Írán a Kaspické moře, cestování a turistika. Města, památky a výstup na střechu Persie

Írán, íránské dobrodružství: Města, památky a výstup na střechu Persie (3)

Nabídku přijímáme a tak se trojice Čechů přidává ke dvojici Iráčanů a jednomu Íránci a společně zažíváme veselou cestu pro naše věci. S druhou polovicí naší skupiny jsme totiž domluveni na svérázném postupu. Kluci sestoupili do vesnice Rineh, kde si vykuřovali hlavy u vodních dýmek v jakési jeskyni, navštívili lázně, které vypadaly jako něčí koupelna, a hlavně čekali na nás. No a my jsme měli vyzvednout všechny věci (včetně jejich) v Polouru.

Po delších peripetiích se sháněním taxíku se konečně nakládáme i s mnoha taškami a jedeme do Rinehu. U místní turistické základny nás už čekají kluci, kteří jsou značně netrpěliví. Rineh mají za více než dva dny dostatečně prošmejděný a přejí si rychle zmizet.

Čtěte také: Předchozí část článku Íránské dobrodružství: Města, památky a výstup na…

Poměrně snadno domlouváme dalšího taxikáře a necháváme se odvézt do velmi hlubokého údolí řeky Haráz do vesnice Kondelou. U restaurace Salari se poté krátce dohadujeme, co dál. Ve hře jsou dvě varianty - buď přímý přesun do Isfahánu nebo cesta k největšímu jezeru na světě - Kaspickému moři. Nakonec volíme Kaspik. Člověk se sem podívá jen jednou za život.

Poměrně složitě stopujeme autobus a necháváme se okrást polobuzíkem, co dělá průvodčího. Marián to nevychytá a sedí vedle něj. Každopádně cesta údolím Haráz patří k nejkrásnějším scenériím, co jsem viděl. Z obou stran se tyčí více než 3 000 metrů vysoké hory, vidíme ohromné soutěsky, vodopády, zemní pyramidy, jeskyně, rokle, skály a žlaby. Cesta trvá dlouho, ale každý pohled z okna je neskutečný.

K večeru přijíždíme do městečka Amol, kam jsme měli domluvený odvoz. Polobuzík poněkud nevnímal náš návrh, zda by nás bus poněkud nepřiblížil ke Kaspiku, na nejrušnější křižovatce vyskočil z busu a začal vyhazovat naše batohy pod projíždějící auta. Málem jsem se neudržel a jednu mu vrazil.

Spěšně sbíráme věci v autobuse a na prašné cestě a doufám, že nemám nic zapomenuto uvnitř. Naštěstí nás nikdo nepřejel a nikdo nic nesebral. Tak jako tak jsme poněkud v prdeli. Kaspické moře je stále 25 km daleko, je příšerné dusno a slunce zapadá. Počasí pro nás byl opravdu šok. Ještě ráno jsem byl ve výšce 4 250 metrů a teď stojím pod úrovní světového moře. Ze suchého a studeného se ocitám ve vlhkém a teplém.

Po krátké panice způsobené teplotním šokem a taky šokem ze sumy, co jsme zaplatili tomu zloději v autobuse, se nám podaří sehnat taxíka do městečka Mahmudabad přímo u břehu Kaspického moře.

Jediní turisti ve městě

Kaspické moře je největší jezero na světě, leží 28,5 metrů pod hladinou moří. Během 36 hodin se mi daří zvládnout výškový rozdíl 5 638 metrů. Z místa, kde jsem byl nejvýš se dostávám do místa, kde jsem byl nejníže.

Město Mahmudabad není ničím moc zajímavé (taková obydlená křižovatka s šestiproudou silnicí uprostřed), pouze tím, že leží u jeho břehů. Dohromady má 30 000 obyvatel (i s aglomerací 90 000 - pořád však dědina na íránské poměry), jsme zde snad jediní turisté, což působí patřičné pozdvižení. Za pár okamžiků máme domluvené ubytování v prázdném domě od místního majitele kavárny. Je to sympaťák a cena je taky přijatelná. Brzy jsme tam a konečně se sprchuji a převlékám do slušnějšího oblečení.

Večer před setměním vyrážíme na procházku po městě a k břehu jezera. Plavat do Ruska se nikomu nechce, tak jdeme na trh nakoupit nějaké ovoce. Musím prohlásit, že ovoce v Íránu má úplně jinou úroveň, než ten odpad, co nám servírují obchodní řetězce v Česku. Kupujeme hrozny, broskve, jablka a pistácie a máme zajištěnou večeři. V domě poté čučíme na film Terminál s Tomem Hanksem v perštině.

Ráno vyrážíme na kafe a poté na pláž, Jarmil si přeje smočit tělo v Kaspiku a pro tento případ je jako jediný vybaven plavkami. Poněkud nepříjemné překvapení je to, že jsou všude cedule se zákazem koupání (ačkoliv je ve vodě spousta lidí). Jako turisté se snažíme chovat nenápadně a neriskujeme pokutu nebo vězení (policisté by si jistě rádi smlsli na bohatých cizincích).

