Phnom Aural, nejvyšší hora Kambodže

Výstup na nejvyšší horu Kambodže

Nemám lepší vystižení pro Kambodžu než jako destinace stvořená pro cestování. Každý, ale úplně každý si v této zemi přijde na své. Kambodža vás nadchne fascinujícími komplexy chrámů z dob Angkorské říše, děsivou historií, khmerskou architekturou, nedotčenou přírodou, čistým mořem, ochotou místních lidí, dopravním chaosem, barevnými tržišti a chutným exotickým jídlem, plantážemi s rýží a pepřem, faunou, životem domorodců…

Výčet možností, co můžete vidět a zažít, je opravdu nekonečný. Články popisující jednotlivé zážitky najdete jednoduše v průvodci nebo různě na internetu. Naší vášní je, v rámci možností, zdolat nejvyšší horu v každé destinaci, kam zavítáme. A tady jsme narazili, neboť jsme nenašli podrobnější popis, jak se na nejvyšší horu Kambodže dostat. Řádky níže jsou určeny nejen pro ty, kteří by se tam rádi podívali.

Phnom Aural, nejvyšší hora Kambodže (1 813 m n. m.), leží v Kardomových horách. Toto označení však není úplně správné. Když se v Kambodži zeptáte, jak se dostanete na Phnom Aural, nikdo vám to neřekne, neboť jednak tam většina místních lidí nebyla a hlavně mají proto označení Mt. Oral! K naší smůle se jedna obec jmenuje Aural (leží ve stejné provincii pár km vzdálená od přestupního místa). A tak jsme se dlouho motali ve špatném kruhu, než se věci pojmenovali správným názvem.

Čtěte také: Kambodža 2016 (2): Lidé, příroda a památky

Orientace v odlehlých místech Kambodže není úplně jednoduchá. Když už existuje nějaká cedule, označující obec nebo směr, je psaná khmerským písmem (latinku najdete jen ve větších městech). S angličtinou taky moc nepočítejte. Krom toho, že se tu setkáte s asijskou angličtinou, tak vesničané jsou na tom s angličtinou stejně jako vesničané u nás v horní dolní. Ale nebojte, domluvíte se, neboť obyvatelé jsou velmi vstřícní a chtějí pomoci. Mějte však raději u sebe papír a tužku a malujte si.

Startovním bodem našeho putování na Mt. Oral je hlavní město Phnom Penh. Doporučuji zvolit společnost Capitol Bus, neboť je to jeden z nejlevnějších dopravců. Ať už se rozhodnete pro jakéhokoli dopravce, pozor na přeprodejce, který si k ceně jízdenky připočte vždy velmi slušnou maržičku a vaše jízdenka může stát i trojnásobek (jediným plátcem tohoto businessu jsou turisté, místní vědí jak jízdenku koupit za cenu obvyklou).

Odtud se vydáváme po dálnici č. 4 směr Sihaunokville do Kampong Speu (cca 45 km od hlavního města). U dopravce jsme si bohužel museli zakoupit plnou jízdenku až do cílového místa (do Sihaunokville za 12 USD/ osobu), neboť se jednalo o dálkový spoj. Prodejkyně lístků na autobusovém nádraží osobně informovala řidiče, že budeme vystupovat dřív. My se v tom pro jistotu s řidičem utvrdili a při výstupu v Kampong Speu nám řidič ochotně dával radu, jak pokračovat dál. Máme přejít silnici a vydat se pár metrů po směru jízdy k tržnici. Tam stojí už několik dodávek sloužící jako místní taxi.

Narážíme však na nesrovnalost v terminologii názvu hory, a tak se nemůžeme domluvit na odvozu. Lidé se nám snaží něco sdělit, my jim však nerozumíme. Místo toho máme pocit, že jsme uprostřed lovu na turisty s nejasným místem vyložení. Znovu přejdeme silnici a trochu popojdeme, abychom si urovnali myšlenky a další strategii.

Dodávky přijíždí a odjíždí a my se znovu zkoušíme ptát na Phnom Aural a vesnici Spean Dach, kde by, dle informací z průvodce Lonely Planet, měl být další přestupní bod směrem k hoře. Až se někdo chytil a ukazuje nám, že máme nastoupit. Domlouváme cenu (5 USD/ osoba). Nebojte se smlouvat, počítejte však s tím, že cesta dál od města je horší a horší a cena za projetý úsek bude stát víc a víc.

