Krušné hory (Erzgebirge), přechod pohoří (2)

Klínovec, Božídarské rašeliniště, Blatenský vrch, Rolavské vřesoviště, Soos a Komorní hůrka

Jelikož studeně fouká, zdržíme se jen krátce a podcházíme vrch Mědník (910 m), jenž je provrtán štolami po těžbě. Značka vede do obce Kovářská, v níž kdysi zpracovávali železnou rudu. Na první pohled se jedná o mnohem větší středisko, přesto se zastávkou na jídlo neuspějeme ani tady. Hotel předělávají a jinde otevírají až v pozdních odpoledních hodinách, další dvě hospody mají pro nás dosti nepochopitelně zavřeno v úterý, což je právě dnes. Copak si podniky nekonkurují?

Kolem bývalé vápenky, jež připomíná zříceninu, dojdeme do Háje, tam se na nás konečně usměje štěstí. Narážíme na fungující restauraci. Posilňujeme se, přičemž zbývá rozhodnout, kam se vrtneme ve zbytku skomírajícího dne. Nijak daleko se nám táhnout nechce, neboť se tento den zhoršilo počasí. Že je krajně nevlídno, potvrzuje Klínovec. Ačkoliv jsme se k němu přiblížili téměř na dosah, pořád jsme ho kvůli mlze a mrakům nespatřili. Nakonec stáčíme bokem a nocujeme v Selském lese.

Ráno stoupáme na Klínovec (1 244 m). V jednu chvílí sice ztratíme značku, leč cesta po sjezdovce je naprosto jasná; nezmátne nás ani hustá mlha, jež nás sevřela do svých spárů. Na vrcholu kvůli těžko prostupné šedi vypouštíme návštěvu rozhledny; trochu nás šokuje, že v objektu sedí paní, která je odhodlána navzdory nevlídnému počasí prodávat vstupenky na věž. Ať se na nás nezlobí, ale v těchto podmínkách poleze nahoru jen úplný blázen, případně nadšenec, který si za zdolání rozhledny udělá do turistického notýsku plusovou čárku.

Aniž bychom spatřili Fichtelberg (1 215 m), což je nejvyšší hora německé části Krušných hor, klesáme na Boží Dar. Cesta je velmi příjemná, neboť se ubíráme lesní pěšinou (konečně se neplahočíme stejně jako při výstupu na Klínovec po asfaltu!); po vyklouznutí na louky se zlepší i viditelnost. Rázem máme poměrně slušný rozhled na okolní kopce, pročež se shodujeme, že si po několika dnech putování konečně připadáme jako v pořádných horách. Doposud - tím nechci tvrdit, že cesta nebyla pěkná - nám Krušné hory připomínaly spíš vrchovinu, po větších převýšeních jsme si v podstatě nechávali pouze zdát.

Rázem se nám vlévá do žil nová energie a scházíme do nejvýš položeného města v Čechách, vítá nás Boží Dar (1 028 m). Oblast jako první osídlili v 15. století horníci a v roce 1525 zprovoznili významný stříbrný důl svatého Vavřince, útlum nastal především po druhé světové válce. Dneska žije středisko opět bujarým životem, sídlo zde má dokonce i Ježíšek. K jeho základně ale nezavítáme a nehraje v tom roli skutečnost, že by nám zřejmě nic nenadělil.

S výhledy na Božídarské rašeliniště a Božídarský špičák (1 115 m) stáčíme na Jáchymov, jenž vznikl v roce 1516 na místě původní osady Konradsgrün. K založení přispělo nalezení stříbra; v roce 1533 se jednalo o druhé nejlidnatější město v Čechách a žilo v něm osmnáct tisíc obyvatel. V 19. století začali těžit uran a kvůli vysoké radioaktivitě z důlních vod vznikly i léčebné lázně. Jak ale asi každý ví, má sídlo i svou stinnou stránku. Po únorovém převratu v roce 1948 umísťovali do dolů politické vězně. Na jejich památku se konají každý rok vzpomínkové dny, které stejně jako zřízená naučná stezka nesou název Jáchymovské peklo.

Zavítáme na dlouhé náměstí s renesanční radnicí, muzeem a kostelem; kolem bývalého dolu Svornost přejdeme ke Šlikovu hrádku (původně hrad Freudenštejn), který vystavěli v letech 1516-17. Ze sídla se zachovaly jenom dvě věže, leč i tak místo působí velmi malebně. Spatříme od něj i Klínovec, jenž se mezitím vyklubal z mraků; teď už může paní pokladní prodávat vstupenky na rozhlednu jako na běžícím pásu.

Skrze lesy pokračujeme na vrch Plešivec (1 028 m), kde stojí hotel Orion a chata s rozhlednou, věž je bohužel z technických důvodů uzavřena. Poroučíme si aspoň večeři a scházíme k obci Abertamy. Až do městečka nedojdeme a přes Hřebečnou míříme na krásné louky, na nichž stojí turistický přístřešek. Nakonec k němu nezahneme. Na svědomí to má již zmíněná Stezka Českem, u chatky se s předstihem shromáždilo plno trekařů. Zůstáváme kousek stranou.

K ránu je nám v noci prvně a naposledy zima; nelze se tomu divit. Mírně navlhlá plachta stanu v noci zmrzla a se svítáním je sněhově bílá, teploměr klesl pod nulu. Než ale vstaneme, sluníčko vše vysuší, nastává nádherný den. Po jistém váhání vynecháváme zacházku k lomu Hřebečná a postupujeme k Červené jámě, záhy vylézáme na Blatenský vrch (1 043 m). Jak se ukáže, jsme na něm příliš brzy, rozhlednu teprve otevřou - činí tak v deset. Přestože do zprovoznění neschází nijak dlouhá doba, nechce se nám stejně jako několika dalším turistům čekat a scházíme k Vlčím jámám. Jedná se o skalní propadliny, které vznikly v důsledku předchozí těžby, místo má neskonalý šmrnc.

I nadále klesáme, zíráme. V protisměru se valí neskutečné davy Němců, kteří neberou výstup vůbec lehkovážně. Jen málokterý z nich nenese v rukou lahev či plechovku s pivem. My si zatím na rozdíl od nich jakýkoliv alkohol odpouštíme. Projdeme Horní Blatnou, a aniž bychom stočili do Perninku, kde má svůj nejvyšší bod železniční trať v Česku, pokračujeme na Tisovský vrch (926 m). Na kopci stojí kamenná rozhledna, jež je volně přístupná. Neváháme a lezeme nahoru; kromě Klínovce či Plešivce spatříme mj. konečně i Fichtelberg.

Na pozdní oběd sestupujeme do Nových Hamrů; zastavíme i v potravinách - jasně že běží o Vietnamce. Posléze štrádujeme po naučné stezce, která vede ke státní hranici pro nás dosti nepochopitelně po silnici, až k patníkům nedojdeme. Navazujeme na hlavní červenou magistrálu a stáčíme na Bublavu.

K večeru se dostáváme k bývalé obci Rolava. Fascinují nás rozsáhlé rašeliništní louky, jež krásně nasvětluje zacházející slunce. Na noc, abychom neporušili zákon, ukládáme se kousek za hranicí národní přírodní rezervace Rolavské vřesoviště.

Ráno procházíme Rájeckým údolím, kde nás zase trochu deprimuje, že turistická cesta vede po asfaltu. I proto ožijeme až za rozcestím Nancy. Zprvu sice strmě stoupáme, leč i tak se radujeme, že jsme se zbavili silnice; vylézáme na Olověný vrch (Bleiberg - 802 m). Přestože jsou rozhledna i chata uzavřeny, máme nádherný výhled na Bublavu a její okolí, po malebné panoramatické stezce pokračujeme ke Kraslicím. Nejprve se ubíráme po nádherných otevřených loukách a poté po zarostlejším hřebínku, na němž kdysi stál Kraslický hrádek (ze zříceniny v podstatě nic nezůstalo); uvedený úsek nemá sebemenší chybu. Snad jen v závěru haprovalo značení naučných stezek, trefit se ale dalo.

Špatně není ani v Kraslicích, jež jsou prvně vzpomínány k roku 1272; osadu povýšil na město v roce 1370 král Karel IV. Za rozvojem, jak to v Krušných horách chodilo, skrývala se těžba olova, stříbra, cínu a mědi. V sídle zaskočíme na oběd a dokoupíme potraviny.

Za městem jdeme přes nádherné louky. Poté vnikáme do lesa, za nímž - s dovolením se coby papoušek zopakuji - následují nádherné louky; další záchytný bod představuje Vysoký kámen. Nejprve zastavíme u obnovené kapličky a poté vylezeme k rozeklaným skaliskům, které nás velmi mile překvapí. Nabízí se od nich parádní výhled. Litujeme jen toho, že vrcholovou růžici obnovili podle původní verze v němčině a názvy míst se tudíž neshodují s naším českým pojmenováním.

Večer scházíme k osadě Horní Luby a po zastávce v občerstvovacím podniku zůstáváme těsně nad ní. Ráno míjíme rozsáhlá golfová hřiště a ruiny rozpadlého zámečku, procházíme obcí Luby. Směřujeme do Skalné, čímž se dostáváme mimo území Krušných hor. Protože ale narazíme na další poutavá místa, ještě své povídání neukončím.

