Podunají a provincie Horní Pannonie Carnuntum

Konečně se ocitáme se na vrcholu Hundsheimer Berg. Jak jsem zmínil dříve, jedná se o nejvyšší horu Hainburgských vrchů, bod dosahuje nadmořské výšky 481 m. Zdánlivě jsme se tudíž příliš vysoko nevyškrábali, dojem však někdy klame. Jelikož jsme vyšli od Dunaje, jenž se nachází cca 140 m n. m., tak i bez použití kalkulačky snadno spočítáme, že jsme právě zdolali přes tři sta výškových metrů.

Na vrcholu stojí kříž a chatka, v níž asi v parných letních měsících nabízí občerstvení, chvilku se zdržíme. Po pauze klesneme, načež se pro změnu škrábeme na kopec Schlossberg (291 m). Tentokrát na horu nelezeme sami, není divu. Na strmém jehlanu se vypíná zřícenina hradu Hainburg. Sídlo dal vystavět v roce 1050 císař Jindřich III. a po roce 1194 ho výrazně rozšířil vévoda Leopold V., k placení nákladů využil výkupné za propuštění anglického krále Richarda Lví srdce, jehož dočasně držel v zajetí.

Pro nás je pevnost zajímavá hlavně tím, že v roce 1252 král Přemysl Otakar II. pojal v kapli za manželku Markétu Babenberskou. Po jeho smrti v bitvě na Moravském poli (1278) připadlo sídlo v roce 1282 Habsburkům, v roce 1482 se ho zmocnil Matyáš Korvín. V roce 1529 hrad prvně obsadili Turci, při druhém nájezdu v roce 1683 ho vypálili. Rekonstrukce probíhají od roku 1975.

Zřícenině vévodí čtvercová věž, již sekundují zbytky paláců, vstupní brány a mohutné hradby; z ochozů se nabízí slušné výhledy. Jižně se zvedá navštívený kopec Hundsheimer Berg a severně hora Braunsberg, kterou máme v hledáčku; pod námi se klikatí Dunaj, u jehož břehu se rozkládá město Hainburg an der Donau. Středisko založili ve 2. století před naším letopočtem Keltové a zavítali sem i Římané; původní sídlo obtáčí do dnešních dob hradby, jež se táhnou i do kopce k hradu. U cimbuří neschází obranné věže a protínají je původní brány; v centru nelze přehlédnout kostel.

Na první pohled se jedná o atraktivní lokalitu, a tak po prohlídce zříceniny scházíme do města. Lemujeme hradby a dostáváme se k Dunaji. Přímo před námi se valí kvanta vody a hladinu brázdí výletní i obchodní lodě, upoutává nás pohostinské zařízení. V roli zvídavých Rákosníčků vnikáme dovnitř a zjišťujeme, že nabídka vypadá velmi dobře, objednáváme si grilovaného sumce. Proč to nepřiznat, těžko jsme mohli zvolit lépe. Olizujeme se až za ušima a shodujeme se, že takhle výbornou rybu jsme nejedli, ani nepamatujeme.

Jelikož den pořád nekončí, vyrážíme opět do terénu, na chvíli nás zdrží počasí. Jen co vytáhneme paty z restaurace a kousek se vzdálíme, prudce se rozprší; slejvák naštěstí netrvá dlouho. Opouštíme město a vyrážíme do kopce, trochu soupeříme se značením. Ať se na nás nikdo nezlobí, ale rozcestníky působí poněkud zmateně, nakonec jdeme přímo za nosem.

Že činíme dobře, potvrdíme si na vrcholu. Ocitáme se na hoře Braunsberg (346 m), odkud se též nabízí slušné výhledy. Na Slovensko je kvůli hustému porostu vidět sice poněkud omezeně (ukazují se Devínska Kobyla a vysílač Kamzík nad Bratislavou), Rakousko ale máme jako na dlani. Vedle Dunaje se rozkládá město Hainburg a nad ním se nachází stejnojmenná zřícenina, o poznání vyšší je navštívená hora Hundsheimer Berg. Hledíme i k vrcholu Königswarte, kam poputujeme příští den, na první pohled je patrné, že nás čeká pěkná štreka.

Coby bonus se přidává replika keltského oppida, kterou tvoří malá dřevěná věž a řada palisád. Objekt je bohužel ohrazen a nepřístupný, nevadí. Jelikož se po předchozím dešti nádherně vyčasilo a krajinu ozařují poslední večerní paprsky, působí okolí snovým dojmem; lepší tečku za tímto dnem si sotva můžeme přát.

Ráno procházíme územím národního parku Dunajské luhy (Nationalpark Donau-Auen - 9 300 ha), který chrání největší souvislou převážně nenarušenou oblast lužních lesů střední Evropy. Jelikož se většina hájené krajiny nachází na opačné straně řeky a do těchto koutů zasahuje jenom nepatrný cípek, protneme pouze malý úsek, stěžovat si ale nebudeme. Místa jsou atraktivní a navíc dojde i na historickou památku.