Jdeme tedy po promenádě směrem k východu, kde skutečně nacházíme oficiální pláž. Je ohraničena kůly ve vodě i na souši, takže zbývá čtverec 100 × 100 metrů. Naneštěstí je na konci tak po pupek vody. Překročení vymezeného prostoru kontrolují politicky a nábožensky uvědomělí strážci pořádku. Jsou na souši i ve vodě. Mají píšťalky a každou chvíli se ozývá pískot. Ženy se mohou koupat zvlášť v prostoru širokém asi 10 metrů (vypadá to komicky), ale pohybují se i v pánské části Kaspického moře.

Michal velmi trefně prohlašuje, že ty kůly vymezují prostor, kam Alláh nevidí. Jarmil nelení a převléká se do plavek (rozuměj kraťasy pod kolena!!! - ženy se mohou koupat pouze ve speciálním úboru včetně zahalených vlasů!!!).

Z převlékací kabinky vybíhají přerostlí potkani a po pláži je taky pěkný bordel. Divím se tomu, protože strážců mravů je zde několik, ale vábně koupaliště rozhodně nevypadá. Já, Aleš a Marián zapadáme do místního bufetu na vychlazeného Delstera a nanuk. Po pár minutách se objevuje i spokojený Jarmil, takže dáváme druhé nealko pivo a řešíme, co se zbytkem dne. Autobus jede až ve čtyři a v Mahmudabadu není nic k vidění.

Vracíme se tedy zpět na trh a poté ke kavárně. K mému zděšení vidím majitele kavárny, který nám ráno vařil kafe, servíroval zákusky a u něhož bydlíme, intenzivně zvracet u rohu jeho podniku. Rychle přemítám rekapitulaci několika kilo ovoce, Delsterů, nanuků a dobrot, které jsem v posledních hodinách pozřel.

Kavárnu jako útočiště tedy vynecháváme a míříme do jednoho z menších parků u moře. Tady jsem poprvé v životě viděl dudka chocholatého. Nakonec se den překlenul a my pěšky vyrážíme ke vzdálenému autobusáku. Vypadáme značně exoticky, turisty s batohem tady snad ještě neviděli.

Asi hodinu před odjezdem jsme na místě, kupujeme lístky a usedáme do čekárny. Vlivem nějakého neidentifikovatelného zmatku vzniká fáma, že autobus jede až v 16:40 (Íránci si často pletou anglické číslovky např.: 4 a 40). Kluci se vydávají najít nějaký magazin a já hlídám bagáž.

Úderem čtvrté hodiny se samozřejmě zjevuje autobus, ale ostatní jsou kdoví kde. Dobří lidé viděli můj poplašený výraz a ve snaze pomoci počali nosit batohy mých kamarádů do nitra autobusu. V hrůze jsem vyběhl ven, ale po nikom ani vidu a ani slechu. Konečně i místní pochopili, co se děje a najednou se kolem mě srotil asi třicetihlavý dav.

Všichni chtěli pomoci, ale ve skutečnosti nikdo neuměl anglicky. Teprve za pár minut se objevil vysoký čahoun, který zastavil startující autobus a vyslal místní omladinu na průzkum okolních ulic. Já jsem se rovněž rozběhl neurčitým směrem a pokoušel se vidět kohokoliv od nás. Nikde nikdo, vracím se tedy zpět k batohům, které hlídal dav (nic se neztratilo, v Íránu se nekrade).

Nakonec se objevil jakýsi klučina a gestikuloval, kde je moje družina. Vyběhl jsem tedy na opačnou stranu než předtím a skutečně jsem po pár minutách spatřil Michala na protější straně cesty u obchodu. Můj řev "HÉÉÉJ" musel probudit i Chomejního. Autobus na nás počkal, nikdo nám nic neukradl a nikdo nic nevyčítal. Opět projíždíme překrásnou krajinou pohoří Alborz a kocháme se pohledy na divoké údolí. Po cestě jsme se sčuchli s mladíkem, co nám v Teheránu zajistil autobus do Isfahánu.

Isfahán, město superlativů

Přestup v Teheránu proběhl hladce a my po cestě z hlavního města do Isfahánu teprve teď poznáváme, co jsou to VIP autobusy. Za cenu pro cestovatele velmi přijatelnou se člověk sveze v autobuse, jehož luxus převyšuje sedadla I. třídy v letadle. Sotva usnu, jsme na místě.

V Isfahánu začal můj problém s protivnými taxikáři, po domluvení místa odvozu nás nakládá do auta, jenže můj batoh se jaksi nevlézá dovnitř. Hází ho tedy na střechu a jen tak lehce ho přikurtuje špagátem. Samozřejmě, že jede prázdnými a rozbitými ulicemi rychle jako prase a já celou cestu trnu, kdy mi batoh odletí pod kola taxíku s druhou částí skupiny, co se nám lepil na paty. Problém pak byl i s placením. V Isfahánu jsou již zvyklejší na turisty a snaží se je oškubat.

