Fanské hory a Matča, Pamiro-Alaj - dechberoucí sibořské hory hornatého Tádžikistánu

Pamiro-Alaj, Tádžikistán

Motto: "jeden z největších motivů pro horolezce byl, bude a je motiv prostoupení neznámým a nedotčeným."

Devadesát tři procent území Tádžické republiky pokrývají vysoké hory. Je to jedna z nejhornatějších oblastí světa. V jihovýchodní části této republiky leží hřebeny, mezi horolezci známého pohoří sedmitisícovek, Pamíru a severozápadní část je tvořena jedním z nejdelších pohoří střední Asie – Pamíro-Alajem, pohořím krásných zaledněných pětitisícovek.

Geograficky leží Tádžikistán mezi 29° a 43° severní šířky a 63° až 75° východní délky. Na severu a východě sousedí s Afgánistánem a Čínou. Zřejmě pro tuto polohu byl Pamiro-Alaj donedávna pro cizince téměř nedosažitelný. Mezinárodní vztahy se však mění a návštěva tohoto pohoří vysokohorskými turisty nebo horolezci není již problematická.

Tádžická republika je mladá. Byla založena v roce 1929 jako svazová. Vykopávky však prozrazují kulturní osídlení již před třemi tisíciletími. Před vyhlášením SSSR byla jedna část součástí Ruského Turkestánu, druhá patřila Východní Buchaře.

Hlavní město Dušanbe má letecké spojení takřka se všemi většími městy bývalého Sovětského svazu včetně Chabarovska a Vladivostoku. Doprava letadlem ze střední Evropy trvá 10 až 16 hodin podle spojení v Moskvě. Po příletu do Dušanbe je člověk překvapen příjemným vlhkým prostředím. Suché a ryze kontinentální podnebí s teplotami v létě 45°C v hlavním městě není.

Dušanbe je "klimatizováno" sítí kanálů napájených horskou vodou, lemujících téměř všechny ulice i v okrajových sídlištích a je chráněno klenbami listnatých stromořadí vytvářejících příjemný polostín. Město je mladé, vybudované v tomto století. V roce 1924 ještě kišlak s 283 obyvateli, dnes půlmiliónová metropole s rozvinutým textilním, strojírenským a potravinářským průmyslem. Jako hlavní město je sídlem ministerstev, univerzity, technických vysokých škola kulturních zařízení. Pro ubytování turistů slouží čtyři velké hotely a blízké turistické nebo horolezecké základny v okolí. Vše v této době začíná být privatizováno.

Pro horolezce je nejvhodnější využít k přespání a přebalení výstroje a výzbroje před odjezdem do hor, horolezecké základy Varzob, která leží na severním okraji města. Je zde možnost ubytování v pokojích i v přístřešku, což je v létě příjemnější pro skvělý vánek.

Základna je vybavena koupelnami, saunou i cvičnou horolezeckou zdí a sídlí zde též horská záchranná služba, která zprostředkuje i dovoz do hor. Horolezecké a turistické tábora v horách jsou vzdáleny 100 až 400 kilometrů. Doprava je zde téměř výlučně automobily, je však možno dohodnout dopravu do hor vrtulníkem.

Posun času, v případě příletu z Evropy je čtyři až šest hodin a tak je dobré strávit ve městě alespoň dva až tři dny a využít času k přebalení, k doplnění zásob i k prohlídce města. Nakupování v bazarech, kterých je ve městě několik, je pro neasijce zábava i poučení. Je to Asie, kde smlouvat je zvyk, smlouvat je slušnost a smlouva je i rozumná povinnost. Nejlépe se nakupuje brzy ráno, kdy se dá usmlouvat i na pětinu původně navržené ceny. Mezi kupci panuje totiž pověra, že nekoupí-li první zákazník nic, bude mít prodávající celý den smůlu.

Výběr jižního ovoce je zde překvapivě velký. Několik druhů melounů, jablka, granátová jablka, meruňky, broskve, mnoho druhů hroznových vín, téměř všechna zelenina, velký výběr sušeného ovoce, koření všeho druhu i vše léčivé tajemné mumio nebo zlatý kořen s vlastnostmi obdobnými jako žen-šen. Do hor se doporučují granátová jablka pro svůj velký obsah vitamínu hlavně vitamínu C.

Po nákupu je vhodné navštívit některou ze zdejších čajoven, ve kterých se nesedí na židlích, ale leží na lavičkách s poduškami a stolky pro čaj a další nápoje. V čajovnách je klid dokreslovaný několika zurčícími fontánkami a půlhodinka strávená u zeleného čaje skutečně velice psychicky osvěží. Silný zelený čaj se zde doporučuje pít pravidelně, protože vyrovnává poruchy trávení, vzniklé změnou stravy.

Tadžikistán je země muslimů a tak hlavní stravou je kvalitní jehněčí nebo skopové maso. Opravdové pochoutky z čerstvého jehněčího masa jsou pokrmy domorodců v kišlacích v horách, ale i ve městě nabízené jehněčí šašliky připravované na dřevěném uhlí, jsou pro svou čistotu a šťavnatost masa lahůdkou. I když muslimové alkohol nepijí, je v hotelích k dostání. K šašliku se doporučuje suché bílé víno, které je těžko k sehnání, ale sedne i vodka.

Pamiro-Alaj, oblast Fanské hory

Pohoří Pamiro-Alaj dlouhé 650 kilometrů sestává ze čtyř hlavních hřebenů, přibližně stejně dlouhých něco přes 300 kilometrů, táhnoucích se ve směru západ-východ. Západní polovina pohoří je tvořena třemi téměř rovnoběžnými hřebeny, které se nazývají v pořadí od severu k jihu: Turkestánský, Zervšanský a Gisarský. Východní polovina pohoří je Alajský hřeben, doposud nejméně navštěvovaný.

Mezi Zeravšanským a Gisarským hřebenem se nachází oblast částečně zaledněných pětitisícovek zvaných Fanské hory. Je to pohoří se dvěma velkými středisky horolezectví a trekingu. To hlavní je u jezera Iskanderkul a druhé, méně navštěvované, u Alaudinských jezer.

Dominantou této překrásné oblasti je Pik Čimtarga (5 489 m), se severozápadní stěnou výšky 2 000 metrů. Dále vrchol Čapdara (5 138 m), se stěnami o výškách 1 500 až 1 800 metrů a dalších devět pětitisícových vrcholů. Je zde možnost mnoha prvovýstupů nejvyšší obtížnosti ve stěnách s kombinací skála - led i čistě skalních. Z cizinců zde nejvíce prvovýstupů mají Čechoslováci.

Doprava automobilem z Dušanbe do těchto oblastí je zážitek na celý život. Je nutno překonat Gisarský hřeben průsmykem Anzob s výškou 3 372 metrů nad mořem. Horní část trasy, prašná silnice bez asfaltu,svodidel i patníků se plazí křivolakými serpentinami po ostrých srázech roklin, které jsou ve sklonu padesát i více stupňů. Do některých zatáček ostrých serpentin je nutno najíždět i několikrát. Ženám se doporučuje, převázat si oči šátkem, cesta je potom tišší. Vraky automobilů na dnech roklin ještě vše podtrhují.

Po cestě je nutné udělat několik zastávek, způsobených vařící se vodou v chladiči. K tomu je vhodné využít malých odstavných parkovacích míst, která jsou po trase u několika minerálních pramenů. Po dosažení nejvyššího bodu průsmyku Anzob, na což každý trpělivě čeká, se otevře na obzoru až neuvěřitelná krajina z jakoby nekonečného prostoru naplněného zasněženými štíty výšky nad 4 000 i 5 000 metrů. Skutečně kam oko dohlédne jsou krásné ostré štíty velehor. Cesta z průsmyku je ještě působivější, protože se jede dolů a pod přední kapotou automobilu není, při najetí na konce serpentin, často vidět nic, něž hluboké prázdno.

Příjezd do oblasti Alaudinských jezer je od osady Zeravšan údolím dlouhým čtyřicet kilometrů, ve kterém leží několik kišlaků se zemědělskými družstvy zabývajícími se pěstováním tabáku, brambor, obilí a ovoce a hlavně chovem ovcí i horských plemen krav. Stáda ovcí se zde v létě pasou v horních částech údolí až do výšky 3 000 metrů.

Silnice v údolí nebo lépe vysokohorská cesta je vybudována a udržována družstvy pomocí buldozeru a slouží hlavně pro dopravu dobytka na pastviny i pro svoz mléka, což se děje v létě denně.

Čistota a kvalita mléka odpovídá čistému horskému prostředí. Mlékárenské nákladní auto jsme využili k dopravě materiálu do hor i z hor. Silnice je prašná a její expozice nad strmými kaňony a vodopády horských řek je ještě vyšší než na trase u Anzobského průsmyku. Další zdejší zvláštnost, zvyk, pro neasijce překvapivý, je pohostinnost horalů.

Seznámí-li člověk nebo i skupina s horalem, jsou pozváni ke společnému stolu. Není to stůl jak jsme zvyklí, ale připomíná to menší pódium, umístěné většinou na dvoře nebo na zahradě a na tomto pódiu jsou koberce s poduškami a uprostřed na nejkrásnějším koberci se na veliké společné míse podává jídlo. Většinou jehněčí maso, někdy s játry, připravované na divoké cibuli a k tomu zdejší chléb zvaný lipjoška, který je ve tvaru placky o průměru kolem 50 cm, téměř vždy čerstvý a velmi chutný. Dále jsou nabídnuty sýrové krokety, sušené ovoce, k pití zelený čaj, někdy též chutný, hustý kefír. Pohoštěn je každý, peněžní odměnu nepřijmou, pouze věcný dárek, pozornost.

Po celodenním putování prašnými cestami a dlouhodobé konzervované stravě je pozvání domorodců balzámem pro žaludek i pro duši. Po jídle nabízí místní horalé též zde zvaný „zelený koňak“. Je to prášek za surového sušeného tabáku se značným obsahem nikotinu a možná i dalších drog. Prášek se nasype na dlaň a dlaní se hodí pod zvednutý jazyk, kde se nechá, za častého odplivování slin, uložen asi pět minut.

Droga je vstřebávána přímo sliznicí a účinky, zvláště pro člověka na to nezvyklého, jsou asi jako po vypití tří decilitrů silného koňaku. Projevují se účinky drog u cizinců působí domorodcům velkou zábavu. Chůze ve stylu "zickzack" s rozkmitem 5 metrů je téměř zákonitá, ale podstoupí-li tuto zkoušku žena jako naše spolujezdkyně Dáša Filgasová, je povzbuzována hesly "ženština geroj".

Základní tábor jsme si vybudovali u největšího z Alaudinských jezer a za sedmnáct dní absolvovaly naše čtyři dvojice šest vrcholů nad 5 000 metrů, většinou několika stěnovými cestami nejvyšší obtížnosti, podle sovětské klasifikace 4B až 5B. Treking je zde kvalitní, sedla dosahují výšky až 4 800 metrů.

Po sedmnácti úspěšných dnech strávených v této oblasti se rozhodujeme navštívit ještě centrální oblast Pamiro-Alaje, která je též nejvyšší, nejvíce zaledněná a doposud nejméně navštěvovaná pro svou odlehlost i drsné prostředí. Jmenuje se Matčinyj gornyj uzel, což značí uzel dvou západních hřebenů Turkestánského a Zeravšanského s Východním hřebenem Alajským. Je zde několik desítek vysokých pětitisícovek, z nichž některé jsou doposud neslezeny.

Oblast je vzdálena od Alandinských jezer asi 450 kilometrů a výchozím místem pro dopravu ze západní strany je historické město Ajni s nejkrásnější zahradní čajovnou, jakou jsme v zemi viděli.

Údolím Zeravšanu do centra Pamiro - Alaje

Pravidelná doprava z Ajni do oblasti Matča není, ale je možné se dohodnout s náhodnými řidiči nákladních automobilů jedoucích tímto směrem, na což se čeká i několik dní. Cena nebává vysoká a je závislá na hmotnosti bagáže a počtu osob.

Víme předem, že automobilem nás můžou dopravit nejdále asi 40 kilometrů. Dále už budeme muset pěšky. Proto přebalujeme a necháváme si pouze nejnutnější výstroj a horolezeckou výzbroj. Potraviny si bereme asi na čtrnáct dní. Hmotnost našich batohů je přibližně 40 kilogramů.

Podrobnou mapu oblasti v měřítku 1: 100 000, vypracovanou v Československu a jednu sovětskou nám půjčuje náš přítel, horolezec z Dušanbe, Voloďa Čabaněnko. Po třech dnech čekání máme štěstí a domlouváme se s řidičem, který jede do kišlaku zvaného též Matča ležícího asi uprostřed délky údolí Zeravšan, dlouhého 360 kilometrů.

Údolí je lemováno ze severu Turkestánským hřebenem, z jihu hřebenem Zeravšanským a dosahuje šířky od dvou do osmi kilometrů. Jede se silnicí obdobné kvality jako v údolí Alandinských jezer, která kopíruje strmá úbočí Turkestánského hřebene přerušeného příčnými přítoky a údolími. Na korbě nákladního automobilu je to zážitek nejen pro nervy, ale též pro svalstvo všech končetin. Průměrná cestovní rychlost je 15 kilometrů za hodinu. Přeprava do osad Matča trvá 12 hodin a na trase je jediný kišlak s možností občerstvení.

Po délce údolí jsou v místech příčných přítoků Zeravšanu, a to z Turkestánského i Zeravšanského hřebene, travnaté plošiny zavlažované těmito přítoky a osázené ovocnými dřevinami. Tyto asi dřívější kišlaky nejsou obydleny. Stromy jsou částečně zplanělé, ale stále rodící. Pro nás je to bylo příjemné osvěžení.

Původní osídlení bylo podle vyprávění domorodců podstatně hustší. V padesátých a šedesátých letech však byla veliká část domorodců přemístěna do oblasti Leninabadu na bavlníkové plantáže. Dnešní možný návrat však doposud jen malá část.

Kromě zelených oáz vyskytujících se na zavlažených plochách, kolem bočních přítoků, působí údolí na přelomu léta a podzimu značně vyprahlým dojmem. Úbočí obou hřebenů po obou stranách řeky porostlá řídkou trávou jsou již seschlá. Zvyšuje se dojem rozlehlosti a pustosti. V polovině délky údolí v osadě Matča přespáváme v sadu v lehkém přístřešku. Večer jsme pozváni předsedou kolchozu na večeři. Pohostinnost je tu skutečně obdivuhodná.

Přepravu dále až poslednímu kišlaku jsme museli dohodnout s řidiči jezdícími na stavbu vodního přivaděče, což se dalo zvládnout za dva dny. V této nejzažší osadě údolí, ve které žije již jen několik rodin, bydlí k naší radosti též udolní doručovatel pošty a lovec kozorohů, který vlastní automobil Lada-Niva.

Po kratším občerstvení z masa kozorohů, se nám podařilo se dohodnout na přepravě zavazadel o asi 30 kilometrů blíže k ledovci. Sami už musíme pěšky. Jsme ve výšce asi 2 800 metrů nad mořem, ale bez čtyřiceti kilogramů na zádech se dá pěšky zvládnout tato trasa za šest hodin. Po trase se zastavujeme ještě hydrometeorologické stanici, kde žijí manželé plnící meteorologickou službu. Ti jsou zásobováni vrtulníkem, takže nejsou závislí na problematické automobilové dopravě, která je možná pro sněhové laviny pouze šest měsíců v roce.

Od ledovce jsme vzdáleni něco přes 30 kilometrů a postupujeme celkem rychle i se zátěží. Trasa zde není vyšlapaná, tak jdeme horní částí částečně vyschlého koryta řeky Zervšan. Je téměř podzim a již dosti dlouho pořádně nepršelo, možná i několik měsíců. Přesto řeka Zeravšan má kousek od svého pramene, což je moréna ledovce, průtok minimálně podle našeho odhadu 400 kubických metrů za sekundu. I když teče několika koryty, má hlavní koryto šířku 80 až 150 metrů. Rychlost měříme plovoucími předměty a naměříme 3 až 4 metry za sekundu.

Je to obdivuhodné a prakticky se stav nemění až k moréně ledovce, kde přitékají z pravé strany dva silné přítoky o šířce asi 20 metrů a o nejmenší hloubce jeden metr. Ty se musí přebrodit. Hledání brodu trvá alespoň hodinu. Rychlost proudu přítoku, které spadají z bočních ledovců je podstatně vyšší. V dolní části naměříme rychlosti 5 až 7 metrů za sekundu. Teplota vody není vyšší než 1 až 2°C. Brod se hledá v širším místě, pokud možno s menším spádem. Pro přebrodění jsou nutné lyžařské hole nebo podobné opory pro zajištění dostatečné stability.

Přebrodění jednoho přítoku trvá člověku se 40 kilogramovou zátěží 7 až 10 minut. Za tu dobu nohy nebo půl těla doslova zmrzne a do původního stavu se člověk dostane poskakováním na břehu tak asi za hodinu. Při brodění musí být popruh batohu uvolněn., jelikož při případném strhnutí vydrží člověk v tomto živlu maximálně tři, čtyři minuty, poté nastává zástava srdce šokem z podchlazení. Po přebrodění řek jsme nuceni pro tmu bivakovat a též proto, že jsme všichni dostali intenzivní rýmu, na kterou kapesníky nestačí a která trvá až do příštího rána.

Rána jsou blízkosti ledovců v tomto období chladná. Odhadujeme teplotu na –6 až –8 °C. Jsme již kousek od morény ledovce a jsme značně překvapeni rozměry a drsností zdejší krajiny. Těsně za počátkem morény ledovce spadají ze Zeravšanského hřebene mocné ledopády a vrcholy tyčící se nad nimi vzbuzují úctu. Krajina silně připomíná Himaláje nebo Hindukuš.

Podle mapy nás čeká vzdušnou čarou 14 kilometrů dlouhá moréna Zeravšanského ledovce, která svým reliéfem i rozlehlostí připomíná měsíční krajinu. Ledovec je široký 3 až 4 kilometry a jeho silně členitý povrch je celý pokryt sutí tak, že to tvoří haldy o výšce až sto metrů a v místech vytváří zase bazény s kolmými stěnami o hloubce několika desítek metrů. Slabě zatátá suť, která je sem nanášena za jarních tání, je jakoby stále v pohybu. Balvany o objemu několika kubických metrů uhýbají pod nohama a silně ztěžují již tak namáhavý pochod. Trasu dlouhou vzdušnou čarou 14 kilometrů urazíme za dva dny, když denně intenzivně šlapeme 12 hodin.

Jasná mrazivá noc s dorůstajícím Měsícem, který jasně ozařuje zdejší vrcholy a ledopády, je nám odměnou. Usínáme až začátkem příštího dne za pocitu sounáležitosti k nekonečnému vesmíru, který odkrývá průzračné, hvězdami až přesycené nebe.

Ráno je bizarní krajina v oparu. Kontrola potravin ukazuje, že zásoby nám postačí na čtyři maximálně pět dní. Rozhodujeme se proto pro přechod Zeravšanského hřebene příčným ledovcem a sedlem Nazar-Ajlak I, které je v sovětské mapě označeno obtížností 2A, což by měl být pro nás "choďák". Ze sedla se potom chceme pokusit o jednu z pětitisícovek hřebenovým pilířem. Do sedla to trvá ledovcem s velkými a častými trhlinami téměř celý den.

K večeru jsme v sedle a pohled na druhou stranu do hlubokého údolí s kolmými bočními stěnami a dvěma mocnými ledovci o sklonu asi 65° nám tají dech. Ve směru z údolí nahoru se jedná o terén s nejvyšší skalní obtížností s celkovým kolmým převýšením 800 metrů. Prudký vítr, sílící večer ve vichřici, nás přinutí bivakovat v jeskyni a na malé plošině ledopádu, který v noci silně praská. I když oba hřebenové pilíře jsou velmi lákavé, zvláště proto, že nebyly prostoupeny, jsme okolnostmi přinuceni slaňovat do jižního údolí, což trvá až do odpoledních hodin.

Další tvrdý třicetikilometrový treking panenským jižním údolím Nazar-Ajlak I se stejnojmennou ledovcovou řekou trvá dva dny. Po dvou dnech dorazíme k první civilizaci, do tábora "vysokohorských horníků", kteří zde těží ve výšce 3 800 metrů nad mořem zvláště bohatý antracit o obsahu 95 až 98% uhlíku. Cestu do města Chajt, odkud je spojení do Dušanbe, absolvujeme na korbě automobilu s antracitem, majíce po dvou hodinách jízdy i jeho barvu.

Matča v nás zanechala obrovský dojem. Skalní stěny jsou zde o výšce 800 až 1 500 metrů, možná i více. Náročné pilíře s převýšením 1 500 až 2 000 metrů s kombinovaným terénem ledu a pevné skály, s charakterem téměř himalájským, což způsobuje několik desítek ledovců a mocných ledopádů. Nejvíce však na nás zapůsobila pustota, nedotčenost těchto končin, což v oblastech osmitisícovek již dlouho není.

Kombinace trekingu s vlastním skalním lezením je v Matči příliš náročné. Optimem asi bude doprava materiálu i lezců vrtulníkem na ledovec, patnáct až dvacet dnů lezení a potom "nalehko" odchod trekingovým způsobem. Možnost prvovýstupu ve stěnách i pilířích pětitisícovek je zde asi nekonečná.

Poznali jsme prakticky polovinu Pamiro-Alaje a je to pro Evropana fascinující panenská vysokohorská krajina. Co teprve Alajský hřeben, což je druhá polovina Pamiro-Alaje, který není znám zcela a kde výška stěn je na jižní straně prý ještě vyšší. Snad se sem ještě vrátíme!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.