Súdán a občanská válka, konflikt v černé Africe aneb občanská válka na východě Afriky

Smích a slzy černého Súdánu

Mladý černoch vylézá po žebříku na střechu a s námahou usadí křivý akátový trám na správné místo. Jeho kolega, taktéž z kmene Bari, hází nahoru další otep slámy, zdejšího střešního materiálu. Honza ji rozprostře po začouzených latích a dál koordinuje práci dvou súdánských pomocníků. Ostatní polonazí černoši v zaprášených plátěných kalhotách postávají v prachu a čekají na povely stavebního inženýra. Do jihosúdánské Mongally přijel loďkou po Bílém Nilu. Sotva prošel kolem prvních domů z rákosu a slámy, začaly se na něj sypat žádosti o výpomoc.

Aktuálně je třeba opravit střešní konstrukci školy a motor robustní toyoty ze šedesátých let. Honza Tilinger si v Mongalle nestačil ani odpočinout. Ačkoli přijel do Súdánu především fotografovat, rád se střechou pomůže. Po chvíli už šéfuje partě místních mužů a plně se věnuje stavařině.

Lidé z jihu největší africké země byli vždy zemědělci a pastýři. Pokrývačů a opravářů nikdy nebylo nazbyt. Pomocná ruka je vítaná už jen proto, že statisíce mužů padly v některé z občanských válek sužujících region v druhé polovině dvacátého století. Od vyhlášení nezávislosti Súdánu na Britech v roce 1956 uplynulo jen málo let, v nichž si hnědočervená půda odpočinula od vojenských bagančat procházejících jednotek. Nemuslimští jižní Súdánci jsou černí Afričané. Je jich třetina z celkového počtu čtyřiceti miliónů obyvatel země.

Dinkové, Nuerové a Šilúkové jsou jména nejpočetnějších kmenů. Tito lidé z etnické skupiny Nilotů obývají pastviny střední části Jihu. Uctívají svá původní přírodní božstva. Jejich sousedé až na samém jihu u Ugandy, lesní kmeny Azandů a taktéž nilotských Bariů popřávají více sluchu víře v Ježíše Krista importované v časech britského panství. Zatímco Azandové a Bariové jsou usedlí zemědělci žijící ze skromného pěstování sorga (čiroku) a prosa, Dinkové, Nuerové a Šilúkové jsou kočovní pastevci krav.

Kráva je nejdůležitějším ekonomickým ukazatelem súdánského Jihu. Velikost stáda určuje bohatství a společenskou prestiž majitele. V Súdánu je kvůli tomu dnes dokonce více krav, než je optimální počet. Agronomové zavedli zvláštní ‚kraví' jednotku. Je to takzvaná Zvířecí jednotka (Animal Unit, AU). 1 AU = 1 kráva + 1 tele nebo jejich ekvivalent. Více než dvacet sedm milionů AU dnes spásá súdánskou trávu. Vyčerpaná půda je však schopna nakrmit pouze dvacet dva milionů AU. Ale každý chce mít co nejvíce krav a stáda často vyhublého dobytka s dlouhými rohy nezřídka představují záminku ke krveprolití.

"Hlavním problémem Jihu je kráva. Ukrást ji znamená přivodit pohromu nejen na sebe. Mladíci z poškozeného kmene kvůli ní klidně vypálí celou vesnici," vysvětluje lámanou angličtinou starý, asi šedesátiletý učitel z Mongally. Společně přitom popíjejí Honzovu odměnu: místní pivo vyráběné z prosa. Inženýr ho za pilnou práci obdržel celé čtyři hliněné džbány. Nová střecha školy jim přitom skýtá útočiště před palčivým žárem tropů. Škola súdánského jihu, to je budova o rozměrech pětkrát tři metry z nepálené hlíny, rákosu a slámy.

Děti zdejších kmenů se zde naučí číst a psát. Ale i tak dosahuje gramotnost v jižním Súdánu pouze deseti procent. Školství je zde dodnes ovlivněné kolonialismem. Britové oddělili černošský Jih od zbytku Súdánu neosídleným územím (takzvaný cordon sanitaire) a zachovali společnost soběstačných kmenů s jejich tradičními náčelníky. Vysílat mezi Afričany křesťanské misionáře a podporovat rozšíření angličtiny jako "lingua franca" byla politika kolonialistů. Misionářské školství povětšinou nepřesáhlo základní úroveň. Na středních školách se od nezávislosti vyučuje pouze arabsky. Arabština byla také jediným úředním jazykem, a proto ani Jižané s kvalitním anglickým vzděláním nemohli zastávat funkce ve státních úřadech.

