Stezka Orlích hnízd na kole - putování ze Zawiercie na Mirów

Nalákala jsem na oblast vápencových skal a hradů v cca 190 km dlouhém polském pásmu Jura dvě kamarádky a vydaly se na čtyřdenní cyklo výlet. Z Ostravy jsme jely s plně naloženými koly 2,5 hodiny vlakem do města Zawiercie. Vlak měl namířeno až k moři do Gdyně a prostor pro kola byl plný. Měly jsme menší problém s jízdenkami, na kterých naše kola nebyla zaznačena. Naštěstí díky ochotě průvodčího jsme vše vyřešily a do cílové stanice ve slezském vojvodství dojely.

Hned na nádraží jsme se z pamětní desky dozvěděly, že odsud bylo deportováno mnoho Židů do Osvětimi. Před 2. světovou válkou jich zde žilo kolem 7 000, což byla čtvrtina obyvatel města. Za mírného deště jsme vyjely po cyklostezce z města směrem na Myszków často podél řeky Warta, která je pravým přítokem Odry.

Již za slunečného počasí jsme vjely do nevelkého města Żarki, ve kterém žije kolem 4,5 tisíce obyvatel. Projely jsme kolem náměstí a odbočily na ulici Polna na židovský hřbitov, kde jsme si opět připomněly historii Židů. Zdejší hřbitov má významnou uměleckou, výzkumnou a historickou hodnotu. Je jedním z největších a nejcennějších míst svého druhu v celém regionu Krakowsko-Częstochowské Jury.

Nachází se přímo u rodinných domů a malého kadeřnictví, není oddělen plotem a má celkovou rozlohu přibližně 1,5 hektaru. Po sčítání v letech 1983 - 85 zde bylo nalezeno přes 900 náhrobků z konce 19. a počátku 20. století. Nejstarší dochovaný náhrobek pochází z roku 1835. Většina náhrobků má podobu obelisků, některé jsou vyrobené z pískovce, mramoru a nalezneme zde i litinové náhrobky. Je jen 5 - 6 míst v Polsku, ale i v Evropě, kde se litinové náhrobky dochovaly.

Nasedly jsme na kola, opustily jsme Żarki, projely Jaroszów a krajina se začala měnit. Objevily se první skalní útvary. Nedaleko kapličky stojící u cesty, se nachází skalní útvar Masztowa. Nedalo mi to, musela jsem vylézt na "Srogou skalu" a podívat se z vršku na druhou stranu. Kolem Suliszowic je menších skalek roztroušeno v krajině více. My jsme si na větší prohlídku skal vybraly přírodní rezervaci Sokolí hory nacházející se mezi Biskupicemi a Olsztynem nad obcí Zaborze. Rezervace byla vytvořena v roce 1953 na ploše 333,27 ha.

Kopec má podobu protáhlého náspu vycházejícího ze silnice vedoucí po jeho západní straně k jihovýchodu. Je na něm mnoho vápencových skal a také jeskyně. Z tohoto místa vedou turistické stezky a naučná stezka vedoucí přes nejzajímavější místa rezervace Sokole Góry.

Z parkoviště s řadou laviček jsme vjely po písčité cestě do borovicového lesa, kde jsme po 200 m zamkly kola a šly do mírného kopečka ke skále Poustevník. Jedná se o vápennou skálu vysokou 15 m, která jako jediná z okolních skal je určená k lezení. Horniny jsou zde tvořeny nekultivovaným skalnatým vápencem, vyskytujícím se mezi deskovými vápenci. Jak se dovídáme dále z informační tabulky, jedná se o starověký organický útes kopcovitého tvaru budovaný řadou mořských bezobratlých, včetně korálů, ostnokožců, plžů, měkkýšů a dalších.

Asi po 100 metrech jsme došly na vyhlídku, odkud lze spatřit hrad Olsztyn a další vápencové skály v okolí. Po cestě z vyhlídky jsme prošly kolem jeskyně, která je však nepřístupná a ukrývají se v ní netopýři.

Vrátily jsme se opět na asfaltovou silnici a za 2 km jsme dojely do města Olsztyn. Projely jsme náměstím, nad kterým visí na lankách zajímavé sochy, a mírným stoupáním se vydaly uličkou lemovanou stánky se suvenýry a občerstvením k hradu. Zjistily jsme, že budou brzy zavírat, a tak jsme šly alespoň utišit hlad a žízeň do malého venkovního bistra. Návštěvu hradu jsme nechaly na ráno a jely si najít místo na spaní za Olsztyn.

Když jsme projížděly kolem Gór Towarnych, uslyšela jsem vzadu z kola podivný zvuk. Po zastavení jsem zjistila, že se mi urval nosič a jeho upínací část mi dřela o plášť kola. Hned jsem si vybavila stejnou situaci před dvěma lety u Starého Města u Uherského Hradiště. Tehdy mi pomohl bezdomovec, který se slovy "děvčico, ty sa zabiješ" připevnil napínací gumou všechna zavazadla. Také jsem vše povázala šňůrou a upínací gumou a dohnala holky s tím, že ráno najdeme cykloservis.

Cílem dne bylo Krasové jezírko za železniční stanicí Kusięta Nowe. Těšila jsem se na koupel, ale zelená hladina mě od tohoto záměru odradila. Připravily jsme si bivak pod přístřeškem, uvařily si čaj a povečeřely domácí dobroty. Bára dala nabít dvěma mladíkům sedícím u vedlejšího posezení power banku do jejich auta. Mysleli, že jedeme na kolech už z Česka. I přes naše uklidnění, že máme v pedálech jen kolem 60 km, se na nás divně dívali.

