Túra do Údolí Seziny, trasa na hezké rybníky u Zbyslavic

Odpolední 23kilometrová procházka v Nízkém Jeseníku

Na začátek května je nezvykle chladno. V blízkých Beskydech i Jeseníkách mlha, zítra má navíc pršet. Na dvoudenku se nám za těchto podmínek opravdu nechce. Takže kam? A co tak třeba opět do údolí Seziny? A k tomu hezké rybníky u Zbyslavic a jako nášup Kyjovice?

Vycházíme krátce před polednem. Ráno bylo počasí nic moc, nyní začíná skrze clonu mraků tu a tam prosvítat sluníčko. Máme před sebou 23 kilometrů dlouhou procházku v severovýchodní části Nízkého Jeseníku, rozlohou největšího geomorfologického celku České republiky. Takový hezký okruh přes Mezihoří, Zbyslavice, Bítovský mlýn a Kyjovice s Čavisovem.

Okruh je to ideální pro "ladění" kondice před náročnějšími akcemi v horách. Až to podmínky dovolí. Tato trasa je ideální v brzkých jarních a nebo pozdně podzimních měsících či v zimě, když jsou krátké dny a když netoužíme brodit se po pás ve sněhu někde na horách a potkávat hromady lidí.

Vyrážíme ze Vřesiny, kam se z Ostravy lze snadno dostat tramvají číslo 5. Míříme proti proudy Porubky na zelenou turistickou značku, která se vine přes Podhumní k bývalé hájence. Zastavujeme se na oblíbené vyhlídce s lavičkou. Ostrava je vidět hezky, Beskydy se topí ve vrstvě oblačnosti. Situaci vylepšují dvě srnky, které se pasou kousek od nás.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Nemíříme zkratkou na Mezihoří, ale hezky si to obcházíme přes rozcestí Okluk (280 m) a pak kolem studánky v Pekelném dole na rozcestí Mezihoří (382 m). Jodová sanatoria dnes míjíme velkým obloukem, scházíme totiž přes rozcestí Vlčí kout (338 m) s polorozpadajícím se posezením do údolí říčky Polančice, která se v CHKO Poodří vlévá do řeky Odra.

Stromy jsou stále holé, bez listí. Smutnou atmosféru předjaří naštěstí rozveselují kvetoucí sasanky, petrklíče a blatouchy. Na začátku května v této nadmořské výšce! Takto to koncem dubna obvykle vypadá na loukách a v lesích slovenské Muráňské planiny…

Míjíme Kouzelnou studánku, ale neodbočujeme k ní. V lese je totiž hrozná čvachtanice. Zrovna včera jsem viděl na nějakém vládním propagandistickém deníku titulek, že nemáme 500leté, nýbrž rovnou 1000leté sucho! A že s ním musíme bojovat. No ani jsem ten blábol neotevíral a nečetl, beztak zase soudruh "klimatolog" Trnka…

Na rozcestí Polančice (300 m) zaměňujeme zelenou turistickou značku za modrou, která nás vede vpravo do prudkého svahu. Nabíráme kurz k jihozápadu, pryč z údolí Polančice. Na konci prudšího stoupání se dostáváme na pole na vrchu Podklan (376 m) a na okraj obce Zbyslavice (346 m). Musíme projít upravenou obcí, v zástavbě se ale zdržíme jen krátce.

Kolem vzrostlého jírovce maďal (kaštanu) s obvodem kmene 265 cm a stářím 250 až 300 let (no druhý údaj zase hovoří něco o 93 letech) se přesuneme ke kapli sv. Matouše a pak dále k místním rybníkům, které jsou ve vlastnictví obce Zbyslavice. Rybníky u Zbyslavic byly vybudovány teprve v roce 2010. V místě původních rybníků (z poloviny 14. století). Největší z rybníků má plochu asi 3 hektary a hloubku 1,5 metru. Zřejmě osvícený starosta.

Vyvalujeme se na lavičce u jednoho z rybníků a pozorujeme hemžení v jeho okolí. Na začátek května je ho ale mnohem méně než je na tuto roční dobu obvyklé. Budeme se sem muset letos ještě vrátit. Buď koncem května a nebo o prázdninách. Uvidíme.

Míša se nadechuje a je mně jasné co bude následovat za otázku: "Nemáš něco dobrého?" No jasně že jo. Vytahují sójový suk, který tu "atmošku" ještě výrazně vylepšuje. Alespoň v Michalčiných očích. Obal končí nazpět v batohu, který s sebou dnes nezvykle táhnu. Máme totiž v plánu opéct špekáčky, to bych již vše potřebné po kapsách nepobral.

Zvedáme se a pokračujeme do údolí Seziny. U naučného panelu stojí husa divoká. Nejprve se domníváme, že jde o nějaký model, protože o pár metrů dál rybáři nahazují pruty. Avšak když "model" pohne hlavou zjistíme, že se jedná o živého jedince divoké husy, správněji husy velké (Anser anser). Dost dobré! Přišla se sem napást, raší tady hezky zelená tráva.

Loučíme se s krásnými rybníky a pokračujeme severním směrem pod kótami Hájek (346 m) a Doliny (334 m) ve strmém svahu nad tokem Seziny, u které nás svým švitořením vítal brhlík lesní. Míša říká, že je to tady jako na horách, jako někde v Beskydech či v Jeseníkách. A také že jo. Strmý kamenitý svah, místy husté porosty mechu, tu a tam nějaký výhled. Opravdu hezký úsek.

