Borneo, Kelabitská vysočina turisticky - s těžkým batohem v odlehlých horách

Hory na ostrově Borneo, Kelabitská vysočina

Když se řekne trek nebo trekování, většině z nás se vybaví úmorná, ale krásná dřina s těžkým batohem v odlehlých horách, někdy i dosti vysokých. S tím jsou spojeny samozřejmě nekonečné výhledy na okolní štíty, doliny, ledovce. Asi málokterému Evropanovi se vloudí na mysl trekování v lese, těžko prostupném, hustém, nekonečném lese plném suchozemských pijavic s výhledem maximálně k prvnímu většímu stromu. V lese, kde si můžete být jisti, že jestli nezmoknete odpoledne, zmoknete večer. V lese, kde sice žije a roste nepřeberné množství exotických zvířat a rostlin, ale vidět nějaké je téměř nemožné, protože většina je ukryta vysoko v korunách nebo v zemi. A přitom pokud se ocitnete v tropech jihovýchodní Asie, najdete sousloví "jungle trekking" v každém turistickém průvodci a každém katalogu pořádné cestovní kanceláře.

Je to naše třetí cesta na Borneo - třetí největší ostrov světa, který je (nebo správněji byl) symbolem divoké, člověkem nepoznamenané přírody. Doposud jsme se ale pohybovali pouze v nížinách. I ty jsou krásné a s jejich návštěvou nelze otálet - najít tam kus zachovalého lesa už dá docela práci, za pár let to může být úkol zcela nemožný. Tentokrát jsme se ale vydali do hor, konkrétně do Kelabitské vysočiny na severní, malajské části ostrova.

Čtěte také: Mount Kinabalu, hora v sevření masožravek

Celá Malajsie bohužel v posledních letech "proslula" nekontrolovanou těžbou dřeva, výsadbou plantáží olejné palmy a jiným pokrokem, ale hory všude na světě zůstávají přece jen trošku pozadu za svými níže položenými sousedy, takže si děláme naděje, že tady uvidíme to, co už u nás spatřit nelze - opravdu nedotčenou přírodu.

Jsou i jiné horské oblasti v tropech, ještě méně dotčené. Například hned kousek na východ a na jih od naší současné destinace, za hranicí s Indonésií, začíná ohromné (třebaže rychle se zmenšující) území, kde stále vládne příroda - žádné dřevařské cesty, mnohdy ani vesnice, ani lovecké chodníčky, natož civilizace. Pouze les, les, les.

S tím ovšem souvisí určité potíže pro běžného cestovatele - v indonéské části Bornea je už dobré vládnout alespoň základy indonéštiny, je nezbytné se obrnit trpělivostí a mít i dostatek času (i peněz). Tady v Malajsii všechno funguje tak trochu více samozřejmě a anglicky se obstojně domluvíte i v nejzapadlejší vesnici. Prostě na turisty jsou tu zvyklí, přestože davy cizinců, které jsme trochu očekávali, tady nepotkáte.

Dostat se do Kelabitské vysočiny je pro každého správného trekaře trochu úmorné, neboť z Evropy se na bornejské pobřeží (nejčastěji do Miri) nedostanete rychleji než za nějakých 26 hodin a pak ještě musíte vyčkat na další, 50minutový let do hlavního města oblasti, Baria, popř. jiných center (např. Ba'kelalan), který je provozován výhradně dopoledne, zato každý den. V Bariu samotném je pak možné se ubytovat v některém z četných home-stay a procházet se po okolních rýžových polích, nebo si popojít do okolních vesnic. Dnes už asi do všech vede silnice, takže využití auta je taky možné.

Náš první cíl je vesnice Pa'Lungan, vzdálená asi 4 hodiny chůze z letiště. Je to asi 12 km, z toho velká část se jde po betonové či šotolinové silnici, která byla vybagrovaná místo původního pěšího chodníku. Využíváme proto nabídky jednoho napůl zdomácnělého Němce a za těžko uvěřitelných 150 ringitů (900 Kč, je to tady normální cena) se necháváme ten kousek svézt autem. Ještě před rokem bychom museli pěšky.

