Isfahán a Dašt e Kavír, reportáž z cesty po Íránu. Města, památky a výstup na střechu Persie

Íránské dobrodružství: Města, památky a výstup na střechu Persie (4)

Dalším cílem prohlídky města je Šáhova mešita. Pro mě to byla bezesporu největší mešita, ve které jsem byl. Je to ohromná stavba, jejíž minarety sahají do výšky 42 metrů, vstupní portál dosahuje 27 metrů a kopule hlavního sálu dokonce 54 metrů! Člověk si v tom prostoru připadal jako mravenec.

Celá mešita leží na ploše 100 × 130 metrů… Je to jedinečná ukázka perské architektury počátku 17. století, zcela právem zapsána na prestižním seznamu UNESCO. Unikátní je rovněž tím, že se stranou náměstí svírá zvláštní úhel 45°, to proto, aby směřovala k Mekce. Tímto svérázným natočením se rovněž dosáhlo efektu, že je mešita vidět ze všech stran náměstí a je prostorově větší.

Čtěte také: Předchozí část článku Íránské dobrodružství: Města, památky a výstup na…

Samotná stavba složená z 18 milionů kamenných bloků začala v roce 1611 a dokončena byla o 3 desetiletí později. Po průchodu ohromnými dřevěnými dveřmi zasazenými ve stříbře se ocitáme v areálu mešity. Z architektonického hlediska vnesla do dějin hned několik inovativních a unikátních prvků, jež se zachovaly dodnes. Za prvé to byl systém čtyř iwanů (bohatě zdobený výklenek nad vstupním portálem do samotného areálu nebo jednotlivých paláců) a čtyř minaretů. Nejvyšší iwan dosahuje výšky 33 metrů. Poprvé zde bylo vystavěno čtvercové nádvoří se čtyřmi vstupy na každé straně a čtyřmi minarety. Samotné nádvoří má 70 × 70 metrů.

Dalším unikátem bylo první užití systému "sedmi barev dlaždic". Každá dlaždice byla tvořena pro konkrétní místo. Pro větší efektivnost práce byl použit propracovaný systém, takže na stěnách mešity je dnes k vidění 475 000 jednotlivých a unikátních dlaždic, které tvoří fantastické kaligrafické dílo!

Jako by toho v Isfahánu nebylo moc, je toho ještě víc…

Další mešitu Lotfallah jsme bohužel nenavštívili. Tato byla dokončena o dost dříve (roku 1619) a měla sloužit pro duchovní potřeby samotného šáha Abbáse z rodu Safíovců. Opět jde prý o nádhernou stavbu s neobyčejně krásnou architekturou. Překvapivě zde chybí minarety, protože šáh sám nejlépe věděl, kdy se má jít modlit.

Naše grupa vyráží přes rozpálené ulice k řece Zajendán (nebo také Zayenderud) a k mostu Si vo Se Pol. Samotná řeka je největší řekou Íránské náhorní plošiny, nicméně končí po 400 km toku v bezodtoké pánvi pouště Dašt e Kavir. Překvapuje nás, že v řece není ani kapka vody. Nedá se nic dělat a most Si vo Se Pol si musíme prohlédnout na suchu.

Jde o další perlu Isfahánu, most je známý i pod názvem Allahverdi Khan, nicméně Si vo Se Pol je mnohem známější. Jde o stavbu dokončenou roku 1602, jejíž název lze trefně přeložit jako "Most 33 oblouků". Dosahuje úctyhodné délky 300 metrů a zaujme možností přecházení řeky ve dvou patrech. Si vo Se Pol je místem pro všechny, kteří se chtějí v Isfahánu sejít. Leží prakticky uprostřed města, takže je to ideální místo pro jakékoliv rande.

Isfahánským mostům se budeme více věnovat zítra, takže obdivujeme pouze tento a míříme do čtvrti Džolfa. Po cestě procházíme částí parku a docela obdivujeme dokonalost, s jakou se v Íránu parky udržují.

Čtvrť Džolfa je největší a jednou z nejstarších arménských diaspor na světě v muslimských zemích. Název je odvozen od staršího města v Nachičevanské autonomní republice, což je vnitrozemská exkláva Ázerbajdžánu. Arménci čtvrť Džolfa založili na přelomu 16. a 17. století poté, co 150 000 osadníků opustilo svou domovinu před tureckým nebezpečím a přesídlilo se do Isfahánu.

Pro Persii to byla ohromná výhoda. Arménci dokázali založit konkurenceschopnou sít "Hedvábné stezce" a rozvinout obchodní vztahy na linii Manila - Amsterdam. V samotném Isfahánu se nakonec usídlilo 20 000 Arménců a vybudovali čtvrť na jihu města.