Po dvou dnech věnovaných střešním trámům a motoru veterána vešel Honza Tilinger z Evropy do povědomí obyvatel Mongally. V představách domorodých kmenů splývá slovo běloch se slovem misionář. Občané městečka proto Evropanovi říkají "padre Honza". Delegace dospělých, doprovázená nezbednými rozesmátými černoušky se ho před odchodem snaží přesvědčit, aby zůstal. Fotograf se však musí vydat dál. Proto ještě hrnek prosného piva na rozloučenou a hurá na druhý břeh Bahr el-Jebelu. Sláva! Loďka ještě neodrazila. Krávy, kozy, pytle s prosem a dvacet pět černochů namačkaných v nepříliš stabilním člunu čeká jen na něj. Odvazují loďku od kůlu, zatímco Padre Honza doskakuje na palubu. Plavidlo se pod poslední zátěží téměř celé ponoří pod hladinu. Jen nenamočit foťák, prolétá Honzovi hlavou.

Rychle se stmívá. Muži na palubě prozpěvují jasné melodie kmene Bari. Přestože je únor, teplota na páté rovnoběžce ani v noci neklesne pod třicet stupňů. Hlučný motor pohání člun k západnímu břehu a dále na sever, do vsi Terkaka. Na písčitém břehu se tu a tam mihne hrbolaté tělo nilského krokodýla, potomka druhohorních ještěrů.

Voda Bahr el-Jebelu a všech ostatních řek jižního Súdánu napájí Bílý Nil. Většina z jeho zdrojnic pramení na území Súdánské republiky, ostatní přitékají z Ugandy a Etiopie. Teprve u hlavního města Chartúmu se Bílý Nil spojuje s Modrým v jedinou řeku. Kromě těchto řek přináší životadárnou vodu déšť. Roční úhrn srážek v Súdánu klesá z vydatných 1 200 milimetrů v jižních savanách prakticky k nule v severní Núbijské poušti. Ani bohaté srážky však nezajistí jižním rolníkům pravidelnou každoroční sklizeň. Srážkové úhrny jsou vysoce variabilní v závislosti na geografické poloze. Mění se také rok od roku. Suchá léta nejsou výjimkou. Ve zkratce - když na Jihu prší, tak prší hodně a když je sucho, je hodně zlé. Výnosy komerčních plodin bavlny, sezamu a burských oříšků, stejně jako sorga a prosa k obživě závisí čistě na nezlomné vůli tropické přírody.

Podlouhlý plechový člun najíždí do písečného břehu. Domorodci vykládají zboží a nabízejí Honzovi nocleh ve vsi. S povděkem přijímá; už odpoledne se necítil ve své kůži. A ráno se zlověstná skutečnost potvrzuje. Teploměr ukazuje devětatřicet stupňů. Malárie! Snad ji zažene Lariam. Není to nic příjemného: zvracení a zvýšení teploty na rovnou čtyřicítku. Celý den proleží v rákosové chýši v očekávání neodvratné smrti.

Nemá to bílý muž v jižním Súdánu lehké. Na tropické nemoci nemůže být organismus z domova zvyklý. Ohrožují nás tu na každém kroku. Vedle malárie zde řádí horečka dengue a trypanosomiasis, neboli spavá nemoc. Africká kletba AIDS postihla především vojáky bojující v občanské válce, obyčejné vesničany nikoliv. V celosúdánském průměru se virem HIV nakazila 2,3 % dospělé populace. Antimalarikum protentokrát zabralo. Horečka po dvou dnech klesla a zesláblý fotograf vychází z chatky. Ale kam se všichni poděli? Nikde ani nejmenší náznak života. Zamíří ke břehu, aby se pořádně umyl.

Není mu však přáno. Přívoz hlídají tři ozbrojenci, jejichž porůznu slátaná výstroj nevěstí nic dobrého. Ukazuje se, že má co do činění s vojáky vyšetřujícími vypálení sousední vesnice. Podezřelého cizince zbijí pažbou kalašnikova, naloží do jeepu a odvážejí k výslechu. Z vypálení vesnice jsou podezřelé nepravidelné ugandské jednotky potulující se v jihosúdánském pohraničí. Přesný název této "armády" je značně emotivní: anglicky zní Lord´s Resistance Army (LRA), v překladu z arabštiny pak Boží vojsko. Tito křesťanští fanatici stále unášejí malé chlapce - bez slitování bojují pouze dětští vojáci. LRA zase jednou obsadila kraj.