Cesta dodávkou byla nekonečná (cca 3 hodiny). Řidič jede cik cak, někde někoho vysadí, někde něco naloží. Nedivte se, když s vámi budou ve stejném prostoru převážet třeba kanystry s benzínem, jen si při nástupu do dodávky zvolte místečko u okýnka, které můžete otevřít. Doba jízdy, potažmo trasa, se odvíjí na tom, jak má řidič nasmlouvané cestující a převoz materiálu. Nás vysazuje jako poslední u kruhového objezdu neznámo kde. Ptáme se dál na cestu, jednou řidič vozidla ukazuje doprava, po druhé doleva.

Na pomoc přichází pár místních lidí. Přes jazykovou bariéru teprve ti pochopí, kam míříme a přivolávají nám řidiče zpátky. Popojíždí s námi asi kilometr a pak pobízí k výstupu a předává nás dalším lidem. Tady však nikdo nemluví anglicky, tak vytahujeme papír a kreslíme. Až zde u stánku s jídlem, kde nás mile přivítá stařenka a podává nám židličky, se dovídáme, že horu nazývají Mt. Oral a nikoliv Phnom Aural.

Jeden muž jde pro kamaráda, který má elementární znalost angličtiny. Mezitím si kreslíme a zjišťujeme další postup putování. Musíme se dostat ke guidovi, který žije v džungli v horské vesničce Sra Ken a s ním se teprve vydáme na trek. Člověk s lámavou angličtinou se nám snaží vysvětlit, že pojedeme motorkou a chce po nás 60 USD za cestu tam a zpět. Snažíme se smlouvat. Nikdo nás tam však nechce vzít a trvají si na ceně.

Než se dostaví muž, který nás tam odveze, tak využijeme možnost koupit si jídlo u stařenky a pochutnáváme si na delikátních rýžových nudlích s nějakou květinou. Zanedlouho na skútr skládáme naše velké batohy a snažíme se tři lidi usadit na jedno sedadlo. Cesta je náročná, jedeme něco přes hodinu a terén je velmi krkolomný. Není se čemu divit, že nás tam nikdo nechtěl odvézt. Tohle zvládnou jen velmi zkušení jezdci.

Míjíme několik vesnic, několikrát brodíme potok, přejíždíme na úzkém prknu podhorskou říčku, až zatáčíme ve vesnici Sra Ken k někomu do dvora. Pod přístřeškem si hrají dvě děvčátka a kolem nich oddychují štěňata a slepice. Je teplo a zem je víc než vyprahlá. Pro dnešek jsme v cíli, dál budeme postupovat s guidem. Řidič chce zaplatit za obě cesty. Moc se nám to nelíbí, ale uklidňuje nás, že až se vrátíme z treku, guide mu zavolá a on pro nás přijede. Když chceme po něm telefonní číslo, tvrdí nám, že ho guide má. Byla to chyba. Guide číslo neměl a ani údajně nevěděl, o koho se jedná.

Jsme znaveni cestou i teplem a usínáme pod přístřeškem. Probouzí nás pištění děti, které si hrají opodál. Přichází guide, podává ruku a představuje se jako Chim. Je to sympaťák a mluví anglicky. Hned nás ubytovává ve svém velmi skromném domku, kde je jen manželská postel s moskytiérou. Rodina bude spát venku pod přístřeškem společně se zvířaty. Domlouváme detaily. Tvrdí, že výstup bude trvat den, nahoře přespíme a druhý den sestoupíme. Za jeden den si účtuje 40 USD!

Moc tomu nevěříme, že by cesta trvala tak dlouho, snažíme se smlouvat s cenou, ale nakonec přistupujeme na podmínky. Za snídani požaduje 5 USD a za ostatní další jídlo celkem 10 USD. Od domu však musíme ještě přejet traktorem a za zpáteční cestu si účtuje 35 USD. Večer trávíme procházkou vesnicí a nákupem vody na cestu. Děti i dospělí na nás koukají jako na marťany a já bych dala cokoli jim teď vidět do hlavy. Západ slunce v džungli je nádherný, avšak s ubývajícím slunečním svitem postupně klesá teplota a mě překvapuje, jak je v noci zima.

Ráno v 5 hodin vstáváme a přebalujeme baťoh. Nepotřebné věci necháme v domě. Na snídani nám paní domácí udělala výborný steak s rýží a přesně v 6 hodin (dle domluvy) je přistaven traktor u domu. Chim se ženou pokládá slámu a plachtu na valník a přivazuje konopnou šnůru, za kterou se budeme, jak nám názorně ukazují, během jízdy držet. Cestou přibíráme mladého muže, synovce guida. Traktůrek má tři rychlosti a zvládne neuvěřitelný terén. Sypká zemina, řeka i rozrytá půda od těžby dřeva mu nedělá problém. Jízda však není zrovna dvakrát pohodlná, mám obitý zadek a kostrč, propleskaný obličej od větví a trávy a několikrát jsem měla co dělat, abych z valníku nespadla.