Na skalisku nad Dunajem se vypíná zřícenina hradu Röthelstein, jenž bývá občas nazýván i jako Rottenstein. Prvně je zmiňován k roku 1180 a jeho úkol spočíval v kontrole říčního provozu u hranice Rakouského vévodství s Uherskem (na druhé straně plnil tuto roli nedaleký Devín).

Majitelé se různě střídali a jistý čas odtud okrádal obchodní lodě loupeživý rytíř Wenko z Ruckenau zvaný Ledvenko, trvalo pěkně dlouho, než panovník obnovil pořádek a lapky popravil. Od roku 1511 náleželo sídlo městu Hainburg a postupně se proměnilo v dodavatele stavebního materiálu (kameny použili i při budování Bratislavského hradu), možná i proto se ze sídla příliš moc nezachovalo. Ruiny nabízí pouze pár zdí a výhled na řeku.

Po návštěvě hradu procházíme parkem a obklopuje nás krásný hustý porost, v němž žijí i vzácní živočichové. Posléze, jakmile se dostaneme za hranice chráněného území, narazíme na očividného otce zdejších stromů; obvod kmene je obdivuhodný. Jeho obejmutí by si vyžádalo hned několik lidí, sám by to zvládl jenom prodlužující se habán z pohádkové trojice Dlouhý, Široký a Bystrozraký.

O slovo se také znovu hlásí Dunaj. Porost nás propouští ze svého království u břehu, podle nějž se dočasně vypravíme, tok vypadá oproti předchozímu dni mohutněji. Nelze se tomu divit. Pod zříceninou hradu Devín, který se vypíná na druhé straně veletoku a máme ho zdánlivě na dosah, vlila se do něj řeka Morava.

Vydáváme se podél břehu a jsme spokojeni; v duchu si však říkáme, že to tady svého času muselo být šílené. Slovensko (tehdejší Československo) a Rakousko rozdělovala kdysi železná opona a opačný břeh Dunaje byl příslušníkům druhého národa zapovězen, dnes už naštěstí zní zpráva jako pochybná epizoda z hodně nepovedené zkazky.

Až ke slovenským hranicím podél břehu nedojdeme, stáčíme k obci Wolfsthal. Chvíli trvá, než osadou projdeme, konečně se noříme do lesa a s pomocí žebříku vnikáme do obory. V té podle jednoho zdroje žijí divoká prasata a dle druhého daňci, jak je tomu ve skutečnosti, nevypátráme. Ani na jedno zvíře nenatrefíme.

Navzdory dočasné absenci turistických značek nevynecháme zříceninu dalšího hradu, tentokrát běží o Pottenburg. Sídlo nechal postavit v letech 1050-1053 Poto z Pottensteinu coby obranu proti uherským nájezdníkům, pevnost sloužila do roku 1529. Tehdy ji dobyli a poničili Turci.

Do dnešních časů se dochovala vysoká čtvercová věž, základy paláců a zdí, vše je bohužel značně zarostlé. Ruiny bez jakýchkoli skrupulí ovládla bujná vegetace, která by potřebovala nutně prosekat, nebylo by od věci památku také zakonzervovat. Zklamaní ale nejsme, spatříme tady víc než na Röthelsteinu.

Pokračujeme ve výstupu a dostáváme se na kopec Königswarte (Královská vyhlídka - 344 m), v závěru opět přelézáme po žebříku oplocení. Jinak bychom se z obory nedostali. Na vrcholu stojí rozhledna, obratem míříme nahoru. Na ochozu (22,7 m) nám poklesávají brady úžasem, s tak pěknou podívanou jsme nepočítali.

Na dosah máme značnou část naší včerejší i dnešní cesty (hora Hundsheimer Berg, hrad Hainburg, Braunsberg i obec Wolfsthal), v rakouské rovině se zdánlivě do nekonečna táhnou "lány" větrníků. V mnohem větší míře se předvádí i blízké Slovensko. Nad hradem Devín se zvedá vrch Devínská Kobyla a upoutávají i Malé Karpaty, jimž dominuje Kamzík, pod vysílačem máme jako na dlani Bratislavu. Jen slepec by přehlédl Bratislavský hrad, obrovitá sídliště a nové výškové budovy, k nebi ční i továrenské komíny.

Zkrátka nádhera, pročež jednoho příliš neudiví, že kótu coby vyhlídkový bod užívali v dávných dobách Habsburkové. V roce 1958 zde ve spolupráci s americkou armádou byla zřízena odposlouchávací stanice, jež se zaměřovala na sběr informací od východoevropských sousedů (nejednalo se pouze o tehdejší Československo, ale i o Maďarsko, Jugoslávii, Rumunsko a Zakarpatskou Ukrajinu, jež náležela k Sovětskému svazu). Satelity slouží dodnes a máme je téměř na dosah ruky, kvůli plotu k nim samozřejmě nepronikneme.

Jakmile se dostatečně pokocháme výhledy, sestupujeme do obce Berg, od níž stáčíme ke státním hranicím se Slovenskem. Bez jakýchkoli kontrol vnikáme za patníky a stezkou pro pěší (navzdory údaji v mapě, že tudy vede turistická značka, naráželi jsme pouze na cyklisty) přecházíme do Bratislavy.

Překonáváme po mostě řeku Dunaj a míjíme botanickou zahradu, načež v rozporu s chodeckým zaměřením naší výpravy činíme úhybný manévr. Na zastávku městské hromadné dopravy právě přijíždí bus, jenž míří k hradu Devín, neváháme ani minutu. Přestože nemáme koupené lístky, naskakujeme do vozu; pevně věříme, že poklesek obratem napravíme. V současné moderní době lze přece v busech běžně pořídit jízdenky, nastává však nečekaný problém.

Navzdory projevené snaze zjišťujeme, že naše IQ v boji s automatem tahá za kratší konec, zkrátka a jednoduše (opravdu jsme takoví blbci?) technický výdobytek předčí naše schopnosti. Po chvíli marného boje se proto odevzdaně měníme v černé pasažéry, budiž nám ale hříšek prominut. Snaha byla.

Vysedáme u zříceniny hradu Devín, který vybudovali na místě původního hradiště, jež představovalo součást velkomoravského opevnění a poprvé ho zmiňovali k roku 864 (už dřív sem zavítali Římané). S výstavbou hradu započali ve 13. století a využívat ho přestali v 18. století, za zkázou pamětihodnosti stojí i napoleonská vojska, která ho v roce 1809 vyhodila do povětří.

Do značně rozsáhlého areálu vnikáme Moravskou branou a nejprve stáčíme k horní části, vystupujeme na vyhlídkovou terasu. Z té máme jako na dlani rakouské území, kde jsme se po ránu pohybovali, za pozornost stojí i soutok Dunaje s Moravou. Jelikož se obě řeky liší barvou, je jasně patrné, v jakém místě se vody prolínají a spojují v jeden celek. Opomenout nesmíme slovenskou stranu, kde se vyjímá především vrch Devínská Kobyla.

Na zřícenině zavítáme i do vnitřních expozičních prostor a za zmínku stojí půdorys velkomoravského kostela z 9. století; zaujme i vyhloubený prostor, kde skladovali střelný prach. Po prohlídce scházíme k soutoku Dunaje a Moravy, odkud máme nový pohled na opevnění, které vybudovali na mohutném skalním bradlu; za pozornost stojí i štíhlá věž, již podle pověsti nazývají Panenskou.

Abychom neumřeli hlady, zaskočíme do blízké restaurace na jídlo, poté razíme zase do přírody. Na řadu přichází národní přírodní rezervace Devínská Kobyla. Oblast zaujímá rozlohu 101 ha a vyskytuje se zde 1 100 druhů rostlin, 234 druhů hub, 110 druhů lišejníků a 100 druhů mechů.

Vydáváme se po naučné stezce, která traverzuje horu. Z pěšiny shlížíme zpátky k hradu Devín a zanedlouho nás ohromí lom, dostáváme se k pískovému odkryvu na vrchu Sandberg. Od něj, jako bychom se pořád nenabažili stoupání, lezeme do kopce, náš cíl představuje Devínská Kobyla (514 m). Na vrcholu stojí rozhledna, již by bylo velkou chybou opominout.

Lezeme na ochoz a rozhlížíme se, máme proč. Hluboko pod námi zůstal Dunaj i zřícenina hradu Devín. Za bývalou pevností se táhnou dříve navštívené rakouské končiny, a protože je opakování matkou moudrosti, opětovně zmíním Hundsheimer Berg, Hainburg, Braunsberg i Königswarte. Jasně že neschází Bratislava a Malé Karpaty, zkrátka nádhera.

Na kopci kromě nové rozhledny stojí i poničené ruiny bývalých vojenských objektů, nijak nás neupoutají. Přestože bychom na noc přivítali střechu nad hlavou, vyrážíme radši po červené turistické značce směrem k Bratislavě a přespáváme v lese poblíž Švábského vrchu.

Ráno pokračujeme do slovenského hlavního města, v němž k našemu neskonalému údivu podstoupíme nejprudší a nejnáročnější stoupání tohoto dne. Výšlap strmou ulicí dává zabrat, pročež se i s odstupem bojíme domýšlet, jak to tady vypadá v zimě, jestliže klesne teplota pod bod mrazu. Pokud technické služby včas neposolí vozovku i chodníky, vše se promění v šílenou skluzavku, vzniklým tobogánem bych se řítit nechtěl.

Počasí je k nám naštěstí milosrdné a problém s ledovatkou nenastane; přes Slavín a Bratislavský hrad zamíříme do starého města a okolo prezidentského paláce dojdeme na vlakové nádraží. Odjezdem domů uzavíráme trochu netradiční trek, do nějž ve značné míře promlouvala kultura, nijak si ale nestěžujeme. Zavítali jsme na bezpočet nádherných míst, jež stojí za návštěvu, výšlap dopadl na jedničku s hvězdičkou.

• Předchozí (1.) část článku