České středohoří a vyhaslé sopky turisticky, pěší toulky po kopcovitém pohoří sopečného původu

Toulky po sopečných vrcholech Českého středohoří

Toto nápadné kopcovité pohoří sopečného původu v severních Čechách, které se rozkládá po obou stranách řeky Labe, mne vždy přitahovalo. Jeho charakter se zcela odlišuje od mých "domovských" hor, Beskyd a Jeseníků. Výjimkou jsou snad Uhlířský vrch či Velký Roudný a Malý Roudný nedaleko Bruntálu.

Výrazné vulkanické kužele jednotlivých vrcholů, ležící mezi městy Louny, Most, Teplice, Litoměřice,Ústí nad Labem a Děčínem nemají v České republice obdoby. Podobné jsou u nás snad Lužické či Doupovské hory a Ralská pahorkatina či Ještěd, na Slovensku pak Štiavnické vrchy, Cerová vrchovina, Slanské vrchy. A také Vihorlat.

Ale tolik kopečků, připomínající ostravské či karvinské haldy nebo lyžařům dobře známé "muldy" na sjezdovkách v dobách minulých, nenajdeme nikde, jedná se o ukázkový typ vulkanického reliéfu. Rozptýlený roj sopečných útvarů! Vypreparované holé sopečné tělesa - kupy a homole mají v sobě až něco mystického.

Když jsem pozoroval za jasného počasí toto pohoří z Komáří výšky v Krušných horách, přemýšlel jsem, kolik kopců se vlastně na nevelkém území 1 265 km² na délce 76 km a šířce 20 km kdysi dávno v třetihorách vytvořilo.

V turistickém průvodci z roku 1985 jsem jich i s Řípem (456 m) napočítal rovných 160! A z map bych jich asi nalezl ještě více. No řekněte, kde by se to na tak malém území našlo? Z hornin jsou zde převážně čediče, čedičové tufy a znělce. Je zde 16 přírodních rezervací a 24 přírodních památek, malebnost krajiny dotvářejí v režii Labe další řeky - Ohře, Bílina a Ploučnice.

České středohoří se nachází v severní části Krušnohorské soustavy a dělí se na Milešovské a Vernéřovské středohoří, které odděluje Labe. Nejvyššími horami jsou pak Milešovka (837 m), na metr vysoká jako Javořice, nejvyšší hora Českomoravské vysočiny a Sedlo (726 m). Milešovka je jedinou "osmistovkou". Někdy pronikly výlevy magmatu až na povrch a vytvořily lávové proudy či příkopy, jako např. Hradišťany (752 m) - druhý nejvyšší vrchol pohoří, na řadě vrcholů jsou kamenná moře či suťová pole - různé formy zvětrávání.

Z tak velkého počtu názvů kopců si můžeme vybrat ty líbezně znějící - Panna (594 m), Panenská skála (367 m) či Majka (324 m), ale pochopitelně i méně líbezné jako Čertova jizba (557 m) či Mrchový kopec nedaleko Terezína (211 m), který současně patří k nejnižším. Nejvýše položenou vesnicí je Němčí, ležící 7 km od Ústí nad Labem. Nejnižším bodem je hladina Labe v Děčíně - 122 m. Nalezneme zde skalní step i lesostep, velké množství vzácných rostlin a na prosluněných jižních svazích ojedinělé živočichy i plazy. CHKO oblast zde však má nejmenší lesnatost u nás, jen 28,4 %.

Jistě jsou znalci, kteří toto pohoří prochodili křížem krážem, já jsem během několika let navštívil asi 15 vrcholů, které mne zaujaly natolik, že jsem napsal tyto řádky. Vzhledem k charakteru horstva je možno říci, že hovořit o přechodu pohoří není možné, vždyť nemá žádný souvislý hřeben a je pravým opakem severního souseda - Krušných hor, náhorní planiny - jejíž centrální hřeben je možno projet i autem po tzv. Krušnohorské magistrále. Toto zde naštěstí nehrozí. A dokonce jsem navštívil i čtyři horské chaty!

