Sajany a výstup na Pik Topografov (3 040 m n. m.), atraktivní třítisícovku v ruské Sibiři

Sajany křížem krážem a Burjatsko

Touha po dobrodružství, vidět věci možné i nemožné, prostě ocitnout se na chvíli v docela jiném světě, to jsou důvody proč jezdit na "Divoký Východ", do Ruska. A tak padla volba na Burjatsko, autonomní republiku patřící do Ruské federace, rozkládající se na jihovýchodní Sibiři při hranicích s Mongolskem.

Na rozloze zhruba pěti Čech žije asi jeden milion obyvatel, 71% tvoři Rusové, 21% Burjaté. Burjaté etnicky náleží k Mongolům, s nimiž mají prakticky stejný jazyk. Hlavní město se jmenuje Ulan-Ude a leží na Transsibiřské magistrále. Území je osídleno od 3. století př. Kristem rychle se střídajícími nepevnými kmenovými svazy Hunů, Ujgurů, Kirgizů aj. Od 13. stol.

Burjatské území osidluji první ruské kozácké skupiny a koncem 17. století je připojeno k Rusku. Spojení Burjatů v jediném státě vytvořilo podmínky pro zformování burjatského národa, přineslo ovšem i útlak a zabírání pastvin, posílilo národně osvobozenecké hnuti. Po VŘSR je území okupováno cizími armádami - Japonci a Američany.

Po vytlačeni zahraničních vojsk v roce 1923 vzniká Burjatsko - mongolský autonomní okruh v rámci SSSR. Bolševikům dlouho netrvalo, aby smetli z burjatských hor a stepí buddhistické kláštery a povraždili či poslali na nucené práce mnoho Burjatů. V roce 1990 je. vyhlášena nezávislost a Burjatsko se stává suverénním mnohonárodnostním státem.

Příroda Burjatska

Příroda je v Burjatsku velmi rozmanitá. Od vysokých ledových hor se můžeme dostat až do polopouštních stepních oblastí. Perlou Burjatska je jezero Bajkal, které ale díky své velikosti nepatří jenom Burjatsku. My jsme v Burjatsku projeli velký kus pohoří Východní Sajany.

Východní Sajany jsou jednou z horských soustav jižní Sibiře, prostírají se od pravého břehy Jeniseje až ke břehům jezera Bajkal, tedy na území o délce více než 1 000 kilometrů. Je to plošně obrovská horská soustava rozčleněná hluboko zařezanými údolími řek na samostatné hřebeny. Vysoké hory jsou sice krásné všude na světě, ale Sajany mají navíc atmosféru opuštěnosti a necivilizovanosti.

Cesta do Burjatska

Cestu zahajujeme v Brně na Hlavním nádraží. Cestování vlakem je stále ještě cenově dostupnou, i když časově náročnou variantou. V Hradci Králové rozmontujeme na peróně naše MTB, abychom je mohli nacpat k sobě do kupé. To se v mezinárodním rychlíku Praha - Moskva skutečně podaří. Dvoudenní cesta do Moskvy je jenom generálkou pro cestování v ruských vlacích, které nás vlastně teprve čeká.

V Moskvě se ihned příjezdu vrhneme do shánění lístků do Irkutska. První informace o ceně jízdenek nám však protáhne obličeje. 200$ není málo vzhledem k tomu, že všeho všudy si každý vezeme 300$. Značně rozladěni neúspěchem v kase odcházíme přespat k našim českým známým, třeba nám poradí. Ráno se na nás usmálo štěstí. Snad nastoupila službu jiná pokladní, snad zasáhla vyšší moc, zkratka lístky dnes stojí méně. Rychle tedy kupujeme šest jízdenek.

Vlak odjíždí pozdě v noci, a tak jsme den strávili prohlídkou města, kde dnes znamená již včera. Při vlastním nalodění i s koly se tentokrát vyskytly problémy. Dežurna - náčelnice vagónu nechce ani slyšet, že by kola cestovala ve vagónu s námi, ale půl litru čiré tekutiny je dostatečný argument pro porušení přepravního řádu.

Čeká nás sto hodin čistého času ve vlaku, ale kdo chce do Sajan, musí něco vydržet. Cestu si krátíme čtením literatury, pozorováním krajiny a mikrosvěta našeho vagónu. Všechno je tu velmi zajímavé. Autoři knih se snažili, krajina je obdivuhodná tím, jak se během stovek kilometrů vůbec nemění - inu co byste chtěli od Západosibiřské roviny, a spolucestující jsou velmi přátelští. Cestujeme totiž nejlevnější, tudíž bezkupéčkovou variantou, a tak se po několika hodinách všichni známe. Támhle ti vojáci, co jsou neustále v lehkém alkoholovém opojení, si chtějí pouze povídat, pán naproti s vizáží hrdelního zločince nám místo našich již plesnivých svačin nabídl svačinu svoji, no od sousedky vyslechneme dokonalou zeměpisnou přednášku. Tenhle způsob cestování asi nejdokonaleji odstraňuje bariéry a předsudky mezi lidmi.

Irkutsk

Ve čtyři hodiny ráno místního času opět skládáme kola, tentokrát v Irkutsku na nádraží. Ještě popojíždíme motoráčkem asi sto kilometrů k Bajkalu. Na břehu teto největší světové zásobárny pitné vody se učíme chodit a po krátkém obědě vyrážíme. Ted již po vlastní ose po silnici do Mond. Mondy jsou vesnice na konci Tunkinské doliny, kterou protéká řeka Irkut. Zprvu je dolina velmi široká a plochá, jen v dáli se mlhavě rýsuji Tunkinské golcy připomínající hřebeny Tater.

Rychle ujíždíme na zdejší poměry obydlenou krajinou, protože cesta je zatím dobře vyasfaltovaná a vítr tu stále fouká do zad. Do večera se nám zatím podařilo urvat pěkných pár kilometrů. Ráno je pošmourno a prší V pláštěnkách vyjíždíme dál. Déšť ale netrvá dlouho, k poledni už i občas vysvitne sluníčko. Krajina okolo cesty se moc nemění, ale hory se přibližují stále víc a víc.

Večer nacházíme útočiště ve vesnici Kiren, správním centru Tunkinské doliny. Schyluje se opět k dešti, a tak nepohrdneme pohostinstvím mnichů ze zdejšího dacanu - lamaistického chrámu a trávíme noc pod střechou na svaté půdě. V Burjatsku je rozšířena větev buddhismu zvaná lámaismus který se sem dostal na počátku 17. století z Mongolska. Vedle buddhismu se zde udržel šamanismus a víry svázané se starobylým kultem přírody.

Burjaté a buddhismus

Z jejich vzájemného spolupůsobení vznikla soustava představ, ve kterých se filozofie a etika buddhismu harmonicky sloučila s duchovní zkušeností těchto kultů. V 19. a začátkem 20. století se buddhismus stává nejvýraznější silou v duchovním životě burjatské společnosti.

Buddhistické nazírání světa mělo velký vliv na formování estetických norem a obyčejů Burjatů, rozšířilo se jejich filozofické a medicínské vědění, religiózní umění a tisk knih. S nástupem bolševiků nastává pro burjatský buddhismus tragické období. Po rozpadu Sojuzu na počátku 90. let dochází k bouřlivé obnově náboženského života pod ochrannými křídly samotného dalajlámy.

Jedním z důvodů naší cesty je i průzkum restaurace lamaismu v Burjatsku, a jsme tady srdečně zváni na ranní churral - bohoslužbu. Obřad je velice živý a působivý, nelitujeme vůbec malého zdržení, se kterým vyrážíme na další cestu. Mezitím se opět silně rozpršelo a navíc začalo stoupání do hor. Dolina se zužuje a dostává horský charakter.

Mokrou noc trávíme u "mléčné farmy" - dva sruby, pár koní, plno dětí a stádo krav. Dva z nás jsou dokonce v rámci "družby" na noc pozvání dovnitř. Ráno je opět všelijak, alespoň co se počasí týče, ale konečně již neprší. Krajina má vysloveně horský charakter a cesta stále stoupá. Odpoledne dorážíme do prvního postupového cíle expedice, do Mond.

Sluneční základna

Noc trávíme ve stanu na dvorku domku, který patří mladému páru Rusů. Ráno se probouzíme do pěkné sibérie. Jen ten, kdo byl na Sibiři, pochopí pravý význam tohoto slova. Cesta dál, nebo dokonce pokus o zdolání hory Munku-Sardyk, nejvyššího vrcholu Sajan, je nemožná, a proto navečer vyjíždíme na "Sluneční základnu". Je to vědecká stanice na mongolsko - burjatském hřebeni ve výšce asi 2 000 metrů, je určená k pozorování Slunce.