Cesta je fungl nová, proto její okolí vypadá dosti neutěšeně - je to prostě les prohrnutý buldozerem. Když se totiž staví cesta, neprobíhá těžba dřeva a to se povětšinou odhrne na stranu a nechá shnít. Přesto se cesta pěšky taky vyplatí (jak jsme se přesvědčili po zpáteční cestě).

První část (asi hodina) do vesnice Pa'Ukat je po betonu, pak se ale jde po starém chodníku kolem rýžových nebo ananasových polí, často už zarostlých, sekundárními lesy, tu a tam i docela zachovalými kerangami. Kerangy jsou zvláštní typ lesa, který se vytváří na extrémně propustných a na živiny chudých písčitých substrátech, takže občas může mít až téměř křovitý charakter. Pak v nich můžete vidět i různé druhy masožravých láčkovek nebo rozkvetlé rododendrony.

Jinde po cestě pak nelze přehlédnout třeba ságové palmy s nápadným plodenstvím vysoko nad listovou růžicí, tu a tam se dá vidět nebo zaslechnout zoborožec nebo různé druhy opic. Poslední asi třetina cesty do Pa'Lunganu už vede víceméně po nové silnici nebo těšně podél ní a je tedy poněkud nezábavná - ovšem záleží na úhlu pohledu.

Pa'Lungan volíme jako naši první základnu pro naše botanicko-mykologické výlety do lesa a ubytováváme se v jednom z home-stay u Davida a Jenny. Sice to není úplně náš nejoblíbenější způsob poznávaní cizích krajin, ale tady v tropech to moc jinak nejde. Lesy jsou extrémně nepřehledné a neexistují žádné mapy.

GPSka se sice dá použít pro bezpečný návrat do výchozího bodu, ale bez zkušeného průvodce se daleko nedostanete. A dostanete-li, můžete mít velké potíže najít cestu ven. I na přehledném jednom hektaru primárního lesa se průměrný Evropan dokáže během minuty zamotat tak, že neví, kde je vepředu a kde vzadu (vlastní zkušenosti). V řadě případů zabloudíte i s průvodcem, pokud seženete jen nějakého méně zkušeného vesničana (vlastní zkušenost).

Stezky sice vedou i poměrně daleko od vesnic a jsou i dobře prostupné (většinou se jedná o stezky lovců, dopravní stezky mezi vesnicemi nebo chodníky k poraženým stromům na výrobu desek - ty se řežou přímo na místě a z lesa se vynesou hotové), nezřídka se však chodníky ztrácí v potocích či světlinách, a není tedy snadné se jich držet.

Potíže s nalezením vhodného zdroje vody nebo bezpečného tábořiště (riziko padajících stromů je značné) v některých oblastech také nemusejí být zanedbatelné. Nápad vyrazit na vícedenní trek tropickým deštným lesem sám, jen s batohem, tedy může mít buď jen člověk značně naivní, nebo naopak zkušený drsňák.

My si najímáme průvodce. V Pa'Lunganu je nejlepší volbou právě David, který lesy v širokém okolí vesnice zná jako své boty díky své lovecké vášni, umí anglicky a dokáže člověku i leccos ukázat a vysvětlit. První den si jen necháváme ukázat cestu do nejbližšího primárního lesa, který prozkoumáváme sami, druhý den už i s Davidem vyrážíme na dvoudenní jungle trekking. Nejdříve k potoku Arur Belubentung, podél něhož vede stezka do několik dnů vzdáleného Ba'kelalanu (také poměrně oblíbený trek).

Zprvu procházíme ještě sekundární lesy, ale jakmile zmizí husté porosty zázvorů, banánovníky a obří bambusy, které lidský dopad na biotop často prozrazují, dá se vidět i extrémně vzácná raflézie - největší květ na světě. Musíte mít ovšem velké štěstí, protože poupě se vyvíjí zhruba 9 měsíců a samotné kvetení trvá jen několik dnů. My máme jen malé štěstí - květ je otevřený, ale už zčernalý.

Noc přečkáváme už v přilehlém národním parku Pulong Tau u řeky Pa'Lungan v jednoduchém přístřešku z vlnitého plechu. Druhý den sledujeme nedaleký potok Arur Bedalawid s kaskádou vodopádů a hlavně řadou rostlin a hub, které nás nejvíce zajímají. Najít tady nový druh pro vědu nedá moc velkou práci, stejně jako jinde v primárních tropických lesích.