Milešovka (837 m)

Na nejznámějšícvznělcový vrchol s meteorologickou stanicí, rozhlednou (19 m) a restaurací, kterou jsem nezastihl otevřenou, můžeme vystoupit asi ze sedmi míst po značkách. Já jsem šel poprvé z Bořislavi přes Bílku a podruhé z Milešova. Vzhledem k jeho výšce 370 m je to docela dobrý počin k zapocení. Pokaždé jsem měl dobré výhledy a byl jsem nadšen. Bylo vidět až někde k Praze. Německý slavný cestovatel Alexander von Humboldt (1796 - 1859) označil místní výhled za třetí nejhezčí na světě.

Pokud bych bral v úvahu krásu našich holek v okolí, lze souhlasit. Je to největrnější hora v ČR, Němci mu říkali Donnersberg, tedy Hromová hora, protože přitahuje blesky. Větry prý bývají silnější než na Lomničáku ve Vysokých Tatrách. A tam nedávno udělaly pěknou neplechu, bratři Slováci se z toho vzpamatovávají ještě dnes. Byl jsem tam v prosinci 2004, měl jsem slzy v očích. Výhledy jsou z Milešovky na všechny strany excelentní. Součástí přírodní reservace jsou Výří skály, výři, jestřábi, krahujci a káně se zde skutečně vyskytují. Kdo nebyl na Milešovce, nebyl v Českém středohoří!

Lovoš (570 m)

Nádherná čedičová hora - tedy spíše kužel, který je vidět odevšad. Krášlí ho sady a vinice již prý od 13. století. Byl jsem na něm z Chotiměře, z Oparna i z Lovosic. Jen jednou pršelo, ale chata jistí pohodu, je skvělá. Útulná, teplá, k poutníkům laskavá. I přespat se zde dá. Výhledy jsou jako téměř odevšad vynikající. Nedaleko teče Labe, kroutí se jako had. Je zde přírodní rezervace a na východním svahu přilehlé Kybičky (480 m) tři znělcové sloupy - Panenské kameny. Za zanedbání mše prý byly takto surově potrestány tři dívky. Je zajímavé, že jich nepřibývá. Vřele doporučuji sympatickou hospodu v Oparně a zříceninu stejnojmenného hradu. Výhled z Lovoše poněkud hyzdí lovosické čmoudíky, ale my v Ostravě jsme zvyklí. Je tu krásně.

Bořeň (539 m)

Nádherný znělcový vrch. Musí upoutat snad každého, kdo projíždí kolem přes Bílinu, s výjimkou zarytých podnikatelů a mafiánů, kteří mají jiné starosti. Je to charakteristická dominanta, která svým nesouměrným tvarem připomíná lva. To se o Lví hoře v Rychlebských horách říci nedá. Tento monumentální výtvor přírody bývá uváděn jako nejmohutnější útvar svého druhu ve střední Evropě.

Vyrůstá z polí a zahrad, i zde je přírodní rezervace se vzácnou vegetací. Byl prý zde několikrát i J. W. Goethe. Nevím kolikrát, ale já jsem tu byl třikrát. Dá se jít pouze ze dvou stran, od Bíliny - města či od lázní, které jsou nyní mimo provoz.. Okusil jsem obě cesty, byly za odměnu. Je odtud z vrcholových skal opět vidět kamkoliv. Ale musí být hezky. Pod vrcholem je nedaleko cesty směrem z Obrnice na Bílinu horská chata s pivem. Pod ní je i parkoviště, jak jinak. Zkrátka: "Bořeň je kamenný skvost, vylézt na něj - povinnost!"

