné trsy borůvek náležitě vynahradily. Vystoupali jsme nad prales a v katunu Dolovi posvačili, místní novodobý bača byl zábavný. Pak následovala krajina, která je pro tuto oblast charakteristická. Totiž jakoby nekonečné travnaté lysé hory, s jedinou vyjetou cestou, která sleduje hlavní hřeben Bjelasice. Občas tudy projedou džípy s turisty a zanechají za sebou prašnou vzpomínku. Přes různé peripetie a skrz osamělá lidská obydlí bivakujeme u Šiška jezera.

Ráno jsme se opět vyhoupli na hřeben a pod místní dominantou, vysílačem na Zekově Glavě, se slunili u Pešice jezera. Nejvyšší bod pohoří, Črnou Glavu, jsme nechali nepokořenou. Po strastiplném bloudění jsme nakonec spali kdesi u lesa za vrchem Lokva. Na ten si však jistě vzpomeneme, neboť volně pobíhajícím urostlým koním tu od slunce zářili jejich rozevláté hřívy. Zvuk flétny, který se z nedaleké salaše rozletoval do světa, podmanivě působil na dobrou noc jako ukolébavka.

Dále se cesta vinula po zalesněném hřebeni s moc pěknou kulisou dvouhrbého pohoří Komovi. Jeden vysoký děd, který se z jeho chýše vynořil jako pohádková bytost, nás zdárně nasměroval k obci Andrijevica, kam to bylo po nepříjemném asfaltu nutné překonat. Rozloučili jsme se tak se hřbety skvostné Bjelasice a taxíkem se přemístili do Gusinje, městečka desítek smíšenek, minaretu a vynikající pekárny. Nástup do Prokletije (Prokletých hor) procházel skrz uličku, kde jak děti ze sousedních zahrad spatřili turisty "na těžko", seběhli se k plotu a začali mávat jako kosmonautům, kteří se zrovna chystali k odletu. Samé hellou, hi. Někde v polovině 7 km dlouhého údolí byl zapadlý palouček, kde to bylo pro stany jak dělané.

A nastal den, který byl opět něčím neobyčejný. Vstoupíte do údolí Grbaja, kde jste na louce jako jevišti a hledíte kolem sebe, jak vás pomalu obklopují hory v podobě skalního amfiteátru. Louky jsou tu hustě poseté květinou zvanou ocún jako u nás pampeliškami! Babka nám prodala měkký sýr a její sličná dcera nás pohostila svěžím melounem. Vedle planinárského domu patřícího Srbům si stavíme stany a máme tak výhled na to monstrózní divadlo kolem. (Pokud jsou majitelé v chatě, zaplatíte euro za noc. Jinak nic a ubytování vevnitř je možný, klíče zapůjčuje hraniční policie v Gusinji). Vodu není třeba brát s sebou, zdroj je u cesty poblíž oné babky.

Po volném odpočinkovém dni plném lenošení si dalšího velmi brzkého rána vybíráme za svůj cíl výzvu číslo jedna, Karanfil. Nástup je hned zkraje do strmých serpentin, které před rozedněním a v chladu zdoláváme vcelku rychle. Potom je třeba si dát pozor na suťový svah, kde je značení nepřehledné. Sedlo je tedy patrné hned, ale jak k němu. Správně je to podél levého skalního bloku, kde je to zřetelně vyšlapané. Pak jen zdolat pár lezeckých pasáží, kde je zapotřebí tří pevných bodů a … a hledáte slůvka pro tu vzdušnou scenerii, která se vyloupne v samotném sedle.

Albánské Prokleté hory s ještě vyššími a strmějšími štíty působí jako magnet. Vpravo pod sedlem z druhé strany skály jsme přelezli nejtěžší pasáž výstupu a pak se docela pohodlnou cestičkou vyškrábali do výšky 2 460 m, kde kříž označoval vrchol. Byli jsme tu po celou dobu 3,5 hodinového výstupu zcela samy, četli si české vzkazy v zápisníku a vnímali ty krásné tiché chvíle. Dolu jsme již nespěchali a sem tam se povalovali.

Na Volušnici, rozeklaném kopci s nezřejmým vrcholem, trávíme část dalšího dne. Ráj borůvek a oblíbené místo albánského pasáčka koz. Starý pán v obleku byl vděčným fotografickým cílem, leč rozhovor s ním již byl nemožný, jejich jazyk se tomu našemu vůbec nepřibližuje. Tak jsme se shodli jen na slovech koza, koza, meéé. Marně jsme pak hledali skalní prehistorické kresby.

Ráno si dopřáváme pizzu v gusinjské pekárně, kde mají pečivo tak dobré, že se tam lidé míhají skoro pořád. V suchu a s plným žaludkem hledíme na hodinový intenzivní slejvák, jediný déšť za celou dobu pobytu. Paní sice řekla na náš dotaz, zda-li odtud jede nějaký bus k moři, že určitě nic nejede. Ale to by nebyl Čech, aby se nezeptal i někde jinde. Na poště vám poradí, jede to skoro od ní, chvíli před polednem. Mikrobus vás přiblíží do Plavu, odkud již velký autobus pokračuje do Podgorice, hlavního města. Tam pak po určité době navazuje spoj do Ulcinje, přímořského letoviska až na samém jihu země. Za tmy se nás na kraji města ujímá člověk, který má k České republice blízký vztah a na jeho zahradě tak stanujeme s veškerým sociálním komfortem postaveného penzionu Bluestar.

Po zbytek putování si užíváme koupání v moři na pověstné Veliké pláži, zábalů v černém písku s léčivými účinky, procházek po městě, dobrých jídel a znamenitého vína vranacu. Později se vracíme vlakem z Baru do naší vlasti tím samým spacím vagónem, stejným kupé, srdečným průvodčím i Věrkou s Jarinem. Projíždíme průsmyky v závratných výškách a noříme se do spousty tunelů. NP Skadarské jezero jsme pozorovali z okénka, nekonečné vodní plochy a mokřady, kde hnízdí nespočetná hejna ptáků včetně chráněných. Bez nadsázky lze říci, že kouzlo hor bylo mocné a od moře nezbývá než poslat slunečný pozdrav ... Via Monte Negro!

Praktické informace na cestu

• měna: euro
• vhodná doba k návštěvě… přelom srpna a září, stabilní slunečné počasí
• zdroje pitné vody v horách dostačující - alespoň 1 zdroj denně (v Durmitoru lepší vodu upravit - zdroj Lokvice)
• zpáteční lístek pro čtyři osoby vlakem Praha - Bar (6ti místné kupé), letní akční sleva … cca 12 000 Kč za 57 hodin jízdy
• kemp v Ivan do … 3 euro/noc/osoba
• stanování v Ulcinji ... 5 euro/noc/osoba ... za stan se nikde neplatí
• vstup do obou NP - Durmitoru a B. Gory ... 2 euro/osoba
• taxi Beljo Polje - Žabljak ... 70 euro/80 km (nástup do pohoří Durmitor!!!), první taxi je vždy nejdražší
• taxi Žabljak - Bělohradské jezero ... 70 euro/80 km
• taxi Andrejevica - Gusinje ... 20 euro/40 km
• bus Gusinje -Podgorica - Ulcinj ... 20 euro/osoba/200 km
• mapa Durmitor + Bjelasica v obchodě Kiwi, nebo i tam podstatně levněji (Proktetie lze stáhnout pouze z netu)
• celková útrata za 2 osoby ... cca 14 000 Kč/17 dní (jídlo částečně vlastní, žádné přehnané šetření)