Město Clementa Waniho

"Súdánská republika je arabská země," slabikuje Honza oprýskaný propagandistický nápis v arabském písmu. Na zeď policejní stanice ho napsali už dávno, ještě před poslední vzpourou černých Súdánců proti jejich arabským utiskovatelům. Nedůvěřiví vojáci fotografa na stanici zavřeli a nyní čeká na velitele, aby rozhodl o Evropanově osudu. "Jak to, že u sebe nemáš peníze?" ptá se nevěřícně vysoký Dinka s rudýma očima a několika hvězdičkami na ramenou. "Cestuji bez peněz," odpovídá Honza s úlevou, že nenašli eura zašitá v opasku. Důstojník o něj naštěstí ztrácí zájem. Přesto se zatčení neobešlo bez několika ran a foťáku s filmy namočenými v blátě.

Dodnes není na Jihu příliš bezpečno. A to i přesto, že súdánská občanská válka skončila v lednu roku 2004. Po jednadvaceti letech! Nicméně tlupy ugandských ozbrojenců z LRA se v regionu stále pohybují. Bojují proti vládě v Kampale, možná za podpory Chartúmu. Při jejich nájezdech se rolníci a pastevci raději co nejrychleji stáhnou do Juby, hlavního města jihosúdánského vilájetu (administrativního celku) Bahr el-Jebel. Konflikty také snadno rozdmýchají tradiční mezikmenové rozepře a staré křivdy. Každý kmen se považuje za lepší než ostatní, každý se chce odlišit.

"Podívej na toho negra. Je úplně černej," ukazuje řidič s despektem na vesničana apaticky zírajícího na pasoucí se dobytek. "A ty nejsi černoch?" diví se Honza, protože mezi nimi nevidí rozdíl. "Ne. On je černej, ale já jsem syn Arabů." "A co bys řekl, že jsem já? Já jsem běloch a ty jsi černoch." "V tom se nevyznáš," zakončí rozhovor šofér a dál sleduje výmoly na rozbité silnici do Juby. Honza mlčky přemýšlí o zdejším silném rasismu kontrastujícím s evropskou tolerancí.

Deset kilometrů a je tu další vojenské ležení. Těžká technika sovětské provenience, bílé stany mužstva a třepotající se praporky v súdánských národních barvách: zelené, červené, bílé a černé. Evropan se opět stává středem pozornosti. Vojáčci se chovají o poznání slušněji: je to pravidelná armáda. Před necelými dvěma lety však mnozí z nich patřili k nesmiřitelným protivládním rebelům ze Súdánské lidově osvobozenecké armády. Hlídka zkontroluje, zda cizinec nemá zbraň a odvádí jej do tukulu - tradičního jihosúdánského obydlí. Zde sedí velitel, inteligentně vypadající ohvězdičkovaný muž. "Jsem guvernér tohoto vilájetu. Buď mým hostem," požádá Honzu. Chce se pozváním omluvit za to, že vojáci předtím cizince zbili. "Clement Wani Konga Gwollo," stojí na vizitce, kterou se guvernér fotografovi představuje. Bílým Land Roverem jej odváží do stotisícové Juby, jediného většího města jižního Súdánu. Ulice jsou stále přeplněné lidmi, kteří se jen pomalu vrací do svých vesnic.

Wani je padesátiletý muž s krátkými prošedivělými vlasy. Doma ze sebe shodí uniformu a v pruhovaném černostříbrném plášti usedne do pohovky. Sobě i hostovi nalije dvojitou whisky. V prostorném, evropsky zařízeném domě žije se svou početnou rodinou. Sám není schopen říct, kolik má dětí. Prý kolem čtyřiceti, chlubí se diskrétně Honzovi. Machiavelli, antičtí a čínští filosofové v arabských a anglických překladech zaplňují poličky jeho druhé chlouby, knihovny. "U nás je to takové divné. Když jsem byl mladší, chtěl jsem se upálit na protest jako Palach," odpovídá sečtělý Wani na otázku jak se dívá na situaci v jižním Súdánu. Dnes mu však činí více problémů děti. Nejmladší syn se chce stát vojákem. Proč? Bez váhání odpoví: "Chci zabíjet Dinky!"

