Hory a pohoří v Řecku, řecká národní trasa 03 vedoucí přes Gramos, Smolikas, Tymfi a Mitsikeli

Trek horami Gramos, Smolikas, Tymfi a Mitsikeli (1)

Kromě moře, pláží a prosluněných ostrovů nabízí Řecko i nepřeberné množství kopců, hor a pohoří. Ty jsou spojovány turistickými cestami různé délky a kvality, přičemž těmi nejdelšími jsou řecké národní trasy vedoucí křížem krážem celým Řeckem.

Severozápadní částí země mezi vesnicí Nestorio a městem Ioannina prochází necelých 200 km dlouhá trasa 03, která zdolává dvoutisícové vrcholy pohoří Gramos, Smolikas a Tymfi, poté klesá do jednoho z nejhlubších kaňonů v Evropě při řece Vikos, aby se nakonec těsně před cílem opět vyšvihla skoro do výšky dvou tisíc metrů v pohoří Mitsikeli. Ideální příležitost pro dvoutýdenní výlet.

Místem setkání se stává Thessaloniki, odkud se celý tým, já a Ondřej, přepravuje autobusem do města Kastoria vzdáleného necelých 30 kilometrů od výchozího bodu Nula trojky, vesnice Nestorio. Mezi Kastorií a Nestoriem se přepravujeme dalším autobusem, a tak se konečně po celém dni čekání a cestování dostáváme pozdě odpoledne do Nestoria, výchozího bodu řecké národní trasy 03.

Čtěte také: Řecké hory (6): Z Athosu přes Albánii domů

Žádné slavnostní označení začátku trasy tu nečekejte. Její začátek je spíš definován mapou, v níž je cesta od Nestoria označena číslicí 03. Jelikož po celém dni cestování nemá smysl vydat se ihned na cestu, objednáváme si v místní taverně jedno lahvové pivo. U jednoho samozřejmě nikdy nezůstane, a tak si s postupujícím odpolednem objednáváme další a další.

K naší diskusi se po několika pivech připojil i hostinský, kterého se ptáme přesně na cestu a se kterým následně diskutujeme i plán celého výletu. To že hostinský neumí jiný jazyk než řecky, zatímco my z řečtiny umíme sotva pozdravit, celé diskusi nijak nevadí, neboť pivo dokázalo prolomit všechny jazykové bariéry.

Za soumraku se veselí a plni dobré nálady vydáváme hledat nějaké to místo na spaní, jenž po pár minutách nacházíme na kopci kousek od Nestoria. První den jsme moc kilometrů neurazili, ale to ani nebylo v plánu. Důležité bylo najít začátek trasy, což se podařilo.

Česká stopa v Řecku a pohoří Gramos

Vycházející slunce na azurově modrém nebi dává tušit horký den. Na cestu se vydáváme poměrně brzy, protože se chceme dostat až do vesnice Gramos, vstupní brány do stejnojmenného pohoří na hranici s Albánií vzdálené přibližně 30 km.

První kilometry Nula trojky nejsou nijak záživné, jelikož trasa vede až do vesnice Pefkos po asfaltu. Přestože je teprve dopoledne, slunce pálí jako o život a cesta po silnici, která se nicméně hodně vlní nahoru a dolů, se stává učiněným peklem.

Po necelých čtyřech hodinách chůze, 16 kilometrech asfaltu a několika přestávkách ve stínu u silnice se dostáváme do vsi Pefkos, kde ihned vyhlížíme nějakou tu tavernu s možností vychlazeného piva. Netrvá dlouho a jednu takovou nacházíme v centru obce. Osazenstvo taverny tvoří několik místních štamgastů sedících u stolu nejblíže výčepu.

Nevěnujeme jim žádnou pozornost avšak jen do chvíle, kdy se nás jeden z nich perfektní češtinou zeptá odkud jsme a kam jdeme. Překvapeni nečekaným setkáním s češtinou v této části Řecka odpovídáme na otázku a zároveň se ptáme v podstatě na totéž. Odkud jste a co tady děláte? Spolu s odpovědí jsme též pozváni k jejich stolu, kde se ihned servíruje jedno chlazené pivo a něco malého k snědku.

Naši noví přátelé nejsou turisté z Čech, jak jsme si z počátku mysleli, ale všechno místní Řekové, žijící spokojeně v zapomenutém podhůří Gramu. Vysvětlení jejich perfektní češtiny má historické souvislosti. Pohoří Gramos bylo jednou z posledních bašt levicových bojovníků vedených řeckými komunisty během občanské války v letech 1946 - 1949.

Po prohrané válce byla velká část místní populace kvůli podpoře komunistů donucena k emigraci a značná část uprchlíků našla svůj nový domov v tehdejším Československu. A to byl i případ našich spolustolovníků, neboť velká část z nich se narodila a strávila většinu svého dětství a mládí v Československu, přesněji řečeno v oblasti Jeseníků. Do Řecka se vrátili až na přelomu 70. a 80. let po pádu vojenské junty, ale půlka života strávená v jiné zemi nejde vymazat.

