Chřiby, 3 dny putování v Středomoravských Karpatech (2)

Hrad Cimburk, hrad Střílky, rozhledna na Brdu, Baťova dálnice a Bunč

Ráno je sice docela chladné, ale osvěžující. Sluníčko svítí, děkuji svatému Petru, že vyslyšel mou prosbu o hezké počasí. Povedlo se. Na jedničku. Sedmispáčům se moc vstávat nechce, ale nedá se nic dělat. Dnes máme před sebou nejdelší etapu, něco přes 20 kilometrů, a návrat domů. Ani se neodvažuji navrhnout, že bychom se mohli přehoupnout přes blízký hřeben a kus si zajít na ikonické skalisko Kazatelna. Počká tak do podzimu, kdy se sem chceme vrátit.

Hrad Cimburk, kuna lesní

Nakonec se povedlo sbalit a vyrazit. Je něco po osmé, míříme přes rozcestí Cimburk, odbočka (407 m) k nejbližšímu cíli, který máme na trase, a tím je hrad Cimburk (413 m). Cimburk je mohutná, původně gotická pevnost, která může vzdáleně připomínat královský hrad Bezděz. Její základní kámen byl položen někdy mezi léty 1320 a 1330. Dlouhou dobu byl hrad markraběcím majetkem, v 15. století vystřídal řadu majitelů.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Cimburku se nevyhnuly ani žádné středověké pohromy, válečné události. Za husitských válek byl vypleněn husity, za česko-uherských válek byl dobyt vojsky Matyáše Korvína. V 17. století byl Cimburk vypleněn hned dvakrát - nejprve povstaleckými vojsky Gábora Bethlena (1623) a švédskými vojsky v roce 1645. Od 17. století hrad pustnul, neboť panstvo se přestěhovalo do nového zámku v Koryčanech.

Skvělé je, že je hrad otevřen celoročně, denně, a plné vstupné je jen 70 Kč. Méně skvělé je, že od září do dubna je otevřeno až od 10.00 (do 17.00) a nyní je konec dubna a půl devátá. Na otevření tak čekat nebudeme, to je příliš dlouho a před námi je navíc cesta dlouhá… Přijít jen o dva dny později, otevřeno by již by bylo od 9.00 (do 18.00).

Nu což, o důvod více se sem vrátit na podzim. Už teď vidím ty fantastické barvy bukových lesů! Vyplatilo by se sem zajet i v létě, takový šermířský víkend s šermířským spolkem Rotenburk (20. - 21.7.2024) a nebo Cimburská noc (31.8.2024) s prohlídkou hradu při nočním osvětlení by vůbec nemusely být špatné. Avšak v létě nás čekají jiné cíle.

Neznačenou pěšinou sestupujeme do údolí k vodní nádrži Koryčany, která slouží jako zdroj pitné vody. Na rozcestí Nad Přehradou (327 m) sice budeme muset kus šlapat po cestě, na ní je ale téměř nulový provoz, takže neva… Na zmíněném rozcestí se napojíme na zelenou turistickou značku, po které budeme pokračovat vlevo do lesa a dlouze stoupat nekonečnými lesy.

O kus výše vidím v lese nádhernou kunu lesní (Martes martes), dokonce mi pózovala s ťapičkami opřenými o padlý kmen, ale nedaří se mi zaostřit. Debilní autofokus, škoda že nejde vypnout a přejít na manuál. To je ta umělá inteligence, která není moc inteligentní… Fotku nemám, ale krásná vzpomínka zůstala. Zastavujeme na rozcestí U Zeleného obrázku (502 m), na kterém se zleva připojuje modrá turistická značka a stojí tu i hezký turistický přístřešek, který by se dal využít k bivaku. Jo docela chladno, profukuje ledový vítr, takže vytahuji bundu.

Střílecký hrad, pramen Litavy, Vlčák

Po krátkém odpočinku a neúspěšném focení lejska bělokrkého (Ficedula albicolis), a ano, opět ten debilní autofokus, ještě fotím jeden ze zdejších historických kamenů a pak zamíříme k další ze zajímavostí na trase - hradu Střílky, zvanému Střílecký hrad (528 m). První známá zmínka o hradu pochází již z roku 1261, takže je o pár desetiletí starší než sousední Cimburk. Sice se z hradu krom hradních příkopů a pár zdí mnoho nedochovalo, ale za návštěvu určitě stojí. I kdyby vás historie ani trochu nezajímala, tak výhledy severním směrem vás jistě nadchnou. Více se o Stříleckém hradu, který je od poloviny 16. století uváděn jako pustý, rozepisovat nebudu, další informace naleznete v tomto článku.

