Na horu Stolica (1 476 m), horský přechod divočinou Volovských vrchů ve Slovenském rudohoří

Turistika ve Slovenském rudohoří (1)

Stejný srpnový termín a stejná parta, jen zase o rok starší. A stejná byla i destinace - Slovensko - a tentokrát moje nejoblíbenější kopečky - Slovenské rudohorie. Tento vandr jsem si tak trochu vytrucoval, už jsme tam přece několikrát byli, ale… Ale nikdy nevstoupíš do stejného lesa a nikdy jsme nešli z nejvyššího vrchu Stolica (1 476 m n. m.) přímo východním směrem, abychom se na červenou TZ napojili až na rozcestí Pod Stromišom (1 030 m n. m.).

Tato červená, ač dělá dojem hřebenovky, totiž Stolicu jaksi trestuhodně obchází. A taky bych rád ještě jednou navštívil chatu pod Osadníkem, co se správně jmenuje Zenderling, na jejíž půdě jsem poprvé spal již v roce 1976. Jako výchozí místo vandru se přímo nabízela Červená Skala, kam se dá dojet vlakem, nejlépe lehátkem přes noc do Margecan, a pak rychlíkem "Kráľova hoľa".

Sobota

Než vyrazíme "do hôr" malá historka z rychlíku. Potkali jsme tam nějakého slovenského vandrovníka směřujícího do Nízkých Tater. Když jsme mu řekli, že jedeme do Volovských vrchů, udiveně pravil: "Taká divočina…" To jsme ještě netušili, kolik je v tom pravdy… V Červené Skale jsme smutně koukali do zavřeného nádražního bufetu, který už nejednou posloužil na startovní pivo a borovičku. To je osud těch vzpomínkových vandrů…

Vlastní putování však začalo až na rozcestí Javorinka, kam jsme se nechali zcela nevandrovně odvézt předem domluveným taxíkem, abychom nemuseli hned na začátku dupat asfalt. Možná proto jsme byli potrestáni tím zavřeným bufetem. Na rozcestí hned kousek od silnice je studánka, a tak jsme byli zvědaví, jak to tady bude v tom letošním horkém létě s vodou. A voda byla, slovenské hory zřejmě umí dešťové srážky podržet.

Pokračovali jsme po červené TZ, která nás dovede až pod Stolicu. Značka se chytila široké lesní svážnice a pomalu ukusovala výškových metrů. Naskytly se nám nádherné výhledy na Kráľovu hoľu zalitou ranním sluncem. Minuli jsme rozcestí Šumiacka priehyba (1 060 m n. m.) a za stálého mírného stoupání došli na další sedlo Severná lúka (1 178 m n. m.). Odtud je to kousek k chatě Janka (1 182 m n. m.) s velkým venkovním krytým posezením a vydatným pramenem. Nikdo tam nebyl, a tak jsme zůstali na oběd.

Následovalo další mírné stoupání na Slanské sedlo (1 234 m n. m.) opatřené také krytým posezením, červenou TZ jsme vyměnili za modrou a zbýval už jen závěrečný trhák na Stolicu. Celé úbočí bylo vykáceno dohola, kde jsou ty časy, kdy jsme tady v roce 2004 lezli tunelem lesních velikánů. A polední sluníčko pěkně na temeno, abychom si nemysleli, že to bude brnkačka.

Cesta byla rozježděná lesní technikou, lezly z ní šutry a všude se válely větve. Ale aspoň byla. Ještě budeme vzpomínat… Na vrcholu přece jen nějaké stromy zbyly, k tomu i známý velký dřevěný kříž věnovaný SNP a ejhle, přibyl ještě jeden menší jako vzpomínka na mladíka, který tady v zimě roku 2012 zahynul. Inu, hory jsou holt zrádné…

Objevil se osamělý cyklista a hrozně nadával na nějakého Rakušáka, který to prý tady všechno skoupil a vykácel. A co se mu nehodilo, tak to nechal ležet, jak jsme se i my později přesvědčili.

Ze Stolice se většinou pokračuje po červené TZ na sedlo Harová, ale my jsme měli namířeno, jak jsem již předeslal, po zelené TZ do sedla Olochova jama (1 085 m n. m.). Jasně vyjeté koleje v travnatém porostu nás zmátly a už tu byl první kufr. A tak pokorně zpátky a najít značku. Ta poslední nás ještě nasměrovala loukou plnou brusinek k lesu, a pak už zbývala jen mobilní navigace.

Zmizela značka i cesta a následovala jen spleť stezek a chodníčků, těžko říci, co bylo od lidí a co jenom od zvěře. A k tomu obcházení padlých stromů a prodírání se klestím. Les byl plný suchých stromů ve stoje i vleže, oslabený porost je pro kůrovce snadnou kořistí. Bylo jasné, že těžba brzy dorazí až sem.

Jen jsme trochu sestoupili, mohli jsme se o tom sami přesvědčit. Opět pěkně naholo a opět asi v režii toho Rakušáka, protože s větvemi a dalším odpadem po těžbě se už nikdo neobtěžoval. Zmizely nejen stromy a s nimi značky, ale i cesty, které tudy kdysi vedly, a začala opravdová divočina, jak pravil ten Slovák v rychlíku. Nač jezdit do Kanady, do Finska nebo na Sibiř? Tady to máme blíž a levnější.

Postup se výrazně zpomalil a na nějaké časové údaje z map jsme mohli zapomenout. V podstatě pustinou pod vedením satelitní navigace. Po době, která se nám zdála nekonečná, jsme se dokodrcali na sedlo Olochova jama. Těsně před ním jsme ještě vyplašili divočáka, který zmateně běhal sem a tam, koneckonců kdy tady naposled potkal člověka?

V sedle Olochova jama křižuje zelenou TZ žlutá a objevily se nějaké cesty a dokonce i rozcestník. Jako z černého humoru byl na něm časový údaj směrem na Stolicu - 1:20 h. My jsme to šli odtamtud - celé prakticky z kopce - skoro dvě a půl hodiny!

Zdálo se, že se karta obrací k lepšímu. Konečně jsme putovali po cestě, po které vedla i značka. Cesta se najednou rozdvojovala, značka vedla nahoru a vypadala dobře. Unaveni dlouhým putováním jsme si neuvědomili, že jsme se měli držet té druhé větve, která byla v mapě vedena jako lesní svážnice a kopec obcházela.

Sotva jsme se vyhoupli na hřebínek, cesta skončila a před námi byla na první pohled horská louka. Dokonce se i svažovala, ale byla to zase jen ta známá divočina zanechaná po těžbě dřeva a teď už zarostená vrbkou, keříky, ostružinami a horskou květenou, které umně zakrývaly padlé stromy a větve. Znovu jsme ztráceli čas a síly přelézáním, obcházením a hledáním alespoň nějaké stezičky, podrápaní, podření a s rychle narůstající únavou. Pod kopcem jsme samozřejmě jen o kousek míjeli tu vzpomínanou svážnici…

Den se chýlil k večeru, a kde budeme spát? Původně jsem měl naplánovanou chatu se studánkou kousek od rozcestí Kilhov, kolem které dříve vedla vzpomínaná žlutá TZ, než ji přeznačkovali přes sedlo Olochova jama. Ovšem na to jsme mohli v nastalé situaci zapomenout. Putovali jsme jen jakýmsi úzkým chodníčkem obrostlým keři a ostružiním, a tak jsme se západem slunce nakonec zůstali na takovém malém, jako z nebe spadlém plácku uprostřed té divočiny. Ještěže jsme si u chaty Janka doplnili vodu a zbylo nám i nějaké to plechovkové pivo "do vlaku".

Sedlo Javorinka - sedlo Kilhov 14,8 km, 4:45 h, stoupání 715 m, klesání 804 m

Neděle

Ráno bylo jasné, slunečné a bez mráčku, jako vždy, když nejsou žádné rozhledy. Pokračovali jsme dál tím zarostlým chodníčkem, zůstalo sice prodírání a přelézání, ale zanedlouho jsme se vykulili na lesní svážnici a objevily se i značky. Z ranního oparu na nás vykoukl Veľký Radzim (990 m n. m.) a naším nejbližším cílem byla teď osada Brdárka (562 m n. m.).

Vyšli jsme na velkou horskou louku s pasoucím se stádem krav a objevil se zcela zánovní rozcestník uvádějící do osady Brdárka pouhých 20 minut. Jaká úleva! Šipka však směřovala po louce do docela prudkého kopce, zatímco navigace ukazovala mnohem příjemnější variantu lesním tunelem po vrstevnici.

To byla však jen dobře nastražená past. Zprvu docela obstojná cesta byla stále horší a horší, až jsme se téměř po hodině trmácení dostali do míst, odkud se pro bujnou vegetaci už dál jít vlastně ani nedalo. Museli jsme se kus vrátit a nakonec stejně vylézt na tu nově vyznačenou cestu, co se nám po ní nechtělo.

Osada Brdárka se koupala v ospalém nedělním poledni, človíčka abys pohledal, a my jsme nutně potřebovali doplnit vodu. Nakonec to dobře dopadlo, pramen je volně přístupný, i když nás museli místní nasměrovat.

Přestože osada je velmi malá a dobře z poloviny neobydlená, potkali jsme několik docela mladých lidí, jeden z nich dokonce provozuje malý obchůdek a byl ochoten nám i přes tento sváteční čas ("Je neďeľa, ľudia svätia!" jak pravil) prodat nějaké to pivo k obědu. Říkal, že tu před pár lety ještě s partou svých vrstevníků koupili a opravili (a stále opravují) chalupy, a zkoušejí přežít. Úctyhodné…

Nás ale čekal přesun do obce Vlachovo (400 m n. m.), sice zmizely ty hnusné polomy, ale bylo to zase přes kopec. V odpoledním žáru jsme vyrazili, tentokrát po žluté TZ. Ta slibovala v sedle Hora (772 m n. m.) odbočku ještě dále výš na Vdovčíkovo kreslo, což je avizováno jako místo s rozhledem vysoko na úbočí Veľkého Radzimu. Navíc je celé toto úbočí skalnaté, a tak by se mohlo jednat o parádní výhled z nějakého skalního ostrohu. Odbočka by se navíc dala absolvovat bez báglů. No, nebudu to natahovat, nakonec jsme tam nevylezli. Zase jedna nedobytá meta. A to jsme sem přijeli s tím, že žádné "příště" možná ani nebude…

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.