Velcí vodní brouci, vodomil černý a potápník široký

Ohrožení vodní broučí obři

První příležitost vidět na vlastní oči velkého samečka roháče obecného je určitě pro leckoho až tak překvapivá, že si na chvilku vůbec nedovede představit ještě mnohem větší druhy brouků. Některé z nich, žijící v nejteplejších rovníkových oblastech tropů, totiž měří až kolem dvaceti centimetrů, takže ti naši "obři" jsou vlastně proti nim trpaslíci. Tak je tomu u suchozemských brouků. Jde-li ale o vodní druhy, i když jen středoevropské, patří někteří jejich zástupci mezi nejmohutnější brouky z celosvětového aspektu.

Někdy můžeme vodomila zastihnout lezoucího po zemi i vzdáleněji od jeho vodních stanovišť. Většinou to bývá po chybném vodu minoucím přistání při jeho nočních přeletech nebo míří-li k vodě po opuštění kukelní komůrky. Foto Dušan Trávníček

Za dosud největšího známého vodního brouka naší planety platí dnes již u nás kriticky ohrožený vodomil černý (Hydrophilus piceus) z čeledi vodomilovitých - Hydrophilidae. Bývá 34 až 50 mm dlouhý, má protáhle elipsovité, silně klenuté, smolně černé a jakoby z plastu vylisované tělo, někdy s hnědozeleným leskem. Vespod má zdvižený, silný zadoprsní kýl, připomínající hrot oštěpu. Nápadná jsou také jeho velmi dlouhá makadla, delší než tykadla.

Obě pohlaví se už na první pohled liší tvarem chodidel prvního páru noh: sameček má jeho poslední článek výrazně trojúhle rozšířený, kdežto samička jej má běžného tvaru. Je to charakteristický brouk západního palearktu, na východ se vyskytující až na Sibiři a v severní Indii. Ačkoli dříve býval u nás docela běžný, dnes je tomu naopak a jeho populace vytrvale řídnou.

Kromě jihu Moravy a Čech, kde je ještě nejčastější, už leckde jinde úplně chybí. Vyhledává stojaté nebo jen pomalu tekoucí vody, tj. různé rybníky, tůně, slepá ramena apod., často jen malé rozlohy, ale s bohatším zárůstem bylin. Dobře létá, vždy však až po soumraku. A poněvadž jej lze nezřídka nalézt i v malých blátivých kalužích, dobře to svědčí o tom, že ne vždy hned dokáže vhodnost nového stanoviště správně odhadnout.

Se "sekerkou" na předních chodidlech lze samečka vodomila od samičky rozlišit na první pohled. Foto František Brabec

Pozoruhodný je způsob, jímž samička zabezpečuje vajíčka, zřejmě především proti predaci. Klade je už brzy na jaře, a to do hruškovitého, zakřiveného vaječného pouzdra, vytvořeného z přídatných pohlavních žláz a zároveň v průběhu jeho stavby připevňovaného na nějaký plovoucí rostlinný zbytek. Vylíhlé larvičky hned pouzdro neopouštějí, ale až po prvním svlékání, kdy už nejsou tak zranitelné. Jsou masožravé a napadají různé vodní plže, zejména plovatky (Lymnaeidae) a okružáky (Planorbidae), jejichž těla vyžírají až do hloubky ulit; starší larvy ulity také kusadly drtí.

Dospělé larvy se kuklí v zemi mimo vodu, odkud brouci (po ukončení sklerotizace a vybarvení) vylézají koncem léta, aby potom ve vodě přezimovali. Jsou býložraví a požírají hlavně různé řasy, ale příležitostně i masožraví. Třebaže jde o vodního živočicha, dýchá vzdušný kyslík, podobně jako většina jiných dospělců hmyzu. K tomu (vespod těla) využívá na brvách ulpělé bubliny vzduchu, jež si vždy po jejich vyčerpání obnovuje u hladiny "sčesáváním" nové zásoby pomocí konkávně rozšířených posledních článků tykadel.

Při této proceduře se celý brouk zvláštně chvěje, takže pozorovat ho při tom je velmi zajímavé. Stejně kriticky ohrožený je i další u nás žijící vodomil černolesklý (Hydrophilus aterrimus).

