Trek k nejsevernějšímu bodu ČR na Šluknovsku, nezapomenutelný přechod v Ústeckém kraji

Projekt 13/9 - Ústecký kraj

Prodloužené Indiánské léto pokračuje a Svatého Martina pozoruji z okna vlaku, který mě veze k severu republiky. Avšak ten jede na koni hnědém. Což je pro následující dny dobrá zpráva, protože krajina zůstane podzimně barevná a ne bílá. Přespím v Liberci u dcery Markety, která mě na většině výpravách provází, ale tentokrát se vypravím k severnímu bodu sám.

Ranní hodinka ve vlaku a já vystupuji na zastávce Dolní Podluží do chladného a azurového rána. I značka po které pár set metrů půjdu má barvu modrou. Překračuji štreku a dál už po značce žluté a asi čtyři sta metrů od kolejí vcházím do regionu Lužické hory. V listnatém a stále barevném lese, vede značka po zpevněné cestě a převážně kopíruje vrstevnici, tak na "rozšlápnutí" paráda. V jednom ohybu se napojuje na žlutou hornická naučná stezka údolím říčky Milířky, ale toto není mým cílem.

Potkávám dva "hledače pokladů" jak ve svahu kmitají detektory v naději… dávám se s nimi do řeči a mají radost z každého nalezeného plíšku a jak říkají i zapískání ve sluchátkách. Moje žlutá končí na komunikaci č. 9 kterou překračuji. Dál mě povede značka červená. Přes chatovou osadu Lesné, řádně do kopce na zříceninu hradu Tolštejn (Kavčí hrad, 670 m). s restaurací a vyhlídkou, jak uvádí poutač ještě dřív, než jsem vstoupil kolem mohutných hradních zdí na nádvoří.

V restauraci si za lidovou cenu třiceti korun kupuji známku do turniketu a po strmých kovových schodech nahoru na tu nejvyšší vyhlídku. Lužické hory mám přímo na podnosu i podhůří pod Jedlovou (776 m), což je druhý nejvyšší kopec okresu Děčín.

A ještě něco k této vyhlídce. Prý je to největrnější vyhlídka v ČR. I tento hrad má své pověsti. Na vrcholu kopce Tolštejna je možné najít zlato, že pod hradem vyvěrá pramen nesoucí zrnka zlata a v potoce je možné nalézt drahokamy. A Bílá paní? Ta se tu také zjevuje. A těm, kteří ji potkají vypráví o nešťastné lásce jednoho tolštejnského rytíře. A podzemní chodby prý vedou z Tolštejna až do hradu Milštejn.

Jasné je jen to, že hrad byl za třicetileté války roku 1642 vypálen švédskými vojsky - mohutný hrad zcela vyhořel a již nikdy nebyl opraven. Přesto tu byla v 19. století postavena restaurace ve švýcarském stylu. A je dodnes využívána. I já tu mám odložený batoh, který putuje na záda a po červené vyrážím na ještě vyšší kopec - na Jedlovou.

Po sestupu z hradu je tu místo zvané Ranč a odsud se dá kopec pohodlně obejít po zelené značce. To ale není můj případ. Ta červená by mě měla dovézt nahoru. V tom barevném červeném listí značku nenacházím, tak si to mažu nahoru tak trochu "po čuchu" a daří se mi najít jednu ze sestupových cestiček, po kterých ve strmém a kluzkém terénu tatínkové snáší tři kočárky s potomkama. O kus dál paní "zametá" listí z kamenného chodníčku drátěným koštětem. Chvályhodný počin. Alespoň jsou vidět ty kluzké kameny.

Stojím nahoře pod rozhlednou. Taky turniket. V restauraci si taky za třicet kupuji žeton a jdu po dřevěných schodech nahoru. Rozhledna je tu od roku 1891 a schody i zábradlí jsou podle stavu původní. Z horního vrcholového cimbuří opět skvělé výhledy i na Tolštejn, který je hluboko pod námi A v dáli směr SZ ostrovy kopců, co vyčnívají z ranních mlh. Vrchol Jedlové navštívil během své inspekční cesty v roce 1779 císař Josef II. A na vrcholu Jedlové je roční průměrná teplota 5 stupňů Celsia.

Na západním svahu se nachází suťové pole a z tohoto místa pořizuji parádní "barevné fotky" díky jeřabinám a zlatým modřínům. Dolu z kopce do chatové osady Jedlová a z kopce až do malé žel. stanice Chřibská a do vsi Rybniště, kde se potýkám se značkou. Jsem stále na červené a v lesních úsecích, kde pracovala lesní těžební technika je spousty bláta a taky vody. Pravděpodobně tu muselo v nedávné době hodně pršet.

Přicházím k Farské kapli, nebo také Mnišské. Ta byla zakreslena na mapě Kinského panství z roku 1795. Je to asi dvoumetrová kamenná stavba, omítnuta a natřena na bílo. Kousek dál je i Mnišský pramen., ale z kovové trubky nekape ani kapka. Stojím na odbočce pod Kočičí skálou. Odtud vede modrá značka na vrchol Široký vrch, kde mám v plánu přespat. Ta Kočičí skále je vpravo hned na začátku modré značky.

Nahoru to je asi sto výškových metrů. Blíží se šestnáctá hodina, tak přidávám do kroku, abych se do tmy někde připravil na noc. Z husté vysoké suché trávy vytahuji všechno co by mě v noci tlačilo. Do spodu plachtu a spacák čeká až se do něj zavrtám. Je krásné světlo, tak jdu fotit. Kosek odsud je vyhlídka na skále "Karlova výšina". Tady čekám na západ slunka. Je naprosté ticho a kopce se halí do tmy, údolí vyplňuje mlha a chladí se a to dost citelně.

