Chodsko, přechod pohoří Český les

Trek ve směru Domažlice, Trhanov, Čerchov, Kreuzfelsen a Voithenberghütte

"Lomikare, Lomikare, do roka a do dne," zní nejznámější výrok Jana Sladkého Koziny, jenž žil na Chodsku. Pojďme se na následujících řádcích vypravit do jeho rodného kraje, přičemž zavítáme i do Českého lesa, v němž zamíříme i do německé části tohoto pohoří.

Túru začínáme v Domažlicích, jež v historii nejvíce proslavila bitva, která ve skutečnosti vůbec neproběhla. Jakmile křižáci v roce 1431 zaslechli husitský chorál, vzali do zaječích, v oné chvíli nepřipomínali udatné rytíře ani náznakem. Samotné sídlo vzniklo v 10. století a město z něj učinil v letech 1262-65 král Přemysl Otakar II. Zároveň vznikl i Chodský hrad, na kterém sídlil purkrabí; v roce 1328 se k němu přidali i soud a rychtář. Za husitských válek podporovalo město kališníky a posléze si příliš netykalo s Habsburky, silně ho poznamenala třicetiletá válka a silná rekatolizace.

My do "brány Chodska" přijíždíme k večeru, přeje nám štěstí. Když se chystáme vystoupit z vlaku, venku silně prší, jakmile ale vylezeme, rázem přestane. I proto procházíme v klidu městem, bereme to přes střed. Na náměstí, které vzniklo z původní obchodní cesty, vcházíme Dolní branou ze 13. století (středověké hradby strhli v 19. století), centrum lemují domy s gotickým základem a táhlým podloubím.

Hlavní dominantu dlouhého prostranství představuje mírně vychýlená věž, která je vysoká padesát šest metrů a v dnešní době tvoří součást kostela; v minulosti se jednalo o hlásku. Ihned se shodujeme, že by nebylo od věci na ní vylézt, máme však smůlu. Do Domažlic jsme přijeli večer a v pozdní hodině mají otevřeno už v podstatě jenom hospody, tady nám pšenka nepokvete.

Dojdeme pouze kousek za město a táboříme u rybníku poblíž rozcestníku U jezera, lepší místo na spaní si sotva můžeme přát. Pravda, za svítání lidé venčí poblíž psy, my se s tím ale vyrovnáme.

Ráno míříme k hradbě přírodní, čímž myslím pohoří Český les, nejvyšší horu Čerchov nelze přehlédnout. Než se k ní dostaneme, učiníme pár krátkých zastávek, jako první se na řadu dostává obec Újezd. V ní se narodil v úvodu zmiňovaný Jan Sladký Kozina, který vedl proti vrchnosti chodskou rebelii (Alois Jirásek o tom napsal román Psohlavci); neschází jeho rodný dům.

Aby bylo všem jasné, kde přišel na svět, označili objekt cedulí, stavení se však nenavštěvuje. Nikdo ale nemusí truchlit, že odtáhne s nepořízenou, zavítat jde na statek, kde Kozina hospodařil. V něm zřídili pamětní síň, jež se zaměřuje na život Chodů, neschází kroje a hospodářské nástroje.

My expozici nenavštívíme. Vstali jsme a vyšli na túru poměrně brzo, načež bychom museli přes půl hodiny čekat, než otevřou. Loučíme se s obcí, v níž stojí za pozornost i další památné dvory.

Netrvá dlouho a strmě stoupáme na Hrádek, který trochu klame svým jménem. Na kopci totiž nenajdeme žádné opevnění ani zříceninu, vévodí mu socha. Pokud někdo hádá, že na soklu stojí Jan Sladký Kozina, nemýlí se. Pomník navrhl sochař František Hošek a stavbu realizoval Čeněk Vosmík, monument z hořického kamene, v jehož základech ukryli pamětní listinu, odhalili v roce 1895.

Za sochou se noříme do lesa a přicházíme do Trhanova, kde sídlil Kozinův úhlavní protivník Volf Maxmilián Lamingen (Jirásek ho ve svém románu přejmenoval na Lomikara). Dotyčný pán - běželo holt o šlechtice - měl kvůli svému postavení ostřejší lokty a na jeho popud Jana Sladkého Kozinu dne 28. 11. 1695 v Plzni popravili, aristokrat si svého vítězství příliš moc dlouho neužil. Dle sokova proroctví po jednom roce zemřel.

Lamingen alias Lomikar nechal v Trhanově v letech 1676-77 postavit zámek, na který navazuje kostel svatého Jana Nepomuckého z roku 1810; v objektu se mj. narodil známý lékař a literát Josef Thomayer. Sídlo bohužel od prvního pohledu není v příliš "dobré kondici", jestli ale bude trénovat (myslím tím, že ho dají do pucu), jistě potěší oko nejednoho návštěvníka.