Ve městě je dnes situováno 14 arménských kostelů a dalších 5 jiných křesťanských církví. My navštěvujeme arménský Betlémský kostel, který je druhou nejvýznamnější křesťanskou stavbou v Isfahánu. Dokončený byl roku 1627, dóm dosahuje 26 metrů na výšku a uvnitř lze obdivovat nádherných 72 fresek mapujících život Ježíše Krista.

Další památkou po naší cestě je katedrála Vank, která je jednou z nejstarších křesťanských památek. Historie sahá do roku 1606, opět je k vidění bohatá výzdoba, důležitá je hlavně klášterní knihovna se 700 originálními rukopisy mapujícími historii Evropy a Kavkazu. Kromě toho je zde uložený první tiskopis v Íránu a edikt šáha Abbáse z roku 1606, který arménským křesťanům umožňuje založení čtvrtě Džolfa. Vedle katedrály je památník arménské genocidy, kterou na tomto kavkazském národě spáchali Turci v roce 1915.

Krátce se ještě procházíme čtvrtí, navštěvujeme restauraci, kde konečně jíme a následně vyrážíme zpět do města. Čtvrť Džolfa je nenápadně opevněna íránskou policií, na každé křižovatce je budka, takže příjezd mezi křesťany je monitorován. Na druhou stranu jsou místní lidé s Arménci docela spjati a přechod mezi íránskou a arménskou ulicí je poznat snad jedině v nápisech (perština versus latinka).

Je podvečer, no a my se vracíme zpět do města. Dalším z řady cílů je procházka v rozlehlých isfahánských parcích, kde procházíme kolem slavného paláce Chehel Sotoun (Palác 40 sloupů). Tento palác má ve skutečnosti sloupů 20, ale další dvacítka se zrcadlí v okolních fontánách. Komplex Chehel Sotoun je další z památek zapsaných v prestižním seznamu UNESCO. Souhrnně označují architektonický styl výstavby nádherných a okázalých parků a zahrad a jsou zapsány jako "Perské zahrady" (z celkového počtu devíti zahrad jsme kromě Chehel Sotoun navštívili i zahradu Dolat Abad v Yazdu). Musím přiznat, že jsem nikde neviděl krásnější parky a zahrady než v Isfahánu.

Za tmy docházíme zmožení na náměstí Nakš e Džahán a kupujeme delstery. Náměstí je plné lidí s dětmi, je chládek a všude vládne neskutečná pohoda. K vidění jsou skupinky mladých, jedinců na kolečkových bruslích, kolech, fotbalistů, hráčů vrhcábu a dalších. Pozitivní je, že nikdo není ožralý, na trávníku je čisto a člověk si může v klidu lehnout a nechat vedle sebe válet drahý fotoaparát.

Uvědomuji si, že jsem se v žádném městě necítil tak bezpečně jako tady. Po chvílích pohody se rozhodujeme večer dorazit v nejbližším pajzlu s vodní dýmkou. Těsně za východní stranou náměstí je velmi nenápadné nádvoříčko s vhodným podnikem. Výhulovna vypadá velmi punkově a věřím tomu, že tabák v šíšách mají místní okořeněný i něčím ostřejším. Přesto i zde je pohoda. Kouříme vodní dýmku, pijeme čaje a hrajeme vrhcáby. Takhle nějak má být zakončen den ve městě, kterému se říká "polovina světa".

Zahrady ráje a ráj v poušti

Druhý den pokračujeme s prohlídkou Isfahánu. Míříme zpět k mostu Si vo Se Pol, ale tentokrát se vydáváme po jižním břehu řeky Zajendán směrem po jejím toku. Nejprve obcházíme most Džoubi (rovněž zvaný Ferdousí) z roku 1665, abychom brzy dorazili k mnohem krásnějšímu mostu Khaju. Tento je zcela jistě nejkrásnější ze všech isfahánských historických mostů. Nachází se uprostřed nádherného a čistého parku a zároveň spojuje muslimskou čtvrť na severu se zoroastriánskou čtvrtí na jihu.

Most samotný má 133 metrů, 24 oblouků a je opět dvoupatrový. Kromě funkce mostu zahrnuje i jez na řece Zajendán. Uprostřed mostu je šáhův trůn, který zde s oblibou sedával a pozoroval výhled na isfahánské zahrady. Stavba je dnes místem, kde se schází básníci. V podloubích jsme pozorovali skupinky lidí, které poslouchaly vždy jednoho recitujícího. Je vidět, že perská poezie stále žije.