Milá (510 m)

Jedná se o částečně zalesněný čedičový vrchol mezi městy Bílinou a Louny. Vypíná se zdaleka nad vesničkou Milá, odkud jsme vyráželi na vrchol po modré značce. Sousedí s horami Raná a Oblík. Kopec jsem zastihl v májovém kvetoucím přestrojení, bílé květy skutečně připomínaly milou dívku s bílým svatebním závojem. Hora byla skutečně milá. Ani zde není výstup namáhavý, na slunných svazích je zajímavá květena a rovněž přírodní rezervace. Hovořit o krásných výhledech je zde všude na nezalesněných vrcholech nošení dříví do lesa. Výhled má opět poněkud "ostravskou" příchuť - na západě je kouřící tepelná elektrárna Počerady. Je výhodné spojit s návštěvou Bořeně a Zlatníku.

Zlatník (522 m)

Tento znělcový vrch nad obcí České Zlatníky (229 m), které leží 5 km východně od Mostu a 7 km jihozápadně od Bíliny, ke mně vůbec nebyl zlatý. I když prý na něm hnízdí slavíci. Již cesta z železniční stanice Obrnice byla po dálnici nechutná, pak jsem nenašel značku, šel nahoru pastvinami a obešel horu směrem k Želenickému vrchu (455 m). Při hledání značky jsem navíc uklouzl na kravinci a spadl do dalšího, smrděl jsem jak cap. Batoh jsem hodinu čistil trávou a doma ho žena Marie znechuceně drhla mýdlem a kartáčem další dvě hodiny. Nebýt dvou záhadných houbařů, kteří měli v drátěných košících ze "samošky" pouze pivní láhve a příborové nože, kteří mne navedli na vrchol, asi bych se tam motal dosud.

Výhledy z vrcholu jsou omezené, sestup je v husté džungli šípkových a trnkových křovin s trnitými větvemi skutečným očistcem. Vypadal jsem jako po boji se zvěří či bránící se děvou, která si dva roky nestříhala nehty, krev tekla proudem. Takový byl tedy Zlatník! Jeho soused Hněvín nad Mostem má příznačnější název. Navíc jsem byl nucen dále na Bořeň šlapat potupně po dálnici jako blb. Nebyla jiná možnost. Uklidnil jsem se až u piva v turistické chatě pod Bořeněm. Už tam nemusím. Tedy na tu chatu ano, ale na Zlatník ne!

Doubravka (392 m)

Jmenuje se taky Doubravská hora a leží na severovýchodním okraji pohoří nad městem Teplice nedaleko lázní. Je to osamocený zalesněný znělcový vrch, viditelný ze všech stran. Nenáročný výstup od lázeňské čtvrti trvá asi půl hodiny, je často využíván pro víkendové procházky. Na vrcholu jsou zříceniny gotického hradu z 15. století a restaurace. Z vyhlídkového altánku jsou vynikající výhledy na hřeben Krušných hor i část Středohoří. V dolní části příkrých svahů hory jsou suťová pole, lesní porost jsou převážně duby.

Na Doubravku vede asfaltová cesta, v 19. století na vrchol méně zdatné, ale hlavně bohaté "turisty" vozily kočáry. Ti dnes vrchol dobývají svými luxusními vozy. Na severním úpatí hory je křemencový balvan - tzv. "Kámen čarodějky Vely", opředený pověstmi. Dnes tu však místo čarodějnice chodí randit "lázeňačky", laviček je tu dost. O horské turistice se tedy v tomto případě nedá hovořit, Teplice leží ve výšce 228 m nad mořem. I když převýšení 164 m se někdy v kolmé stěně leze na laně dva dny.

Hazmburk (418 m)

Jedná se o téměř nezalesněný čedičový skalní suk, nápadně vyčnívající z okolní roviny v dolním Poohří. Leží na jižním okraji pohoří, nedaleko Libochovic, nad vesnicí Klapý (239 m). Z této obce vede na vrchol nejkratší modrá značka, po červené bychom hrad navštívili z Třebenic od severu nebo od Libochovic z jihu. Na vrcholku jsou zříceniny gotického hradu z 13. století, původně se jmenoval Klapý. Za celou dobu historie prý nebyl hrad nikdy dobyt. Dnes ho však dobývají turisté. Jsou zde dvě věže - válcová Černá věž a hranolová Bílá věž.