Zasněně koukáme po kopečkách, které olizují první paprsky slunce, a poměřujeme vrcholy, abychom našli náš cíl. Chim se střídá v řízení s mladíkem a popichuje nás, zda také nechceme řídit. V tomto terénu nemožné pro nezkušence jako my! Po 1,5 hod. zastavujeme a děláme společnou fotku. Konečně se dovtipujeme pravý důvod, proč do výpravy přichází další člen. Na vrchol nás totiž povede synovec Chima a sám Chim se pro nás vrátí, až budeme dole. Nechápeme, jak to zjistí, neb naše mobily ukazují, že jsou mimo signál. Ale nevadí, jsme tu přeci za turistikou a na nějakém kroku nám nesejde a případně do vesnice dojdeme po svých.

Je třičtvrtě na osm ráno, vykračujeme a v hlavě se nám rojí tolik otázek. Odpovědi však na ně nedostaneme. Mladý guide neumí anglicky. Jako rozcvičkou začínáme přebroděním řeky. I v dlouhém rukávu mi je docela chladno, a tak se těším, až přijde kopec a konečně se zahřeji. Místo toho asi po 10 minutách křižujeme další řeku.

Guida pomalu ztrácíme z dohledu. Loudá se. Buď nemůže, nebo schválně natahuje čas. Zhruba po hodině stoupání přicházíme ke stříšce, kde guide dělá přestávku a podává nám jídlo. Jsme ještě plní od snídaně, ale i přesto přijímáme svačinu ve formě suché rýže s masem. Za stříškou pod svahem teče potok, kde si guide nabral vodu.

Následuje hodně prudký kopec. Jeden z nejprudších, co jsem kdy šla. Zprvu se chytám, čeho můžu - trávy, větví, lián. Od jistého místa jsou liány spleteny s bambusovými tyčemi a záměrně uloženy podél cesty a v nejprudší pasáži je natažena šňůra. U horního kotvení šňůry se doporučuji otočit. Je to bohužel jediné, za to velmi úchvatné místo, ze kterého šlo vidět do dálky na protilehlé zelené kopce.

Chvíli jsme se kochali božskou přírodou a vydýchávali strmák, když v tom jsme v dálce spatřili dva ptáky s obrovským rozpětím křídel a robustním zobákem. Okamžik k nezaplacení. Dále se kopec narovnává a stoupání střídá traverz. Les až na pár míst není zrovna moc šťavnatý, šlapeme převážně po hlíně, občas po suché trávě nebo suchých listech, občas zakopnu o nějaký šlahoun či kámen. Zeleň je možno najít převážně jen vysoko v korunách stromů.

Vinoucí se cestička nás směřuje dopředu. Když se ztratí nebo se roztrojí, čekáme, až nás dojde náš vůdce a navede správným směrem. Kolem 10:20 přicházíme k dřevěné chýši stojící na kůlech. Je to dobré zázemí na přespání, poblíž je zdroj vody a uvnitř je pytel s rýží. Mladík se chystá, že si zase uděláme svačinu, my však chceme jít dál. Posuňky se ptáme, jak daleko to je ještě na vrchol. Prý ještě 5 hodin. Nesmysl! Buď jsme se nepochopili, nebo nemá odhad. Máme za to, že 2/3 cesty nahoru jsou za námi.

Nakonec stejně pauzujeme, neboť si mladík potřebuje nabrat další vodu. A že mu to trvalo! Dále to vede, jak na horské dráze, chvíli stoupáme, chvíli klesáme. Zhruba ve 13 hodin odhrnuji rákosí a vidím vytoužený vrchol. Na travnatém kopci se nachází betonový plácek a na něm stojí zády k sobě dvě modlitebny. Na jedné straně jsou uloženy sošky Buddhy a druhá strana patří bělovousému kmetovi snad Konfuciovi. Pod pláckem je kámen označující vrchol, je psaný dokonce i latinkou.

Nadšení z výstupu záhy střídá zklamání. Přes vysoké stromy není vůbec nic vidět. Soustřeďuji se na fotodokumentaci a prozkoumávání přilehlých tří dřevěných chatek. Po zaslouženém hodinovém oddechu, kdy jsme si pochutnali na další suché rýži s masem, převlékli se do suchého a teplejšího oblečení, se vydáváme dolů. V sandálech to pěkně klouže, a tak se není čemu divit, že v určitých pasážích si guide nosí svoje žabky v ruce a jde raději bos.