Dcery je třeba co nejdříve provdat. Neboli je vyměnit za co nejvyšší počet krav. Nečeká tě příliš radostný život, pomyslí si Honza o Waniho sedmnáctileté dceři Christine, masírující fotografův unavený hřbet. Rovnoprávnost pohlaví na súdánský jih ještě nedorazila, a proto se bude Christine starat o dům svého manžela a rodit mu děti. Podle statistiků připadá v celosúdánském průměru na jednu ženu 4,85 narozeného dítěte. Ne každé se však narodí živé. Z tisíce novorozenců jich dvaašedesát při porodu zemře. Pohodový Wani se za svítání změní zpět v přísného velitele. Oblékne uniformu s řadami vyznamenání a přijímá hlášení od seřazených šarží. Motorizovaný oddíl se opět vydává zkontrolovat oblast.

Od té doby, co vyletěla první kulka...

"Mír nás znovu obdaří
až uslyšíme šťastné chichotání dětí
a okouzlující křik žen,
které jsou vzrušeny z toho či onoho důvodu."

Tato slova pronesl vůdce jižních rebelů John Garang při podpisu mírové smlouvy, která ukončila jednadvacetiletou občanskou válku mezi súdánským Severem a Jihem. V pořadí druhá občanská válka od vyhlášení nezávislosti vypukla kvůli nově objeveným strategickým zásobám ropy a dalších nerostů na Jihu. Aby k nim získal přístup, musel si tehdejší prezident Nimajrí zajistit podporu muslimských Arabů ze severního Súdánu. Přestože měl mimo jiné komunistickou minulost, bez skrupulí zavedl v zemi islámské právo Šaría. To vyprovokovalo občanskou válku, kterou muslimové ze Severu považovali za džihád.

Animističtí a křesťanští Afričané reagovali na vnucené islámské právo vzpourou. Jejich vůdcem se stal ministr pro záležitosti Jihu John Garang. Nimajrí jej vyslal do jižních vilájetů potlačit vojenskou vzpouru, leč jižan Garang se přidal k povstalcům. S Garangovým jménem se neodmyslitelně pojí Súdánská lidově osvobozenecká armáda (Sudan People´s Liberation Army, SPLA), kterou na Jihu v roce 1983 založil a za níž loni podepsal mír. Počet černých bojovníků SPLA se zvýšil z původních 500 v roce 1983 na 50 000 až 60 000 v roce 1991. Mnozí členové pokračovali ve svém civilním zaměstnání a pouze v případě povolání se vydali do boje. SPLA čítala nejméně čtyřicet praporů nesoucích jména jako Tygr, Krokodýl, Oheň, Nil, Kalašnikov, Včela, Orel a Hroch.

Nejen ropu chtěli prezidenti v Chartúmu Jihu sebrat. Měli zájem také o další, v Africe životně důležitou tekutinu, vodu. Nil je jediným zdrojem vody pro Egypt a súdánští muslimové toužili po kolonizaci a nové zemědělské půdě. Obě země se proto spojily za účelem stavby kanálu, jež měl odvodnit rozsáhlé jižní mokřiny, historicky zvané Sudd. Kanál měl přivést další vodu do Bílého Nilu. Na 450 000 Dinků, Šilúků a Nuerů by však přišlo o útočiště v létech sucha. O mokřiny plné ryb a vody pro dobytek. Odvodňovací zařízení se proto stalo dalším cílem bojovníků SPLA. Po sérii útoků na staveniště kanálu upustila vláda také od tohoto projektu.

Válka pokračuje se zvyšující se brutalitou proti lidem z Jihu po celá devadesátá léta. Teprve v roce 1997 začínají mírové rozhovory. Vláda souhlasí s vyhlášením referenda o sebeurčení Jihu. Boje však znovu propukají ještě po dalších osm let. Od té doby, co vyletěla první kulka, zemřely v jižním Súdánu dva miliony lidí. Konečnou bilanci občanské války doplňují čtyři miliony uprchlíků pouze v Súdánu. Mírovou dohodu obě strany podepisují až v lednu loňského roku. Zajišťuje Jihu šest let autonomie, po nichž proběhne referendum o nezávislosti.