Za jasného jarního počasí jsem viděl Milešovku, Hradišťany, Kletečnou, Lovoš, Radobýl, vzadu Krušné hory, na severovýchodě i Ještěd s Bezdězem a na východě Říp. Z vesnice Klapý to trvá necelou hodinku. První obyvatelé zde působili dle archeologů již 4 600 před n.l. V 1. polovině 20. století zde došlo vlivem nepříznivého klimatu k sesuvům těžké suťové hmoty i půdy na kluzkém podkladu a poškození domů ve vesnici.

V roce 1994 bylo započato se sanačními pracemi a 31.12.1996 byla zřícenina slavnostně otevřená pro veřejnost. Výhledy jsou neopakovatelné, doporučuji těm, co tímto krajem budou projíždět. Odskok na hradby stojí za to! A jistí to zámek v Libochovicích, taky nemá chybu.

A nyní se přestěhujeme za řeku Labe, za její východní břeh, kde jsou kopce Českého středohoří neméně zajímavé. Od jihu je vstupní branou tzv. "Zahrada Čech" - Litoměřice (136 m), kde se Ohře vlévá do Labe. Město bylo osídleno již v mladší době kamenné.

Radobýl (399 m)

Šel jsem na něho asi 3 km z centra města po žluté značce. Je to osamělá čedičová, částečně zalesněná kupa s mohutným kovovým křížem, který byl obnoven v roce 1992. Horu věnoval v roce 1359 litoměřickým obyvatelům k zakládání vinic Karel IV. V nedalekém vápencovém lomu vybudovali na jaře 1944 nacisté podzemní továrnu na výrobu součásti vojenských automobilů, pracovalo zde 15 000 vězňů, z nich jedna třetina zahynula. Podzemní chodby měří celkem 30 km. I zde jsme měli štěstí, byl nádherný kruhový rozhled, ale spočítat okolní kopule se těžko někomu podaří.

Na severu meandruje Labe, kousek dál nad Lovosicemi je tzv. Porta Bohemica - tedy Česká brána. Je to kaňonovité údolí mezi vrchy Hrádkem a Dobrým, dlouhé 4 km. Prudké svahy až kolmé stěny po obou březích leží mezi Velkými Žernosekami a Libochovany. Krystalické břidlice jsou zde díky erozivnímu působení vody obnaženy. Při pronikání tvrdými vyvřelinami masivu pohoří se koryto řeky zahloubilo místy 300 - 500 m pod okolní úroveň. Řeka Labe prochází Českým středohořím více než 40 km. Pohled na ni je velkolepý. Odtud vznikl název hudebního folkového festivalu PORTA.

Kalvárie (239 m)

Na tento vyhlídkový bod se třemi dřevěnými kříži jsme vyrazili od obce Kamýk se zříceninou hradu. Zelená značka nás dovedla až nad Českou bránu, kochali jsme se zde asi dvacet minut. A bylo opravdu čím. Výhledy od Pánaboha. Je zde přírodní rezervace fauny, žije zde naše největší ještěrka zelená XXL dlouhá až 35 cm, což se ani nechce věřit. To už je spíše malý ještěr! Občas zde hnízdí výr a taky kytičky jsou tady vzácné, prosluněné skály jim svědčí. Tři kříže na vrcholu jsou doloženy od roku 1587. Na protějším břehu je kamenolom Kubo, těží se křemenný porfyr, viděli jsme odtud Hazmburk, Lovoš, Milešovku i Kletečnou.

Pokračovali jsme dále po žluté značce do Libochovan, kde byla již v 10 hodin otevřená hospoda, což ve všední dny nebývá v těchto krajích zrovna zvykem. Měli jsme holt štěstí, vychlazený pěnivý mok potěšil, posilnil i osvěžil. To umí jen pivečko, masíčko jen posilní a vodička jen osvěží. Rafinovanost této trasy spočívala v tom, že jsme nešli do kopce. Kamýk leží ve výšce 301 m.