Z Pa'Lunganu se dají podnikat úžasné výlety třeba na Gunung Murud (2 423 m n. m.), nejvyšší kopec Sarawaku (tato malajská provincie Bornea), který trvá zhruba 5 dnů, nebo na vápencovou dominantu Batu Lawi (2 046 m n. m.; 3-4 dny tam i zpět), kde je ale většina okolní krajiny již vytěžená a chodí se po těžařských cestách. Stejně tak se dá jít přes Indonésii do zmíněného Ba'kelalanu.

Dříve prý existoval velmi populární okružní trek mezi různými vesnicemi Kelabitské vysočiny. Dnes už jej ale nikdo nechodí, protože původní chodníky byly nahrazeny těžařskými cestami a řada vesnic navíc zanikla. Holt i hory Bornea se v posledních letech rychle mění.

Nám už se ale čas krátí a potřebujeme prozkoumat ještě jednu lokalitu nedaleko vesnice Pa'Umor, asi hodinu a půl od Baria. Plán ubytovat se ve vesnici Pa'Ukat, která leží na starém chodníku, nevychází (dá se tam ubytovat jen v tradičním komunitním obydlí zvaném longhouse, ale rodina, která ubytování nabízí, je zrovna pryč, stejně jako řada dalších místních obyvatel během Čínského Nového roku).

Dáváme se tedy zkratkou přes sekundární kerangy přímo do vesnice Pa'Umor, kde je v provozu hotýlek Gem's Lodge. Paní domácí vládne pouze kelabitštinou a malajštinou, ale s jejími syny (pokud se výjimečně objeví) se dá domluvit i anglicky. Jeden z nich je dokonce lovec a dobrý průvodce, bohužel se nevrací z lesa. Ani večer, kdy byl očekáván, ani ráno, ani dopoledne. Sháníme tak narychlo jiného průvodce. Je to sotva dvacetiletý kluk, který se v okolí své vesnice očividně valně nevyzná, ale nikdo jiný k dispozici není. Na pomoc si bere ještě dalšího ze synů paní domácí (musíme zaplatit oba, tedy výlet za 400 ringitů).

Procházíme okolo solných pramenů, jedné z turistických atrakcí Kelabiské vysočiny. Jedná se o studnu s kalnou slanou vodou, která se v kádích vyvařuje nad ohněm a získává se tak sůl - drahocenná surovina, která zajistila soběstačnost celé oblasti od nejstarší historie dodnes.

Studna i kádě jsou umístěny v dřevěné boudě obývané pracovníky "fabriky". Těžko uvěřit, že tady produkovaná sůl je i dnes stále používaná nejen místními lidmi, ale exportuje se i za hranice barijské plošiny - vozí se například na buvolech do Ba'kelalanu a samozřejmě ji lze koupit i na letištích, stejně jako místní rýži.

Náš cíl je ale jiný, snažíme se najít jednu konkrétní rostlinu na jednom konkrétním místě pár hodin od vesnice. Bohužel popis lokality je mizerný, takže ji úplně míjíme, nicméně dostáváme se do jiných krásných lesů kolem potoka Pidap/Pidas, kde vytouženou rostlinu nakonec také nacházíme. Tam přespáváme ve stanech a druhý den se po pár hodinách bloudění po hřebenech opět podél stejného potoka dostáváme zdárně i se svými průvodci zpátky do vesnice.

A tím náš výlet do Kelabitské vysočiny skončil. Bylo to přesně sedm dní - ve vesnicích a sekundárních lesích suchých a horkých, v primárních lesích naopak deštivých a zabahněných. Pro běžného turistu by to byl týden nudy v lese a v rýžových polích. Žádné monstrózní výhledy, žádné kýčovité alpínské louky a zasněžené ledovce. Pro nás biology to ale byl úžasný výlet plný zajímavých nálezů a relaxace v celosvětově unikátních ekosystémech.

Pokud toužíte poznat, jak vypadá takový primární tropický deštný les, je severní Borneo snadno dostupnou a k tomuto účelu vhodnou destinací. Pokud už máte tuto zkušenost za sebou a byla pozitivní, budiž Vám tento článek inspirací. A pokud ani jedno, vůbec do tropů nejezděte, jsou totiž návykové. Silně!

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.