Treking > Tipy na výlet > Žďárské vrchy a přímo kouzelná podzimní příroda
Žďárské vrchy a přímo kouzelná podzimní přírodaPodzimní turistika na Vysočině - Devět skal, Žákova hora a Velké Dářko14.11.2008 | Václav Vágenknecht
Na úvod cestopisných vyprávění se většinou sluší něco zajímavého prozradit o daném území, proto hned, abych nechodil kolem horké kaše, uvedu příklad: Žďárské vrchy patří k Vysočině, což je v jiném podání Českomoravská vrchovina. Území protíná nejen historická hranice mezi Čechami a Moravou, ale i hranice evropského rozvodí Baltského a Černého moře, přičemž zde pramení řeky Sázava, Chrudimka, Svratka či Doubrava. Tak nějak to většinou na úvod vypadá, já však tentokrát začnu trochu jinak. Dovolím si na začátek objasnit, proč v nadpisu tohoto textu přibyl přídavek "na druhou". Věc se má jednoduše. Jednou jsem již danou oblast navštívil a přišlo mi správné tuto okolnost zdůraznit, přestože se obě trasy v jistých bodech lišily a na některá místa jsem zavítal prvně. Tolik k samotnému názvu, poskočme dál. A protože jsem podrobnější popis území už učinil, vrhněme se rovnou do děje. Naše putování začíná v Hlinsku, kde najdeme i skanzen starých roubených domků. Sice pěkné, my se však v ulicích nijak nezdržujeme a obratem se vydáváme do terénu, pročež se o městě nerozepíšu. Za mlhy a sychravého počasí vyrážíme po modré turistické značce a kolem vodojemu vnikáme do lesa, následně procházíme obcí Hamry. Na jejím konci dochází k prvnímu zajímavému počinu, přičemž za něj nepovažuji skutečnost, že kvůli rostoucímu teplu nastává hromadné odstrojování, jemuž vévodí i svlékání spodků. Hned za vesnicí je totiž cedulka, že tady náš největší velikán Jára Cimrman nakreslil obraz "Krajina u Kameniček", což je obec vzdálená pár kilometrů. Že by měl malíř Slavíček tak silnou konkurenci? KrakonošovoA překvapením není konec, záhy pokračují. O kus dál v lesích narážíme na nápis, že je tady Krakonošovo. Proč to nepřiznat, vzhledem k vzdálenosti našich nejvyšších hor nám to připadá poněkud zvláštní, leda by zde vládce Krkonoš založil své výletní sídlo. I machr jako on si přece občas potřebuje odpočinout od Trautenberka, případně i od Anči, Kuby a hajného, neboť každý moc dobře ví, jak tato povedená trojka dokázala hrát na nervy svým nadřízeným. A jejich novým šéfem, jak si pamatujeme z Večerníčků, se nakonec stal právě Krakonoš. Druhý nejvyšší vrchol Vysočiny, Devět skalTo už přes Lhotku a následně kolem rybníčku Šantrůček přicházíme do obce Herálec, kde se dřív těžila železná ruda. Sice zajímavé, nás však v tuto chvíli víc než hutnická činnost zajímají naše žaludky. I proto končíme v jedné z hospod, kde se náležitě posilníme před výstupem na druhý nejvyšší kopec Vysočiny, přičemž, a teď ať náruživí horalé raději nedočítají odstavec, aby nebyli zklamáni, zdoláme převýšení necelých dvě stě metrů. A jak výstup proběhne? Úspěšně. Stoupáme a kus pod vrcholem míjíme studánku, již si pamatuji z mé předchozí návštěvy v této oblasti. Rozdíl spočívá pouze v tom, že tenkrát byla studánka příjemně čistá, nyní vypadá o poznání hůř. I proto vodu nedobíráme. Co se dá holt dělat, jak se zpívá v jedné písničce, časy se mění. To už zdoláváme samotný vrchol. Ten se nazývá Devět skal a dosahuje nadmořské výšky 836 metrů, z čehož mi i bez použití sčotu vyplývá, že nejvyšší hora Vysočiny Javořice má o pouhý metr víc. Čili si nemůže příliš vyskakovat, ačkoliv, a to nepopřeme, zlato jí nikdo nevezme. Vylézáme na rulové skalisko s vyhlídkou, jež je plné turistů a bez výrazných výhledů, což má za následek, že se příliš nezdržíme a mažeme dál. No, s tím, že bychom mazali, to přeháním. Jelikož se konečně rozestupují mlhy a mezi mraky vylézá sluníčko, získává les tajemnou atmosféru, což nás nenechává chladnými. Obratem fotíme sluneční paprsky a zbarvené listí na opadávajících stromech, na snímcích nechybí ani smrky, keříky a tráva. Žákova hora a CikhájObohaceni o estetično překračujeme silnici u bývalého Rypoltova mlýna a poté míjíme i odbočku ke Stříbrné studánce, kde pramení řeka Svratka a stojí kámen s cedulí, že v těchto místech za přítomnosti tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody vyhlásili v roce 1970 Žďárské vrchy za chráněnou krajinnou oblast. Zastavujeme až na Žákově hoře (810 m). Z té se nenabízejí žádné výhledy a není k ní co dodat, pročež se přenesme do Cikháje. Jedná se o menší obec, jejíž jméno se nám zprvu jeví býti těžko zapamatovatelné, vše se ale změní po prohlášení, že stačí zkrátit název na "cikánský háj", a jsme doma. Praktické, jen je trošku zarážející, že v odvozování neustáváme, načež docházíme k názoru, že možná brzy najdeme i pohřebiště romských občanů. No nic, dané téma už raději nechám bez komentáře, ovšem jako mnemotechnická pomůcka nám naše úvahy dobře posloužily. V obci nejprve navštívíme jakýsi penzion, v němž je ubytovna Masarykovy univerzity. Tedy, aspoň doufám, že šlo o ubytovnu Masarykovy univerzity, a pokud se náhodou mýlím, jistě mi to bude spolucestovateli následně předhozeno, byť, a teď má neznalý čtenář smůlu, v textu už nic nezměním. Leč nevadí, nyní si dovolím rozebrat, z jaké příčiny se ubíráme do tohoto zařízení, ačkoliv jsme dávno odrostli školním lavicím. Pátráme totiž po občerstvovací stanici. Ta se však nekoná, a aby toho nebylo málo, dvě mladé studentky nám sdělují, že v Cikháji žádný restaurační podnik nenajdeme. No toto? Kam jsme se dostali? Dobíráme tedy pouze vodu a tradá dál, příroda volá. Příroda? Tak to tedy ne! Jak se totiž vzápětí ukáže, radily nám studentky vysloveně nezkušené, neb nevědí, co mají za humny. Na okraji obce nás zastavuje vynikající restaurace Tisůvka. A proto hurá dovnitř, čas večeře se nedá odbýt. Dobrá polévka a ve většině případů i skvělý losos, poté, aspoň z mého pohledu, dochází k obžerství. Na rozdíl od ostatních, a teď mi možná vyčtou, že jsem špatný gurmán, vynechávám coby moučník talíř s trhanci, který mi svým objemem připomíná další hlavní menu. Ale co, hlavně že se máme dobře a pohodu nám přinášejí i obrovitá kachličková kamna. Příjemně hřejí, a aby bylo ještě o něco tepleji, tak do nich se svolením servírky přidáme i jedno z připravených polen. Zádrhel nastane, když po čase hodláme znovu přiložit. Přižene se kuchař a prohlašuje, že mu pálíme okrasné dřevo, jež nám na rozdíl od něho nijak okrasné nepřipadá, zkrátka a jednoduše toho máme okamžitě nechat. A pokud i nadále toužíme přitápět, radí nám, ať si pro větve odskočíme do blízkého lesa. Samozřejmě si s odstupem doby do lesa odskočíme, důvod je však úplně jiný. Ne, teď nemám na mysli záchody, toalety jsou v podniku, my míníme venku nocovat. A tak, co se dá