Obec Skalná se původně nazývala Vildštejn, uprostřed městečka stojí románský hrad stejného jména. Založili ho na konci 12. či na začátku 13. století příslušníci rodu Nothaftů a bydlelo se v něm až do 19. století, těsně před objektem stojí poničený zámek z roku 1783. Sídlo lze navštívit a prohlídnout si ho, v přízemí zřídili restauraci. Jelikož je v podniku i na nádvoří neskutečně narváno, přemisťujeme se do blízké hospůdky na venkovní zahrádku; nevědomky děláme dobře. Skončíme u stolu v příjemné společnosti místního občana, který nás ochotně zavede do patra podniku, kde hraje prim kopaná. Příčina je nasnadě. Ze zdejší obce pochází fotbalista Pavel Nedvěd, pročež v místnosti visí bezpočet dresů, plakátů a vlaječek, neschází poháry.

Též se dozvíme, proč ve městečku panuje neskutečný mumraj a někteří lidé chodí velice divně oblečeni; po poledni startuje Pivní běh. Běhá se ve dvojicích a "sportovci" musí vždy na startu vypít celé pivo (ženám čepují třetinku), další občerstvovací zastávky je čekají na trase. Okruh končí u rybníčku pod hradem. Na závěr soutěžící přechází po úzké lávce na ostrůvek, prý to bývá veliká legrace. Většina účastníků neudrží balanc a vykoupe se ve vodě.

Jak klání dopadlo, neprozradím, tak dlouho se nezdržíme. Na nádvoří hradu shlédneme jen start několika dvojic (pivo na úvod opravdu konzumují!), opouštíme Skalnou. Přes osadu Kateřina se dostáváme k Národní přírodní rezervaci Soos, jejíž název neodvodili od omáčky ani telegrafického volání o pomoc. Pojmenování údajně pochází od německého Moos, což znamená mech.

Kupujeme si vstupenky a po povalových chodnících se vydáváme po naučném okruhu; oblast působí trochu jako z jiného světa. Narážíme na vývěvy minerálních pramenů a výdechy oxidu uhličitého, jež představují pozůstatek dávné sopečné činnosti; vzduch chvílemi sirně zapáchá. V oblasti rostou i vzácné slanomilné rostliny a zastoupení mají i ptáci, hadi a obojživelníci - ze zvířat bohužel spatříme jen zástupce ptačí říše. Na závěr nahlédnu do informačního centra, do nějž umístili kopie obrazů Zdeňka Buriana a modely prehistorických zvířat.

Následný úsek nepředstavuje výhru v loterii, postupujeme výhradně po silnici. Přes Nový Drahov, v němž stojí za pozornost obrovité statky, přicházíme do Františkových Lázní. Území dnešního města se kvůli výskytu minerálních pramenů navštěvovalo odjakživa a z blízkého Chebu sem proudívala procesí lidí, v 17. století vznikly první stáčírny a lázeňské domy. K založení lázní došlo na základě císařského dekretu dne 27. 4. 1793. Od Chebu se sídlo odtrhlo v roce 1852 a městem se stalo v roce 1856. K významným návštěvníkům, kteří se zde léčili, patří panovníci i významní skladatelé a spisovatelé.

Procházíme centrem a míjíme lázeňské objekty, nejedna zdobená budova je bohužel uzavřena. Že by se lidé nechtěli uzdravovat? Vypadá to tak. Nevynecháme sošku nahého Františka, jenž sedí na kouli a drží rybu; v závěru dne přicházíme ke Komorní hůrce, což je pozůstatek bývalé sopky. Hluboká jáma pod vrcholem ovšem nepředstavuje kráter, vznikla jako důsledek těžební činností. Na noc se ukládáme za hranicí národní přírodní rezervace.

Ráno míjíme vstup do vykutané štoly a kolem vodní nádrže Skalka dojdeme do Chebu. Na místě současného města existovalo již v 9. století slovanské hradiště, na jehož základech kolem roku 1125 zřídili hrad, po roce 1167 ho císař Fridrich II. Barbarossa nechal přestavět na reprezentativní falc. Pod ním vznikla osada, jež je prvně zmiňována k roku 1203. O území se od nepaměti vedly války, snad nemusím vysvětlovat, že se spolu hašteřilo Česko a Německo.

Zavítáme na náměstí s mnoha historickými domy, jimž vévodí Špalíček; sám zaskočím i na hrad, kde mě ze všeho nejvíc zaujme středověká kaple. Neznamená to však, že nevylezu na věž, jejíž ochoz poskytuje skvělý výhled na město. Až tady si člověk naplno uvědomí, jak jsou střechy jednotlivých stavení v centru města neskutečně strmé.

Návštěvou Chebu náš trek nadobro končí a vracíme se domů; opouštíme místa, kde nám častokrát připadalo, že potkáváme víc německých než našich občanů.

• Předchozí (1.) část článku