Poprvé záměrně zpomaluje a nechává mě jít před sebou ujišťujíc se po každém mém pádu, že jsem v pořádku. Ve 2/3 cesty dolů vytahuje mobil a volá Chimovi. Ví přesně, kde je signál operátora. Společně domlouváme příjezd traktoru na nástupní plochu. Okolo 17 hod přicházíme na smluvené místo odjezdu. Je teplo, jsme zpocení, a protože tu traktor ještě není, napadne nás se vykoupat v řece. Překvapuje mě teplota vody. Je osvěžující! Žádná ledovka, čistá horská voda a jako třešnička, když vylezete z vody, bez utírání jste po chvíli suší.

Se zapadajícím sluncem jsme uháněli zpět do vesnice. Rudé zbarvení oblohy dokreslovalo pohádkovou ideu džungle. Poslední teplé paprsky se dotýkaly naší pokožky a my se v myšlenkách loučili s naší horou Phnom Aural alias Mt. Oral. A přece se to dá celé zvládnout za jeden den! Za soumraku dorážíme ke kritickému místu, kde jsme ráno byli svědky zapadnutí jiného traktoru do bahna v řece. Nyní i nám se toto místo nedaří projet a v jednu chvíli traktor mizí pod hladinou vody a vyčnívají pouze dlouhé rukojetě. Pomyslela jsem si, že jsme dojeli. Avšak traktor zaškytal a začal chrlit vodu z motoru přes rouru ven. Seskočili jsme z valníku a po x-tém pokusu traktor boj s vodou a terénem vyhrál a přejel na druhou stranu.

Do vesnice jsme dorazili za tmy. Na večeři jsme si objednali trs banánů. Byly kratší, než jsme na ně v Evropě zvyklí, míň sladší za to, více lahodnější. Následovalo vyúčtování. Chim chtěl nepochopitelně peníze za dva dny průvodcování. Argument, že jsme vrchol zdolali za jeden den a ne za dva, jak neústupně tvrdil, jsme museli několikrát zopakovat, než jsme prosadili svou.

Pak přišla další nečekaná lekce života. Řidič skútru pro nás nepřijede, neboť Chim údajně neví, kdo to byl a už vůbec na něj nemá telefonní číslo. Domlouváme tedy, že nás odveze Chim za 20 USD. Je nám nabídnuto, zda se nechceme umýt. Mám sice nohy trochu od bahna od vytahování uvízlého traktoru, ale více mě zajímá, jak tady domorodci provádějí očistu. Holčička mě vede k velké nádobě, odklopuje víko a podává malou misku. Pobízí mě, abych si stoupla na dřevěný stupínek. Sundávám sandály a pomocí misky oplachuji svoje nožky. Celá rodina mě za svitu žárovky pozoruje zpod přístřešku, který se stal jejich dočasným nočním útočištěm. Bylo by to asi velice zajímavé, kdybych se chtěla umýt celá! Dokonáno. Zavírám poklop a tu mi to stejné děvčátko podává růžový ručník s pár přichycenými suchými stébly trávy. Rodina se nám pokusila dopřát ten největší luxus, co mohla.

Po utření s poděkováním vracím ručník a s přání dobré noci se loučíme. V chaloupce, sedíc na holé podlaze, rekapitulujeme naše dnešní zážitky a plánujeme další putování. Je chladno, chci si navléct ponožky, když moji pozornost upoutá černý flíček na kotníku. Klíště! Nakonec bylo na mých nohách a bříšku nalezeno 24 lehce přisátých klíšťat a u partnera šest na nohách. Kde jsme k nim přišli, nevíme. Avšak po koupeli v řece a následné důkladné prohlídce na tělech nebyly. Poučena z předchozí chladné noci se soukám oblečená v kalhotech a mikině do své termovložky od spacáku. Ráno jsem stejně ale zkřehlá.

Po snídáme rýži s masem, rozloučíme se a v 7 ráno se skládáme všichni tři na jednu motorku. Chim je lepší jezdec. Cesta dolů s ním nebyla zas až tak divoká, ale adrenalin to určitě znovu byl. Po hodině jízdy slézáme z motorky u onoho stánku s jídlem, kde jsme si nedávno pochutnávali na rýžových nudlích. Vidíme známou tvář stařenky, všichni se zdravíme úsměvem a letmou poklonou. Posledních pár vět s Chimem a potřesávání rukou na rozloučenou. Jsme jen o pár km pod džunglí, ale rozdíl v životní úrovni je na první pohled zřejmý.

A co teď? Předevčírem tu projížděla jedna dodávka za druhou a dnes nic. Chvíli se rozhlížíme a vydáváme se k jediné zaparkované dodávce zeptat se, zda nás neodvezou do hlavního města nebo za západ k mořským plážím. Nerozumí nám, navíc očividně tam mají práci. Nevadí, jistě něco pojede. Párkrát zkusíme stopovat, až se podaří a staví nám veselý mladík. Slyší na Phnom Penh a hned nám otevírá dveře a usazuje nás dozadu do dodávky.

Posádka uvnitř je různorodá, jedna dobře situovaná dáma, dva chlapíci, řidič a jeden zvědavý teenager, který od nás neumí odlepit oči a snaží se o konverzaci. Bereme to jinou cestou, než jsme přijeli a zhruba za dvě hodinky přijíždíme do hlavního města po dálnici z Battambangu. Po chvíli dodávka zajíždí na kraj silnice a teenager nás vybízí, ať vystoupíme.

Náš řidič mává na jinou dodávku, chvíli něco domlouvá a pak nám pomáhá vylézt z auta. Z lámavé angličtiny jsme pochopili, že jede dál jiným směrem a tento odchycený řidič nás odveze do centra. Za tuto cestu opět platíme 5 USD/osoba a za přestup do centra novému řidiči platíme 2 USD za oba. Aniž bychom se s novým řidičem jakkoli bavili (zde nebyla ani lámavá angličtina), kde potřebujeme vysadit, odváží nás k tržnici, která je v blízkém kontaktu s naší známou autobusovou zastávkou Capitol Bus. Jsme v cíli a přitom zase na začátku jiného dobrodružství.

Shrnutí

Cesta: Phnom Penh (bus směr Sihaunokville, cena cca 12 USD/osoba) - Kampong Speu (dodávka, cena cca 5 USD /osoba) - Spean Dach (motorka, cena 30 USD/3 osoby na jedné moto) - Sra Ken (motorka, cena 20USD/ 3 osoby na jedné moto) - Spean Dach (dodávka, cena 5 USD/osoba) - Phnom Penh okraj města (dodávka, cena 1 USD/osoba) - centrum Phnom Penh.

Spaní: u guida Chima v domě popř. na zahradě, během výstupu jsou dvě místa (dřevěné chýše) na přespání.

Jídlo a pití: tekutiny lze koupit po cestě i ve vesnici v džungli, popř. dva zdroje tekoucí vody během výstupu na horu, jídlo zajistil guide, dá se koupit ve vesnici.

Co sebou: určitě mikinu, dlouhý rukáv a kalhoty (na vrcholu je chladno a v noci je pořádná kosa i v domě), něco čím se v noci přikryjete (mě bylo v termovložce do spacáku chladno), papír a tužku, něco proti klíšťatům, obuv (dá se to projít celé v sandálech, větší komfort nejen při sestupu však budete mít v teniskách).

Nutnost guida: cesta není samozřejmě značená, vede tam lehce vyšlapaná cestička, ale různě se větví. Pokud nechcete bloudit po horách tři dny a šlápnout na minu, tak vřele doporučuji. Bude se vám pokoušet namluvit, že cesta potrvá dva dny. Nebojte se určovat tempo, jdou vyloženě na pohodu.

Doba trvání: počítejte, že v jeden den nepřijedete a nevylezete horu… krom toho, že budete nahánět guida od jeho živoření a lidi, kteří vás odvezou do vesnice, tak cesta do a z džunglí vesnice po tmě by byla sebevražda. Nám to zabralo dva dny a třetí den jsme dopoledne byli opět v hlavním městě.

Výdaje: buďte opatrní na platbu předem, rozumně smlouvejte, mimo cestovného (cca 50 USD/osoba) a pití (zanedbatelná položka) zaplatíte ještě za zpáteční cestu traktorem 35 USD a za služby guida 40 USD/den, jídlo dle domluvy cca 15 USD.

Užitečné kontakty

Objednání dopravy Spean Dach - Sra Ken a zpět a služby guida. Guide Chim: + 855 0975033399, odkazujte se na Martinu a Petra z Evropy (bude si nás pamatovat).

Doprava Spean Dach - Phnom Penh, dopravce s minivanem jezdí trasu každý den, nástup možno objednat předem: + 855 0974694949 (nebo +855 0969694949).