Volia veža (2 355 m), lehké horolezecké výstupy v slovenských Vysokých Tatrách

Lehké výstupy ve Vysokých Tatrách o Vánocích

Rok 2015 zvolna končil, meteorologové slibovali báječné slunečné zimní počasí a my se vydali opět do Vysokých Tater. Alespoň na chvíli, ať si užijeme svátku po našem. Sněhu je sice poprašek a chaty na předsilvestrovský čas několikanásobně zvyšují ceny, ale to jsou pouze drobnosti. Před novoročními oslavami ještě chceme dát několik výšlapů z Chaty na Popradském plese. Různých zážitků máme letos dost a těšíme se na "obyčejné" toulání po horách bez lavin, bouřek, tuhého guláše a dalších kratochvílí.

První den se vydáváme na Vysokou, nádherný vrchol. Mnozí jej považují za nejkrásnější v Tatrách. Přes předpověď slunečna, kloužeme v mlze Zlomiskovou dolinou v dešti a boříme se ve sněhu o kus výš. Pak se počasí trochu rozebere, protože nad Dračím sedlem se zvedá silný vítr. Odtrhává kousky sněhu a šlehá s nimi do obličeje. Zažili jsme hustější mlhu, silnější vítr i mohutnější sněžení. Ani ten sníh není zase tak hluboký. Nepříjemná je kombinace toho všeho.

Čtěte také: Široká veža (ne)Groszovou cestou, túra ve Vysokých Tatrách

Drápeme se zledovatělým Centrálním žlabem, přes sníh a kousky ledu skoro nevidíme. Protože je to na dva cepíny do každé ruky a třetí ruku, aby otírala brýle, u kramle pod štrbinou mezi oběma vrcholy, jen několik desítek metrů od obou vrcholů, to otáčíme. Mrzí to, ale hory ty budou, i když tady my nebudeme.

Na chatě se dozvídáme několik informací. Především známí vystupující ten den na Satana měli sice zatažené, ale jinak slušné počasí beze srážek a větru. Přitom na tenhle štít jsme si mysleli i my… Další skupina se pro změnu vrátila s nepořízenou z Rysů, kde se počasí taky zbláznilo. A nakonec ještě na další den slibuje předpověď stejnou mizérii.

Připadáme si jako ti voli a pro případ náhlého pominutí živlů vybíráme na případný výstup Volí věž. Přijde nám to příhodné. 2 355 (podle jiných údajů 2 370) metrů vysoký štít návštěvníci Tater jistě znají, i když na něj nevede turistická značka. Jedná se o výraznou "pyramidu" mezi Rysy a Mengusovskými štíty. Zimní prvovýstup trasou, jakou chceme jít i my, patří Alfredu Groszovi (běžně se ale označuje více za "normálku") a zapadá tak do našich plánů vyjít několik jeho tras. Kromě toho v létě na Volí věži bývá nával, protože horolezci si štít hodně oblíbili.

V zamlžené noci se vydáváme vzhůru. I když jsme tudy šli více než dvacetkrát, po několika krocích máme podvědomý pocit, že takové stromy jsou na cestě směr Štrbské pleso. Musíme kousek zpět a tápat na té správné stezce. Po několika minutách se objevují obrysy hor a nad nimi hvězdy.

Mraky zůstaly po pár krocích pod námi a my začínáme věřit v pěknou túru. Měsíc se zdánlivě kutálí přes hřeben Satanu a my stoupáme po značce na Rysy až k Žabím plesům. Tady, cca 1 920 m n. m. se odděluje v létě jasně zřetelná pěšina směrem do Volie kotlinky. V zimě ji kryje vrstvička sněhu. Naštěstí další cestu jasně rozeznáváme ve všech žlabech a svazích i ve stopách směřujících na Vyšné Žabie pliesko. U něj se nachází automatická meteostanice. Kolem ní šel i náš předchůdce či předchůdci zjevně s velkou dávkou odvahy, protože místy vedou stopy skrz zamrzlé Velké a Malé Žabie pliesko.

Tudy nejdeme. Obcházíme po jižních březích plesa až pod svah za nimi. Měl by to být chodecký terén, i když při zabodávání cepínu se nám zdá trochu strmější. Kamenní mužíci však ukazují, že jdeme správně. Krajina kolem nás je zmrzlá na led, z něj vyčuhují kameny a zbytky trávy očekávající východ Slunce.

Prostupujeme skrz balvany nad Vyšným Žabím plesem, natahujeme na sebe zbytek vybavení a přecházíme na sníh. "Dávno známou cestou" (letní prvovýstup se proto neuvádí) označovanou za chodecký terén se snažíme dostat do Východnej Voliej štrbiny, polsky Žabího Mengusovského sedla.

Sklon by měl být sotva do třiceti stupňů, ale ve chvíli, kdy ve stoje dopředu napřaženou rukou takřka saháme na svah, je něco špatně. Myslíme na to, že to celé nedává smysl. Tohle by měl být chodecký terén, jenže není. Hledáme schůdnější trasu, především hlubší sníh, takže se dostáváme pomalu až ke skalám ve směru na Žabiu vežu.

Chůze se dávno změnila v lezení, kdy spodní hroty maček odpočívají. Dlouho oproti udávané 1 a 1/4 hodině jsme jen na předních hrotech a cepínech. Přesto hodně před desátou zastavujeme ve štrbině, kudy vede známá hřebenová trasa ze Žabího koně i z opačné strany.