Varhošť (639 m)

Na tento proslulý výhledový bod, díky 13 m vysoké ocelové rozhledně z roku 1972, jsem šel po žluté značce přes nádhernou Krkavčí skálu (385 m). Je to jinak zalesněný čedičový suk se skalnatým vrcholem nad Toušeňským údolím s výhledem do údolí Labe. Samotný vrchol Varhoště je v lese, nedaleko obce Kundratice je parkoviště pro motoristy, kteří chtějí na rozhlednu. Odtud je to asi 10 minut pomalé chůze do kopce.

Výhledy jsou skvělé, kruhové - je dokonce vidět Labe na osmi místech, což dokazuje jeho klikatou pouť mezi kopečky pohoří. Jedná se o výraznou dominantu Verneřické části pohoří. Z rozhledny je vidět již i Děčínský Sněžník - typickou stolovou horu i televizní vysílač na Bukové hoře. V okolí jsou vedeny cyklotrasy. K zajímavostem patří, že při stavbě rozhledny byla kruhová kovová konstrukce usazovaná vrtulníkem. Rozhledna je volně přístupná. Na nejbližší železniční zastávku do Sebuzína je odtud asi 5 km.

Vysoký Ostrý (587 m)

Na tento čedičový kužel, nazývaný také jako Polabský Rigi protože připomíná tuto horu ve Švýcarsku, se můžeme dostat od Střekova přes Novou Ves, od Kojetic či Malešova. My jsme volili cestu od hradu Střekov - PERLY POLABÍ po červené značce. Na vrcholu je oplocená vyhlídková plošina s kovovými reliéfy výhledového panoramatu, která může směle konkurovat Varhošti, hladinu Labe spatříme tentokrát "jen" sedmkrát. Jinak je opět výhled až k posvátné hoře Říp. Ale již začínají vadit okolní stromy. Je zde i naučná stezka. Moc se nám tady líbilo. Vrchol se dá dobýt i pomocí auta, kousek pod výhledovým místem je malé parkoviště.

Tento zalesněný, hřbetově protažený suk tvořený sopečnou horninou leží při pravé hraně 450 m hlubokého údolí řeky Labe, je již v okrese Ústí nad Labem, které je vzdušnou čarou asi jen 4 km. Kousek na jihovýchodě leží menší brácha, o pár metrů nižší Malý Ostrý (571 m), na který však značka nevede. Túru je logické spojit s návštěvou gotického hradu Střekov (246 m) nad pravým břehem Labe, který byl vybudovaný v roce 1319. Za třicetileté války prý ho čtyřikrát obsadili Švédové. Ale byl zde i mírumilovný romantik K.H. Mácha či R. Wagner, který zde vymyslel taktický plán k opeře Tannhäuser. V podhradí byl kdysi dávno pivovar, dnes jsou zde aspoň hospody, pohled s půllitrem na řeku dole je veskrze příjemný.

Buková hora (683 m)

Tuto další dominantu Verneřického středohoří jsme navštívili po trase Benešov nad Ploučnicí - rozhledna Kohout (589 m) - Valkeřice - Rychnov - Zubrnice. O rozhledně na Kohoutovi raději pomlčím, není vidět vůbec nic, stromy zvítězily. Navíc je ve zcela zdemolovaném stavu, výstup je nebezpečný a dobrodružný. Možná, že už to celé spadlo. Buková hora je čedičová, již jen 11 km od Děčína. Na svazích je skutečně bukový porost a vzácná květena. Na temeni hory je televizní vysílač Severní Čechy, na jihovýchodním svahu je 8 m hluboká trhlina v čediči, kde se i v létě udržuje sníh.

