Hornøya a papuchalci - bouře na Barentsově moři, opuštěný maják aneb kdo tady tedy naviguje lodě?

Jak jsme potkali papuchalky - Hornøya

Bouře na Barentsově moři

V domluveném čase jsme se v dešti vydali k přístavišti, a protože jsme nechtěli moknout venku, zalezli jsme dovnitř do infocentra. Bylo tam útulně, teplíčko a kromě nás a obsluhy ani živáčka. U pultu jsem si objednala kafe a čaj, abych dívčinám udělala radost, protože vypadaly, že už týden neviděly turistu.

Ač byly o takových 10-15 let mladší než my, téměř s mateřskou láskou se o nás snažily pečovat. Když zjistily, že se chystáme na ostrov Horn?ya na pozorování ptáků, nabídly nám možnost zaplatit u nich kreditkou. To se neodmítá, protože hotovost jsme neměli.

V určený čas jsme stepovali na molu a zažívali stresovou reakci. Měli jsme raději vyplout před hodinou, bouře zesílila a vytvářela na moři téměř kolmou stěnu z vody. Přesto se zjevila stará bárka a chlapík nás vyzval k nastoupení. To se mu lehko řeklo! Musela jsem slézat po žebříku dolů, protože paluba byla asi dva metry pod molem. Asi v polovině jsem se už díky vichru a klouzajícím šprušlím neudržela a spadla jsem na palubu.

Čtěte také: Lundi, symbol Islandu

Naštěstí s tím náš kapitán počítal a dopadla jsem do jeho náruče. Nechal mě usadit na lavici venku a vyzval k sestupu Luboše. Toho ale nechal napospas a nejevil zájem ho nějak chytat. Vzhledem k jeho konstituci se ani nedivím, jeho 40 kilo i s botama by Luboš přimáčkl jak papír.

Bárka to byla maličká, neměla ani podpalubí, jen ze tří stran krytý kapitánský koutek, kam si nás usadil. Ze čtvrté, volné strany na nás pršelo a foukalo a hrozilo nám vypadnutí na dřevěnou palubu, přes kterou se přelévaly vlny. Nic nepřivázané tam nezůstalo. Voda dosahovala úctyhodné výšky půl metru a brala s sebou vše do moře.

Ostrov Hornøya, mapa

Loď se kymácela z jedné strany na druhou a kapitán měl plné ruce práce ji udržet nepřevrácenou. Směr, kam plujeme, v ten moment neřešil. Přiznal se nám, že ač je námořník ve čtvrté generaci a dělá tuhle práci už 40 let, tak v něčem takovém ještě neplul. Luboš zavyl a česky hudral, že chce vestu. Uklidnila jsem ho, že i s vestou je doba přežití v té ledárně pár minut. To ho uklidnilo a začal situaci filmovat, aby to zdokumentoval. Chlapík ještě dodal, že lituje odložení odjezdu. Prý před hodinou to vypadalo mnohem přijatelněji.

Horor ptáci

Živí a zdraví jsme dopluli k ostrovu Hornøya. Tento malinkatý ostrůvek soupeří s Vardø o titul nejvýchodnějšího bodu Norska a nacházel se na něm ten maják, na kterém jsme původně chtěli přespat. Nyní jsme byli neuvěřitelně rádi, že nám to nevyšlo.

Za silného deště jsme z lodě vylezli ven po hodně klouzající nakloněné plošině za pomoci přidržování se lana, které tam bylo nataženo. Chlapík na nás ještě houkl, ať ho tady čekáme v 13,45 a odplul. S Lubošem jsme se dohadovali, zda jsme správně slyšeli ten časový údaj, ale snad jo, protože jinak bychom byli v průšvihu.

Před námi se tyčily kolmé skály a v každičké škvíře sídlily kvanta ptáků. Vše bylo pokálené. Pod nohama jsme měli bažinatý terén se vzrostlou trávou sahající po kolena. Díky guanu, které bylo na všech možných i nemožných místech, dohromady s bahnem vznikla šílené klouzavá hmota. No a protože sem moc turistů nechodí, nebyly zde žádné chodníčky.

Zkusmo jsme se vydali doleva, ale brození se v pokálené trávě nás přestalo bavit po asi sto metrech, což nám trvalo přes půl hodiny. Další pokus byl tedy doprava od přístaviště, kde jsme objevili kadibudku a velmi špatně zřetelnou cestičku. Ta se rázem změnila v dřevěné schody a žebříky vedoucí na skálu. Jejich povrch byl tvořen asi centimetrovým nánosem bahna a guana a v pohorách to fest klouzalo. Držet se zábradlí bylo spíše kontraproduktivní, tady to nikdo neopravoval od války. A podle stavu schodů a žebříků od první světové.