Náčelník naší expedice tu má několik známých akademiků z předešlých výprav, a jsme tady uvítáni jako členové rodiny. Máme štěstí, je zrovna roztopená baňa - sauna. Při 90 °C jsme dokonale roztáli a po večeři usínáme s plnými žaludky jako koťata.

Na "Sluneční" se cítíme jako doma, ale cesta volá, z toho důvodu se loučíme s akademiky, též zvanými "Slunečnici", a kuchařkou Galinou. Pozdě odpoledne sjíždíme dolů do Mond, abychom pokračovali až tam, kde silnice, teď už jenom štěrková cesta, končí do vesnice Orlík. Hned za Mondami stopneme náklaďák, který nás vyváží až do sedla, kde konči Tunkinská dolina. Mezitím se opět rozpršelo, a protože jsme ve výšce asi 2 000 metrů, je pěkná zima.

Ráno je chladno, prší, fouká vítr a cesta je rozbitá až hrůza. Optimistům dochází dech a po obědě raději opět stopujeme. Náklaďák, který nás vzal řídí banda opilců, a proto radši vystoupíme. Promočení a ztuhlí zimou hledáme v pustině dómik - srub. Azyl nacházíme u pastevců v letniku - letním srubu. Bez milosti jsme vtaženi dovnitř, napojeni kravským mlékem a nasyceni čerstvým domácím chlebem a smetanou. Místní smetana stojí za zmínku, protože je to božský pokrm, jaký u nás nemá obdoby. Ráno se na nás směje sluníčko, loučíme se tedy a za tři hodinky dorážíme do Orlíku.

Láma

V Orlíku začínáme shánět informace o možnosti pokračovat dále na západ do městečka Kyzilu, které leží v republice jménem Tuva. Cesta zde ale opravdu končí a další postup je možný snad jen na koni, ale ani tím si nejsou zdejší lidé moc jisti. Proto než se vydáme zpět stejnou cestou, rozhodujeme se strávit týden v horách. Jsou to třítisícovky - tam by nám kola byla na obtíž.

Potřebujeme si je někde uschovat. Přátelské přijetí a přístřeší jsme našli opět v dacanu. Je obýván mladým Rusem, původem ze Simferopolu na Ukrajině. Chce být lámou a je zde na jakési praxi. Asi tři měsíce už je sám a stará se o dacan. Z naší přítomnosti má velikou radost a plně využívá možnosti konečně si s někým popovídat. Měl strašlivý absťák, potřeboval si pokecat s nějakým naslouchajícím člověkem. A nás najednou bylo šest! Střídali jsme se postupně v povídacích službách, ale stejně nás ukecal doněma.

Počasí se zatím vyvíjí dobře, plni nedočkavosti vyrážíme na pěšárnu. Máme v plánu dojít údolím řeky Senci pod zdejší nejvyšší horu, kterou je Pik Topografov (3 040 m) a pokusit se ji zdolat. Dolina navíc oplývá množstvím horkých pramenů, zřídel a jiných pozoruhodností. Nejprve se ovšem musíme dostat přes rozvodněnou řeku Oku. To je možné jen s pomocí místního prámu. Jeho osádka ovšem odmítá pracovat, protože po deštích stoupla voda a prám tudíž "něrabótajet".

Skupina místních, která se chce dostat také na druhou stranu, si nafoukla jakýsi člun a vyráží na rozbouřený živel. Slíbili, že se pro nás vrátí, ale na zpáteční cestě člun poškodili tak, že už je k ničemu. Začíná se nás zmocňovat beznaděj, ale v srdcích převozníků se cosi pohnulo, nakonec se naloďujeme na prám a jede se.

Pik Topografov

K našemu hlavnímu cíli Piku Topografov je to asi 10 kilometrů pochodu divokým, skoro neobydleným údolím řeky Senci. Všichni trpíme vrcholovou horečkou a už od začátku nasazujeme ostré tempo. Počasí nám přeje, obloha je jako vymetená a okolní hory přímo fantastické. Po téměř týdenním dešti a mlze si teď připadáme jako v ráji. Vlastníme ruskou mapu údolí v měřítku 1:200 000, takže můžeme sledovat, jak nám cesta pěkně ubíhá. Údolím dříve táhlo poměrně dost turistů, nyní tu však "chcípl pes". V roztroušených drobných usedlostech pastevců lze občas koupit chléb či mléko.

Ráno brodíme ledovou Sencu v místě jejího vzniku a začínáme se drápat překrásnou, leč těžko schůdnou tajgou. Křovinné patro modříno-limbové tajgy je velice husté, ale také krásně voňavé. K poledni začíná být vedro a z podrostu se zvedají mračna nepředstavitelné otravných muchniček. Za chvíli se začíná vyplácet zprudka dýchat, protože s každým nádechem vdechujeme i spoustu hmyzu. Po několikahodinové dřině jsme nechali tajgu pod námi a ocitli se v království alpských luk a skalnatých štítů. Chybí tu snad už jen ta fialová kráva.

Dolina vulkánů

K večeru konečně stojíme v sedle na hřebeni přímo proti Piku Topografů. Do této chvíle jsme z něj nezahlédli ani kousek. Teď skřípeme zuby a litujeme, že se na kola už nevešlo žádné horolezecké vybavení. Bez něj se přes ledovce a skály nelze probít k vrcholu. Abychom si alespoň trochu kompenzovali náš neúspěch, lezeme na nepříliš vzdálený vrchol. Lezecky není těžší než 3, proto není takovým problémem. Podle mapy je vysoký 2 848 m a nemá jméno.

Vzhledem k malé návštěvnosti těchto hor a jeho odlehlé poloze na něm možná žádná lidská noha dosud nestanula. Hlasováním jsme si potvrdili, že jde jistojistě o prvovýstup, a společné dáváme hoře jméno Pik Buková podle našeho oblíbeného kopečku v Jižních Čechách. Nechceme zbytečně ztrácet výšku, pokračujeme dále po hřebenech směrem k minerálním pramenům Chojto-Gol a k Dolině vulkánů. Hřebenovka je krásně schůdná a večer se ocitáme nedaleko ústí Doliny vulkánů. Sestup z hřebene horskou tajgou je opět kontroverzním zážitkem. Krásný les, ale strašná dřina prodrat se jím.

Ráno se pomalu ploužíme dál dolinou. Nohy v lehkých trekových botách včera dostaly svoje. Potkáváme partu Rusů, kteří s námi cestovali vlakem z Moskvy. Vzájemně si sdělujeme zážitky, fotíme se, zkrátka družba. Pro jednoho z nás mají zajímavý návrh. Za pár dní vyrazí po řece Oce na vlastním katamaránu, dál na západ do města Zimy, na vlak. Jedno místo je volné. Příležitosti se chytá Jizvička, a tak se s ním musíme rozloučit.

Prameny Chojto-Gol

Zatímco Jizva musí zpět do Orlíku pro kolo a zbytek svých věcí, my ostatní, než se vydáme také domů do dacanu, chceme ještě pobýt v horách. Pomalu stoupáme dolinou, až ucítíme zápach sirovodíku. Prameny Chojto-Gol, hlásá dřevěná cedulka. Jsme mile překvapeni. Teplá voda (25 – 38 °C) je zde svedena do dřevěných sauniček - bani s velkokapacitními vanami, vše krásně uděláno ze dřeva. Blíží se bouřka, honem tedy naskáčeme do horké vody. Začíná pršet, a my se rácháme v teplé vodě. Za hodinu je po dešti, po špíně a po únavě, tak honem na cestu.

Navečer už jsme opět vysoko nad hranicí lesa a stan stavíme skoro na úpatí vulkánu Kropotkina, krásného pravidelného kužele usazeného jako obrácený kbelík mezi tří tisícové štíty. Díky starému pokroucenému modřínu si můžeme rozdělat ohýnek a uvařit večeři. Blíží se další bouřka. Kdo zná bouře v horách tuší, kam až se může propadnout srdce i toho nejstatečnějšího horala. Jsme vděčni našemu stanu Beskyd od firmy Jurek, za jeho odolnost proti větru, dešti, komárům i ranním mrazíkům.

Definitivně balíme

Ráno balíme a teď už definitivně scházíme zpět do údolí Senci. Tam dorážíme pozdě odpoledne a noc trávíme u Burjatů v prázdném srubu. Návrat k příteli lámovi Džampovi do Orlíku plánujeme tak za den a půl pochodu, ale ke konci nás sveze projíždějící gazík. Na večeři jsme po týdnu opět u našich kol. Následujícího dne využíváme dopoledne k odpočinku a k údržbě věcí. Po obědě jsme se rozloučili s Džampou, nasedli na kola a vyjeli zpátky po cestě do Mond.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.