Následující hodiny jsme tak zabráni do diskuze o horách, cestování a životě v Čechách a Řecku. Sem tam padla i sklenka něčeho ostřejšího, a tak se k odchodu sbíráme poměrně těžce a neochotně, avšak důvod je jasný. Musíme ještě ten samý den dorazit až do vsi Gramos.

Yannis, s nímž jsme se během celého odpoledne bavili nejvíc, nám navrhuje, že nás do vsi vezme autem, abychom mohli v diskusi pokračovat i tam. K chůzi se stejně až tak nemáme, a tak s návrhem souhlasíme. Po necelé hodince cesty autem už sedíme v další taverně ve vesnici Gramos, kde pokračujeme v kulturním družení až do pozdního večera. Z hlediska výkonu nebyl druhý den ničím chvályhodným. 16 km po asfaltu není nic, co by jednoho výrazně nadchlo, ale kulturní zážitky byly k nezaplacení.

Třetí den nás už konečně čekají opravdové hory a ne nějaké přejezdy autobusem či autem. V plánu je přechod celého hlavního hřebene pohoří Gramos a následný sestup do vesnice Aetomilitsa. Značení v dané oblasti není nijak přesné, a proto je lepší spoléhat se na mapu a vlastní orientaci. V podstatě však stačí vystoupat na hlavní hřeben, někdy přímo do svahu, někdy po šotolinových cestách, a poté se stočit v jihozápadním směru k nejvyššímu vrcholu celého pohoří.

Gramos je charakteristický rozlehlými horskými pastvinami, výraznými skalnatými vrcholy a neuvěřitelnou liduprázdností. Za celý den potkáváme jednoho pastevce ovcí a při sestupu jednoho místního na cestě k pastvinám, jinak nic. Po několika hodinách dosahujeme nejvyššího bodu celého pohoří a kocháme se nádhernými výhledy. Zatažená obloha a silný vítr přidávají na dramatičnosti celého momentu a násobí pocit odlehlosti a prázdnoty.

Sestup vede východním výběžkem hřebene k vrcholu Skirtsi s dobře viditelným pomníkem obětem řecké občanské války. Se značením je to v Gramu obtížné. Značka někdy je a často není, takže po celou dobu platí to, co jsme již zmínili. Následovat mapu, ale hlavně vlastní instinkt a orientační smysl.

Od pomníku se stáčíme na jih a sestupujeme prudkým klesáním do Aetomilitse, kde hodláme přenocovat. Pěkně upravená vesnička s otevřenou tavernou nám udělala nemalou radost. Po 20 kilometrech a 1 700 výškových metrech pozitivního převýšení přichází vhod dvě piva, která nás dostávají do správné nálady pro nocleh v místním parčíku.

Řecká romantika a problémy s orientací

Dva velké horské masivy Gramos a Smolikas jsou od sebe odděleny menším pohořím Ohrio. K němu se Nula trojka přibližuje přechodem jihovýchodního podhůří Gramu převážně po šotolinových cestách až do vesnice Kefalochori, odkud je potřeba zdolat prudké asfaltové stoupání do další vsi Drosopigi, která slouží jako vstupní bod do Ohria od severu.

Přechod podhůří nám zabírá celý čtvrtý den. Nenáročné pomalé klesání je zpestřeno snad jen volně se pasoucími krávami, často blokujícími cestu, a jejich psím doprovodem, ne zrovna nadšeným z přítomnosti někoho cizího. I podhůří Gramu je naprosto liduprázdné, stejně jako hlavní hřeben a severní část.

První větší skupinu lidí tak potkáváme až v otevřené taverně v cíli denní etapy, ve vsi Drosopigi. Setkání však stojí za to a ukazuje romantickou malebnost horských vesnic na severu Řecka. Výjev je skoro jak z románů Nikose Kazantsakise. U několika stolů sedí elegantně oblečení starší pánové hrající karty, jiní si beze slov vychutnávají kávu s cigaretou a další jen tak diskutují. Do toho všeho roznáší usměvavá hostinská kávu, pivo, sýr a chleba.

Naším příchodem trochu narušíme poklidnou atmosféru celé taverny, avšak jen na chvilku. Jakmile si objednáme pivo, zábava pokračuje. Po chvíli si k nám přisedá samotný starosta vesnice, s nímž se po celý večer bavíme o životu v horách, Řecku, turistice a pokračování Nula trojky. S postupujícím časem se společnost rozchází a i my nakonec zamíříme k našemu noclehu u studánky vedle cesty. Nepříliš záživný den byl opět zakončen kulturně nabitým večerem.

Přechod podhůří nebyl nijak dobře značen a občas jsme bloudili. Vesměs se ale stačilo držet hlavních šotolinových cest, které byly zaneseny v mapě. To největší bloudění v celém výletu nás však mělo potkat pátý den v pohoří Ohrio. Je na místě podotknout, že jsme v Řecku nepoužívali GPS, nicméně po zkušenostech z Ohria, bych každému pro danou trasu GPS doporučil.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.