Následuje asi dvoukilometrový úsek lesem. Na jeho konci je visutá lávka, která nám umožní nerušený přechod nad širokou silnicí (E50) na rozcestí Samota, motorest (470 m), kde je, jak již informace na tabulce na rozcestí napovídá - motorest. A co čert nechtěl, zrovna je čas oběda. No nic, co s vámi, jdeme dovnitř. Společníci opět chtějí kus žvance, mně postačí čepovaná kofola…

Po kofole obhlédnu blízký skalní útvar, který nese lakonické jméno Skála, pofotím nějaké houby, slepýše křehkého (Anguis fragilis), a po zpevněné cestě mašírujeme přes rozcestí Pod Mořdířkou (546 m) a Nad Studeným žlebem (517 m) k prameni 58 km dlouhé řeky Litava, která se u Židlochovic (186 m) vlévá do Svratky. Jo, to je to u té obce, kde na Výhonu stojí krásná rozhledna Akátová věž.

Na rozcestí Vlčák (565 m) u stejnojmenné samoty se snažím Míšu s Romanem zlákat k odbočce k blízké Gevendově skále (569 m), ale nejsem úspěšný. Tož nic, necháme si ji na příště. Dvoukilometrová odbočka nás tak ale příště rozhodně nemine.

Nejvyšší hora Brdo s rozhlednou, Baťova dálnice a Bunč

Kolem hezké mokřiny s olšemi a ostřicemi míříme k nejvyššímu vrcholu pohoří a tím je Brdo (587 m). Mineme Malé Brdo (586 m), Prostřední horu (575 m) a krátkým strmým výšvihem se dostáváme na nejvyšší vrcholek středomoravských Chřibů. Ten je od roku 2004 navíc ozdoben krásnou kamennou rozhlednou s kruhovými výhledy na blízké i vzdálenější vrchy. Z vyhlídky máme konečně i nerušený výhled na hrad Buchlov, který jsme tentokráte minuli. Ale na podzim, během příštího treku, bude zjednána náprava. Opravdu…

Po návštěvě rozhledny (vstupné pouhých 20 Kč, snížené 10 Kč) a krátkém relaxu se vydáváme zdolat poslední úsek cesty. Přes rozcestí Brdo, rozhledna (563 m) scházíme k velkému altánu pod Brdem. Velký a luxusní bivak, to by se tady spalo. A maso opékalo, že Míšo! Ono Chřiby jsou doslova plné velkých turistických přístřešků. Ať již tohoto typu jako tady pod Brdem a nebo pod Kozlem, a nebo těch jako je přístřešek na Buchlovském kameni, u studánky U Mísy aj. Vlastně u nás neznám druhé takové pohoří, které by mělo tolik turistických přístřešků na tak málo ploše. Zdejší turisté jsou zřejmě velice aktivní a lesní hospodáři zřejmě neobyčejně vstřícní.

Další naše kroky míří k místní lesní "záhadě", jakýmsi velkým betonovým monolitům. Nejde o žádnou záhadu ani dílo mimozemšťanů, to pan Baťa se za první republiky pustil do stavby dálnice, která měla spojit nejvýchodnější a nejzápadnější výspu tehdejšího Československa. Jistě alespoň někteří z vás znají předválečné heslo "od Jasině do Aše, republika je naše". Jasiňa dnes leží na Zakarpatské Ukrajině, dříve zvané jako Podkarpatská Rus. Toto heslo mělo asi lidem dodat morálku v době, kdy se nad mladou republikou začala stahovat temná mračna stále rozpínavějšího a agresivnějšího Německa.

Stavba dálnice byla započata 24. ledna 1939, tedy jen pár týdnů před odtržením Slovenska a okupací Čech a Moravy Němci. Výstavba pak pokračovala do poloviny roku 1942, kdy se vývoj války obrátil a Němci začínali mít nedostatek všeho, avšak od poloviny roku 1942 byla další stavba zastavena. Škoda, nestrkat nám sem němčouři svůj neomalený frňák, mohli jsme po dálnicích jezdit o téměř století dříve. A asi kvalitnějších, než je dnešní parkoviště D1 mezi Brnem a Prahou. Pan Baťa prostě uměl… Více se o této unikátní stavbě můžete dočíst v obsáhlém článku od Pavla Čupra. Ke zmíněnému článku jsou připojeny i unikátní dobové fotografie.

Po prohlídce jednoho z úseků Baťovy dálnice pokračujeme na rozcestí Pod Jeřabčinou, ze kterého vede odbočka na Jeřabčinou skálu (528 m). Avšak ani tady neuspěji, Michalce se už nechce. No jo, bylo těch kilometrů dneska docela dost, rozumím a netlačím. Nevadí, alespoň se tady příště nebudeme nudit…

Následuje rozcestí Bunč (495 m), ze kterého to již jde jen pěkně z kopce až na parkoviště u penzionu Bunč. I zde se zastavujeme, protože si tady Roman si na Bunči objednal nějaký dlabanec již první den našeho putování. A jsme v cíli nenáročného, ale inspirativního vandru, během kterého jsme navštívili řadu zajímavých míst, velkou řadu jsme jich vynechali. Strávili jsme i příjemný potlach na Buchlově kameni během 43. setkání na vrcholech. Chřiby a Středomoravské Karpaty vůbec mohu vřele doporučit všem.

• Předchozí (1.) část článku
• Trasa výšlapu v Chřibech na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie