Trasa přes sedlo Chaukhis (3 338 m n.m.), povedený kavkazský trek v Gruzii

Jak jsme procestovali Gruzii (2). Přechod přes sedlo Chaukhis

S blbou náladou jsme se vrátili cca po dvou hodinách do sedla, kde čekal Kame. Říkal, že kolem procházela dvojice Skotů. Perličkou ještě bylo, že jsme v sedle potkali Rusy na kolech!!!, kteří mířili do Azerbajdžánu. Kame vychází dříve než my, takže se dočasně loučíme.

V sedle se objevuje červená značka. Doposud jsme neměli tu čest. Později jsme zjistili, že z druhé strany sedla se značka tu a tam vyskytuje. Jinak je sestup celkem intuitivní. V dáli vidíme nějakou salaš. Tak si říkáme, že tam dojdeme a zakempíme u ní. Z našeho pohledu zhora se jeví nejlépe jit podél potůčku, který vidíme. Druhý debilní nápad dne. Skončíme v korytě potoka, kde jsou vysoké skalnaté stěny. Nejde to tam ani zpět ani nahoru. Šutry kloužou a je to dost nebezpečné. Moříme se tu snad dvě hodiny.

Čtěte také: Jak jsme procestovali Gruzii (1). Cesta do Gruzie a trek Omalo - Shatili…

Konečně se nějak vyhrabeme. Říkáme si, jací jsme pitomci a jsme hodně nasraní. Ta nasranost přebila i tu příšernou únavu, která po zdolání sedla, nesmyslném sápání po břidlici a závěrečné potočné podělávce, nastala.

Den 7.: Shatili

Ráno stoupáme na hřeben po levé straně řeky. Ačkoli to zezdola vypadá všelijak, vyklube se z toho velice příjemný výstup zpestřený nekonečnými borůvkovými orgiemi. Postupně se nám otvírá nádherný pohled na onu Tebulosmta (4 497 m n.m.). Když jsme tu majestátnou nádheru viděli, jenom jsme se smáli, při myšlence, že bychom tam lezli. Směrem ze sedla je to určitě nedosažitelné.

Když jsme vystoupali na hřebínek, potkali jsme skupinku Poláků. Dáváme se s nimi do řeči. Jdou také do Shatili. Testujeme vzájemně nějaká jídla a kořalky. Vyrážejí nakonec chvíli před námi. Je zde nějaké značení. Červená a černá značka. Rozcházejí se. My jdeme více vpravo po červené. Poláky vidíme před námi a volí druhou alternativu, která zřejmě vede přes Ardoti.

Cesta je jakžtakž značena. Je to taky docela sešup. Jde se takovým lesíkem, který silně připomíná české kopečky. Kousek před vesnicí Mutso je pasová kontrola. Předkládáme tedy pasy a povolení. Pokud chceme do Kazbegi, potřebujeme další nové povolení. Odtud je to už jen několikahodinová nudná cesta po kamenité silničce.

Jak čekáme na papíry, přihrne si to najednou maršrutka a v ní naši známí Poláci. Musejí se taky čeknout, takže toho využíváme a domlouváme si za pár drobných (3 GEL/os) odvoz do Shatili.

Chceme se rozloučit s Lajkou, která s námi až doteď vše absolvovala. Polky jsou z ní úplně u vytržení, jaký jest to bardzo pienkny mlody pies, a že ho tam přece nemůžeme nechat, takže ji nakonec berem s námi do maršrutky.

V Shatili jsme maršrutkou celkem rychle. Jak přijíždíme, vidíme u řeky Kameho stan. Jdeme s Poláky šéfovat nějaké ubytování. Cena je stejná, jako všude jinde 20 GEL + 15 za jídlo. Zdá se nám to za ten "luxus" dost, takže míříme k řece za naším Japoncem.

Kame už to má trochu obhlédnuté, tak nám jde ukázat, kde je obchod. Je to kousek, hned ze začátku vesnice. Obchod tu sice je, ale koupit se tu nic kloudného nedá. Mají tu nějaké instantní polévky, konzervy, limonády, sušenky, čokolády. Vesměs nic, čeho bychom neměli plné batohy. Vlastně přece něco. Pivo.

Hned berem každý dvě petky a jdeme zevlovat k řece. Už se stejně pomalu setmělo. Domlouváme se, že následující den dáme konečně pořádný rest day. Omrkneme jenom shatilskou pevnost a jinak nebudeme dělat nic. Mírně opojeni pivem a vidinou odpočinku jdeme spát.

Den 8: Shatili - Rest Day

Ráno se loučíme s Kamem, který vyráží dál. My se chceme kus přiblížit maršrutkou nebo jinak. To on odmítá, že půjde pěšky. Po snídani tedy jdeme prozkoumat místní "hrad". Dá se to celé krásně prolézt a je to fakt veliká stavba. Některé části se honosí nápisy "hotel" nebo "guesthouse", takže se zde dá určitě ubytovávat.

Zkoušíme se poptávat po dopravě. Zjišťujeme, že máme opět štěstí. Maršrutka do Tbilisi jezdí dvakrát týdně a jede zrovna následující den. Jak tak hledáme místo, kde maršrutka stojí, zjišťujeme, že jsme viděli zatím jen malou část vesnice. Největší osídlení a kostel je jakoby nad tou původní vesnicí.

Narážím zde na anglicky mluvícího člověka, který nám zjišťuje a tlumočí. Takže máme přesné informace. Jezdí to v neděli a ve čtvrtek ve dvanáct hodin. Také se dozvídáme, že večer je nějaká náboženská slavnost a že hodně lidí přijde do místního kostelíku.

Když se vracíme zpět, zrovna přijíždí UAZ. Jdeme to prozkoumat. K našemu překvapení je přecpaný jídlem. Takže kupujeme jablka, broskve, nakládaný česnek, rajčata, cibuli a půllitru čači (místní vinná pálenka), kterou nám svérázná paní nalévá naběračkou z velkého demižonu. Všechno dokupy to stojí nějakých 100 Kč. Paráda.

Pak jdeme ještě do obchodu vykoupit zbytek piv, co měli. Paní se tváří stejně kysele, jako předchozí večer. Sedíme chvíli na verandičce před obchodem a pijem plechovková piva. Kroutíme hlavou nad řešením osvětlení. Jako zdroj proudu slouží dvě podivně spojené autobaterie a ještě nějaké trafo. Pak už jenom zevlujem a večer pijeme piva.

Všeobecně v Shatili panuje čilý turistický ruch. Každou chvíli se objeví nějaké skupinka. Narazili jsme na Rusy, Ukrajince, Poláky a obligátní Izraelce. Jednomu izraelskému páru jsme věnovali mapy, které jsme už nepotřebovali.

Den 9.: Shatili - Gudani - Roshka

Dopoledne se pomalu balíme. Před odjezdem se ještě stavujeme v obchodě a paní prodavačce dáváme čokoládu pro dceru. Má evidentně radost a my už víme, že se umí i smát. Pomalu přecházíme nahoru, odkud jede maršrutka. Vysvětlujeme řidiči, kam zhruba chceme dovézt a ukazujeme mu to na mapě. Cenu stanoví na 10 GEL/os. Zde nadchází definitivní rozloučení s Lajkou. Je nám to líto, ale přijít to muselo.

Cesta trvá cca 4 hodiny. Odhadujeme, kde asi jsme a vystoupíme někde poblíž Gudani. Je zde hned několik turistických značek. Jdeme po modré, což se ukazuje jako správná volba. Značka vede přes malý mostík a poté velmi prudce stoupá lesíkem. Je solidně značená, takže není orientační problém. Do vesnice Roshka nám to trvalo asi 2 hodiny.

Máme docela špatné počasí a asi poslední půlhodinu cesty solidně prší. Zde je to tedy poprvé a naposledy, kdy vytahujeme pláštěny. Asi poslední 2 km vede cesta obrovským bolševníkovým polem. Docela sranda.

Když přicházíme k vesnici, pomalu přestává pršet. Chvíli se tam jen tak ochomýtáme. Říkám si, že proslulá gruzínská pohostinnost přeci nenechá promoklé unavené turisty spát venku. I zde ovšem přichází zklamání. Nikdo si nás nevšímá.

Na konci vesnice u studánky tedy stavíme stany. Tak dlouho s tím kopříme, že nakonec začne zase lít a my nemáme stany ještě postaveny. Asi po hodině přichází totálně promočený Kame. Ve chvílích, kdy neprší, řešíme i společně s Kamem, co bude zítra. My se rozhodujeme, že jít až za sedlo by asi byla blbost, takže máme v plánu jen pár kilometrů za Roshku a tam někde zakempit hned odpoledne. Kame říká, že si dá v Rosce rest day.