Pomenší shrbený muž, občan městečka Terkuta, rozevírá před Honzou průkaz člena SPLA. Ohmatanou koženou legitimaci s vybledlou fotografií uchovává jako relikvii. "Když bude třeba, SPLM bude bojovat znovu," prohlašuje rozhodně. Po občanské válce vyměnili v názvu SPLA písmeno. Nově zavedené M znamená Movement, hnutí. Jelikož povstalečtí bojovníci byli v naprosté většině Dinkové, je třeba přetvořenou civilní politickou stranu otevřít také příslušníkům ostatních kmenů.

Válka a mír Johna Garanga

John Garang, Dinka narozený v křesťanské rodině vystudoval ve Spojených státech. Docílil doktorátu z ekonomie na Iowa State University a prošel armádním velitelským kursem ve Fort Benning v Georgii. Vojenskou zdatnost osvědčil v občanské válce, když dokázal vládním jednotkám vzdorovat po dvě desetiletí. Jeho odpor přinutil dlouholetého muslimského prezidenta země al-Bašíra uznat právo jižního Súdánu na sebeurčení. Garang jakožto oponent severní teokracie vždy bojoval za sekulární Súdán. Téměř každý polní velitel SPLA však střílel za úplnou nezávislost černého Jihu.

Po vyhlášení autonomie a nové súdánské ústavy se Garangovo jméno stává synonymem mírotvorce. Nejen pro černé Súdánce. Také v ostatních oblastech ohromné země spojují nového viceprezidenta s nadějí na mírové řešení konfliktů. Viceprezidentem se John Garang stává 9. července 2005. Po svém bývalém nepříteli al-Bašírovi je druhým nejmocnějším mužem v zemi. Naděje mnoha milionů Súdánců však znenadání ukončí pád helikoptéry na súdánsko-ugandském pomezí. Posledního července se viceprezident vrací z návštěvy sousední země. Domů se již nevrátí. Tělo šedesátiletého Johna Garanga je se čtrnácti dalšími nalezeno v troskách vrtulníku. Úřady obou zemí se domnívají, že to byla ruka ugandského rebela z LRA, která odpálila raketu na helikoptéru. Důkazy však chybí dodnes.

Jihosúdánská ropa láká Číňany

"Každý Súdánec nebude hned zítra řídit mercedes. Tady nelze mluvit o druhé Saúdské Arábii. Ale zásoby jsou natolik veliké, aby změnily Súdán navždy," říká kanadský geolog mapující zásoby černého zlata v Mugladu, roponosné pánvi zasahující do všech jihosúdánských vilájetů. George Athor Deng, bývalý polní velitel SPLA, však do budoucnosti hledí s tradiční nedůvěrou k muslimským Arabům, lovcům černých otroků. "Kdy se s námi sever o něco podělil?" ptá se trpce a ropnému ekonomickému boomu nevěří. Deng má své zkušenosti: za občanské války velel oddílu, který ničil ropná pole přinášející lidem pouze neštěstí. "Je to jednoduché. Vláda chtěla celý Jih vylidnit pro zahraniční ropné společnosti," pokračuje Deng. Dobře si vzpomíná na obávané murahhilíny, muslimské jezdce vyzbrojené súdánskou armádou. Na rychlých koních proráželi propustné frontové linie povstalců, rozsévali hrůzu a brali otroky.

Na samém počátku občanské války rebelové zničili perspektivní naftová pole Unity a Heglig. Překazili tím plány vládců země na vytěžení nerostného bohatství Jihu a stavbu ropovodu do přístavu Port Súdán na břehu Rudého moře. S počátkem mírových rozhovorů na konci devadesátých let se situace změnila. Vláda drží přístup k moři a SPLA většinu ropných polí. Mírová dohoda přichází jako na zavolanou. Ropa se nyní může vytěžit a potrubím odvést až k prázdným tankerům čekajícím v Port Súdánu.

