Výstup na Lysou horu - výplaz tří zmrzlých v Beskydech

Aneb rumové opojení v hoře, Lysá hora v zimě

Píše se leden roku 1975. Je právě třicet let po druhé světové válce, do dalšího 3. tisíciletí zbývá jen čtvrt století. Na ocelárně v Ostravě - Kunčicích, která je součást hutního kombinátu, nesoucího jméno našeho prvního dělnického presidenta Klémy Gottwalda, kterého tak věrohodně ztvárnil v televizním filmu Jiří Štěpnička, se trhají rekordy.

Martinské pece střídají modernější kyslíkové agregáty - tandemové pece, které mají více než třikrát vyšší výkon a zvyšují produktivitu výroby oceli, která je potřebná - jak jinak, než pro mírové účely. Vyrábí se již 3 000 000 tun oceli ročně. Taví a odlévá se ve dne v noci, hutníci pracují na tzv. kolotoč, nepřetržitou výrobu zajišťují čtyři směny - A,B,C,D.

A právě směna "D", na které jsem mimochodem začínal v technické profesi jako mistr tandemových pecí v roce 1972, bude "hrdinkou" našeho vzpomínání. Žhavá ocel, která vytéká s teplotou 1 600 °C do licích pánví a následně do kokil, aby dala život ingotům, které čeká zkouška "ohněm" ve válcích blokovny, je životní scenérie nás, ocelářů. Hutníky tekutá ocel "zahřívá", nutí je vdechovat exhalace a navíc při tom musí i těžce pracovat. Trojkombinace, která pro mnohé v dnešním kapitalismu finančních transakcí a tunelů je nepochopitelná.

My - technici, jsme to měli z tohoto hlediska vždy příznivější - byli jsme v žáru provozu podstatně kratší dobu, ale zase nám někteří soudruzi říkali, že se hřejeme jako hadi na prsou dělnické třídy. Jako inženýři jsme ale museli mít vysokou školu a trochu vědět, proč ocel v kolike vaří. Takže jacípak hadi?

Pravda je, že nám to naši kamarádi ze směn neříkali, ale na výborech KSČ takoví "dobráci" byli. V tu dobu roku 1975 byla normalizace na vrcholku slávy - závazky, rekordy, brigády socialistické práce, pionýrské tavby, návštěvy sovětských vojáků ve Frenštátě, socialistické soutěže, skoro každý byl v SČSP (kdy zkratka byla překládána - Svaz Čechů strachem posraných), studoval se vesele VUML (večerní univerzita marxismu - leninismu), probíhaly návštěvy ocelárny nejvyšších stranických funkcionářů - já jsem zažil soudruhy Mamulu, Mátla, Indru, Kempného, Štrougala, Husáka i jiné, ale později taky pány Havla a Klause. Takže si mocní vždy hledali cestu k dělníkům. Tu ocel totiž skutečně někdo vyrábět musí! Jen největší kritik československého hutnictví Walter Komárek - jinak docela hodný pán, si cestu do hutí z pochopitelných důvodů nenašel, i když v Ostravě řečnil.

A v té době se rovněž jako přirozený reflex sebezáchovy i u ocelářů začal vyskytovat nový fenomén - turistika v horách. Začal s tím na směně B vynikající člověk, Jindřich Nezmeškal (1935 - 1999), samostatný tavič na tandemové peci č. 8. Dětství prožil jako sirotek v klášteře mezi jeptiškami v Rychnově nad Kněžnou, při putování po Orlických horách v roce 1976 nám ho ukázal. Pak mu byly nabídnuty i při výborném prospěchu dvě možnosti dalšího vzdělání - hornictví a hutnictví. Volil naštěstí to druhé, jinak bych ho nepoznal.Říkalo se mu - "šlechtic mezi taviči". Založil turistický oddíl v rámci odboru turistiky TJ NHKG a jeho několikadenní zápočtové cesty byly pro mne školou a vždy silným zážitkem.

