Horští okáči na Slovensku, motýlí fauna sousedního Slovenska - ohrožené i běžné druhy okáčů

Běžné i ohrožené horské druhy motýlů

Rod Erebia zahrnuje většinou horské okáče vyskytující se především v Eurasii a v Severní Americe. V rámci rodu Erebia je popsáno přibližně 1 300 druhů a poddruhů. Většinou obývají chladné horské a arktické oblasti. Některé druhy patří k nejhojnějším, jiné jsou velmi vzácné. Z Evropy, která představuje centrum rozmanitosti rodu Erebia, se uvádí přibližně do 100 druhů okáčů, z toho na Slovensku se v současnosti vyskytuje 10 druhů, což je poměrně dost na tak malou rozlohu území.

Všichni okáči rodu Erebia mají jedinou generaci během roku na rozdíl od množství jiných druhů okáčů. V kresbě jsou velmi variabilní. Jejich housenky žijí na trávách (kostřava, třtina, metlička, lipnice, sveřep) a bývají aktivní v noci. Housenky vysokohorských druhů mohou přezimovat až dvakrát, což znamená, že mají dvouletý vývoj.

Dospělí motýli ve večerních hodinách a za zamračeného počasí při náhlém vyrušení často trhavými pohyby padají do porostu trav a jiné vegetace, například borůvek. Jediný druh, který zasahuje i do nižších poloh, je okáč rosičkový (Erebia medusa).

Čtěte také: Okáč bojínkový: Obyvatel pasek, křovinatých strání a luk

V posledních letech se s ním setkáváme v nižších polohách jen vzácně, protože má jen mozaikové rozšíření. Motýla můžeme vidět na sušších, ale i vlhčích loukách, na místech lesostepního charakteru, pasekách v listnatých lesích a na křovinatých stráních. V nejnižších polohách bývá hojnější pouze v oblasti písečných dun na Záhoří.

Ve středních polohách, místy i ve vyšších polohách, např. v Tatrách, kde zasahuje výjimečně až do nadmořské výšky 1 800 m, bývá na odlesněných místech hojnější. Na vápencových lesostepních lokalitách je ohrožen sukcesí a nevhodnou výsadbou borovice černé (Pinus nigra) a jasanu zimnáře (Fraxinus ornus). Je to jediný druh okáče z rodu Erebia, s nímž se setkáváme již v jarním období, v nižších polohách již od začátku května, v nejvyšších ještě v červenci.

Za ostatními druhy se musíme vypravit již do horských oblastí. Pro nižší horské polohy (800 - 1 000 m n. m.) je typickým druhem okáč černohnědý (Erebia ligea) a okáč kluběnkový (Erebia aethiops), avšak tyto druhy na vhodných stanovištích mohou zaletět až do nadmořské výšky kolem 1 500 m. Ani tito okáči se však všude nevyskytují a bývají dosti lokální. Oba druhy z geologického hlediska preferují vápencový podklad a jsou velmi teplomilné.

Okáč černohnědý létá o něco dříve než okáč kluběnkový, a to již od konce června, ale nejvyšší četnost ve středních polohách dosahuje na konci července až začátku srpna. Okáče kluběnkového můžeme vidět většinou až v druhé polovině července a vyskytuje se do začátku září.

Okáč černohnědý je největším druhem z rodu Erebia ve střední Evropě. Je typickým druhem mýtin v horských lesích. S oblibou vyhledává také horské údolní nivy v sousedství potoků, kde rád saje nektar z květů vyššího rostlinstva. Okáč kluběnkový na rozdíl od okáče černohnědého upřednostňuje více sušší stanoviště a je charakteristický pro teplé křovinaté stráně, světliny a okraje většinou listnatých lesů.

Zajímavé rozšíření v horách na Slovensku má okáč rudopásný (Erebia euryale) s relativně vysokou četností v každé nadmořské výšce jeho výskytu (800 - 1 900 m). V oblasti Belianských Tater, na místech s jižní až jihozápadní expozicí, bývá ještě velmi hojným druhem v nadmořské výšce kolem 1 900 m. Patří k běžným a nejhojnějším druhům nejen okáčů, ale i ostatních denních motýlů, a to v období od poloviny července až do začátku září.

Často se masově vyskytuje na travnatých místech mezi porosty borůvek a kosodřeviny. Optimum jeho výskytu připadá na konec července až polovinu srpna. Ve vyšších polohách je rozpětí jeho časového výskytu posunuté o něco později.

Okáč rudopásný velmi připomíná většího okáče černohnědého, ale většinou oba druhy nelétají společně na jedné lokalitě. Motýli vyskytující se ve vysokých polohách bývají ve většině případů citelně menší. Starší, poškození a létáním opotřebovaní jedinci mohou připomínat menšího okáče horského (Erebia epiphron).

Okáč horský je již typickým představitelem vysokohorských druhů Erebií. Létá v nadmořské výšce 1 200 - 2 100 m. Je charakteristickým druhem tatranské oblasti, ale nevyskytuje se zde všude. Patří k lokálním druhům. Velmi hojný bývá v Západních Tatrách, kde patří místy mezi běžné druhy Erebií v letních měsících. V Nízkých Tatrách a ostatních vyšších pohořích Slovenska bychom ho marně hledali. Upřednostňuje horské hole nad hranicí lesa, ale můžeme ho vidět i mezi porosty kosodřeviny.

Okáč horský je vzhledově podobný okáči menšímu (Erebia sudetica), který se vyskytuje nejblíže v sousední České republice, v současnosti pouze v oblasti Hrubého Jeseníku.

Okáče skvrnitého (Erebia manto) můžeme v letním období vidět ve stejné nadmořské výšce jako předchozí druh. Upřednostňuje lokality s vápencovým podkladem. Na žulovém podkladu Tater je vzácnější. Kromě komplexu Vysokých Tater se vyskytuje ještě v Malé a Velké Fatře. Je méně lokální jako předešlý druh a na lokalitách bývá často velmi hojný.

Zajímavé je jeho chování během deštivého počasí. Vícekrát jsme pozorovali, že motýl za deště odpočíval se zavřenými křídly ve vrchní části vegetace (nejčastěji trávy) na rozdíl od většiny druhů, které za nepříznivého počasí upadají nebo slézají do nízkého podrostu a k zemi.

Pro oblast obou Fater a také sousedních Chočských vrchů je typickým druhem okáč fatranský (Erebia pronoe). Patří k větším druhům okáčů z rodu Erebia. Ve Vysokých Tatrách se vyskytuje jen místy, a to pouze na vápencovém podloží. Udává se i z Nízkých Tater. Bývá poměrně lokální.

Motýl létá v nadmořské výšce přibližně od 1 300 m. Je typickým druhem pro období druhé poloviny léta. V teplejších letech se začíná vyskytovat již v polovině července. Zejména v oblasti Malé Fatry patří v některých letech k hojným druhům. Vyhledává skalnaté prostředí a rád odpočívá na kamenech. Jeho populacím velmi dobře prospívá antropogenní činnost: eroze půdního krytu způsobena sešlapáváním turisty či nadměrná pastva skotu a ovcí.

Tatranskou specialitou je okáč vysokohorský (Erebia pharte), který je na Slovensku na seznamu chráněných živočichů. Výskytem je omezen převážně na Belianské Tatry a jen nedávno se jeho přítomnost potvrdila v Západních Tatrách v oblasti Červených vrchů. Preferuje území s vápenatým podkladem. Patří k lokálním druhům. V některých letech se na horských loukách vyskytuje v hojném počtu. Létá v letních měsících v nadmořské výšce přibližně od 1 300 do 2 000 m.

K nejvíce otužilým motýlům vyskytujících se na Slovensku pouze v komplexu Vysokých Tater patří dva druhy, a to okáč velehorský (Erebia pandrose) a okáč zejkovaný (Erebia gorge). První z nich, okáč velehorský, začíná létat již v polovině června, a to v době, kdy jsou ve vysokých polohách ještě zbytky sněhu. Patří tedy k časným zástupcům horských okáčů rodu Erebia ve vysokohorském prostředí.

Často ho můžeme vidět poletovat nad sněhovými poli, kde bývá dosti nápadný i přes své nevýrazné, mírné šedohnědé zbarvení během letu. Když se rozfouká silný vítr, okamžitě usedá na podklad s chudou vegetací, často na skály, s nimiž barevně splývá. Při odpočívání zavře křídla a zasune vrchní křídla pod spodní, která jsou šedohnědé barvy s tmavě vlnitou kresbou.

Vyskytuje se na lokalitách jak se žulovým, tak i vápencovým podkladem a nepatří k lokálním druhům. Létá v nadmořské výšce 1 700 až 2 400 m a v Alpách vystupuje až do výšky 3 000 m. Jsou roky, kdy vidíme jen ojedinělé exempláře, ale v některých letech bývá hojný.

Posledním zástupcem je okáč zejkovaný. Ve vysokohorském prostředí se vyskytuje ve stejné nadmořské výšce jako předešlý druh, ale je mnohem lokálnější. Na rozdíl od okáče velehorského ho můžeme nejdříve vidět na kamenité suti, kde občas odpočívá na skalách. Létá poměrně rychle a bývá velmi plachý. Pouze když přijímá potravu, dá se k němu přiblížit na menší vzdálenost.

Z tatranské oblasti se ještě v literatuře uvádějí další dva druhy, a to okáč dvojoký (Erebia oeme) a okáč mramorovaný (Erebia tyndarus), ale jejich výskyt zde nebyl v posledních letech ověřen. Nejbližší jsou uvedeny z oblasti Alp a z Chorvatska, konkrétně z pohoří Velebit (Erebia oeme).

• Článek je publikován se svolením časopisu Naše příroda, www.nasepriroda.cz

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.