Od obce stoupáme na Výhledy, jimž kromě výhledů opět vévodí socha, tentokrát se nejedná o Jana Sladkého Kozinu. O slovo se hlásí prozaik Jindřich Šimon Baar (1869-1925), který sem často chodíval na procházky. Skulpturu vytvořil Ladislav Šaloun a neměla na růžích ustláno, za druhé světové války ji strhli nacisté. K obnově došlo v roce 1947.

Těsně vedle stojí i malý památníček, který je věnován americkým osvoboditelům z roku 1945; pohlcují nás stromy. Nemůžeme se divit, neboť jsme vnikli do Českého lesa, jehož horský hřbet tvoří osmdesát dva kilometry dlouhou hranici s Německem. Celek se dělí na Čerchovský les, Kateřinskou kotlinu, Přimdský les a Dyleňský les. My, neb jsme do tohoto pohoří zavítali už před sedmi lety, zaměříme se výhradně na první z uvedených celků, neboť nám tehdy vypadl z itineráře, stoupáme na nejvyšší horu pohoří, což je Čerchov (1 042 m).

Že máme čest s populárním místem, je brzy výrazně znát. Narážíme na další turisty i cyklisty; jelikož stezka vede po asfaltce, zjeví se k našemu šoku i autobus, který zajíždí až na vrchol. Tak toto jsme ani náhodou nečekali.

Na nejvyšším bodě stojí dvě věže, nás zajímá především Kurzova rozhledna, jež vyrostla na místě původní dřevěné hlásky a zpřístupnili ji znovu v roce 1990; po roce 1948 tady kvůli hranicím s tehdejší Německou spolkovou republikou vytyčili zapovězené pásmo. Nahoru jde vylézt, a tak neváháme ani vteřinu, z ochozu se otevírají skvělé výhledy. Na sever se táhne Český les a za ním se v dálce ukazují Krušné hory, jako na dlani máme i Domažlice, Trhanov či Babylon, čímž nemyslím, že hledíme do starověké Mezopotámie. Na jihu se zvedá Šumava a nepřehlídneme ani Německo, kam povedou naše další kroky.

Než se odebereme za hraniční patníky, zaskakujeme na Čerchově do restaurace, upoutává nás vnitřní výzdoba. Stěny zdobí diplomy a čestná vyznamenání, neschází obrazy státníků (Husák či Brežněv) a přidávají se busty (Gottwald, Lenin, Stalin); velký nápis hlásá, že se Sovětským svazem podpoříme mír a odzbrojení. Neschází ani odmontované odposlouchávací zařízení, které používali za dob socialismu ve druhé věži, která stojí na vrcholu; máme čest s neskutečným retrem.

Důležité je, že se najíme a doplníme tekutiny, klesáme. Poblíž rozcestí U studánky dobíráme v prameni vodu, záhy překračujeme hranice. Napojujeme se na německou turistickou trasu, načež se naplňují naše chmurné představy, že západní sousedé mají ve značení chaos. Přestože umísťují rozcestníky pomalu na každém druhém rohu, potřeboval by jeden absolvovat přinejmenším vyšší dívčí, aby se ve směrovnících dobře vyznal; ačkoliv jsme tomu velmi dlouho odolávali, používáme v mobilu uložené offline mapy.cz. Jak se záhy přesvědčíme, není úspěch zaručen ani tak.

Scházíme na Waldmünchen a po jistém tápání, kdy si trochu zajdeme, dostáváme se do osady Herzogau. Z ní se škrábeme na Klammerfels (848 m), kde stojí dřevěná rozhledna. Jasně že ji nevynecháváme, z výhledů nejvíc zaujme pohled na Čerchov.

Jelikož se odpoledne odebralo do hajan, zbývá rozhodnout, co provedeme s načatým večerem. Jedna z variant zněla, že na rozhledně přenocujeme (v nejnižším patře by tak učinit šlo), honí nás ovšem mlsná. Pěkně jsme si mákli a teče z nás pot, nezaskočíme na pivo? Do restaurace máme cca tři kilometry a dle propočtů bychom tam měli dojít zhruba hodinu před zavíračkou, která je v osm hodin, vyrážíme na zteč. Pokračujeme po parádním skalnatém hřebínku, načež klesáme; jak jdeme lesem, zdá se nám, že cesta neubíhá. Jsou údaje na turistických ukazatelích správné? Neplahočíme se porostem mnohem déle, než jsme měli?

Konečně se zjevuje chata Althütte, již před malou chvilkou uzavřeli (v sedm), s jistým skluzem stoupáme do kopce. Tam sklízíme úspěch. Hostinec Gibacht má otevřeno. Bez jakýchkoliv okolků vnikáme na zahrádku, přičemž nám neuniká, že u přítomných hostů vyvoláváme mírné pozdvižení. Šokované výrazy jasně hlásí, co se to vylouplo z lesa za pochybná "individua", my se tím rozhodit nenecháme.

