Do pirátské vsi a pod nejvyšší horu Španělska, největší atrakce ostrova Tenerife

Největší atrakce ostrova Tenerife

Výchozím bodem ke všem atrakcím ostrova Tenerife je mezinárodní letiště královny Sofie neboli Tenerife Sur, kam létají přímá letadla i z Prahy, nebo východotenerifský přístav Santa Cruz. Ten má lodní spojení s ostatními kanárskými ostrovy i španělským Cádizem na evropské pevnině. Letiště je s jmenovaným přístavem spojeno kvalitní dálnicí, která pak pokračuje nad severním pobřežím ostrova do lázeňského města Puerto de la Cruz. Na opačné straně končí v blízkých lázních Los Américas.

Ke břehu i do hor odbočují od dálnice asfaltované silnice. Vypůjčenými auty projíždějí turisté i horským hřbetem, jenž tvoří rovnoběžkovou osu ostrova, jež se na jižním okraji obrovského kráteru Las Caňadas del Teide pod nejvyšší horou Španělska, činnou sopkou Pico del Teide (toho času 3 717 m n. m.), větví na jižní silnici sestupující serpentinami k letišti na mořském pobřeží nebo pokračuje kráterem k severozápadu a dvěma serpentinami klesá z dvoutisícové výšky na křižovatku v Santiago del Teide. To aby buď pokračovala častými mraky k severnímu nejromantičtějšímu pobřeží, po němž se mnoha městečky vine vysoko nad pobřežím do přístavu Puerto de la Cruz, kde navazuje na severní konec výše jmenované dálnice, nebo přes Santiago k dálnici končící v Los Américas.

Nejromantičtější je projížďka severní silnicí přes Santiago del Teide do pirátské vsi Masca na západě ostrova. Vyjíždí se z přístavu Puerto de la Cruz soutěskou mezi věžovitými hotely zvučných jmen a stoupáme pod palmami zdobený vrch Taoro s kasinem. Po pravé straně nám zůstane zvolna obrůstající sopečný kužel. Ze silnice střídavě nahlížíme do zahrad a banánových plantáží i výkladů čiperných obchodníků i kavárniček. Nová silnice se vyhýbá větším sídlištím s bílými kostkami domků a podjíždí utuhlé proudy žlutých lávových výlevů různého stáří. Z vyhlídek spatříme malé pláže v zálivech Atlantiku mezi rozervanými mysy z utuhlé lávy.

Obce mají nejčastěji jména po katolických svatých uctívaných ve Španělsku ovládaném dlouho Habsburky. San Juan, Santa Barbara, Santo Domingo, Santa Catalina atd. Za obcí San Felipe je největší město na naší cestě k vytčenému cíli. Obec Icod de los Viňos se pyšní kostelem v sousedství tisíciletého dračince, jehož okolí se již dočkalo výrazné úpravy, neboť tam denně projdou tisíce návštěvníků z celého světa. Kdyby strom mohl mluvit, vyprávěl by o kilometrech Japonci a Němci vyplácaných filmů.

Další senzací je vyhlídka na Garachico. Toto přístavní město vstalo opět z mrtvých po příšerné katastrofě, při které láva až na výjimky zalila město. Tisíce lidí tu mají pouze symbolické hroby. Fascinující je jediný ostrůvek poblíž pobřeží, který láva vynechala.

Přes El Tanque se stoupá serpentinami k velbloudí farmě, kde snobové jezdí na korábech pouště. Následný průsmyk je často zahalen v mracích. Je tomu tak i tentokráte od tisícimetrové výšky nad mořem. Na druhé straně je s mraky konec, ale tím i se zelení. Náhlý přechod do suchých subtropů vyvolává opět naděje, že uvidíme vše, na co se těšíme. Sen se za Santiagem del Teide stává skutečností.

Jen co se přehoupneme průsmykem, otevírá se pohled na širé moře a serpentiny umožňují pohled z výšky 1 200 metrů dolů. Nemožně úzká silnice s couvajícími autokary v prudkých zatáčkách vede mezi kvetoucími agáve, jedlými květy kaktusů a datlovými palmami k rozkošné vesničce s bělostným kostelíkem, kolem něhož klevetí ženy v černých šatech a turisté vykupují suvenýry. Nikoho nenapadne, že jsou potomci pirátů, kteří ještě před nedávnem na strmém západním pobřeží nacházeli útočiště k výpadům do atlantských vod. Neradi se loučíme s neopakovatelnou scenérií 800 metrů hluboké rokle.

Čeká nás ještě malý výlet lodí z Puerto Santiago podél stěn spadajících kolmo do Atlantiku. Bílé tečky v tmavé skále jsou neklamným znamením, že je obydlena mořským ptactvem. Bílé pruhy splývající od hnízdišť nejsou ničím jiným než výkaly ze strávených ryb. Z akvamarínové mořské hladiny se občas jako na povel obloukem vyhoupne skupina delfínů. Dvoumetrový osmahlý mořský vlk v roli kapitána i navigátora zároveň zná zvyky zdejších velryb - kulohlavců. Vypne motor zrovna mezi hejnem těchto kytovců, aby všichni mohli přihlížet, jak dýchají vodotryskem vydechované páry, než se zase nadlouho ponoří do 22 °C teplé mořské vody.

Z přístavu La Punta serpentinami mezi rezervoáry na dešťovou vodu a plantážemi banánů šplháme zase ke kostelu, kolem něhož svítí datlemi ztepilé palmy jako svíce. Vydáme se ze 600 metrů nad mořem po západním svahu rozsáhlého sopečného kráteru. Na křižovatce za rázovitou fořtovnou chvíli váháme, kterou ze tří možností volit. Vydáme se pak liduprázdnou stepí a pouští po rovnoměrně stoupající asfaltce mezi starými kužely parazitických vulkánů nejdříve k jihovýchodu, pak k severu a po půlhodince překračujeme ve výšce 2 000 metrů hranici Národního parku Las Caňadas del Teide.

