Znáte pohoří Zao? Horská turistika v Japonsku a kouzelných japonských horách

Kouzelný trek v japonských horách

Řekne-li se Japonsko a hory, vybaví se většině lidí známá sopka Fudži. Jedná se o horu nejznámější, nejvyšší a také nejfotografovanější, jak se můžeme přesvědčit na vlastní oči. Vezmeme-li si jakoukoli publikaci či knihu, jež pojednává o Zemi vycházejícího slunce, tak téměř pokaždé narazíme na obrázek tohoto masivu. V Japonsku se ale nachází pohoří mnohem víc, hory pokrývají osmdesát procent celé pevniny.

My se nyní vypravíme do pohoří Zao (jedná se o národní park), o kterém se z našich cestovních průvodců v podstatě vůbec nic nedozvíme. Pokud se nějaká poznámka vyskytuje, tak se omezuje na strohé vyjádření, že jde o hory; tím však údaje končí. Jak ale prozradím s předstihem, je to škoda, protože běží o velmi malebnou oblast.

Autobusem se ze Sendai přemisťujeme do města Yamagaty, odkud nás další bus veze do hor. Jak stoupáme stále výš do kopců, ubývá porostu a postupně se vytrácí stromy, vystupujeme na konečné stanici. Ta se skládá v podstatě pouze z parkoviště a veliké boudy (Rest House), kde se lze najíst a napít - kynuté knedlíky plněné masem nemají jedinou chybu.

Čtěte také: V čajových horách Cameron Highlands

Jelikož ale naše srdce touží po horách, nebudu se o zastávce na občerstvení zbytečně rozepisovat, vyrážíme. Nejprve vystupujeme na horu Katta (1 758 m) - chata stojí těsně pod jejím vrcholem.

Kráterové jezero Okama

Přestože na nejvyšším bodě stojí za pozornost Kattamine Shrine (shrine je název pro chrám) a upoutají i vynikající rozhledy na okolní hory, získává před nimi jednoznačně navrch obrovité kráterové jezero Okama. To se třpytí v prohlubni pod námi a září modrou barvou.

Vodní plocha v kontrastu s okolní vyprahlou krajinou - vyvřeliny mají širokou škálu barev, od žluté se dostaneme přes oranžovou a rudou až k hnědé - působí coby vzácná perla, již si mazlivě hýčká kdejaký sultán, paša či král. Vlastně, nacházíme se přece v Japonsku, měl bych spíš napsat, že klenot stráží jako oko v hlavě šógun nebo císař.

Sopečný kráter má původ ve čtvrtohorách a přímo nad ním se zvedá vrchol Goshiki (1 672 m), kdo ví, kdy bývalý vulkán zasoptil naposledy.

Kochat se ale nelze věčně, s plnou polní vyrážíme do terénu. Ubíráme se po hřebeni a obtáčíme jezero, jež zůstává hluboko pod námi. Dostavuje se zajímavý přírodní úkaz. Jak se posunujeme, mění vodní plocha barvu. Původní modrá přechází v zelenou.

Nadšeni odhalením, zuřivě fotografujeme; zaujme nás počínání zhruba dvacetičlenné skupiny místních turistů, která se ubírá terénem v našem směru. Ačkoliv z domácích luhů i hájů či jiných zahraničních destinací známe Japonce jako zuřivé fotografy, tito se chovají jinak. Nechávají aparáty bez povšimnutí a na první pohled je nijak nevzrušuje okolní krása. Působí to zvláštně.

"Že by jako šílenci fotografovali pouze v cizině a domácí prostředí ignorovali, jelikož ho znají a mají za humny?" zvažujeme, opak se brzy ukáže býti pravdou. Skupinka se dá do díla až na pokyn horského vůdce, který jim přesně ukáže, odkud budou mít ty nejlepší záběry. Jejich aparáty se rázem dávají do práce.

Nejvyšší bod Kumano

Necháváme Japonce za zády a stoupáme na hřeben. Ten pokračuje k nejvyššímu bodu hor, jenž se nazývá Kumano (1 841 m). Zatím na něm však nejsme, ocitáme se u přístřešku, v němž by se dalo přespat. Volně přístupná kamenná stavba nabízí pár poschoďových lůžek, mezi zdmi by panovalo i příjemné závětří. Docela studeně totiž fouká.

