Treking > Treky, turistika > Turistika: Zakarpatská Ukrajina a Užanský národní park - horská turistika ve Východních Karpatech
Turistika: Zakarpatská Ukrajina a Užanský národní park - horská turistika ve Východních KarpatechHory a Zakarpatská Ukrajina - jen tam tak nakouknout aneb kam nelézt na Podkarpatské Rusi (1)4.11.2014 | Tomáš Fries
Tento článek jsem původně vůbec nechtěl napsat. Trek jsme absolvovali už vloni, jeho trasa nebyla nijak oslňující, navíc jsme nakonec kvůli počasí stejně nestihli, co jsme měli v plánu, a zajímavějších pojednání o Ukrajině je jenom na tomto portále celý přehršel. Nakonec jsem změnil názor na pozadí letošních dramatických událostí v této zemi, které jistě odradí mnohé z turistů, i když na druhé straně - Zakarpatská Rus není Doněck. Aspoň budete vědět, kde jste o nic moc nepřišli, když jste tam letos nejeli… Po dlouhých letech vandrování po Slovensku přišla revoluční změna - jeďme na Ukrajinu. A protože jsme zastánci konzervativního názoru, že když jsem někde nováčkem, měl bych si to odkroutit pěkně od začátku, tak si tu Ukrajinu (nebo spíš jen Zakarpatskou Rus) projdeme už od slovenských hranic. Příslušná mapa "Užanskyj Nacionaľnyj Prirodnyj Park" (Ужанський Національний Природний Парк) v měřítku 1:50 000 nabídla červenou značku dokonce rovnou z Velkého Berezného (Великий Березний). Trasa navíc vznikla zcela nedávno za pomoci českých značkařů a vůbec fandů turistiky. Nakonec jsme jeli v šesti lidech a cestu vlakem absolvovali netradičně až ze soboty na neděli. Neděle 18. srpna 2013 - Vítejte na Ukrajině a Juda vrchPrvní vandrovní den jsme zahájili na nádraží v Humenném. Přesun příjezdu ze soboty na neděli přinesl s sebou nenadálou komplikaci. Zatímco sobotní spoje nádherně navazovaly a slibovaly dosáhnout pohraniční obce Ubľa už těsně po dvanácté, v neděli vyjížděl nejbližší autobus z Humenného až skoro o půl druhé. Nakonec se nám to podařilo vyřešit s využitím už předem domluvené služby jednoho místního autodopravce, lépe řečeno autodopravkyně (p. Harakáľová, 00421 918 584 346 - kdybyste to náhodou potřebovali), která nás odvezla až ke hraničnímu přechodu Ubľa - Malý Berezný. Čtěte také: Přechod poloniny Svidovec, Podkarpatská Rus 2014 Čekalo nás opuštění schengenského prostoru, o kterém kolují nejrůznější zvěsti. Pro pěšáky je to prý ale jednodušší, což se v podstatě potvrdilo. Možná k tomu přispělo i ospalé nedělní odpoledne, které rušilo jen několik málo postávajících aut na obou stranách hranice. Ukrajinské úřednice ve vzorně vyžehlených uniformách sice vypadaly velmi komisně, ale nakonec jsme ani nemuseli vybalovat bágly, což prý se občas také děje. Co jsme ale museli, bylo posunout hodinky o hodinu dopředu, protože jsme najednou nacházeli v jiném časovém pásmu. Hraniční přechod navazuje na ukrajinské straně na jakousi tržnici, které vévodí nejrůznější obchůdky, benzinka a sámoška. Pak následuje asi dvoukilometrový úsek po silnici a objeví se první domky obce Malý Berezný (Малий Березний). Po pár stech metrech jsme přišli na křižovatku, kde jsme se napojili na hlavní silnici přicházející až z Užhorodu. U křižovatky stála sympatická hospoda s venkovním posezením, a tak se přímo nabízelo ochutnat místní pivo, popř. kafíčko nebo dokonce nějakou tu místní kořalku. Když se zjistilo, že jsme Češi, pravila paní z obsluhy, že nějakou dobu pracovala v Česku, což se nám v této části bývalé Zakarpatské Rusi stalo ještě vícekrát. Je vidět, že práce v Česku je tady velmi populární a lidé jsou za ni docela vděčni. Než dopijeme, ještě malá poznámka k itineráři. Při bližším zkoumání mapy se zjistilo, že nově vytyčená červená značka z Velkého Berezného vede častokrát hodně nahoru, a pak zase stejně dolů, je tam příšerně dlouhý úsek po silnici a nakonec se jen motá kolem železniční trati "Ukrajinského Semmeringu". A tak jsme se