Den 10.: Kousek za Roshku

Jelikož dnes zase nespěcháme, tak si celkem pospíme a vůbec se k odchodu moc nemáme. Počasí není nic moc. Tu a tam poprchává a je mlha. Vycházíme kolem jedenácté. Cesta je celkem jasná. Vede takovým údolíčkem, kde je spousta balvanů (dle mapy asi Roshka Stones).

Odpoledne to vypadá, že bude víc pršet. Takže kolem druhé usuzujeme, že už jsme dost daleko a stavíme stany. Akorát včas, než začne pršet pořádně. Celé odpoledne ležíme ve stanech, popíjíme a tu a tam posbíráme nějakou borůvku.

Den 11.: Přechod přes sedlo Chaukhis (3 338 m n.m.) - Juta

Ráno, když balíme stany, objevuje se Kame, který si po svém rest day přivstal a dohnal nás. Počká tedy, až se sbalíme. Neprší, ale je nízká oblačnost a občas nás schová mrak.

Snažíme se držet modré značky. Míjíme několik jezírek. Značku však na konci údolí ztrácíme a jsme dost bezradní. Potkáváme ještě dva němce, kteří jsou přibližně ve stejném pytli jako my. Nakonec se tedy po spádnici snažíme vyškrábat napravo na hřebínek. Je to fakt humus.

Poté pokračujeme po hřebeni dál a dál nahoru. Tohle jsem regulérně pasoval na nejzajebanější výstup v mém dosavadním životě. Všechny Gerlachy, Volujaky a buhví co ještě, je nic, proti tomuto peklu. Bylo to tříhodinové tupé stoupání do travnatého kopce, kde bylo několik horizontů a nebralo to konce. Naštěstí to alespoň byla správná cesta.

Kluci na mě nahoře snad hodinu čekali. Na vrchol jsem teda vystoupal, ale totálně znechucen. Ze sedla nějaké výhledy byly, ale tu a tam se stále vyskytovala mlha a mraky. Nahoře si dáváme jídlo, fotíme a odpočíváme.

Za sedlem se naštěstí počasí evidentně zlepšovalo. Jdeme vlevo. Občas je nějaká značka (dost sporadicky), četní kamenní mužíci jsou mnohem spolehlivější. Jinak se do údolí dá sestoupit celkem volně. Prostě pořád dolů.

Dole jdeme po pravém břehu řeky až nad vesnici Juta. Zde je dle mapy camp. Je zde jakási obyvatelná chatička, ale jestli slouží k ubytování… kdo ví. Postavíme si stany a vysomrujem si horký čaj. Jak se schová slunce, začíná být pěkná kosa. Je vysoká vlhkost a v noci bude určitě mrznout.

Den 12.: Juta - Kazbegi

Ráno scházíme do vesnice a hned kousek za ní nám nabízejí odvoz. Domluvíme se na 15 GEL. V autě do nás lijí vodku a pivo horem dolem. Nakonec se notně posilněný řidič vydává na cestu.

V Kazbegi jsme za necelou hodinu. Zastaví nám přímo před guesthausem, který je asi nějakého jeho příbuzného. Tam z něj vyleze, že za dopravu chce 50 Lari. Což je dojeb. A hádej se, když si pořádně nerozumíš. Nakonec jsme mu to teda s nevolí zaplatili. Za ubytování po nás chtěli 30 Lari/os. Což jsme radikálně odmítli a nakonec jsme se domluvili na standartních 20 GEL/os.

V pro nás vyhrazené místnosti si odložíme batohy a jdeme se podívat do města. Kazbegi už je takové "vyspělejší" město. Snaží se tu zaujmout turisty. Jsou tu reklamy na paragliding apod. turistické centrum jsme ovšem hledali marně. Není tam. Když jsme se ptali, tak nás odkázali na Vasila.

Vasil se ukázal jako starší šedivý pán, který se motal kolem své bílé taxi Lady. Uměl anglicky, takže se z něj přeci jen nějaké informace daly dostat. Nabízel nám odvoz na všechny turisticky atraktivní záležitosti (minerální prameny, ledovec, kostelík).

Ke kostelíku jsme se vydali po svých. Je to kostel Nejsvětější Trojice (Saint Trility Church). Kostelík je vidět nad městem. Je ve výšce asi 2 200 m n.m. Ke kostelu vede pěšina. Nahoře jsme asi za hodinu a půl. Jsou odtud opravdu krásné výhledy na protější hřebeny a na samotné město Kazbegi.

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.