Prošel jsem tak s ním od roku 1976 postupně Orlické hory, Rychlebské hory, Velkou Fatru, Malou Fatru, Nízké Tatry, Oravskou Maguru, Chočské vrchy, Vysoké Tatry, Javorníky. O jednodenních a dvoudenních akcích nemluvě. Dobrou vílou na těchto poutích byla jeho skvělá žena Libuše. Bohužel Jindra zahynul při dopravní nehodě ve Staré Bělé, kdy jel na kole. Tedy měl podobně smutný konec jako Jarda Dubnička (1938 - 2002) - zvaný Dub. Tomu pro změnu byla osudná silnice Rudná před Svinovem.

A tak se nebylo čemu divit, že turistika čím dál více přirůstala k srdci i ocelářům. Podobné to bylo i na koksovně, vysokých pecích, válcovnách i obslužných závodech jako byla údržba, doprava či energetika. I na ředitelství, kterému se říkalo "Válcovna koulí" nebo "Bílý dům", se našli horalé. Je třeba přiznat, že ROH, tedy odbory, zde hrály velmi pozitivní úlohu, stejně jako SSM, kde zase bylo dost peněz. Sbíral se tzv. "svazácký šrot", který se dle záhadných regulí zpětně podniku prodával a bylo to! Takto se financovaly např. OCELÁŘSKÉ PĚTADVACÍTKY, které jsem organizoval osobně až do roku 1989. Pak byly jiné starosti.

Takže se dne 28.1.1975 v ranních hodinách vydala na vrchol Lysé hory osmičlenná skupina, kterou tvořili dva mistři a taviči sm. D ocelářských pecí. Na tom by nebylo nic tak podivného, kdyby se tato akce nestala tradicí a letos , v roce 2006, neproběhl již třicátý ročník tohoto výstupu na nejvyšší horu Beskyd ve výšce 1 323 m nad mořem. Kronikář inženýr Vít F. (1946) - pamětník akce z jejich plenek, vše s nevšední láskou a pečlivostí nepřetržitě zachycuje a dokumentuje.

A tak lze v kronice z roku 1978 číst, že se formuje "silná" sestava a projevuje se o výplaz nevšední zájem. Toho roku stanulo na vrcholu 13 ocelářů a necelé dva měsíce poté lehla popelem Bezručova chata. Tato pochodeň v Beskydech vzplála dne 11.3.1978. Chata byla postavena již jako chata česká v roce 1934. Čekal ji tedy podobný osud jako sousední "německou" chatu, nazývanou Slezský dům, která shořela již v roce 1972. Ta však byla otevřena jako Erzherzog -Albrechtschutzhaus, tedy útulna arciknížete Albrechta již v roce 1895, jako symbol "němectví". Češi prý se zde necítili.

Zcela jistě se zde však dobře cítili oceláři sm. D dne 30.1.1979, kteří vystoupili na vrchol v počtu devíti mužů, kde opět nechyběli tři mistři směny. Tomu se říká spojenectví techniků a dělnické třídy! Zde je nutno podotknouti, že tyto výstupy se vždy konají po tzv. "druhé noční šichtě", tedy v tzv. "prvním volnu". Znamená to, že se na vrchol šlape po osmi hodinách práce bez spánku.

Tak to probíhá doposud, oceláři jsou tvrdí a odolní muži. Nesmí je však potkat další nepřítel, který je stejně záludný jako zasněžená hora bez vyšlapaných chodníků. A to tom to teď bude. Proč se tedy od tohoto data nazývá výstup - "Výplaz tří zmzlých"? Nechme nyní hovořit zápis z kroniky v podání Víta F.

"Od tohoto dne 30.1.1979 dostává akce nový rozměr a celým svým průběhem se zapisuje do vědomí všech ocelářů. Výstup sestával ze tří etap - rumová příprava na Ostravici, rumové posilování během výstupu, rumová oslava úspěchu na vrcholu. Silný mráz a čerstvě napadlý sníh na trase vytvořil namáhavé podmínky pro zdolání vrcholu. Rumové hody pak způsobily totéž při sestupu. Celá výprava se rozdělila na malé skupinky. "Tři zmrzlí" absolvovali cestu dolů neobvyklou trasou na Mazák, v jejímž závěru se vyskytl místní "gazík", lékařská pohotovost a četnická stanice. I ostatní účastníci zažili spoustu veselých příhod. Lysá hora tentokráte triumfovala".