Jediná možnost vylézt nahoru bylo po čtyřech. Rukama jsme se museli držet dřevěných podělaných schodů a opatrně popolézat. Vnořit ruce do té mazlavé, páchnoucí hmoty se zpočátku zdálo nad naše síly, ale nic jiného nám prostě nezbývalo. Za chvíli jsme byli od hlavy k patě oblemtaní od guana.

Papuchalk je blbý pták

Po překonání nejvyššího bodu skalních útesů jsme uviděli kolonii papuchalků. Hnízdili přímo vedle chodníku a blbě na nás koukali. Téměř jsme si je mohli pohladit, jak byli krotcí. Když se nás lekli, spíše měli tendenci utíkat než letět. I jejich let vypadal velmi zajímavě, připomínali nám barevné zmenšené slepice. Měli velké problémy s koordinací letu a i slabší poryvy větru je stáčely z původního směru i o 180°. Srandovně při tom třepetali křídly a jejich let byl všechno, jenom ne ladný. I z jejich vytřeštěného výrazu bylo patrné, že svou existenci ve formě ptáků vnímají nenávistně a nepatřičně. Určitě by se cítili lépe jako třeba ještěrky.

Začali jsme scházet po žebřících a schodech dolů k pobřeží a sestup nám zpestřovali papuchalci, kteří v sílícím větru nezvládali držet původně plánovaný směr a proti své vůli nám poletovali kolem obličejů a chvílemi to vypadalo, že některý z nich tu zatáčku kolem našich hlav nevytočí a napálí to do nás. Zlobit jsme se na ně nemohli, bylo vidět, že to nejsou útoky proti nám, ale že proti své vůli najednou letí nám vstříc.

Díky silnému dešti jsme to neměli pořádně zdokumentované, což mě velmi mrzí, protože sledovat ty divné ptáky byl fakt zážitek. Nikdy neletěli přímo jako ostatní ptáci, jejich let připomínal vývrtku a navíc u toho velmi zvláštně třepetali křídly, naprosto nekoordinovaně a zmateně.

Opuštěný maják aneb kdo tady tedy naviguje lodě?

Několik kilometrů jsme šli podél pobřeží a zase jsme začali stoupat po soustavě schodů a žebříků nahoru na útesy. To jsme již spatřili maják, kam vedla cesta. Naštěstí zde sídlilo méně ptáků, takže i méně guana se nacházelo na dřevě, díky tomu jsme nemuseli při výstupu riskovat sklouznutí.

Dokonce i déšť se umoudřil, což vítr vzal jako možnost se do nás naplno opřít a nabýt na síle. Naštěstí nehrozil pád do hlubiny, ale efekt na ochlazení to mělo výrazný.

Vystoupali jsme k majáku a všechno bylo zamčeno. Podle průvodce přitom měl být nejenom funkční, ale měl i sloužit jako ubytovna. Nic takového. Při procházení objektu jsme natrefili na Nora, který venku kouřil a svou přítomností jsme ho šíleně vyděsili. Asi se lekl, že jsme banditi a přepadli jsme maják. Existenci turistů zde evidentně nepředpokládal. Začal cosi koktat a chvíli mu trvalo, než našel řeč. Zpočátku jsme si mysleli, že to je strážce majáku. Nebyl, ale díky chatrné angličtině jsme nepochopili, co tam dělá. Zřejmě nějaký opravář nebo něco podobného. Divil se i ušima, že sem někdo došel.

Jestli je maják opuštěný, kdo tedy naviguje lodě? Vždyť i Hurtigruta tudy pluje, musí se strefit do úžiny mezi ostrovy Vardøya a Hornøya. Radši jsme se snažili na to nemyslet.

Záchrana v kadibudce

Zde v okolí majáku ptáci nehnízdili, tak jsem se vydali zpět k útesům. Opět nás čekala nepříjemná a nebezpečná cesta přes dřevěné lávky a schody. Vítr se neutišil, navíc začalo znovu pršet a to zrovna v okamžiku, kdy jsme měli před sebou ty nejvíce zchátralé a klouzavé žebříky. Do toho na nás nalétávali papuchalci a šíleně při tom řvali, což vyvolávalo dojem, že oni si tak klidně letí a najednou jim nějaká osoba vejde to jejich trajektorie. Takže to vlastně byla naše vina, že jsme se jim pletli do letu.

Po krkolomném vylézání, slézání, vylézání a opětném slézání těch nešťastných pokálených žebříků a schůdků jsme se doplahočili k přístavišti. Od hlavy k patě jsme byli jako koule bláta s guanem. Do odjezdu lodi nám zbývala skoro hodina, tedy za předpokladu, že jsme správně rozuměli času příjezdu pro nás.

Nastalo něco neskutečného. Vítr k nám hnal z moře vodní stěnu a ta se o nás tříštila. Téměř jsme nemohli dýchat, protože všude kolem nás byla voda - nad námi, před námi, pod námi a i v nás. Nemuseli jsme se ani domlouvat a zvolili jsme úprk do kadibudky, která byla asi sto metrů od přístaviště. Zavřeli jsme se do ní a průhledným okýnkem jsme pozorovali vzedmuté moře a valící se několikametrové vlny.

Ptáci útočí

Výhoda našeho místa byla možnost sledovat moře a tedy i přijíždějící loď za předpokladu, že se kapitán rozpomene, že ponechal dva nešťastníky na ostrově. Nevýhoda byla vlhkost a nedýchatelnost. Bylo to skoro jako v sauně nad fekáliemi. Jenže naše pokusy větrat otevřením dveří zaznamenali papuchalci a snažili se nám nalítávat dovnitř. Zpočátku to nebylo úmyslné, jen je většinou vychýlil vítr z jejich letu a praštil s nimi o dveře, ať už zavřené nebo ne. Po nějaké době si sami ptáci uvědomili, že v okolí kadibudky tolik nefouká a cíleně se nám snažili vrazit dovnitř. Vždy jsme slyšeli jen ránu a spatřili nechápavého ptáka, jak praštil do skla.

Po asi půl hodině jsme toho měli plné zuby. Rozhodli jsme se vyzkoušet, zda už venku není přijatelněji. V okamžiku, kdy mi vítr hodil papuchalka do zad jsem usoudila, že raději budu čekat vevnitř.

Ani jsem se na toho nešťastníka zlobit nemohla. Jeho výraz prozrazoval, že si tak klidně letí, najednou mu jakási ženská vstoupí do letové dráhy a praští ho zády do zobáku.

V kadibudce jsme se pozorně prohlídli. Celí jsme byli pokrytí asi dvoucentimetrovou vrstvou smradlavého guana a bahna z bažin. Na Lubošových černých kalhotech to až tak nebylo poznat, na mých oranžových to bilo do očí. Bunda vypadala trochu líp, vrstva byla jen půlcentimetrová a převládalo bahno. Jinak hmotu jsem měla i ve vlasech a ušních zvukovodech, odkud jsem si ji neúspěšně pokusila seškrábat a dosáhla jsem spíše toho, že jsem si vše jenom rozmazala a více zviditelnila.

Kapitán na nás nezapomněl a připlul. Sice měl řeči v tom smyslu, že je nebezpečné plout přes rozbouřenou úžinu, ale že nás tam nemohl nechat. To nás velmi potěšilo. Měli jsme tedy na výběr smrtí hladem na ostrově, napadení zuřivými papuchalky, nebo utopením se v rozbouřených vodách.

Nedalo mi nepřipomenout Lubošovi, že na Finnmarksviddě přísahal, že se vykoupe v Barentsově moři. Nyní má ideální příležitost. Všechno zatloukl a posunul to až na Nordkapp, tam to prý bude stylové. To jsem tedy zvědavá.

Plavbu jsme přežili a i opuštění lodi a šplhání po žebříku nahoru na molo mi už přišlo jednoduché.

Celý cestopis z našeho putování severním Norskem je ke stáhnutí na našich stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz.

Praktické informace

Ostrov Hornøya je nejvýchodnější oblast Norska. Na tomto skalnatém ostrůvku hnízdí tisíce mořských ptáků, mezi nimiž převládají papuchalci. Dá se sem dostat pouze lodí z vedlejšího ostrova Vardø. Převoz se domlouvá buď v tamní turistické kanceláři, nebo v hotelu "Vardø", což je jediné ubytovací zařízení na tomto ostrově. Cena činila 300 NOKů za osobu v roce 2010.

Ostrov Vardø se nachází několik kilometrů od norské pevniny, se kterou je spojen podmořským tunelem. Dorazit se sem dá pobřežním trajektem Hurtigruten, který představuje důležité spojení mezi městy a vesnicemi na podbřeží. Město Vardø je jediné norské sídlo s arktickým podnebím, tj. s průměrnou teplotou pod 10°C. Kdysi to byla obchodní bašta Rusů od Bílého moře.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.