Ráno jsme se vrátily opět do Olsztyna a při cestě na hrad narazily na cykloservis. Ochotný majitel mi zdarma během chvilky nosič upevnil. Jezdí prý často do Ostravy, a tak mu Bára vnutila své telefonní číslo, že ho pozve někdy na pivo. Já to mám pak samozřejmě uhradit. V 10 hodin jsme dojely k bráně hradu, zaplatily 10 zlotých a u pokladny daly dobít power banky.

Hrad Olsztyn je jednou z největších a nejpůsobivějších památek obranných staveb Krakovsko-Čenstochovské pahorkatiny. Dal jej postavit koncem 14. století polský král Kazimír III. Je postaven na skále, která pod sebou ukrývá velkou jeskyni.

Až do 16. století byl hrad rozšiřován a interiéry jeho jednotlivých částí (horní hrad, střední hrad, dolní hrad, hlavní nádvoří, hospodářské nádvoří zvané hospodářská budova) byly obehnány vysokými zdmi. Od 17. století začal hrad v důsledku válek, zanedbávání a přírodních krás chátrat. Kolem hradu je nádherná scenérie rozeklaných vápencových izolovaných skalních útvarů zvedajících se z mírně se svažující roviny. Příjemně působí okolní pastviny ovcí.

Již z dálky návštěvníka zaujme válcová, 35 metrů vysoká věž postavená na kopci z bílého vápence a z hnědých cihel. Vstup do obytné části dolního paláce stojí 15 zlotých. Zajímavá je hradní jeskyně a studna, prý jedna z nejhlubších v Evropě. V 15. - 16. st. v této části hradu také bývala kovárna. V areálu hradu se nachází ještě jedna stavba, která je také samostatně zpoplatněna.

Po obhlídce hradního komplexu jsme na náměstí posvačily a vydaly se po písčité stezce přes borovicový les směrem ke Zlatému Potoku. Nedaleko vesnice Zrębice jsme odbočily ke kapličce sv. Idziego a ve vsi jsme okoukly dřevěný kostelík. Po asfaltové silnici jsme dojely k Siedlecké poušti o rozloze 25 hektarů, kde testují motorky a čtyřkolky mladí nadšenci. Tato "poušť" v okrese Janów vznikla díky těžbě písku a pískový důl byl činný až do 60. let 20. století. Duny v Siedlecu dosahují až 30 metrů a v létě je zde prý vidět fata morgána.

Naše cesta kolem lánu obilí a pole se slunečnicemi nás dovedla k městečku Janów, na jehož okraji se u rybníku nachází pěkný zámeček - Palac Raczyńskich v klasicistním stylu s anglický parkem a Dworek Zygmunta Krasińskiego, slavného polského básníka. Bylo docela teplo, a tak jsme se těšily k vodním plochám u Zlatého Potoka, kde jsme chtěly aspoň smočit nohy. Břicho už se také ozývalo a vyhlášení grilovaní a různě upravení pstruzi v mnoha stáncích lákali.

Pstruh se zeleninou byl výborný, ale vodu jsme nechaly raději kačenám a rybám a jely dál podél potoka lesem k Medvědí jeskyni, Amfiteátru a k mlýnu u Zeleného rybníka. Necelý kilometr stojí nedaleko silnice skalní útvar s názvem Ďábelské mosty. Pojmenoval jej básník Zygmunt Krasińský, který nařídil postavit mezi skalami visuté mosty.

Po 2 km jsme dojely k dalšímu zajímavému skalnímu útvaru s jeskyní, který se ukrývá v lesíku u asfaltové silnice asi 6 km od Janówa. Skála, na které jsou ruiny horního hradu Ostrężnik, připomíná někomu blok švýcarského sýra a mně zase prázdné oční důlky. Z hlavního otvoru jeskyně se třímetrová chodba rozděluje na dvě, obě jsou asi 3 metry vysoké a dva metry široké. Jeskyně dříve obývali lapkové, dnes jsou předmětem zájmu speleologů.

Nasedly jsme na kola a po cyklostezce vedoucí lesy a vedlejšími cestami jsme po půl hodině projely kolem pěkných lezeckých skal v obci Lutowiec, a po čtvrt hodině dojely k cíli dne, obci Mirów. U restaurace jsme s dovolením vedoucího vybalily a uchystaly nocleh pod velkým přístřeškem s lavičkami. Hrad jsme měly jako na dlani a mohly ho tak obdivovat s postupujícím západem slunce.

Zašly jsme do restaurace na večeři a doplnit tekutiny, ale zrovna byl důležitý fotbalový zápas mistrovství světa a všichni zaměstnanci byli přilepeni k televizní obrazovce. Nakonec jsme přece jen našly uvnitř milou servírku a nálada se nám vylepšila. Před usnutím nás jeden ze zaměstnanců ještě se psem zkontroloval a my mohly v klidu usnout.

Ráno bylo opět krásné. Uvařily jsme si čaj, pojedly chleba s paštikou nebo rybičky. Program jsme měly docela nabitý a teploty měly být hodně vysoké. Dlouho jsme tedy neotálely a vyjely k hradu nebo spíš zřícenině mohutného hradu Mirów.

• Pokračování článku