Tak tedy hovoří kronika a jeden z tří zmrzlých hrdinů. A jak komentoval tuto anabázi denní tisk? Jmenovalo se to: I HORY CHTĚJÍ SVÉ. Novinář píše: "Nejvyhledávanějším a nejnavštěvovanějším místem v Beskydech je bezesporu Lysá hora (1 323 m). Její přitažlivost je dána nejen tradicí, ale i poměrně snadnou dostupností výchozích bodů, krása přírodních scenerií pak tuto přitažlivost jen stupňuje. A přece nelze zdánlivou turistickou snadnost podceňovat, což ostatně platí nejen pro Lysou. Nedávno se na nejvyšší horu Beskyd vydala skupina mladých lidí, kteří při zpáteční cestě zabloudili.

Turisté nebyli na množství sněhu dostatečně vybaveni a záhy se dopustili velké chyby, když se rozdělili na menší skupiny, které o sobě navzájem nevěděly. Ve večerních hodinách se pak do jedné z hájenek dostal zcela vyčerpaný mladík, který prosil o pomoc pro dva kamarády. Oba byli během hodiny nalezeni, ten druhý však již pro únavu a následky prochladnutí nebyl schopen pohybu. Tentokrát naštěstí i tahle nerozvážnost dopadla dobře, ale připomeňme, že zima v horách může být zrádná.

O tom, že je ještě stále dost těch, kteří přeceňují své síly svědčí fakt, že Horská služba beskydské oblasti zasahovala v letošním lednu 169 krát, přitom se postarala o transport 79 osob se zlomeninami nebo výrony. A uplynulý víkend? Jen za jednu únorovou sobotu roku 1979 ošetřili pracovníci horské služby v Beskydech 25 úrazů.Stále tedy platí - "DO HOR ZA ZDRAVÍM, NE ZA HAZARDEM!"

Je třeba konstatovat, že starostlivý novinář naštěstí nevěděl nic o rumové přípravě, posilování a oslavě. Jinak by asi článek vypadal docela jinak. Třeba: "PODNAPILÝM HUTNÍKŮM VSTUP NA LYSOU HORU ZAKÁZÁN!" Ale chybami se člověk učí, ne jiní jsou oceláři, kteří jsou zvyklí pracovat s tekutým kovem a mají v sobě nastřádanou enthalpii, tedy tepelný obsah. A ten se může dále umocňovat, ale taky následně v hoře postupně vytrácet. Jak to tedy pokračovalo dále? Za vše hovoří zápis z v kronice z ledna 1980. "Po loňském otřesu dochází k lehkému oťukávání tohoto nevyzpytatelného vrcholu čtyřmi účastníky." Ale již v roce 1981 můžeme číst: "Výplaz na Lysou horu se opět dostává do normálních kolejí, o čemž svědčí výstup devíti zdatných mužů."

Oceláři se tedy nevzdávají, o čemž svědčí POZVÁNKA na akci, vylepená v kronice v roce 1982. Měla následné znění: Vážený příteli! Zveme Tě na další ročník jedné z nejnáročnějších akcí vysokohorské turistiky a to na "VÝPLAZ TŘÍ ZMRZLÝCH". Obtížnost nespočívá jen v pokoření nejvyšší hory Beskyd, ale, a to hlavně, v čestném a nelítostném boji se sokem,který jako pohádkový džín skryt je v láhvi a používá řadu krycích názvů jako Rum, Korzár, Borovička apod.

Prozatím jsme okusili jen jednou hořkost porážky. Známe Tvou mimořádnou udatnost, kterou jsi nejednou prokázal v boji s tímto sokem a počítáme s Tvou pomocí v letošním ročníku, ale nezapomeň - "TĚŽKO NA CVIČIŠTI - LEHKO NA BOJIŠTI!" Proto využij posledních dnů v roce, které nám nabízejí možnost tvrdě trénovat. Přijď poctivě připraven a řádně vyzbrojen!