Obratem nacházíme volný stůl a ihned si objednáváme pivo; netrvá dlouho a moudře usuzujeme, že restauraci v osm nezavřou. V přesvědčení nás utvrdí hlasitý řev, který má na svědomí sportovní klání. Probíhá mistrovství Evropy ve fotbale a hrají Němci se Španělskem, Germámi v poslední minutě vyrovnávají. Následuje prodloužení, a tak si v klidu necháváme donést další půllitr; do německého dresu je ostatně oděná i fešná servírka.

Nocujeme kousek za podnikem a ráno se nádherným lesem vydáváme na státní hranici ke kótě Tři znaky (Dreiwappen). Do skály zde v roce 1766 vytesali tři erby, které vytyčovaly tehdejší území; jednalo se o Bavorské kurfiřství, České království a Falcké vévodství. Dohodu spolu tehdy uzavřeli císařovna Marie Terezie a Maxmilián Josef III. Vedle památného místa stojí přístřešek, kde se dle všeho schází turisté z Česka a Německa.

Přestože bychom se z příjemného koutu mohli rovnou vrátit do naší republiky, zahýbáme zpět na německé území. Dostáváme se ke skalisku Kreuzfelsen, na němž vztyčili kříž. Od kamenů se nabízí pěkný výhled na Šumavu. Nepřehlédneme nejvyšší horu pohoří Grosser Arber (Velký Javor), Grosser a Kleiner Osser (Velký a Malý Ostrý) či Burgstall.

Přes vrch Raiseck přicházíme k chatě Gaissriegel, odkud máme opět parádní výhled na Šumavu, u pramene dobíráme vodu. Klesáme. Přes malé obce Voithenberg a Voithenberghütte míříme zpět ke státním hranicím, z luk kousek před patníky se opět v plné kráse předvádí Šumava. K pohoří se přidá i osada Folmava, odbočit do ní nehodláme. Rušný přechod nás ani trochu neláká; nemíníme kupovat trpaslíky, které mají prodejci určitě v nabídce.

Lesem pokračujeme do České Kubice, kde chceme otestovat místní hospodu, nepodaří se. Že by se majitel bál, že zkritizujeme jeho krmi a radši s předstihem uzavřel, přestože má mít dle rozpisu pracovní doby otevřeno? Nebo ho vykolejil panující státní svátek? Příčinu nepřítomnosti jsme neodhalili a zpětně po absenci hostinského pátrat nebudeme; pokračujeme na Babylon, jenž stále nemá nic společného s Mezopotámií.

Ubíráme se příjemnou pěšinou podél vodní strouhy a zaujme nás Čertův viklan, přicházíme do obce. Jelikož jsme od rána nejedli, zaskakujeme nejprve do restaurace na jídlo, přičemž samozřejmě nezanedbáváme pitný režim. Vzápětí se přemísťujeme k rybníku na místní koupaliště. Jelikož tento den panuje neskutečné vedro, s chutí se vrháme do osvěžující vody, je nám hej.

Nebo se mýlím? Kupodivu se přesvědčíme, že meterologové občas nelžou, od západu se náhle přiženou po obloze černé mraky. Ačkoliv bychom nejradši zůstali u vody a lenošili, balíme rychle fidlátka a podobně jako jiní hosté zvedáme kotvy, kam se ve zbytku dne vrtneme? Vítězí varianta, že ujdeme přibližně tři kilometry k Zelenovským rybníkům, u nichž stojí dvě útulny a turistický přístřešek. Snad se v nich schováme.

Cestou se rozprší, bouři k sobě naštěstí stáhne Čerchov (slyšíme hromy). K vodním plochám dorazíme, když nebe přestane plakat, brečet můžeme pouze my. Všechna krytá místa jsou už obsazena, tak tohle nevyšlo. No nic, postavíme stan v krytu hustých stromů.

Téměř celou noc bubnují na plachtu kapky, k ránu naštěstí déšť ustává. Protože není jasné, jestli se nevrátí lijavec, míříme přímo do Domažlic. Z rozsáhlých luk máme navzdory předchozí slotě poměrně slušné výhledy; nevypustíme odbočku na Veselou horu, již pojmenovali po měšťance Zuzaně Veselé, která zde nechala v roce 1695 postavit kapli. Tu v roce 1775 přebudovali a v roce 1851 zasvětili svatému Vavřinci.

Scházíme do města a míjíme Chodský hrad, do nějž umístili muzeum, přiznám na rovinu, že mnohem raději bychom navštívili vysokou věž na náměstí. Máme však smůlu. V neděli, což je tento den, mají pro nás trochu nepochopitelně otevřeno až od třinácti hodin (ve všechny ostatní dny přijímají návštěvy i dopoledne), pročež bývalou hlásku vynecháme. Přemisťujeme se na vlakové nádraží a odjíždíme, loučíme se s velmi malebným koutem, který zaručeně stojí za návštěvu.