V zemi se každodenně vytěží 400 tisíc barelů ropy, z nichž se 275 tisíc exportuje. Licenci na těžbu drží především vládní Sudapet a čínská China National Petroleum Corporation. Další pole exploatují společnosti z Malajsie, Kanady, Kataru, Rakouska, Francie a Švédska. Strategické Ministerstvo ropy a těžby však navzdory dohodám opět obsadili severní Súdánci. Stavba ropovodu z pole Unity ve vilájetu Al Wahdah na sever mohla začít teprve v roce 1998. Za peníze Kanaďanů ropovod vybudovaly dva tisíce čínských dělníků. Práce jim netrvala déle než čtrnáct měsíců. Podmínky však byly kruté. Mnozí z nich nepřežili namáhavou dřinu a tropické nemoci. Kremace mrtvých proběhla v Súdánu a jejich popel odvezla loď zpět do Číny.

Uprchlíci směřují domů

Více než dva miliony petrodolarů přitékají každodenně do súdánského státního rozpočtu. Avšak lidé z Jihu z nich pravděpodobně příliš vysoký podíl nedostanou. A to přesto, že v následujících letech bude peněz zapotřebí více než jindy. Do regionu se vracejí ti, kteří před válkou utekli. Přibližně 550 tisíc jižních Súdánců stále žije v uprchlických táborech v zahraničí. Od letošního ledna se pod záštitou Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vydávají na pochod k domovu. Počínaje rokem 2006 se na Jih ze všech stran sbíhají dlouhé řetězy mužů, žen a dětí, aby po mnohaletém exilu znovu osídlili zemi předků. Přicházejí z Ugandy, Demokratické republiky Kongo (dříve Zair), Středoafrické republiky, Etiopie a Keni.

Jeden z prvních průvodů sestává z pestrobarevného autobusu a dlouhé lidské šňůry pochodující po okraji silnice opačným směrem než Honza Tilinger. "Jdeme z Kakumy v Keňi," zastavuje se s Honzou na kus řeči pětatřicetiletý poutník s holí v jedné a s dcerkou v druhé ruce. Holčička v zaprášených modrých šatech na neafrického cizince už s údivem nekouká. V uprchlickém táboře Kakuma v severozápadní Keňi se s evropskými humanitárními pracovníky setkala. "Já jsem utekl před patnácti lety a moje děti se narodily v táboře," pokračuje její otec. Dnes se navrací do horších podmínek, než ve kterých žili v Keni.

Avšak touha po domově je silná. Již loni přiměla sedmdesát tisíc uprchlíků k návratu do Súdánu neorganizovaně, na vlastní pěst. Spojené národy je k návratu nenutí. Přesto, jak říká Jean-Marie Fakhouri, ředitel komisariátu OSN pro uprchlíky v jižním Súdánu, "potrvá několik let, než jižní Súdán dosáhne té úrovně služeb, jakou měli uprchlíci v táborech v sousedních zemích. Půjde to mnohem rychleji, když k tomu sami přispějí svým návratem. Budou to oni, kdo zemi vybuduje. "Přesuny uprchlíků do Súdánu přijdou Spojené národy na šedesát tři miliony dolarů pouze v letošním roce. Zdá se, že finančně náročná výstavba škol, nemocnic a nových studní proběhne teprve až bude v jižním Súdánu dost lidí, kteří se ní budou podílet.

Navrátilci přešli a silnice nedaleko hranice s Keňou se vylidnila. Nikdo ani přesně neví, kudy hranice v terénu prochází. Ledabyle vytýčené body na hraniční čáře jsou podle oficiálních údajů převzatých od Britů například "významný cedr na severovýchodním výběžku vesnice Loreniatom" nebo "zřetelný sežehnutý olivovník uprostřed lesa". Jenže cedr dávno pokáceli a olivovník už v lese neroste.

Britští zeměměřiči od sebe oddělovali africké kolonie jednoduše, podle pravítka. Typickým příkladem je nesmyslná rovná hranice mezi Egyptem a Súdánem. Pro složitější vyměřování nebyl důvod - vše patřilo královně Viktorii. Kolonie Keňa a britsko - egyptské kondominium Súdán se však v druhé polovině dvacátého století změnily na suverénní státy. Jejich přímkové hranice probíhající po poledníku nebo rovnoběžce a nerespektující území jednotlivých kmenů jsou varováním do budoucna.

Dnes je jisté jedno: ze Súdánu nikdo zděšeně neutíká. Obyvatelé Jihu za sebou mají pět krvavých desetiletí súdánské nezávislosti a netouží po ničem jiném než po životě ve vlastní zemi. Beze strachu z válek přicházejících ze Severu. Popřejme jim do dalšího půlstoletí kvalitní vzdělání, dostatek vody, pastvin pro dobytek a především mír.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.