Brzy opět scházíme dolů a již nás vítá rozcestí Bítovský mlýn (290 m). Od minulého týdne, kdy jsem tu byl naposled na dvoudence, se tady mnoho nezměnilo, jen dále na loukách rozkvetly trnky. Stromy jsou ale stále téměř holé, bez listí. Kanci dále ryjí louku, v Sezině klesla voda, takže není problém ve vysokých pohorkách přebrodit. Z protějšího břehu slyším: "No a co já?"

No jasně, že jsem na tebe nezapomněl. Vracím se a dceru, která jde jen v nízkých botách, přenáším na zádech. Vedle je sice přechod po ocelovém lanku, toho si ale Míša všímá až posléze. Chce to napravovat ale říkám jí, ať tu koupačku odloží na léto, že bude lépe opéct špekáčky. Jo, na to slyší…

Na rozcestí Údolí Seziny (306 m) vycházíme z luk na zpevněnou cestu a míříme si to po žluté turistické značce od Bítova k velkému turistickému přístřešku dále v dolině. Rozděláváme u potůčku malý oheň a konečně opékáme. Michalku to baví, takže opeče buřta i pro mě. Za drobný "úplateček" - křen, který jsem do batohu rovněž přibral.

Ani se to nezdá, ale strávili jsme příjemným posezením a opékáním špekáčků hodinu a půl. Sedělo se opravdu příjemně, když k tomu konečně pořádně zasvítilo i sluníčko. Budeme muset nyní pořádně "kopnout do vrtule", čeká nás ještě hezkých pár kilometrů domů.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Hasíme oheň, popel pořádně proléváme, a pokračujeme údolím Seziny pod vrchem Okrouhlík (390 m) k Panskému mlýnu (316 m) a dále do Kyjovic (350 m). Kolem stále funkčního družstva a malého rybníčku pod vrchem Dubské (397 m) míjíme pramennou oblast říčky Polančice, kterou jsme dnes již jednou přecházeli. Šťastné to shledání.

Již nějakou dobu plánuji projít si celé údolí Polančice. Od pramenů až po soutok s Odrou v CHKO Poodří. Ideální plán za zimní období. Tuším, že vládnoucí soudruzi budou mít na podzim opět cukání zavádět výjezdní doložky do sousední obce a nebo alespoň do sousedního okresu z důvodů "boje" s čínskou chřipkou, takže to bude chtít putování po necestách. A údolím Polančice se bude dát snadno "infiltrovat"…

Za výhledů k Horní Lhotě a horní části sjezdovky na Vaňkově kopci (ano, to je ta sjezdovka u Ostravy, která se dostala do televize pro porušování "protiepidemických" opatření) podcházíme vrch Horník (385 m) a již jsme na rozcestí Horník (360 m). Z leva se připojuje modrá značka ze Zátiší (asi 2,5 km). Vlastně se k ní připojuje naše žlutá značka z Kyjovic, která tady končí.

Nyní po modré sestupujeme světlým habrovým lesem do údolí. Sousedního údolí říčky Porubka, která pramení kousek pod Pustou Polomí na úbočí návrší U Kyjovické (442 m). Míša se doslova zamiluje do jednoho hezkého místa s ohništěm a fantastickým habrem, na jehož "správně" tvarované větvi se dá nejen pohodlně sedět, ale dokonce ležet. No, čeká nás další opékání. Někdy v nadcházejících týdnech…

Opouštíme území Přírodního parku Oderské vrchy a přes kótu Hranečník (377 m) obcházíme Čavisov. Přejdeme silničku do Zbyslavic (Čavisova) a cestu nám kříží srnec. Paráda, tak blízko! Než však stihnu udělat nějakou rozumnou fotku, míjejí se na naší úrovni zprava i zleva houfy cyklistů. Či spíše elektrocyklistů. Zatím jsme nepotkali ani nohu a až po Vlčí kout opět nikoho nepotkáme. Ale tady mi narušili skvělý záběr. Nemohu si nevzpomenout na hezký film "Prázdniny pana Beana" (to je ten film, kde si zahrál i náš Karel Roden) a scénku v polích s budkou a marným stopováním. Také ani noha, až když…

O kus dále to trochu vylepšuje strakapoud velký a poslední záchvěvy hřejivých slunečních paprsků. Než se definitivně zatáhne. Zítra bude opravdu pršet, na oblohu se natáhla šedá deka a ochladilo se. Pak již valíme bez zastávky přes Vlčí kout a zkratkou přes vrch Mezihoří (383 m). Spěcháme na hřiště na pizzu. Slíbil jsem Michalce, že za to, že tak hezky šlapala, dostane pizzu.

Výdajové okénko funguje jen do sedmi, takže nejdeme ani na "náš" oblíbený posed a kolem hájovny jen prosvištíme. Míša se tváří nasr…, naštvaně. Znáte ženské… Má strach, že to nestihneme. Stíháme, jsme na hřišti ve Vřesině více než čtvrt hodinu před zavíračkou, která ale, jak se posléze ukazuje, není v sedm, nýbrž až v osm. Pizza tedy bude a nálada se hned výrazně lepší. A tak to má po každé správné a hezké túře být… Já mám za to, že ta naše odpolední procházka opravdu stála za to.

• Orientační trasa na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie