Trek ve Svanetii, turistika a hory na Kavkaze - přes Tbilisi a Batumi do Mestie

Jak jsme procestovali Gruzii (4)

Potkáváme auto s vojáky, zkoušíme se naložit. To se nám daří, ale jedem asi jen 1,5-2 km. Pak vojáci zastavují na místě, kde nějací další kopou nějaké zákopy nebo co. Takže jdeme dál po svých. Dá se tu sporadicky jít po červené značce.

U nějakého stavení jde cesta vpravo nahoru. Mění se na více travnatou. Jsou zde patrné lyžiny, které za sebou tahají hospodářská zvířata. Za chvíli jsme dost ztraceni, celkem kufrujeme. Dáváme se tedy směrem nahoru a naštěstí zase na červenou značku narážíme.

Čtěte také: Jak jsme procestovali Gruzii (3), Přesun přes Tbilisi a Batumi do Mestie

Na pár místech se nám nabízejí opravdu nádherné výhledy na kontrastní hory s ledovci a travnaté pláně. Traverzujeme kopec z leva a zjevně se dostáváme do správného údolí. Tady už končí zábavná část a pokračuje cesta po prašivé jeepway. Jdeme tedy dál po hlavní cestě přes most do Tsaldishi.

Tam, kde je jediná široká cesta a není, kde bloudit, je červená značka na každém kroku. Pinďu to dost sere. Opět se častěji objevuje oblíbené nepublikovatelné slovo… Značka nakonec vede k jakémusi kostelu, který je oplocený. Zkoušíme sondovat na všechny možné strany, ale žádná značka nikde není.

Potkáváme jakéhosi baču. Ten nám jasně radí a ukazuje: "běžte prostě pořád rovně do kopce". To tedy uděláme. Je to pořádný krpál. Potkáváme Čechy, se kterými jsme se již setkali a jdeme víceméně spolu. Opět narážíme na červenou značku.

Po asi 3,5 hodinách jsme na hřebeni. Zde je vyhrnutá široká cesta. Češi ještě kousek pokračují, my kempíme u nějaké zamčené chaloupky, kousek od cesty. Jsou zde nádherné výhledy na hory a zapadající Slunce.

Den 18. - 18. Září - Zhabeshi - brod za Adishi

Z internetových zdrojů jsme věděli, že je třeba jít kus vlevo po kamenité cestě na hřebeni a pak sejít vpravo na cestu, která se nedá přehlédnout. Prý se po ní dá krásně sejít a nedá se ztratit. My na přesně takovou narazili. Pozor! Cesta je tam ještě jedna asi o 200 m dál (jak jsme se později dozvěděli od Čechů, kteří ji našli). My se bohužel dali tou špatnou.

Cesta po asi necelých dvou kilometrech mizí. Následuje milion mírně vyšlapaných cestiček, které nikam nevedou. Několikrát jsme se snažili vracet a zkoušet jinou cestu. Když to nikam nevedlo, tak jsme se naslepo pustili dolů. Skončili jsme v příšerném pralese na velmi prudké spádnici. Navíc jsme byli obklopeni skálami, které se dost zužovaly a bál jsem se, že to skončí na nějaké skalní stěně. Opravdu brutální peklo dost na nervy.

Po příšerných asi 4,5 hodinách jsme uviděli malý palouček a na něm kopy sena - spása. Za pár minut vidíme i hlavní cestu. Zase potkáváme nějaké Čechy. Ptáme se je na naše známé Čechy. Prý je viděli asi před dvěma hodinami.

Pokračujeme po cestě. Naštěstí to rychle ubíhá a za necelou hodinu jsme v Adishi. Chvíli zde sedneme do stínu a svačíme. Dvakrát se nás jde někdo zeptat, jestli nechceme nocleh a jídlo. Samozřejmě čekají s nataženou rukou pro 35 Lari. Odmítáme a ptáme se na chleba. Nakonec kupujem cca 1,5 placky chleba za 5 GEL (!!!).

Pokračujeme dál údolím podél řeky. Značky samozřejmě nikde. Je tam spousta kravích cestiček, exkrementů a tu a tam nějaká bažina. Jednou jsem zahučel přesně po horní okraj boty. Asi v polovině cesty - 40 min od Adishi - je na svahu na pravém břehu řeky vidět cestička. Kterou se musíme dát, abychom se dostali přes hřeben.

Jdeme asi dalších 45-55 min a už jsme v blízkosti brodu. Doporučuje se tento brod jít ráno, když je méně vody. Je zde takový plácek, který je jako stvořený pro stany. A taky už se tu pomalu rozbalují naši známí, takže se k nim přidáváme. Diskutujeme zážitky, jíme a pijeme slivovici. Jelikož zde byli dříve, pokračovali ještě dál proti proudu až k ledovci Adishi. Je to prý tak hodina jedním směrem. My už tam nejdeme a spojíme se s tím, že se na něj podíváme zítra seshora.

Den 19.: Brod za Adishi - někam za Iprari

Vstáváme už o půl osmé. Naší známí chrní déle. Rychle se balíme a jdeme hned k brodu. Má to tak 6 metrů na délku. Vody je tak lehce nad kolena. Není problém to přejít. Voda má pár stupňů nad nulou. Jednak teče z ledovce a jednak jsou kolem řeky zmrzlé louže. Samotný přechod je v klidu. Ovšem až jsme z vody vylezli, tak nám upadly nohy.

Musíme se teď dostat na hřeben. Cesta je celkem příjemná. Tím, že jdeme brzo a slunce je na té správné straně, většina cesty je ve stínu, což je fajn. Nahoře jsme asi za hodinu a půl. Tady jsme shodili batohy a šli po hřebeni na blízký kopeček. Sem se opravu vyplatí zajít. Je to jen cca čtvrt hodinky a je tu čarokrásný výhled na ledovce Adishi a Zaresho - Khalde.

Tady se dost dlouho kocháme a fotíme. Cesta do údolí trvá asi hodinu. Asi za dvě hodiny po jeepway jsme v Khalde. Je zde jedno stavení a jak jdeme kolem, hned na nás místní cca 13letý kluk anglicky pokřikuje, ať jdeme dál. Když zjistí, že jsme Češi, hned nám nabízí studené lahvové pivo. To se samo sebou nedá odmítnout. Nabízí také odvoz do Usghuli či zpět do Mestie. Samozřejmě také ubytování.

Za obojí chce ovšem tak 150 procent obvyklé taxy. Tak mu vysvětlujeme, že místní ceny známe a že moc nepochodí. Snaží se to ještě všelijak ukecat formou zvýhodněných balíčků (doprava + nocleh apod), ale my si jen poručíme další pivo. Jak sedíme, projedou kolem nás známí Češi v jeepu, který někde stopli.

Loučíme se tedy s Vitalem, za piva platíme 5 GEL/ láhev. Je to sice dost, ale už jsme si tak nějak zvykli a po několika dnech v prachu a vedru si klidně jeden lahváč za cenu z Václaváku dovolit můžeme. Za necelou hodinu jsme v Iprari, kde potkáváme naše známé a dáváme sváču. Pak společně pokračujeme ještě asi hodinu směr Ushguli.

Češi jdou ještě cestičkou na hřebínek, nám už se nechce a kempujem u cesty. Navíc jsme se už rozhodli, že ani zítra nahoru už nepůjdeme a zvolíme jistotu po jeep way. Musíme se zítra 100procentně dostat do Usghuli a odtud nějak do Tbilisi nebo zpět do Mestie, jinak zmeškáme let.

Den 20.: Usghuli - Mestia

Vyrážíme kolem deváté a nečekaně brzy (10:45) jsme v Usghuli. Cca 300 metrů od mostíku nahoru je hospoda a suvenýry. Mají tu točené pivo za normální cenu (2 GEL), takže sedíme a pivníme. Řešíme, jak se odtud dostaneme. Kolem půl jedné se dole najednou začnou objevovat jeepy a maršrutky s turisty.

Přijede jich docela kotel, takže se tam jdeme ochomýtat a s jedním maršrutkářem se domluvíme, že nás vezme do Mestie. Cena je standartní 200 GEL. Ovšem v maršrutce je tak 15 míst. Takže, když se to zaplní, cena bude v klidu. Čekáme ještě asi hodinu a půl a snažíme se přemluvit okolojdoucí, ať jedou s námi. Nakonec se nás nasbírá 8, což je už v klidu, takže ještě s nějakými Izraelci vyrážíme. 200 GEL děleno osmi už je v klidu cena.

Po cestě se bavíme, jací sou to podvodníci a čuráči, co zneužívají a odírají turisty. Proč nutí turisty, aby jezdili předraženými jeepy, když cesta je jakž takž sjízdná i klasickým maršrutkovým tranzitem, kam se vejde mnohem víc lidí a je to tak mnohem levnější.