Víme, že máme problém. Nějak jsme stále doufali v (místy) větší množství sněhu nebo prostě jen mírnější sklon. Podle veškerých zápisů o cestě, fotografií i našich zkušeností s obtížnostmi a počasím tomu tak prostě mělo být. Jenže není. Vypadá to úplně jinak, než během včerejší cesty. Sníh dosahuje pořádné tloušťky až dole u Žabích ples a na několika malých ostrůvcích výše, těžko rozeznatelných.

V sedle jsme původně chtěli Grosze opustit a lézt hřebenem za III UIAA (Śliwińska - Wojsznis) po skále. V zimním období sice členové horolezeckých svazů nemusí jít tzv. na obtížnost, ale severní i jižní varianta jsou obyčejné "chodecké" terény. Díváme se přes mohutnou převěj v úžasu na severní cestu. Ledový vodopád utopený ve stínu a plný kamení rozhodně nevypadá v turistických mačkách bezpečně.

Zkoušíme jižní variantu s případným přechodem na hřeben. Sníh střídá led a skály. Na kamenech to klouže tak, až se ve škvírách sundávají mačky. Ztratit jedinou by znamenalo průšvih. Velký. Zledovatělý žlab by se dal slézt jen hodně obtížně. Obavy máme i z toho, ať při seskakování z kamenů v "lehkém" terénu se nezlomí třeba jen hrot. Vyšlo by to skoro na stejno. Doufáme, že by na sluníčku mohl led rozměknout, ale marně. Nakonec docela smutní se několik metrů pod vrcholem otáčíme, když vidíme mlhu z údolí vytrvale stoupat vzhůru. Vrchol byl na dotek…

Při cestě dolů jsme hodně spoléhali, že zledovatělý sníh trochu rozbředne. Další problém. Místo toho zůstává tak tvrdý, že ani v hlubokých závějích u Žabích ples se kolem poledne neproboříme. Ledovcové šrouby jsou nám pod hřebenem na tzv. glazuře k ničemu. Zavrtat se dají jen několik centimetrů, pak následuje skála nebo hlína. Uplácat hrušku ke slanění by snad šlo, ale roztlučený led se sype a špatně se spojuje. Založit cepín pod led taky nejde.

Nahoře se dá jistit o skálu, ale žlab se záhy otvírá doširoka, daleko od strmých stěn Volí věže až k výraznému žlabu směrem na Žabí věž. Všechny zkušenosti mizí a zase se cítíme jako nováčci. Zuřivě kopeme špičkami maček, aby pevně držely. Jiný způsob, jak bezpečně dolů, nás nenapadá.

Nejsme na jednom laně, aby jeden padající nestrhl druhého. Vybíráme nejméně strmý svah a dokola si opakujeme, že tohle je přece terén lehký, lehounký, nehorolezecký. S cepíny a hroty zakousnutými do ledu se sklon postupně zmírňuje. U Vyšného Žabího plesa posvačíme a sejdeme poslední obtížnější místa. Pak se ponoříme do mlhy.

Nakonec máme dobrý pocit z krásného dne na horách. Do něj se až doma začnou mísit nepříjemné zprávy o mnoha úmrtích. Na stejném terénu s hodně zvláštními možnostmi jištění (některé jsme vyloučili na místě), tedy na terénu v podstatě chodeckém a zledovatělém, s patřičným vybavením zahynuli ten den tři zkušení horolezci a bilance se později rychle zvýší. Nepůjde o žádné nevybavené, často lehkomyslné turisty. Mezi oběťmi bude klučina známý natáčením filmů o horách, skialpinista na svém oblíbeném místě…

Horská záchranná služba vydá po těchto událostech (ne před nimi) varování před nebezpečnými podmínkami. Moc je neupřesní. Všechno je zdánlivě v pořádku. Podmínky na lezení jsou báječné. Z naší zkušenosti můžeme potvrdit. Na lezení ano. Na slezení ne. Další výstraha horské služby se týká pseudohorolezců, protože neumí používat jistící vybavení, jakkoliv jej mají.

Její výtku jsme si vzali za svou. Ale ani s odstupem několika měsíců, kdy jsme často až do znechucení probírali ono "použití", jsme se nedobrali k tomu, co bylo nejlepší udělat. Otočit se? Kdy? Jak poznat tu chvíli, kdy většina zkušeností vás přesvědčuje, že to není nebezpečné? Říká se prý tomu "Swiss cheese", kdy do sebe prostě všechno zapadne tak, jak nemá. Asi takový švýcarský sýr přilétl do vánočních Tater.

S případným lezením za III UIAA po hřebeni Volí věže je trasa po členy horolezeckých svazů legální po celý rok, s obcházením pouze v zimě. 1 000 m výškových, 3 hod. nahoru a 2 hod. dolů. Sebou jsme měli turistické mačky (i s lezeckými by byl problém vzhledem k hloubce ledu), sedáky, cepíny, šrouby a další vybavení (nepoužité expresky, frendy atp.).

Kouzelnou krajinou horských samot, túra hřebeny Javorníků…

Javorníky, Beskydy, Hostýnské vrchy. Krajina utvářená po staletí lidskou rukou. Rozlehlé lesy střídané…

Dvoudenní túra Hostýnskými vrchy s bivakem pod…

Dvoudenní přechod západní částí Hostýnských vrchů sice nepatří do kategorie himalájských výkonů, přesto jako…

Engadinské třítisícovky počtvrté (2), tentokráte s…

O cestě až na toto sedlo a sestup do údolí Val Bregaglia, o čemž jsme původně tak trochu uvažovali…

Jezerní hory Retezat: Túra na Virful Bucura za výhledy…

Retezat patří k nejkrásnějším pohořím v Jižních Karpatech. Hřeben Retezatu se táhne jako nepřekonatelná…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.