rozhodli, že popojedeme vláčkem do obce Užok (Ужок) a podíváme se až na Bukovskou poloninu (Букiвська полонiна) s nejvyšším vrchem Pikuj (Пiкуй, 1 408 m n. m.). Nejbližší vlak do Užoku však odjížděl z Velkého Berezného až po sedmé hodině večer, takže jsme měli spoustu času dojít na něj pěšky. Ukrajinský nebo lépe Podkarpatskoruský SemmeringStrategicky důležitá železniční trať z Užhorodu přes Sjanky a Sambor do Lvova vybudovaná ještě za Rakouska-Uherska. Úsek z Užhorodu do Velkého Berezného byl postaven v letech 1894-1897, v roce 1905 skončila dostavba zbytku trati. Zmíněný "Ukrajinský Semmering" (přesněji "Podkarpatskoruský Semmering) je slangové označení části té trati, která mezi obcí Užok a Užockým průsmykem překonává na 19 km (vzdušnou čarou jen 7,5 km) výškový rozdíl 362 m. K tomu využívá systém serpentin, mostů (s nejvyšším pilířem 39 m) a původně šesti tunelů, které byly v 80. letech minulého století rozšířeny na sedm o celkové délce 2 271 m. Typická atrakce pro železniční fandy. A ještě jedna zajímavost. Na území c.k. monarchie se všem klikatým horským tratím říkalo Semmering - podle první z nich, která byla otevřena v roce 1854 přes horský průsmyk Semmering mezi Dolními Rakousy a Štýrskem. Ale zpět do Malého Berezného. Hned za křižovatkou jsme míjeli rozměrný poutač u odbočky ke klášteru sv. Nikolaje, který jsme si nechali na konec treku, až se tudy budeme vracet. Do silnice se opřelo odpolední slunce, a tak se putování s narvanými bágly na zádech stávalo docela úmorným. Najednou nás předjížděl takový ten malý autobus, co se mu tady říká maršrůtka. Někdo jen tak mimoděk nesměle mávnul a věřte, nevěřte, autobus zajel ke kraji silnice a zastavil. Ale kam to vlastně chceme jet? Vlaky odjíždějí většinou z nádraží, takže?Vlakové nádraží ve Velkém Berezném je opravdu reprezentativní, ovšem pouze zvenku, nedoporučuje se bližší zkoumání, natož návštěva místních záchodů. Internetovské portály však uvádějí jakožto součást nádražní budovy turistickou ubytovnu, která podle uveřejněných fotek vypadá docela obstojně. Zasedli jsme v nádražní hale, abychom se poradili, co dál. Bude to znít velmi paradoxně, ale neplánovaný přesun autobusem nám vlastně zaťal. Jak je to možné? Velmi jednoduše. Kdybychom šli pěšky a nejeli autobusem, nemuseli jsme teď řešit, co s načatým odpolednem, když bylo jen něco po druhé hodině a vlak jel až v sedm. Na rozcestníku před nádražím byl uveden zajímavý cíl - Pod Javorníkem - hostel (Пiд Явiрником - притулок, 940 m n. m.) - s časovým údajem 4,5 hodiny. Ano, já vím, že vy víte - chata postavená kdysi Klubem československých turistů, známá jako Juda vrch (Юда верх), čili nostalgická záležitost. Padl návrh, že bychom si to mohli vyšlápnout, přespat tam a ráno slézt do obce Siľ (Сiль) na vlak s odjezdem po jedenácté dopoledne. Že jsme navrhovatele hned nezabili! No, nezabili… A tak jsme vyrazili ve tři odpoledne na čtyři a půl hodinovou túru s narvanými bágly a sedmi sty metry převýšení. Kdyby věkový průměr vandrovníků nepřesahoval 50 let, dalo by se to směle nazvat mladickou nerozvážností. Takto to byla spíše stařecká blbost… Protáhli jsme se zástavbou rodinných domků a velmi příjemnou cestou putovali proti proudu řeky Uh (Уж). Byla slunečná neděle, břehy byly posázeny rybáři, koupajícími se a vůbec lidmi užívajícími si volného dne a pěkného počasí. Přešli jsme řeku přes úzký most, za kterým se cesta začala mírně zvedat a další metou byl malý lyžařský areál, tedy spíš jen dolní stanice prastaré pomy. A pak už začaly kopce. Zalezli jsme do smíšeného lesa s výraznou převahou listnáčů a úzkou pěšinou se škrábali do svahu, který se s námi příliš nemazlil. Vyhoupli jsme se na nějakou louku už s výhledem na vrch Javorník a chvíli hledali značku na jejím druhém konci. A čekala nás další kulišárna. Značka sice slibně obcházela kótu s údajem 702 m n. m., ale za cenu docela nezanedbatelné ztráty výškových metrů, které jsme si museli pak zase pěkně vyšlapat. Čas zatím značně pokročil, slunce začalo zalézat za obzor a my jsme se stále lopotili s tím odporným kopcem. Dostali jsme se do konečné fáze výstupu, kde se naplno začala projevovat rozdílná fyzická kondice jednotlivých vandrovníků, a tak se startovní pole značně roztáhlo. Přesto jsme to nakonec všichni stihli ještě za světla a propukly večerní rituály. Chatař Míša nabízel přehršel služeb, ovšem striktně podle svých představ. Hlavně nám nutil ubytování a odmítal prozradit, kde se nachází voda - to bylo vlastně to jediné, co jsme opravdu potřebovali (pramen je někde v lese napravo od cesty, po které jsme přišli, ale nenašli jsme ho). Chata postavená v r. 1936 Klubem československých turistů je značně zchátralá a vybydlená, a to včetně přilehlých objektů. Spaní uvnitř jsme zdvořile odmítli a roztáhli se kolem venkovního posezení vedle "salaše", kde bylo i ohniště. Brzy jsme zalezli do pelechů aniž jsme stavěli stany, večer kupodivu nepadla rosa a noc byla velmi teplá. Pondělí 19. srpna 2013 - Poprvé jedeme "Ukrajinským Semmerigem"Ráno se sluníčko dalo teprve tušit za hradbou stromů a rosa se snad ani nedostavila. Sbalili jsme si věci, posnídali a bylo třeba ještě vyrovnat účet. Koncilium vandrovníků se shodlo na hodnotě poskytnutých služeb ve výši padesáti hřiven (1 hřivna = tehdy ještě cca 2,50 Kč). Docela jsme se trefili až na to, že milý chatař Míša je chtěl od každého. A byl přitom najednou docela nemilý. Na naše argumenty, že za spaní venku pod širákem a trochu vody je to docela dost, dokonce vyhrožoval policií v Kostryně (Кострина). Nakonec jsme ustálili výslednou sumu na sto padesáti hřivnách za všechny, ale myslím si, že jsme se přece jen rozešli v nespokojenosti. Chyba byla tak trochu na obou stranách. Míša nikde neprezentoval ceník služeb a my jsme se na něj zavčasu nezeptali. Jiná otázka je, co bychom v opačném případě včera v pozdní podvečer udělali. Většina vandrovníků se klonila k názoru, že bychom se na celého Míšu vykašlali, našli tu studánku a ustlali si v lese. K celé lapálii ještě dva postřehy. Dodatečně jsem našel info o této chatě z roku 2010. Autor uváděl cenu za nocleh vevnitř 25 hřiven. Buď Míša podražil, nebo to na nás jenom zkoušel. A druhá zajímavost. Míša se v jedné slabé chvíli přiznal, že jsme letos teprve druhá výprava, která u něj přespala. Stopy po táboření, na které jsme včera při hledání studánky narazili, hovořily za své. Prostě se zeptali na cenu a šli spát radši do lesa… Na druhou stranu musí být Míša opravdový samorost. Celý rok sám v takové pustině, odkázaný na peníze od turistů, o nějaké elektrice nebo hygieně nemůže být ani řeč. A pak přijdou "zazobaní" Češi a vůbec to (finančně) neocení, že… Putování do obce Siľ na vlak jsme zahájili hned zčerstva malým kufrem. Honosný rozcestník sice ukazoval směr dalšího pochodu, ale na křižovatce tří velkých lesních cest by málokoho napadlo, že se musí držet striktně ve směru kovové cedule, kde se za kouskem louky v lese opravdu objeví ta správná a řádně vyznačkovaná pěšinka. A tak jsme při jejím hledání mimo jiné absolvovali i prohlídku nějaké nově budované haciendy, která možná jednou vymaže význam chaty Klubu československých turistů z povědomí vandrovníků. Teď nás ale čekal sestup převážně listnatým lesem, podobně krkolomný jako ten včerejší výstup. Sluníčko pomalu prohřívalo krajinu, a tak bylo velmi příjemné jít pod příkrovem lesa. S jedním odpočinkem jsme se za nějakou hodinu a půl vykulili z lesa na louky, objevila se i železniční trať a silnice podél ní. Značka odbočovala směrem k obci Kostryna, ale my jsme potřebovali na druhou stranu na Siľ a mezi námi, silnicí a železnicí tekla řeka Uh. Mosty přes ní byly dva. Jeden až v Kostryně a druhý sice v obci Siľ, ale až velký kus za nádražím a nás už malinko tlačit čas. Další související články:+ Černohorská polonina, Ukrajinské Karpaty+ Přechod poloniny Boržava, treking v ukrajinských Karpatech + Svidovec, potulky poloninou Svidovec + Hřebenem poloniny Piškoňa, Zakarpatská Ukrajina + Na Hoverlu (2 061 m) nejkratší cestou; Zakarpatská Ukrajina + Výstup na Popaďu, Horhany - I. část + Výstup na Popaďu, Horhany - II. část + Srdcem Horhan, hory Ukrajiny + Polonina Boržava, Zakarpatská Ukrajina + Ukrajinské Karpaty, Poloniny, Lesní Karpaty; turistický průvodce Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Mužík na javornické chatě si nám minulý týden docela vylil srdíčko. Typický případ-Češi přijdou, nostalgicky nasají atmosféru káčéťácké chaty, ale že by udělali pro její přežití aspoň nějaký kšeft, to ne. Že to pivo je vynesené na hřbetě, nikoho nezajímá. Na druhé straně pozemek si ve stylu hospody na mýtince ohradil a opatřil cedulí "privatna vlastnisť, vchid z dozvolu administracii"-nedivím se, že mu tam nikdo nepáchne... jojo, zlaté časy organizované turistiky z dob sojuza:-)
Nerozumím vašemu chování na chatě pod Javorníkem. Z článku jsem vyrozuměl, že jste se bez okolků utábořili u posezení u chaty aniž jste se domluvili s chatařem a zeptali se ho, kolik se za to platí. Pak jste úspěšně přispěli k dalšímu chátrání chaty tím, že jste tam sockovali a paštikařili, jen nepustit korunu skromnému chataři. A ráno jste pak měli tu drzost stanovit si sami cenu za přespání na upraveném prostoru u chaty a následně smlouvat s chatařem. To je poněkud nevkusné chování. Lakota, vyčůranost, nadřazenost, tak se mi to jeví jako čtenáři.
naozaj vyzerá“, jak se praví v jednom slovenském vtipu o nevěrné manželce. V žádném případě nikdo nikde „nesockoval“, vše se odehrávalo se svolením a za stálého dohledu chataře Míši a my jsme byli srozuměni s tím, že za to zaplatíme. Z příspěvků na tomto portále jsme věděli, že v roce 2010 chtěl Míša za přespání v chatě 25 hřiven na osobu. Když tři roky nato chtěl dvojnásobek za spaní venku, tak jsme se ho slušně zeptali, jestli to není přehnané, a on začal okamžitě vyhrožovat policií. Pak už pracovaly emoce a adrenalin, takže zdravý rozum šel stranou. Když emoce pominuly a adrenalin metabolizoval, taky jsem si kladl otázku, jestli jsme se nad to neměli povznést, mávnou rukou, dát Míšovi, co chtěl a říci si, že jsme mu možná pomohli přežít. Mám už nějaký křížek na hrbu a musím přiznat, že snáším čím dál tím hůř, když se někdo ze mě snaží dělat vola a ještě mi vyhrožuje. Moc hrdý na to nejsem, ale co se stalo, stalo se, jak praví Shakespeare. K chatě KČST na Juda vrchu ještě jednu poznámku. Bohužel ji asi nic nezachrání, je to totiž ztracená varta. Proč? Protože se změnila doba a nároky turistů. Tím v žádném případě nemyslím komfort ubytování, jako že bez povlečené postýlky a horké sprchy každý večer tam nejedu (i když jsou i tací). Ale změnily se možnosti. KČST to před válkou možná stačilo, ale Juda vrch se nenachází na žádné hřebenovce, každý výlet začíná sešupem a končí zase tím kopcem nazpět. Kdo by tu přespal víc jak jednu noc? Přitom se vám nabízí Bukovská polonina, Boržava, Gargány, Hoverla a bůhví co ještě. Díky rozvoji technologií si s lehkým stanem, dobrým spacákem, nepromokavými botami a oblečením, plynovým vařičem a instantním jídlem vyrazíte na týden kamkoli, kde najdete aspoň trochu vody. A i kdyby se Vám chtělo jen tak se rozhlédnout po okolí Juda vrchu, tak si najdete ubytování ve Velkém Berezném, Kostryni, Užoku, Ščerbinu nebo v Sjankách a s využitím vlaku nebo autobusů se podíváte kam je libo a bez každodenního trmácení…
Pěkný článek, nám letos tradiční UA bohužel nevyšla. Máte někde více fotek z putování?
zkusím z nich udělat nějaký rozumný výběr, pošlete mi svoji e-mailovou adresu na tomas.fries@tiscali.cz
T.
|
|