Přecházíme na druhou stranu řeky a část skupiny jde do botanické zahrady. Už samotný park je však zahradním divem, takže se postupně vracíme zpět na hotel. Nechápu, proč je u nás takový svinčík na veřejných prostranstvích, zatímco v Íránu mají parky a ulice naprosto čisté a upravené. Kupříkladu dětská hřiště by mohli závidět kdekoliv v Evropě. Podivoval jsem se i posilovacím strojům, které byly v parcích volně k dispozici. Na druhou stranu musím uznat, že dosti nelichotivý bordel byl za hranicí měst.

Odpoledne se balíme, loučíme se s Isfahánem a vyrážíme na cestu do města Yazd. Překvapilo mě, jak dlouho to trvalo - možná to však bylo spíše nezáživnou krajinou, kterou jsme projížděli. V autobuse jsem si od dvojice Japonců půjčil anglického průvodce a studoval možnosti v Yazdu. Bohužel jsem pak v autobuse zapomněl moje poznámky a mapy, takže se na nádraží ocitáme bez informací.

V Yazdu jsme dost pozdě, společně s francouzskou slečnou se vydáváme do centra a ubytováváme se v levném a příjemném hotelu Oasis uprostřed historického centra. Jde o hotel, jehož historie prý sahá až 2000 let zpátky. Nevím, zda tomu věřit, každopádně Yazd je vyhlášený svými historickými hotely uprostřed centra. Přímo ze střechy hotelu, kam se lze snadno dostat, máme krásný výhled na starobylé město v poušti, především na mešitu Jameh.

Yazd je naprosto dokonalým městem pro studium starodávné perské architektury. Prozatím se však nenecháváme zlákat jeho zákoutími, ale míříme za prozaičtějším cílem - sehnat něco k snědku. Po cestě potkáváme dvojici borců z Prahy, z nichž jeden umí výborně persky (pracoval delší dobu pro organizaci "Člověk v tísni" v Afghánistánu). Úspěšně se domlouváme na spolupráci a pro zítřejší den volíme společný výlet do pouště Dašt e Kavír, na který jsme viděli reklamu v hotelu. Po návratu do místa ubytování si rovnou rezervujeme přistavení taxíku na ráno.

Poušť jako Česko

Ráno se setkáváme s našimi kamarády a poměrně brzy se objevuje i taxikář s kolegou. Ihned vyrážíme z města a noříme se do velmi rozsáhlé pouště Dašt e Kavír. Tento geomorfologický celek dosahuje prakticky stejné rozlohy jako Česká republika. Na délku má dobrých 800 km a na šířku 500 km. S těmito úctyhodnými rozměry jde o 23. největší poušť světa a zároveň největší poušť Íránu. Oblast leží v bezodtoké pánvi asi 1 200 metrů vysoko obklopená vysokými horami.

Většina pouště je pokryta skalisky a sutí, najdou se však i rozsáhlé písečné oblasti. Zajímavým faktem pro nás bylo zjištění, že se v oblasti nachází rozsáhlé solné pánve. Ještě před 3 000 lety byla totiž poušť mělkým slaným jezerem (jak dokládají nápisy v mezopotánském zikkuratu v Tepe Sialk ve středním Íránu), dodnes jsou v oblasti k vidění obrysy břehů historického jezera a občas se stane, že se stará koryta řek naplní po deštích vodou.

My však po dlouhé cestě vidíme jen skály a šutry. Mnohé hory v Dašt e Kavíru vypadají impozantně a těžko se odhaduje jejich výška. Obecně se dost blbě odhaduje i vzdálenost, v poušti se neměří na kilometry, ale na hodiny a dny. Konečně dosahujeme vesnice Kharanaq. Dříve to byla zastávka pro karavany uprostřed pouště, dnes se z vesničky o 400 obyvatelích pomalu stává vyhlášená turistická atrakce. Jsou pro to dva důvody: 1. zachovalý "hotel" pro karavany zvaný karavanserai a za 2. rozpadající se historická vesnička z části vydlabaná ve skalách.

My nejprve míříme do karavanserai. Platí se zde docela nízké vstupné a odměnou je prohlídka rozsáhlé a zrekonstruované památky ze 17. století. Prostoru je dost, bylo třeba ustájit velbloudy, zboží i cestovatele. V karavanserai lze vylézt na střechu, ze které je krásný výhled na historickou část vesnice, akvadukt a ohromnou cisternu na vodu.

Po prohlídce karavanserai míříme do nejatraktivnější části - do staré vesnice. Jde o čtyřpatrové dílo vystavěné na velmi malé ploše a z části vydlabané ve skále. Historie této vesnice sahá až 4 000 let zpátky, většina staveb je však stará "pouze" 1 000 let. Do Kharanaqu šlo dříve vstoupit jen jednou bránou, v kombinaci s šíleným bludištěm uliček, schodišť, tunelů a průchodů, tak šlo o dokonale opevněné sídlo. I my se noříme do rozpadající se vesnice a užíváme si parádního průzkumu všemožných zákoutí. Některé domy jsou dodnes obydlené, člověk tak musí dávat alespoň trochu pozor, aby nevlezl někomu do kuchyně.

Nepálené cihly podléhají poměrně rychle zubu času, jedinou novější stavbou je mešita s minaretem ze 17. století. Ta je výborným orientačním bodem, pokud se člověk ztratí. Minaret má ještě jednu zvláštnost. Při poryvech větru, volání muezzina nebo i při mluvení se mírně chvěje. Takových minaretů je v Íránu víc, nicméně příčina je nejasná. Pravděpodobně šlo o jakési vyjádření stavitelského umu dávných architektů.

Na jižní straně vesnice jsou domy volně průchozí do zahrádek, takže lze podél propracovaného systému vodních zavlažovacích kanálů dojít až k akvaduktu a cisterně na vodu. My však musíme jet dál, neboť náš řidič je už nervózní. Dalším cílem je totiž zoroastriánská svatyně Čak Čak. Tentokrát jde o místo opravdu odlehlé, vybudované vysoko ve skalách nad písečnými plošinami v poušti.

Zoroastriánské náboženství byl pro kluky z výpravy nový pojem. Nejspíš však nedávali v hodinách dějepisu pozor, protože jde o jednu z nejdůležitějších věrouk v historii lidstva. Zarathuštra byl myslitel, který žil kolem roku 550 př. n. l. v Afghánistánu. Během svého života založil náboženství, které jako první stanovilo víru v jediného dobrého boha - Ahura Mazda. Tento měl rozhodnout zápas mezi dobrem a zlem (reprezentovaným duchem Angra Mainju), tak aby nakonec vždy zvítězilo dobro. Tento princip dal později vzniknout židovskému pojetí božstva a nakonec i křesťanství a islámu.

Uctívány jsou tři živly - voda, půda a oheň, přičemž oheň je nejdůležitější. V zoroastriánských svatyních proto hoří posvátné ohně, kam smí přikládat palivo pouze zasloužilí kněží. Dřevo musí být naprosto suché, rovné, určité délky a správného druhu stromu. Kněz nesmí oheň znečistit ani svým dechem, takže nosí roušku. Zemřelí věřící nesměli být pohřbíváni tak, že by znesvětili kterýkoliv z posvátných živlů. Nebožtíci se "porcovali" podobně jako v Tibetu a odkládali do tzv. "Věží ticha", které jsou leckde v Íránu k vidění. Dnes už je ovšem tento způsob pohřbívání zakázán.

Zoroastrismus se za Sasánovské říše stal úředním náboženstvím Persie. V mnoha ohledech zůstal zachován dodnes. Počet věřících se odhaduje na 150 000, ale já jsem pevně přesvědčen o tom, že jich bude mnohem víc (dokonce i v Česku jsem registroval otevření "Íránské restaurace" se Zarathuštrou ve znaku).

Spousta lidí nosí přívěšky, náušnice, vozí nálepky na autech apod. Mám dojem, že se zoroastriánství stalo takovým tichým protestem proti všudypřítomnému islámu. Většina věřících dnes žije právě ve městě Yazd, kde jsme další den navštívili Ateškáde - zoroastriánskou svatyni. Velké náboženské obce jsou však i v Teheránu, Šírázu, ale i v Indii.

• Pokračování článku

Klima v době ledové v České republice, vrcholná fáze…

Poslední doba ledová (tzv. würmský či viselský glaciál, podle toho hovoříme-li o alpínském a nebo…

Toulání v Bílých Karpatech, trojdenní putování částí…

Bílé Karpaty jsou pohoří táhnoucí se podél česko - slovenské hranice, konkrétně od měst Púchov či…

Trek dolinou Irik: Přes ledovcové plato Džikiugankez a…

Kavkaz… Téměř magické to slovo. Pro mnohé synonymum rozlehlosti, tajemna, nedostupna, pro některé životní…

Povedená túra v Turzovské vrchovině: Přes Bobek na ropný…

Turzovská vrchovina nepatří k příliš známým a ani turisty vyhledávaným pohořím. Stojí si tiše ve stínu…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.