dělat, restauraci opouštíme, což se děje za hluboké tmy. Aby nás ale nějaký "dobrák" nenařkl z flámování, tak dodám, že se ke konci října stmívá před šestou hodinou večerní, pročež není nijak velký problém opustit pohostinský podnik v noci. Stany stavíme po pár kilometrech pěší chůze mimo civilizaci, pokud vynecháme vedle se táhnoucí cestu, jíž si ve většině případů všimneme až ráno. Zbývá si dát ještě doušek dobré vody a hurá na kutě, vzhledem k dobrým spacákům nás navzdory panujícímu chladu čeká příjemná noc. Velké DářkoPo probuzení zamáváme okolo projíždějícím traktoristům, vliv cesty je holt znát, a za zvuků sílící střelby se ubíráme lesem pod kopcem Tisůvka do Škrdlovic. Obec je zajímavá sklárnou a také novodobým kostelem, jehož věžičky nám připomínají šnečí růžky, zkrátka se architekt vyřádil. Navzdory získaným poznatkům však osadu pouze procházíme a zastavuje nás až největší rybník Českomoravské vrchoviny Velké Dářko (206 ha). Ne že bychom se mínili koupat, zas takové teplo není, ačkoliv stejně jako včera dochází na sundávání spodků, pro nás je místo důležité i tím, že nastává dělení. Od základní jednotky v počtu jednoho muže se odtrhává zbytek výpravy. Nebo se naopak trhá od skupinky jeden člověk? Zkrátka, co to rozviřovat, zatímco se moji společníci ubírají do Žďáru nad Sázavou, já se kvůli lepšímu spoji pro návrat domů ubírám do Ždírce nad Doubravou. Kudy přesně šli oni, nyní nenapíšu, neb při psaní těchto zápisků netuším, zda dodrželi zamýšlený plán trasy, zato prozradím, kudy vedly moje kroky. Na blata! Prošel jsem skrz národní přírodní rezervací Dářko, což je významné rašeliniště. Tedy to tak aspoň tvrdí mapa i moudré knihy, já však dobrovolně přiznám, že mě území trochu zklamalo. Asi jsem od něj očekával víc. Co ale není, to může být. Radostínské rašeliniště, jež následuje, je poněkud jiné kafe. Přidává se víc cukru i šlehačky, čili, abych vysvětlil přirovnání, mezi borovicemi, břízkami i smrky, kde vládne nejen žlutá, ale i rudá tráva (aspoň v říjnovém období), se nacházejí pěkná rašeliništní jezírka. Ta, jak se sluší a patří, ozvláštňuje zatuchlá voda a bahno, no není to paráda? Já se domnívám, že je, ačkoliv bych do toho sajrajtu spadnout nechtěl. To už se ale ubírám do cílové stanice, jíž je pro mě vlakové nádraží ve Ždírci nad Doubravou. Pochoduji převážně po silnicích a nejprve procházím obcí Hluboká, následuje rybník s velmi zvláštním jménem Řeka. No je toto normální? Nevím jak vám, ale mně představa, že by se například Labe jmenovalo Rybník, připadá zvrhlá. Posléze zdolám osadu Staré Ransko, u níž se pro změnu vyskytuje Ranský rybník, a vzápětí mám vyhráno. Vítá mě, jak jsem předestřel, Ždírec nad Doubravou. Domy, ulice, pár lidí a nějaká ta auta, jak si dovolím prozradit, já se s Vysočinou loučím v bistru alias cukrárně, kde si dopřávám pozdní oběd. A protože si nepřeji býti při jídle rušen a beztak nemám co dodat, končím tímto své zápisky o Žďárských vrších, kde sice nenajdeme kdovíjak vysoké hory, leč pěknou krajinu ano a navíc, teď nejde o skrytou reklamu, i příjemné pohostinské podniky. Tak ať jim to vydrží! Žďárské vrchy na turistické mapěLíbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusiDalší související články:+ Českomoravská vrchovina, Vysočina+ Vodopády vysočiny + Křovina (830 m), Žďárské vrchy |
|