Máme namířeno do hostelu Amir Kabir na ulici Čahár Bagh e Abbásí, což je nejčastější ubytovací možnost v Isfahánu. Typický baťůžkářský hotýlek s celkem ochotnou obsluhou a příjemnými cenami.

Musíme však počkat na uklizení pokoje (je po šesté hodině ráno). Domlouváme si tedy úschovu věcí a vyrážíme do centra města. Hlavní dominantou je bezesporu náměstí Nakš e Džahán, kam vedou naše kroky nejdřív. Touto dobou je poloprázdné, děláme pěkné fotky. Následně se vydáváme na snídani, což je v tomto případě vaječná omeleta s hadrami (na "hadry" jsme překřtili typické chlebové placky, které se podávají ke každému jídlu). Po vydatné snídani míříme opět do hotelu a ubytováváme se.

Nijak dlouho se nezdržujeme a vyrážíme vstříc městu. Už to bylo psáno mnohde a mnohokrát: Isfahán je nádherný. Ne nadarmo se městu říká "Polovina světa". Poměrně brzy se noříme do neobyčejně spletitého bazaru a přicházíme na první náměstí větší náměstí. Nazývá se Kohneh nebo i Ibn e Siná a jeho dominantou je minaret Alího mešity, který je zároveň druhý nejvyšší ve městě (48 metrů). Každopádně je nejstarší, neboť pochází z 11. století. Samotné náměstí je starší a menší variantou náměstí Nakš e Džahán. Kohneh pochází z 11. století, stejně jako většina bazaru v okolí.

My pokračujeme do slavné mešity Jameh. Jde o klasickou mešitu, jejíž počátky sahají až do 8. století, ale přestavby se dočkala o 300 let později, kdy byla značně rozšířena. Další přestavby trvaly i v dalších staletích a dnes jde o takovou zhuštěnou ukázku pestrosti perské architektury. Mešita je společně s dalšími památkami v Isfahánu zapsána na seznamu UNESCO.

Od mešity směřujeme k jihu k hlavnímu náměstí skrz bazar. Ve spleti obchodů, tunelů a průchodů se nám podaří dokonale zabloudit, takže po cestě náhodou navštěvujeme hrobku Haroun e Vilayat. Dodnes není jisté, kdo je zde vlastně pohřben, ale traduje se, že syn buď šestého nebo desátého šiítského imána. Kachličkami obložená stavba pochází z konce 16. století.

Následně se v bazaru definitivně ztrácíme a nikdo z nás není schopen určit, kterým směrem vlastně jdeme. Rozhodujeme se pro přestávku a volíme si luxusně vypadající čajovnu v bazaru. Zde se nám definitivně potvrzuje, že Írán není kávová země. Obsluhy je tradičně více než hostů, takže mi připadá divné čekat na kávu 30 minut. Nicméně se těším, protože pikolík nám obřadně nosí talířky s kokiny, ubrousky, lžičkami a dalšími nezbytnostmi.

Nakonec se objeví s konvicí kouřící vody a mě překvapí, že nenese džezvu. Vodu začíná rozlévat do sklenic a poté stejně obřadně vytáhl odkudsi instantní sračku a začal to sypat do horké vody! Hrudky pomalu klesaly ke dnu a prach z výrobku se usazoval kolem hrdla sklenice. Včas jsme ho zastavili, takže stihnul "připravit" jen jednu hrůzu. Odmítáme platit, jen Vajgar si z lítosti dává hrudkovitou "kávu". No hnus, v Íránu raději čaj.

Po této epizodě překvapivě nacházíme náměstí Nakš e Džahán. Nejprve vyrážíme na návštěvu šáhovského paláce Ali Qapu. Je to 48 metrů vysoká budova se sedmi patry pocházející z počátku 17. století. Dominantou je ohromná terasa, z níž se otevírá nádherný výhled na město a především náměstí Nakš e Džahán.

V samotném paláci toho moc k vidění není, stavba byla během íránské revoluce vyrabována. V šestém patře je pěkný hudební salónek, což je nejzachovalejší část paláce. Moriss s Alešem čekali venku. K mému velkému překvapení Aleš pořídil vrhcáby a učil Morisse tajům této hry.

• Pokračování článku

Klima v době ledové v České republice, vrcholná fáze…

Poslední doba ledová (tzv. würmský či viselský glaciál, podle toho hovoříme-li o alpínském a nebo…

Toulání v Bílých Karpatech, trojdenní putování částí…

Bílé Karpaty jsou pohoří táhnoucí se podél česko - slovenské hranice, konkrétně od měst Púchov či…

Trek dolinou Irik: Přes ledovcové plato Džikiugankez a…

Kavkaz… Téměř magické to slovo. Pro mnohé synonymum rozlehlosti, tajemna, nedostupna, pro některé životní…

Povedená túra v Turzovské vrchovině: Přes Bobek na ropný…

Turzovská vrchovina nepatří k příliš známým a ani turisty vyhledávaným pohořím. Stojí si tiše ve stínu…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.