Na hotelu po otevření zavazadla zjišťuji, že v něm někdo "hrabal". Na víku tašky je malá nálepka securite, kterou nalepili po prohlídce v Praze. To se stává. To už jsem poznal několikrát. Jeden z programů na tomto ostrově je fotit panoramatické fotky, proto v zavazadle je stativ a panoramatická hlava, která je ještě zabalena zvlášť. Při její kontrole chybí upevňovací šroub, kterým se připevní k hlavě fotoaparát. Prohledal sem vše, ale šroub není. Ten zůstal v Praze mezi prsty některého z těch "sekuriťáků". Že by také fotil?

Po pár hodinách spánku si jdeme prohlédnout přístav a nábřeží, kde je kovová socha vikinské lodice a jedny z mála výškových budov. Centrum jsou malé pestře barevné domky. Někteří malíři měli bujné barevné představy, které by u nás určitě neprošly. Přesto lahodící oku. Hodně domků má fasádu jenom z vlnitého plechu, samo že nabarevno.

Centru dominuje nádherná budova Hallgrímskirkja která byla postavena začátkem minulého století a měla sloužit jako Národní knihovna. Impozantní budova slouží jako kostel a uvnitř nad vchodem jsou varhany vysoké patnáct metrů s pěti tisíci píšťal. Před kostelem je socha Leifura Eirikssona, prý největšího islandského dobrodruha, který dorazil do Ameriky dávno před Kolumbem. V roce 1930 sochu darovala vláda USA u příležitosti tisíciletého založení islandského parlamentu.

Reykjavik opouštíme západním směrem (po směru hodinových ručiček) máme v plánu objet celý ostrov. Zastavujeme i u malých vodopádů a peřejí. To ještě netušíme, jaké vodní překvapení nás čeká. Obdivujeme koberce modrofialových kytek vlčího bobu a vlastně krajinu, kde není les a nepodobnou té naší evropské. Přestože Island do Evropy patří.

K některým vodopádům se musí poctivě vyšlapat i do prudkých svahů. Cesta mnohokrát vede uvnitř lávových polí. Ty staré jsou už porostlé světlezeleným mechem a končí těsně u hladiny Atlantiku. Nabízejí spousty motivů pro fotoaparát. Podobnými místy, jako je toto, projíždíme tento den ještě několikrát a jsou to několikakilometrové úseky. Objedeme poloostrov Snaefellsnes (jméno dostal po jednom z norských osadníků). Prý v této oblasti žil Bárdur Snaefellsás - napůl člověk a napůl troll. Nás však zajímají skalní útesy s početnými hnízdišti racků přímo nad Atlantikem.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Marně pátrám po barevném ptáku papuchalkovi, ale krom ukřičených racků nic. Cestou k západu navštívíme další vodopády, mnohdy liduprázdné. Čím více jedeme na západ, tím méně aut. Objíždíme poctivě fjordy, které jsou sevřené horami a ještě ozdobené sněhem.

Je po desáté večer a ani nevnímáme čas. Venku je stále slunečný den, který končíme v zátoce Westfjord ( na celém okruhu máme předem objednané noclehy). Ráno azuro. Opouštíme malebnou a barevnou vesnici, která lemuje záliv. Vyrážíme objíždět překrásné západní fjordy lemované opět horami. Po kamenitých cestách se často dostaneme hodně vysoko nad mořskou hladinu.

Z nadhledu se otevírají vodní plochy fjordů v plné velikosti. A nahoře se otevírá kouzelný svět dálek, hor a malých jezírek. Při častých zastaveních ten čas rychle ubíhá. Při pohledu do mapy to máme do konce dnešního dne (místo noclehu) neskutečně daleko. Ovšem těch přírodních "lákadel", které se nedají vynechat, je hodně.

Při jednom z dlouhých horských sjezdů už z dáli pod sebou vidíme parkoviště. A to znamená zase nějaké lákadlo. Vysoko nad námi je kaskádový vodopád. Ten teče z těch jezírek, kolem kterých jsme projížděli. Každá kaskáda má své pojmenování. Stoupáme kamenitou stezkou. První voda se jmenuje Gongumannafoss. Ten název se mně ještě podařila přečíst na poprvé, ale s tím druhým vodopádem to bylo horší. Strompgljúfrafoss - o co složitější měl jméno, tak o to krásnější vodu, která spadala kolmo do malého jezírka mezi skálami. A po dalších výškových metrech nás čekal "bonbonek" překrásný vodopád Dynjandi, široký kaskádový vodopád. Já i fotoaparát si to užíváme.

