Výstup na Wildspitze a Similaun, ledovcové hory v rakouských Ötztalských Alpách

Túra na Wildspitze bez vrcholového kříže a Similaun na druhý pokus

Druhá nejvyšší hora Rakouska Wildspitze se na pár desítek minut ocitla bez vrcholového kříže. A my měli to štěstí, anebo smůlu, že jsme právě v tento okamžik stanuli na vrcholu této hory. Ještě pár metrů pod vrcholem volám na Zdendu: "Nahoru je to kousek, už vidím kříž." Během následujících okamžiků se však vrcholový symbol skácel k zemi. Mezitím já dolezla poslední metry na vrchol a ať se dívám, jak se dívám, kříž nikde. "Jsem blázen? Vždyť jsem ho před chvílí ještě viděla," nedokážu si vysvětlit své "šálení" zraku. Zase v takové výšce, abych blouznila, nejsme. Po chvíli si všimnu, že kříž leží na zemi.

Nevyvrátil ho však ani vítr, ani jiná přírodní katastrofa. To jen skupina místních horolezců se rozhodla, že je čas ho vyměnit za nový. A ten tam také za pár dalších desítek minut přiletěl pod vrtulníkem. To my už byli na sestupu a v okamžiku, kdy jsme se dostali do místa, odkud je vrchol Wildspitze vidět, tyčil se již na něm nový kříž. Po celou dobu výstupu bylo zataženo, ale teď vysvitlo slunce. A kříž září, jakoby se všem chtěl ukázat.

První pokus na Similaun nevyšel

Alpy už máme nadosah a začínáme být lehce nervózní. Nejenže neustále hustě prší, ale zdá se, že na vrcholcích hor sněží a sníh zůstává ležet už kolem hranice 1 300 metrů nad mořem. A my musíme dojet do Ventu, který se nachází bez pěti metrů ve výšce 1 900 metrů. Naše obavy se potvrzují, když vjíždíme do Ötztalského údolí. V Söldenu už máme sníh skoro na dosah a za Söldenem začíná situace dramaticky houstnout. Sníh zůstává už všude kolem nás a stále hustě sněží.

Čtěte také: Großes Wiesbachhorn, polozapomenutá rakouská třítisícovka

Míjí nás odhrnovač sněhu. "Skutečně mají jít zítra děti poprvé do školy?," ptám se nahlas. Já vím, že jsme v Alpách, ale tahle situace mi nepřipadá obvyklá ani pro Alpy. Opatrně se nám podaří do Ventu dojet, leží tam tak pětadvacet centimetrů sněhu. Všechna parkoviště jsou zapadaná sněhem a my máme obavy tady s letními pneumatikami zaparkovat, abychom vůbec vyjeli.

Na dnešní noc máme rezervaci na Similaun Hütte, ale vyhodnocujeme situaci jako nepříznivou. Otáčíme auto a jedeme kousek před Sölden, kde na parkovišti zaparkujeme, abychom se chvíli prospali a rozhodli se, co dál. Posloucháme místní rádio, kde se dozvídáme o tragedii pod Wildspitze. Napadlo tam tři čtvrtě metru čerstvého sněhu. Skupina německých horolezců se přesto vydala k vrcholu. V mlze ztratili cestu, zavolali si sice pomoc, ale než je záchranáři našli, jedna z lezkyň zmrzla. Na základě i této informace, ale především kvůli množství nového sněhu, rušíme rezervaci na chatě s tím, že ráno uvidíme, co dál.

Odpoledne se zajedeme podívat do Söldenu, kde nás napadne, že bychom mohli nechat auto zaparkované tady ve městě a do Ventu dojet autobusem, který jezdí každou hodinu. Nadšeni tímto plánem se vracíme na parkoviště. Déšť sice ustal, ale zataženo je zatím pořád. Uvaříme si večeři a jdeme pomalu spát. Autobus nám ráno jede o čtvrt na deset, takže budíka natáčíme na sedm.

Ráno je konečně slunečné. Balíme si batohy na cestu na Similaun a vyrážíme na autobus. Ten má zpoždění půl hodiny, takže si skoro připadáme jako doma v Česku. Nakonec autobus konečně přijíždí a my nastupujeme společně ještě se skupinkou turistů.

Ve Ventu panuje krásné slunečné počasí a vypadá to tady jako uprostřed zimní sezóny a ne na začátku září. Nasazujeme si batohy a míříme na Similaun Hütte (3 019 m), která je vzdálená zhruba pět hodin chůze. V polovině cesty se nachází ještě jedna chata, a to Martin Busch Hütte (2 501 m). Cesta je plná sněhu, místy to docela klouže, protože chodník pokrývá i led, který ale pomalu pod slunečními paprsky měkne.

Kousek nad Ventem probíhá záchranná akce. Zraněný člověk leží na chodníku přikrytý hliníkovou folií a je obklopený skupinou lidí. Kousek od nich přistává vrtulník, ze kterého hned po přistání vyskakují záchranáři.

Pokračujeme pomalu dál zasněženým údolím. Vůbec nám okolní krajina nepřipomíná zelenající se údolí, které jsme viděli na mnoha fotkách na internetu.

Stejným směrem jako my míří spousta lidí, zkoušíme proto zavolat na Similaun Hütte kvůli ubytování. Dostává se nám záporné odpovědi. Dnes bude chata plná až po střechu. S těžkým batohem jdeme zbytečně. V rámci aklimatizace se rozhodujeme dojít alespoň na Martin Busch Hütte, a pak se vrátit zpět do Ventu.

Po cestě se seznamujeme s ženou, která je nám celou dobu v patách. Pokouší se s námi navázat hovor v němčině. Česky jí odpovídáme, že jí nerozumíme. Na to nám s úsměvem odpoví: "Ale já vám rozumím. Jste Češi, že?" Caroline, která se vydala sama na měsíční cestu od jezera Chemsee do Verony, má českého otce, který ji česky hodně naučil.

Jdeme společně až na chatu a cestou si skvěle popovídáme. Probereme témata snad ze všech oblastí. Všichni tři jdeme docela ostrým tempem a na chatu docházíme již za dvě a čtvrt hodiny. Za odměnu si dáváme pivo a pak se pomalu s Carolinou loučíme a jdeme zpátky. Ona měla rovněž v plánu přespat na Similaun Hütte, ale i ona bohužel zjišťuje, že chata je plná a není tam místo. Podaří se jí zajistit si ubytování aspoň na Martin Busch Hütte.

Dolů do Ventu přicházíme za dvě a půl hodiny. Příchod se nám podařilo načasovat skvěle, protože autobus do Söldenu jede za dvacet minut. V Söldenu přestoupíme z autobusu do našeho vozu a přesuneme se doHubenu, kde se má nacházet skvělý kemp. Informace nelžou. Kemp je pěkný, čistý a docela i levný.

Wildspitze s ledovým Mitterkarjochem

Ráno se opět vracíme do Ventu. Máme v plánu dojít na Breslauer Hütte (2 844 m), ze které chceme následující den pokračovat na druhý nejvyšší vrchol Rakouska, Wildspitze (3 774 m). Sníh opět trochu roztál, takže si troufáme do Ventu dojet autem a zaparkovat tam.

V deset hodin si nasazujeme batohy na záda a vydáváme se vzhůru na chatu. Cesta má trvat zhruba dvě a půl hodiny, ale protože nás čeká dnes pouze výstup na chatu, tak nikam nespěcháme a šetříme síly na zítřejší výstup na Widspitze. Zpočátku stoupáme v nesčetných serpentinách pod lanovkou. Jde se velmi dobře, cesta ubíhá a okolní výhledy jsou naprosto luxusní. Pod námi stále menší Vent a kolem nás sněhem pocukrované vrcholky okolních kopců oddělených dlouhými zářezy údolí.

Těsně před horní stanicí lanovky Stablein (2 365 m) si dáváme občerstvovací pauzu a pak pomalu pokračujeme dále. Širokým chodníkem se brzy dostáváme na odbočku na Wildes Mannle (3 019 m). Chodník k vrcholu je ale hodně zasněžený, neprošláplý a my nemáme choutky brodit se v hlubokém mokrém sněhu. Pokračujeme dál na Breslauer Hütte.

Traverzem Wildes Mannle se dostáváme pod závěrečnou skalní ostruhu, na které leží chata. Prudkým stoupáním dosahujeme kolem 13.45 hodiny chaty, odměníme se jedním pivem a jdeme se ubytovat. Řídíce se heslem - odpočinek je nutný - hned zalehneme do pelíšku. Po páté hodině musíme z měkoučké postýlky ven na terasu, kde si nejprve vaříme čaj do termosek, ať se tím ráno nemusíme zdržovat a pak večeři. Po nich si uvnitř v jídelně dáme každý ještě jedno pivko a po osmé hodině jdeme spát.

Ještě před usnutím taháme informace z Čechů, kteří jsou s námi na pokoji a vrátili se z vrcholku. Je prý hodně nového sněhu, ale vůdci dnes prošlápli cestu, tak by nám to mělo jít lépe. Dozvídáme se, že skalní výstup do sedla Mitterkarjoch (3 470 m) bude asi náročný, protože je skála pokryta ledem a fixní lana jsou v některých místech pod sněhem. Pak už ale pomalu usínáme, protože budík nám má zvonit ve 4.45 hodin.

Se vstáváním se nijak nezdržujeme, sbalíme si věci a jdeme si do chodby chaty uvařit něco k pití a posnídat. Počasí není zrovna ideální. Je zataženo a drobně sněží. O půl šesté se vydáváme na cestu s tím, že uvidíme, jak se situace bude dál vyvíjet.

Kousek za chatou už nasazujeme mačky, protože chodník je plný umrzlého sněhu a dost to klouže. Neustále drobně sněží. Jdeme dál. Nejprve vede cesta dnem ledovcové doliny, brzy míjíme zasněžené a zamrzlé pleso a jižní srázy Wildspitze, za kterým se cesta zvolna začíná zvedat.

Poté, co mineme druhou skalní ostruhu, zatáčíme ostře vlevo a svah nabírá sklon. Musíme se dostat do sedla Miterkarjoch. Cesta nahoru vede po skále a je v celé své délce zajištěna fixními lany. Za běžných podmínek nebude výstup nijak náročný. My však přicházíme po vydatném sněžení z předchozích dnů a podle toho také vypadá skalní výstup.

Výstup do sedla znamená lezení po skále pokryté ledem, všude to hodně klouže a lana jsou v některých místech skryta pod sněhem a ledem. Nakonec se nám podaří nahoru dostat. Dál vede cesta po ledovci vcelku nenáročně. Cesta je vyšlapaná. Má tu být docela dost trhlin, ale jsou skryté pod čerstvým sněhem a my doufáme, že ten, kdo vyšlapával cestu tak alespoň trochu věděl, kudy stopu vést. Nejprve se traverzují severní svahy hřebene a pak se cesta stáčí vpravo a začíná se opět stoupat.

Je mlha, silně fouká, místy sněží, ale pořád se jde relativně dobře. Konečně se dostáváme pod závěrečný mixový výstup. Chvíli v mlze váháme kudy, ale brzy zjišťujeme, že cesta na vrchol je jasně daná - po hřebeni stále nahoru.

Kousek pod vrcholem spatřím vrcholový kříž. Chybí nám už jen kousíček - jenže v posledních metrech je potřeba překonat klíčové místo. Je nutné přetraverzovat skalní blok. Nepříjemná je propast pod námi a namrzlost místa. Nenecháváme nic náhodě, budujeme jistící stanoviště a postupujeme klasickým lezením. A pak už jsme na vrcholu Wildspitze.

Výhledy žádné a k našemu údivu nevidíme ani vrcholový kříž. Napřed nám připadá, že asi ještě nejsme na vrcholu, přitom je evidentní, že dál není kam stoupat. Brzy se však záhada rozřeší. Kříž leží na zemi a krátce před naším výstupem na vrchol ho parta místních horolezců uřezala, aby tam brzy vztyčila nový, který tam přiletí pod vrtulníkem.

Dlouho se na vrcholu nezdržujeme, je docela zima a navíc přichází horští vůdci se svými klienty, kteří nemají zrovna vybíravé chování. Při sestupu se derou bezohledně dolů a je jim jedno, že jsou v cestě i jiní lidé.

Po skončení kamenné pasáže se znovu navazujeme na lano a začínáme sestupovat dolů. O co až neuvěřitelně rychle a hladce probíhá cesta po ledovci dolů k sedlu, o to horší je sestup samotným ledovým sedlem Mitterkarjoch. Situaci řešíme slaněním. Je to sice hodně zdlouhavé a pomalé řešení, ale zase bezpečné. Dole pod sedlem ze sebe sundáváme všechno vybavení a těšíme se, jak dorazíme na chajdu, kde si dáme za odměnu pivo a klobásu. Což za hodinku i činíme.

Na chatě se však nijak dlouho nezdržujeme, protože chceme šetřit nohy na druhý pokus na Similaun a jsme rozhodnuti stihnout lanovku do Ventu, ke které to je zhruba hodinu a čtvrt. V pohodě stíháme, takže dole ve Ventu jsme kolem 17. hodiny. Pak už míříme opět do Hubenu, do kempu, kde výstup oslavíme.

Osamoceni na Similaunu

Předpověď na neděli zní - jasno, v pondělí odpoledne má přibývat oblačnosti a od úterý sníh, déšť, sníh, déšť. Daří se nám zajistit si rezervaci na Similaun Hütte, takže program následujících dní je jasný.

Ráno balíme batoh a po deváté hodině odcházíme z Ventu. Nejprve míříme nám již známou cestou na Martin Busch Hütte. Jediný rozdíl je v tom, že se bíle zasněžené údolí předchozích dní změnilo v krásně se zelenající dolinu.

Den je jak vymalovaný a cesta k chatě ubíhá dobře. Po dvou a čtvrt hodině docházíme k Martin Busch Hütte. Tentokrát se tady nijak nezdržujeme, pojíme nějakou drobnost a pokračujeme dnem doliny dále k Similaun Hütte. Cesta vede nejprve dnem doliny podél potoka. Chata je vidět v dáli už docela brzy. Cesta k ní ještě nějakou tu hodinku ale potrvá.

V jednom místě stojíme před rozhodnutím, zda pokračovat dále podél potoka nebo jít směrem doprava a stoupat do traverzu okolního hřebene. Rozhodujeme se pro střed doliny, kterou se zvolna blížíme k ledovci.

Krátkým úsekem po ledovci se dostáváme opět na kamennou cestu, na které už jsou patrné známky sněžení z předchozích dnů. Ale to už jsme skutečně jen kousíček od chaty. Na její terase se sluní spousta lidí. Ještě než se staneme jedněmi z nich, jdeme se ubytovat.

Dostáváme pokoj číslo jedna s postýlkami pro šest osob. Dvě hned zabereme, a protože je ještě brzy, rozhodujeme se, že se zajdeme podívat k mohyle Ötziho, která se má nacházet zhruba hodinu chůze od chaty. Jméno Ötzi dostal člověk, jehož ostatky byly nalezeny v roce 1991 dvěma horolezci na italsko-rakouské hranici ve výšce 3 210 m v sedle pod vrcholem Finailspitze. Vědci zjistili, že stáří muže je 5 300 let.

Na chatě se domluvíme bez problémů našim rodným českým jazykem. Pracuje tu totiž Slovenka Stáňa. Ta nám také říká, že mohyla je kousek a že není třeba mít s sebou mačky, cepín, no prostě nic.

Hned za chatou se stoupá po rozlámané skále nahoru. Cesta se nese ve znamení přelézání balvanů různé velikosti a místy slouží k pomoci ocelová lana. Za zády se nám tyčí silueta Similaunu, tudíž máme zítřejší výstupovou trasu jako na dlani.

V jednom místě je bohužel chodník úzký, namrzlý, lana pod sněhem. Zbytečně nepokoušíme osud a vracíme se zpět. Mačky by se bohužel hodily. Stáňa měla pravdu, že není třeba mít s sebou žádné vybavení, ale pouze za sucha. Sněžení v předchozích dnech cestu značně ztížilo.

Po návratu na chatu chvíli zalehneme do pelíšků a pak následuje tradiční rituál - vaření čaje a večeře a jedno pivko před spaním.

Ráno vstáváme v chatě jako první a jako první také v šest hodin odcházíme na Similaun. Nejprve se jde krátce po kamenném břehu a pak již následuje ledovec. Má být plný trhlin, takže mačky, cepín a navázání se na lano je nutnost. Jsme tu stále jediní. Chata pomalu začíná ožívat, což dokazují svítící okýnka. My si ale v klidu užíváme hor - jsme tu jen my dva, hory a svět plný ledu a kamení. Nádhera.

Pomalu se začíná probouzet i sluníčko, které tuhle scenérii jenom umocňuje. Brzy zažívá pohlazení slunečními paprsky Wildspitze a vršky v okolí. Jenom dole v údolí se válí chomáče mlhy. Prostě pohled - pro který se na hory chodí a nikde jinde ho zažít nejde. Takto uneseni docházíme zhruba po hodině a půl pod závěrečný výšvih.

Necháváme v sedle mezi Klein Similaunem a Similaunem batohy a jdeme nahoru jen nalehko. Nejprve si "tupíme" mačky v lehce skalním terénu, ale pak již následuje postup na sněhovou hranu. Za ní se stáčíme doprava a pokračujeme po proslulém úzkém hřebínku na vrchol. Jsme tu dnes první, v dáli vidíme malé postavičky dalších lezců, ale my si tu užíváme samoty, krásy a velikosti hor.

Sestup dolů je hračka. Za hodinku jsme zpátky u chaty, kde chvíli odpočíváme. Máme ještě dnes sestoupit dolů do Ventu, ale času je pořád dost a počasí zatím pěkné. Rozhodujeme se tedy pro druhý pokus k mohyle Ötziho. Tentokrát si bereme mačky s sebou a děláme dobře. Po překonání inkriminovaného úseku už je cesta opět brnkačka. U mohyly nás trochu zamrzí, že nemáme s sebou další vybavení, abychom mohli zkusit vylézt na Finailspitze, ale nakonec toho nelitujeme, protože se pomalu, ale jistě, začíná kazit počasí.

Po návratu na chatu se rozloučíme se Stáňou i chatařem a pokračujeme dolů do Ventu. Cestou si pohráváme s myšlenkou, že budou-li mít na Martin Busch Hütte volné místo na spaní, přespíme tam a pokusíme se o Kreuzspitze. Na chatě sice místo mají, ale servírka nám říká, že počasí v následujících dnech má být jen a jen špatné. Tímto padají naše další plány a vracíme se po sestupu domů.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.