Je zde i útulná turistická chata, která poskytuje základní občerstvení i několik lůžek pro nocleh. S obsluhou jsme byli nadšeni, byli to správní horalé, vynikající lidé. Pivo měli láhvové, k tomu teplé párky s hořčicí. Kousek od chaty je skalnatá Humboldtova vyhlídka, která rovněž stojí za to. Opět půl středohoří, Říp i Krušné hory na severu, Labe na dosah ruky. Zapsal jsem si úvahu slavného cestovatele A. Humboldta: "Když tu tak stojíme na vysoké hoře, u paty nebes a na temeni země, co nás povznáší? Skrytá touha přiblížit se Bohům a nebo to blaho být daleko od lidí!" A to prosím žil v 18. století. Co by říkal dnešní přelidněné a přetechnizované době s přezrálou civilizací! Asi by na vysoké hoře zůstal "na věky věkúcí".

Říp (456 m)

I když hora Říp (456 m) již nepatří k Českému středohoří ale do Řípské tabule, bylo by vzhledem k jeho národnímu významu a bezprostřední blízkosti neslušné se o něm nezmínit. I tady je to zdaleka viditelná čedičová kupa v širé rovině, která své okolí převyšuje asi o 180 m. Říp leží v zajetí města Roudnice nad Labem a vesnicemi Krabčice, Kostomlatý, Čtineves, Vražkov a Kleneč. Červená značka vede z Kralup nad Vltavou přes Říp do Roudnice, žlutá značka z Vražkova na vrchol. Matička Praha je tedy nedaleko.

Víte co je "Kurská anomálie"? V okolí ruského Kurska je tolik železné rudy - magnetovce, že střelka kompasu ukazuje na jih. Jsou tady zásoby asi 44 mld. tun. Na Řípu to sice není tak hrozné, ale i zde se střelka zmateně odchyluje od severu, taky je zde v hornině magnetit. Odchylky bývaly zaznamenávány vyrytými šipkami na dlaždicích kaple sv. Jiřího. Rotunda sv. Jiřího s podkovovitou apsidou a válcovou věží, má uvnitř bohatý interiér - památník českého státu.

Tuto horu ve svých dílech opěvovali slavní malíři, básníci i spisovatelé. Báj o příchodu praotce Čecha v čele svého kmene byla zpracovaná kronikářem Kosmou okolo roku 1125 a roce 1894 A. Jiráskem ve Starých pověstech českých. V roce 1868 byl při táboru lidu za česká práva (30 000 lidí) odtud slavnostně odvezen základní kámen pro Národní divadlo. V dubnu se zde každoročně koná pouť, využívají ji v současnosti i politici různých stran ke své pochybné agitaci a zviditelnění. Z parkoviště je to na vrchol totiž jen půlhodina, horská obuv není nutná. Je zde i restaurace, dobře se nám v ní posedělo. Hora je velmi zajímavá, je možno pozorovat sopečný vývoj od výbuchů i výlevů, je vidět sopečný popel i celé balvany.

Výhledy se dělí do několika částí - Pražská vyhlídka na jih, Roudnická vyhlídka na sever (České středohoří) a Mělnická vyhlídka na východ. Ale pozor, bývá prý zde na jaře a v létě plno klíšťat, zamilované páry na lavičkách bývají časté oběti. Holt, i za lásku se někdy platí! Na závěr mně ještě napadá jeden vtip. Víte, jak vznikla moje černá Ostrava?

Když praotec Čech vyšplhal se svou tlupou na vrchol Řípu, zasněně se rozhlédl kolem a pravil. "Ti slabí a nemocní půjdou jižním směrem do budoucího hlavního města Prahy, ti ostatní silní poputují na východ budovat město Ostravu!" Pražáci prominou, není to pravda. Vždyť tam mám svého bráchu matematika!

Takže jsem si České středohoří oblíbil a zamiloval, i když o nějakém souvislém přechodu nemůže být v mém případě ani řeč. Spíše šlo o takové místní "přepadovky" nejzajímavějších kopců s předpokládanými rozhledy. Kromě hory Zlatník jsem byl vždy nadšen. Ale ani on za kravince nemohl. Takže se již těším na další prozkoumávání tohoto jedinečného sopečného pohoří, které v naší krásné zemi nemá z tohoto pohledu konkurenci. A kromě Milešovky o víkendech tu nebývá ani moc Pražáků.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.