Organizační pokyny: Sraz bojovníků na nádraží v Ostravě - Kunčicích v 6.30 hodin dne 14.1.1982. Odjezd na Ostravici, výplaz na Lysou horu a sestup na bojiště k finálnímu boji s udatným sokem. Odjezd domů po totální likvidaci nepřítele. Místo finálního boje -"ZÁJEZDNÍ HOSTINEC U TKÁČE". Autorem této skvělé pozvánky byl fantastický člověk, můj přítel - Erich Rybář (1943 - 2004), samostatný tavič a později směnový pecní mistr sm. "D". Čest jeho památce!

Pravda, nebyly to souboje snadné, ale oceláři vítězili a vítězili. Ale ty nejúprosnější boje se již odehrávaly v nížinách, respekt k Lysačce zůstal navěky. To dokazuje i zápis v kronice ze dne 1.3.1990. Zní takto: "Otřeseni nevšedním zážitkem sněhové bouře na vrcholu jsme se posilnili na Ostravici v restauraci U Freuda. Následně ve vlaku do Ostravy tavič Jindřich Voznica, zvaný "Vozka", založil v kupé OBČANSKÉ FÓRUM k ochraně karetních hráčů mariáše a k všeobecnému veselí všech cestujících. "A že taviči bojovali celou dobu statečně a úspěšně, dokazuje rekord v účasti v roce 2001, již plných 11 roků v kapitalismu, kdy na startu stanulo a vrchol pokořilo 49 účastníků.

K tavičům se dnes již připojují odlévači, technici, důchodci i jejich ženy, družky a milenky. Otce již střídají synové. Celkem se do roku 2006 na vrcholku prostřídalo 706 účastníků, mezi nimi bylo 13 různých inženýrů, převážně mistrů na směně "D". I já jsem se čtyřikrát osobně zúčastnil, vždy to bylo náročné.

"VÍTOVA KRONIKA" obsahuje 70 fotografií, 5 pohlednic, řadu vtipných malůvek, 1 varovný výstřižek z novin z roku 1979, 1 báseň a 20 různých razítek, které dokumentují využité záchytné body na vrcholu i po sestupu z hory. Od roku 1979 však o této akci denní tisk mlčel, což dokazuje kázeň, klid, mír a pohodu této vzácné akce, při které hoši při dobrém počasí vychutnávají z dálky bíle kouřící komíny ocelárny dnes již pana Mittala z daleké Indie, kde obětavě "šmelcují". Dříve prý patřila nám všem. Takže ty dýmy jsou dnes jeho a ne naše!

V turistickém časopise "Bezkydy - Jeseníky", ročník 1932, můžeme čísti: "Lysá hora jest nejvyšší horou v Moravskoslezských Bezkydách, od všech ostatních hor je oddělena štíhlou zvýšeninou a upoutává pozornost nejen zblízka, ale i z velké dáli. Jest od nejstarších dob horou, která vzbuzuje obdiv a jíž tajemné lesy daly vznik mnoha pověstem a zkazkám. Ač poměrně blízko lidských obydlí, přece málokdo odvažoval se do jejích lesů na příkrých, nepřístupných stráních, obávaje se zvěře a loupežníků."

Je vidět, že i v dobách dávnějších, byla tato tajemná hora zahalena tajemstvím a na dálku bylo cítit nebezpečí, které si navíc s příchutí rumu a adrenalinu vychutnali po 47 letech napsání tohoto pravdivého článku naši stateční kunčičtí oceláři ze směny "D". Jména Vlosinský, Fojtík, Jurčí, Rybář, Šimurda st, Balcar, Žák a další se tedy navždy nesmazatelně zapsala do ocelářského podvědomí a tradice se nese dál. Jen ten rum se již nyní pije hlavně v nižších polohách okolo 500 m nad mořem po sestupu z nevyzpytatelné hory. A to méně než před léty.

Takže berme toto vyprávění jako poučné a výchovné - popíjet se v hoře může skutečně jen s rozumem! Což neuškodí, jak tvrdí o bandasce s rumem klasik našeho regionu Jarek Nohavica v písni o "černych papírových butách"… A ty si jednou nazujeme všichni. A proto rychle na beskydskou krasavici, odkud svět vypadá přece jen poněkud sympatičtěji, než v žáru ocelárny! A nejen odtamtud…!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.