Před námi se prostírá pravá poušť z písku, štěrku a popela. Z jižní a východní strany ji obklopují rozervané okraje někdejšího většího kráteru a k severu se zvedá starý i nový vrcholek momentálně spící velehory Pico del Teide zrobené barevnými vyvrženinami až do výšky 3 717 m n. m. Nejvyšší hora Španělského království.

První zastavení si zaslouží průrva Boca de Tauce, z níž serpentinami sestupuje o 2 000 metrů níže silnice k jižnímu pobřeží Tenerify. Zůstáváme však věrni poušti na Llano de Ucanca až po hotel Las Caňadas. Nabízí se pohled na cihlově červené varhany Roquos de Garcia, za nimiž se tyčí sopečný kužel Teide. Od východu jeho úpatí zpřístupňuje silnička přeplněná autokary. Upravené chodníčky se vinou kolem pitoreskních skal z tufových slepenců, kde nalézáme trochu stínu uprostřed převažující výhně jižní strany velehory.

O svačinu se dělíme s přehojnými ještěrkami, které neznají strachu. Vlivem turistiky přešly z dietní proteinové stravy na jídla moučná. Ani sýrem, ba salámem nepohrdly. Nepřišli jsme sem však vysedávat, ani krmit plazy líné si nachytat hojného hmyzu.

Tři kilometry nás dělí od dolní stanice kabinové lanovky končící ve výšce 3 500 m. Zbytek k vrcholu se musí šlapat. Předpokládaný rozhled k jihu kalí opar. K severu se zahalila pobřežní zeleň do peřin mraků, jež se tu válí vždy v odpoledních hodinách. Od východu rozeznáváme silničku končící smyčkou u chaty Altavista. Okraj starého kráteru je zřetelně patrný na jih i východ od úpatí velikánu, na jehož vrcholku stojíme. Registrujeme lávové proudy různých odstínů a stupně zvětralosti.

Čas je neúprosný. Musíme dolů. Boty plné popela a ostrých kamínků zbavíme nečistot až při čekání na kabinku teleférico. Další kilometry defiluje 2 300 až 2 700 metrů vysoký okraj kaldery až po návštěvní středisko s výhledem na turistické chaty a astronomickou a meteorologickou observatoř na východním obzoru ve výškách Malé Fatry. Tím směrem rovněž pokračuje hřebenová silnice do tenerifské metropole.

Hlavní silnice se však vine mezi borovicemi a kapradím k pásmu nově vysazovaných lesů. Následuje průjezd mlhou, která se nám z hor i do pobřeží jevila jako vrstva mraků. Vlhký chlad vystřídalo vedro. Stálá lidská sídla se cestou dolů v serpentinách množí. Haciendy, penziony, výletní restaurace, vinárny využívají stínu topolů, fíkovníků a palem. Banánové plantáže střídají vinohrady až po město La Orotova s katedrálou, kláštery a obchody.

Jedna z banánových plantáží je přístupná. Vidíme v ní obrovské květenství barvy bordeaux a tvaru srdce nebo zvonu, malé banánky s fousky i zelené a žluté pracny zralých banánů, které dole ve městě prodávají za vyšší ceny, než na jaké jsme zvyklí doma. Plody jsou menší, chutné a na jazyku se rozplývají jako sladké máslo.

I ostatní ovoce a zelenina jsou v obchodech drahé, zrovna jako ryby. K pěstování plodů je zapotřebí hodně práce a nedostatkové vody, ale ryby by mohly být rozhodně levnější. Sledujeme dlouhou zeď botanické zahrady, dokud neuhne vpravo. Tam je vchod.

Procházíme kolem rozložitých bamiánů alejí vysokých palem, mezi rudými a citrónově žlutými kvítky ibišků, subtropickými velikány, ostny a bodlinami chráněnými keři a ocitáme se v malé původní botanické zahradě s bazénem. Na listech leknínů a lotosů se vyhřívají želvičky a žáby a z vody trčí rákos a papyrus. Hradbu obrůstají různě zbarvené bougaiwilly.

Návrat druhou stranou rozšířené sbírky rostlin má obdobný ráz, neboť si pestrostí druhů s první polovinou nezadá. Ani se nechce vyjít ze stínu do sluneční výhně. Architekt sousedního obchodního střediska s tím počítal a zabudoval krámy do jedné klimatizované budovy.

Okolí botanické zahrady oplývá množstvím květů. Kolem bělostných vil s balkóny a střešními terasami se zelenají a kvetou zahrádky žlutě lemované tuhými listy agáve, tyčí se pyramidy cypřišů, září růžové květy oleandrů nebo rudých a bílých ibišků v mezerách mezi nimi. Celá čtvrť se jmenuje Botánico, obdoba našich Zahradních měst, ale díky péči majitelů a subtropickému podnebí barevnější a architektonicky různorodá.

Hlavní silnice pak velkým obloukem přechází nad prázdným korytem řeky a končí na mořském břehu. Jenže s koupáním je potíž. V oceánu jsou velké vlny a tak se tisíce lázeňských hostů musí spokojit s bíle a modře lakovanými bazény s chladnější sladkou vodou a sluněním na lehátkách mezi stinnými palmami, kterým se na slunečním ostrově daří převelice. Příjemnější písečné pláže jsou hlavně na jihu ostrova poblíž letiště, které nás spojuje s vlastí.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.