Vyjeli jsme asi ve dvě odpoledne a v Mestii jsme byli kolem 4. hodiny. Namířili jsme si to rovnou do kempu. Znovu jsme se nahlásili, sedli si pod jabloň a jedli. V tom si to kolem mašíroval Martin, tak jsme na něj jen zavolali a on šel za námi. Tak jsme se bavili, co dělal. Byl se teda podívat k ledovci a k jezeru. Prý to stojí za to. Jenom k tomu jezeru to byla mega makačka a bylo navíc vyschlé. Nakonec spíme na zemi v rekonstrujícím se domě. Domluvili jsme se tak s majitelem. Nechtělo se nám stavět stany.

Den 21.: Mestia - Tbilisi

Vstáváme před pátou hodinu, abychom s jistotou před šestou byli v centru. Maršrutka stojí 30 GEL/os. Po čtvrté hodině nás vyhodí u nám dobře známého vlakového nádraží. Jdeme do supermarketu nakoupit. Trochu jen tak popocházíme a podvečer se snažíme najít restauraci. Přímo se ptáme po nějaké dobré a dáváme gruzínskému jídlu ještě jednu šanci.

Nakonec končíme ve velmi pěkné stylové restauraci vedle stadionu Dynama Tbilisi. Donesou nám jídelňák, kde je na výběr opravdu hodně jídel a je i v angličtině. Číšník umí anglicky. Bohužel jenom "yes", "no" a "wait". Vždycky, když jsme si vybrali jídla, tak zmizel a vrátil se s tím, že to nemají.

Když to takhle bylo asi po čtvrté, tak jsme si prostě všichni dali šašliky. Pidi porce s cenou blížící se ke 150 korunám a celkově mizerná kvalita nám jen potvrdila současný stav gruzínské kuchyně pro turisty. Aspoň že pivo měli dobré. Seděli jsme tady ještě asi 2 hodiny. Stejně jsme neměli, co dělat.

Kolem desáté jsme si sehnali taxi, trochu uchlácholili cenu a dojeli na letiště. Tady jsme si pár hodin zdřímli na umělých trávnících, které zjevně k tomuto ú čelu slouží a bezpečně jsme přes Waršavu dorazili do Prahy.

Několik slov závěrem (čistě naše zkušenosti, které nemusejí odpovídat realitě)

1. Treky jak v Tušetii, tak Svanetii se s trochou nadsázky dají absolvovat s půllitrovou petkou. Nějaký pramen nebo říčka je doslova na každém kroku.

2. Neřídil bych zde, ani kdyby za to platili zlatem. To, co si místní řidiči dovolí a jak se chovají…za to bych u nás sekal ruce. Absolutní ignorace dopravních značek, absolutní přednost aut na přechodech. Platí zde pravidlo, že pokud se jede dostatečně po krajnici, tak se vejdou klidně 3-4 auta vedle sebe, takže se může předjíždět i v totálně nepřehledných úsecích. Když náhodou něco jede do protisměru, tak prostě uhne mimo silnici na krajnici. Obecně na křižovatkách jede ten, kdo více troubí.

3. Ať mi už nikdo nic neříká o proslulé gruzínské kuchyni a pohostinnosti. Pohostinnost evidentně probíhá tak, že sice rádi nakrmí a ubytují, ale vezmeme- li geografické umístění a kvalitu poskytnuté služby, chtějí skutečně dost peněz. Co se týče jídla, tak nás rozhodně neoslovilo. Buď to bylo podprůměrné a nebo si jednoduše dokážeme najít český mnohem lepší ekvivalent.

4. Říkám si, že jsme zde asi byli ve špatnou dobu. Že před nějakými 3-4 lety to ještě fungovalo. Že v turisticky neznámé Tušetii byli lidé pohostinní. Turisté byli vzácní, takže si je místní rádi pozvali k sobě, zabili ovci a udělali hostinu. Že za nějaké 3-4 roky se všichni dostanou dál a pochopí, že nemůžou jenom ždímat, že když už za vše chtějí zaplatit, tak by to mělo mít nějakou kvalitu. Viz Mestia a jediná hodně špatná restaurace ve městě. Když se budou více snažit, tak z měst typu Kazbegi můžou udělat opravdu atraktivní město. Teď je to opravdu jen páchnoucí "balkánská" díra. Prostě jsme tu asi byli v době "přerodu", kdy je to takové, jaké to je.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.