Vpravo od vodopádu objevuji skalní stěnku porostlou svěžím zeleným mechem, po které stékají pramínky vody padající na červené kameny. Od rána samá překvapení. Při sestupu fotím panoramatické fotky z ruky, jako i po celém Islandu. Stativ s panoramatickou hlavou zahálí v autě (bez šroubu). "Čert, aby vzal ty sekuriťáky".

Prašné cesty nás přivádí znovu do hor s pohledy do hlubokých údolí s fjordy a nekonečnými lány modrofialových kytek vlčího bobu, který zdobí úpatí hor. Dlouhé hodiny nepotkáme jediné auto, ani člověka. Jenom malé skupinky drobných ovcí, které jsou po celém pobřeží kolem Islandu a pasou se docela volně.

Při sjezdu z hor na pobřeží teď již Grónského moře jsou roztroušené usedlosti. Říkáme si, jak se asi zásobují. Kolem divočina a do města daleko. To už jedeme po severní části ostrova a od moře se natlačí mlha, která vše v okamžiku zakryje. Jenom vrcholky hor vyčuhují v dáli. Někdy mlha pohltí i nás. Přitom nahoře je stále "modro". Kdyby nefoukal studený vítr, tak až neislandské počasí.

Po páté odpolední přijíždíme k několika domkům s restaurací na pozdní oběd. Při objednání nám servírka říká "klidně mluvte česky" celý personál jsou češí, kteří si to pronajali. Dali jsme trochu povídání a po půl hodině jedeme malebnou krajinou zasněžených hor, přímořských pastvin a roztroušených samot a rančů do cíle dnešního dne do kouzelného zálivu sevřeného horami Siglufjordur. Je deset večer a slunce ozařuje hory nad zálivem.

Recepční, když viděl, že mám stativ, tak se hned nabídl, že mě ráno ve tři vzbudí, že jsou tu kouzelné východy Slunce. Souhlasím, ale v sedm hodin, když vstávám, tak je venku mlha (a pravděpodobně byla i ve tři ráno) jdu se toulat po zálivu a fotit mlžné opary, které postupně rozpouští sluneční kotouč. Po desáté fotím zátoku už z druhé strany zálivu v plném slunečním svitu.

Dlouho si krásného výhledu neužíváme. Před námi je průjezd několika tunely, které jsou jenom vysekané ve skále. Tunelem prochází jenom cesta pro jedno auto, když jede auto do protisměru, tak má po pravé straně vysekané místa kam zajede a auta se minou. Při výjezdu z tunelů jedeme při pobřeží fjordu Eyafjordur.

Následuje návštěva dalšího vodopádu, který nemá velkou výšku, ale je hodně rozlehlý a fotogenický. Vodopád doprovází také pořádný hukot i velká voda, která pod ním odtéká. Po půl hodině jízdy, tentokrát už po okružní silnici č. 1, je další zastávka. Odbočujeme na cestu č. 841 vedoucí ke Skútustadagígar. Je to oblast se spoustou malých kopců a s jezerem Mývant. Ty malé kopce vznikly před asi 2 300 roky, když přes močál tekla roztavená láva. Voda pod povrchem vřela a protrhla vrstvu tuhnoucí lávy - tím zformovala přírodní prvky, které vypadají jako maličké sopečné kužely. Územím vede naučný chodník, kterého jsme si část prošli.

Celá zdejší oblast je "našlapaná" divy přírody. Po dvou kilometrech je kouzelná lávová oblast Dimmuborgír (Černé hrady), 2 000 let staré lávové kameniště s fantaskními tvary, proláklinami a přírodními jeskyněmi a tunely. Některé trhliny připomínají ledovec, jenom že jsou kamenné. A nad tímto ční sopečný kužel Hverfjall, na který se dá vystoupit.

Nepřímo s tímto sousedí další místo, které se nedá obejít. Silnice č. 1 šplhá přes kopec. Na druhé straně hřebene se nachází Hverir jedna z "nejpekelnějších" a nejzajímavějších míst Islandu. Přesně vymezené chodníky vedou "pekelnou" krajinou plnou bublajících malých bahenních sopek a fumarol, které na nás syčí. Zemská krusta je tu hodně tenká, proto jsou stezky ohraničené a celá "horká" oblast je i krásně barevná.

• Dokončení článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.