Den ovšem ještě tolik nepokročil a bivak zatím nesháníme, jdeme dál. K nejvyššímu bodu ale hned nevyrazíme, nalehko si zaskočíme na opačnou stranu hřebene. Ocitáme se na skalisku a naposledy se kocháme výhledem na jezero Okama. Vodní plocha stále připomíná vzácnou perlu, která spadla do pustiny z náhrdelníku mocné bohyně, jež se v těchto končinách procházela po nebesích; naštěstí dotyčná nechala klenot ležet ladem.

Současně zjišťujeme, že se dole u břehu nachází několik lidí, přestože cedule zakazovala sestup do kráteru. Jejich přítomnost v nás vyvolává zájem. Nenapodobíme je, nesejdeme dolů a neobkroužíme jezero? Nápad zní zajímavě, přestože bychom se museli vrátit do míst, z nichž jsme vyšli. Aniž jsme si toho všimli, vede sestupová cesta do kráteru z druhé strany. Nakonec záměr neuskutečníme.

Vystupujeme na horu Kumano, kde stojí malý chrámek. Poblíž se nachází i památník. Jak uvádí mapa, zní jeho název Saito Mokichi Kahi; co to znamená, netušíme. Stejně tak nám nic neprozradí nápisy, text je vyveden v japonštině.

Sestupujeme z vrcholu. Obklopují nás kameny, na nichž jsou bílou barvou vyznačeny kruhy. Znamená to že se ubíráme správně. V místech, kde hrozí zahnutí špatným směrem, se vyskytují křížky - oba znaky najdeme i v jiných pohořích.

Vrcholy Jizo a Sanpokojin

Další zastávku činíme na vrcholu Jizo (1 736 m). V sedýlku pod námi se nachází stanoviště lanovky, kam vyjíždí turisté ze střediska Zao Onsen, v němž se kromě mnoha budov lesknou pěkná jezera. Další lanovou dráhu vidíme o kus dál na kopci Torikabuto a severně od nás se táhne pás hor s vrcholem Gando (1 485 m).

Při zpětném pohledu se za námi zvedá již navštívená hora Kumako a coby bonus navrch se přidávají nádherně zbarvené svahy. Mezi zeleným porostem se vyjímají ostrůvky zbarvených keříků, škála barev je velmi široká - žlutá, oranžová, světle červená i sytě rudá, hnědá.

Scházíme do sedla a poblíž stanice lanovky nás zaujme socha, již oblékli do nachově zbarvené látky. Dle získané mapy se jedná o boha Zao Jizo Son, který v pohoří chrání před neštěstím a plní přání. Výtvor pochází z roku 1775, je vysoký dva metry třicet čtyři centimetry. Ve dnech 24. května a 24. září se koná na počest boha festival.

Shazujeme batohy a na lehko si odskočíme na horu Sanpokojin (1 703 m); při výstupu se zas jednou setkáváme s japonskou ohleduplností. Pěšinu vedoucí nahoru i dolů (jedná se o takové malé kolečko), upravují pracovníci. Ořezávají přerostlé rostliny a jistě mají plno práce, jakmile se k nim však přiblíží turista, ihned vypnou pilu a ustoupí stranou. S podobným chováním bychom se u nás jen tak nesetkali, naopak bychom se museli uhýbat odlétávajícím odřezkům.

Ze sedla znovu klesáme. Zprvu tak činíme po lyžařské sjezdařské dráze. Při sestupu vypadá před chvílí navštívený vrch Sanpokojin mnohem mohutněji, než jak se nám ukazoval z opačné strany, už neběží o lehce zvládnutelný kopec. Z této strany bychom se k němu škrábat nechtěli.

Jezírko Katakai, noc v horách

Končíme u jezírka Katakai. Večeříme pod altánem a zaujme nás pevně zabudovaný stolek, jenž je tak nízko nad lavicemi, že pod něj sotva nasoukáme nohy. Co naplat, očividně ho zbudovali na velikost Japonců a nikoli přerostlých cizinců. Nějak se s tím ale vyrovnáme, zůstáváme na noc. Prostor na spaní je sice omezen, ale máme střechu nad hlavou, zalézáme do spacáků. Netrvá dlouho a ozve se první chrápání.

"Nechcete vstávat? Je ráno," vzbudí většinu z nás krátce po svítání pár jedinců, kteří podcenili situaci a vzali si, přestože věděli o noclezích v horách, slabší spacáky. Protože se v noci citelně ochladilo, klepají se zimou, teploměr zaručeně klesl pod bod mrazu. Tráva je totiž bílá a malá vrstva ledu pokryla i stanovou plachtu - nějak jsem prve nezmínil, že si dva členové nesli plátěný přístřešek.

Přání menšiny zní sice pěkně, my ostatní ho však ignorujeme. Necháváme je na břehu jezírka poskakovat v duchu "kozáckých" tanců a zůstáváme zalezlí ve spacácích tak dlouho, dokud nás neozáří sluníčko a rapidně se neoteplí. Navrch, protože takhle by to nešlo, udělujeme dotyčným pomyslný černý puntík za rušení nočního klidu.

Sestup do Zao Onsenu

Po ranní hygieně v blízkých volně přístupných veřejných toaletách - ne všichni se této akce účastníme, protože tak morbidní a vlastní tělo týrající nápady nemáme - pokračujeme v cestě. Příliš dlouhá štreka nás už nečeká, celkem jsme za oba dny ušli dohromady nejvíc cca patnáct kilometrů.

Míjíme monument (pomník) Benzaiten a podcházíme vrchol Torikabuto se stanovištěm lanovky, lemujeme odpočívající lyžařské vleky. Ty dostanou pořádně zabrat až v zimě, kdy nasněží; nepochybujeme, že zdejší malebné hory přilákají mnoho lidí.

Vrcholové partie opouštíme za další drahou, sestupujeme do Zao Onsenu (slovo onsen znamená v překladu lázně). Jedná se o letní i zimní turistické středisko. Nejprve zavítáme k šintoistické svatyňce, hlavní tahák městečka ale spočívá v něčem jiném. Jak velí název, protékají jím horké prameny, jež vyvěrají v horách a výrazně smrdí po síře, místní je využívají pro lázeňskou činnost.

Neváháme a využíváme nabízené možnosti, jdeme se vykoupat do venkovních lázní - kryté lázně odmítáme. Zaplatíme za vstup a v šatně se každý z nás vysvlékne do naha, jak se ukáže, Japonci si na rozdíl od nás stydlivě zakrývají dolní partie ručníky. Neznamená to však, že bychom představovali zvrhlé exhibicionisty, kteří se vypravili ukojit do vzdáleného zahraničí, pouze nás s sebou nenapadlo tahat do hor hygienické potřeby. Zanechali jsme je v Sendai.

Venku pod širým nebem máme k dispozici dva bazény, před vstupem do nich se každý omyje s pomocí džberů. Poté konečně vlezeme do vody. Ta je téměř čtyřicet stupňů Celsia teplá, okolo nás stoupá pára. Sedí se na okraji nádrže. Netrvá dlouho a každému se za chvíli zvrásní kůže na prstech, nikdo nevydrží ve vodě po celou dobu návštěvy. Střídavě vylézáme, abychom se zchladili na vzduchu.

Pohoří Zao na mapě

Koupel nemá sebemenší chybu, přestože se jeden nedostatek najde. Muži se koupou odděleně od žen, a tak jsme v rámci čistě "badatelského" zájmu nemohli pozorovat pěkné Japonky - aspoň ta, jež odcházela z lázní souběžně s námi, vypadala velmi k světu. Co naplat, tento nedostatek si vyžaduje přidělení druhého černého puntíku na tento den, tentokrát ho obdržel náš náčelník, jenž se tváří, že není náčelníkem. Nápad s lázněmi se totiž zrodil v jeho hlavě a jiného viníka nenalezneme.

V Zao Onsenu si ještě dopřejeme jídlo a poté se autobusy s přesednutím v Yamagatě vracíme zpět do Sendai. Tam jsme zanechali v rjokanu (typická japonská ubytovna) část svých věcí, na rozloučenou nám mávají dva parádně prožité dny.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.