Jen o málo menší (36 až 45 mm) než vodomil černý je potápník široký (Dytiscus latissimus, čeleď potápníkovití - Dytiscidae), přesto patří k největším "vodníkům" světa. Až do poloviny 20. století býval hojný hlavně ve velkých jihočeských rybnících, kde dokonce žil v jedné z nejsilnějších populací v rámci celého areálu jeho výskytu. Již asi čtyřicet let ale ani nikde tam, ani jinde u nás zjištěn nebyl, a proto je považován za vymizelý druh.

Vyzbrojen ostře špičatým kýlem zadoprsí a dlouhými trny na koncích holení může brouk při neopatrném uchopení do ruky citelně bodnout. Pouze ale bezděčně v souvislosti s jeho přirozenými, velmi rychlými škubavými (plavacími) pohyby. Foto Dušan Trávníček

Občas se sice i nyní někteří sběratelé pochlubí jeho čerstvými českými nálezy, zřejmě však falešně. Obývá především střední a severní Evropu, dodnes např. Německo i Polsko, kde jeho stanovišť přibývá, běžný je ve Skandinávii. Má široce vejčité tělo, nahoře tmavě olivově zelené, směrem ke středu s výrazným, ploše odsazeným okrajem krovek, jež jsou spolu se štítem z větší části žlutě lemované.

Stejně jako u jiných druhů potápníků téhož rodu se obě pohlaví od sebe velmi zřetelně odlišují: zatímco sameček má krovky hladké a první tři články chodidel přetvořené v zaokrouhlené přísavné terčíky (přidržuje se jimi hlavně krovek samičky při páření), samička má krovky podélně brázdité a všechny články předních chodidel normální. K plavání mají velmi účelně přizpůsobené zadní nohy, jejichž zploštělá, dlouze obrvená chodidla slouží jako dokonalá vesla.

Samičky kladou až několik milimetrů dlouhá vajíčka do kladélkem naříznutých stonků vodních rostlin. Larvy jsou dravé a živí se larvami chrostíků. Ústní ústrojí larev potápníka je přeměněno, podobně jako u jiných druhů potápníků, ve dvě špičatá, srpovitě zahnutá, nasávacími kanálky opatřená kusadla, jež vtínají do kořisti. Těmito "injekčními jehlami" nejprve do kořisti vstříknou trávicí tekutinu a potom ztekucenou tělní tkáň vysají. Podobně jako u vodomila černého se kuklí v půdě nedaleko břehu.

Vylíhlí brouci hned vyhledají vodu a posléze v ní také přezimují. Na rozdíl od vodomila se váže pouze na živočišnou potravu. Zdržuje se však jen v rozsáhlejších vodách oligotrofního charakteru, tj. s minimálním obsahem živin, solí a organických látek.

Podobně jako jiní potápníci si zásobu vzduchu "vozí" uzavřenou mezi rubem krovek, druhým párem blanitých křídel a hřbetem zadečku. Obnovuje ji tak, že se vztlakem nechá vynést k hladině, předek těla nachýlí šikmo dolů, konec zadečku povystrčí nad hladinu a trochu jej oddálí od krovek. Po několika vteřinách k nim zadeček opět přitiskne a sklouzne ke dnu. Tak to udělá v průměru pětkrát za hodinu.

Ačkoli vinu za mizení určitých druhů z krajiny nelze vždy svalovat na člověka (možné příčiny zoogeografické, klimatologické aj.), je v případě všech středoevropských broučích obrů jeho odpovědnost nepochybná. Snad by bylo reálné zachránit a udržet nějakou někde u nás nově zjištěnou populaci právě u potápníka širokého, a to v takových místech pomocí okamžitých změn v hospodářské (rybářské) činnosti, zákazu používat v okolí veškeré agrochemikálie atd. Jenže přinejmenším části suchozemských druhů, o nichž jsem psal v Naší přírodě 1/2012, už zřejmě brzy a nezadržitelně odzvoní hrana. Bylo by ale velice potěšující, kdyby se tak nestalo.

• Článek publikován se svolením redakce Naše příroda

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.