V pět zalézám do spacáku na čtrnáctihodinovou noc A jaká byla? Nádherná. Pozoruji hvězdy, na chvilku zavřu oči, pozoruji hvězdy a to se opakuje. Odkud si se vynořila v tom obrovské prostoru, který je nad mou hlavou Kasiopea (dvojité W) a tři modříny, které mám po levé ruce natahují svoje ruce, jakoby se chtěly toho souhvězdí dotýkat. Ale po půl hodince už si to Dabljú maže ve volném prostoru a modříny čekají na dalšího hvězdného poutníka.

Vychází Měsíc. Ten je druhý den po úplňku a všechno ozářil. Okolí i tu oblohu a tím se ztratila i Mléčná dráha. Na hodinky se dívám až o půl druhé. To se taky jdu "vyvenčit". Venku kosa, tak rychle do tepla. Tak polovinu té dlouhé noci jsem spal. Nad ránem padla rosa a okamžitě utvořila na mém spaní ledovou krustu.

Slunce je ještě za kopečky, když balím. Ještě pár fotek i s tím Sluncem a s jeho prvními paprsky . Z dolin vystoupala mlha a začalo foukat. Batoh na ramena a šlapu v sestupu z Širokého vrchu (586 m) po modré z kopce přes kluzké kameny na lesní cestu k červené. Po ní na rozcestí s názvem U pěti cest, kde jsou hromady vytěženého smrkového dřeva napadeného kůrovcem a taky se spoustou rozježděného bahna.

Někde v této části opouštím oblast Lužických hor. Do České Lípy je to tři kilometry pohodové chůze. Město s ukázkově upraveným parkem, se spousty starých hrázděných domů i domků. S opětovným hledáním červené, kde byla odbočovací značka překrytá poutačem na vánoční trhy. Značku jsem osvobodil a ta mě provádí periferií Krásné Lípy mezi malebnými domky. Radost pohledět i fotit.

Stezka stoupá pozvolna ve svahu k další zřícenině hradu. Jmenuje se Schonburg - Krásný Buk. Tento hrad vznikl pravděpodobně před koncem 13. stol. Původní vzhled hradu není známý. Dochovaly se pouze příkop a zbytky tzv. bergrifu - útočištní věže. Roku 1339 byl hrad vypálen.

Stojím na okraji příkopu a marně si představuji velikost hradu. Dívám se na kuželovitý kopeček, který se podobá spíše velkému mraveništi, než bývalému hradu. Dalším z cílů této výpravy je kopec Vlčí hora (581 m). Červená značka horu obchází, ale nahoru se jde po žluté. I pod tímto kopcem jsou udržované staré chalupy a od té poslední se plahočím na čedičový vrchol Vlčí hory, kde je postavena rozhledna z roku1889, která také v padesátých letech patřila armádě.

Loupežníci a lapkové dříve patřívali ke každé pořádné skále, či hoře. I na Vlčí hoře byl loupežník. Měl tu svůj dům a jmenoval se Raschauer. Byl prý postrachem celého okolí. Páchal řadu zločinů, ale nedařilo se ho dopadnout. Prý nosil červenou vestu a díky ní byl neviditelný. Přesto byl dopaden pomocí lsti. Popraven byl v roce 1740 v Lipové.

Mezi vyprávěním jsem sestoupil něco přes sto výškových metrů z lesa, který obepíná celou Vlčí horu do otevřené krajiny. To už jsem znovu na červené značce a hledám její pokračování. Našel sem ji po několika stech metrech ve velikém provedení. Byla namalována po celém obvodu kmene stromu.

Jsem na Křížovém vrchu (446 m), kde stojí kaple Nejsvětější Trojice a celý areál Křížové cesty. Vše obnovené a udržované. I toto místo má svou pohnutou historii z doby normalizace. Sestoupím do malé vesnice Brtníky, kolem žel. stanice stejného jména a lesní cestou mírně do kopce na místo zvané Zelený kříž (520 m). I tady je několik lesních cest, které směřují, tak jako značky, do různých koutů tohoto regionu. Je tu i Mohutný kovový kříž na kamenném podstavci, lavička k rozjímání i přístřešek.

Dalo by se tu nocovat, ale čas se ještě nenaplnil, tak pokračuji dál po červené, ke které se přidala zelená po lesní cestě na místo Pod Hrazeným. Tady opouštím červenou značku a bude mě doprovázet barva zelená. Ta mě přivedla k samotám Knížecí, kde si doplňuji vodu, která vytéká pár metrů od značky z plastové trubky. Je sto pro pitná, to mi potvrdili tři chlapíci, kteří mě o té vodě řekli.

Značka se prudce stáčí vlevo a prochází chatovou osadou Knížecí. A pořád dolu z kopce až do vsi Staré Hříběcí. Za vsí se značka stáčí vlevo na lesní cestu, po které šlapu ještě čtvrt hodinku a ohlížím se po nějakém noclehu. Vybírám místo pod statným smrkem, aby mě chránil před rosou. Všechny spací věci vytřepu, ještě i s kousky ledu z předešlé noci, abych vypudil i ty neviditelné kapky vlhkosti.

S přibývající tmou se zvedá vítr. Burácel celou noc až do prvních slunečních paprsků. Ty už mě ale zastihly na pochodu u Černého rybníku před Velkým Šenovem. Ve městě samém pozor na tu zelenou! Jedna vede k severu ke křížové cestě a tam končí. Ta správná zelená přechází přes hlavní komunikaci a prochází v délce asi dvou km po jižní straně Velkého Šenova. Tuto část opouští u železniční zastávky Lipová u Šluknova.

Dále už pokračuji po značkách, kterých je dostatek. Překračuji Liščí potok, kolem zatopeného lomu. Tam si dělám krátkou zastávku na focení Po kilometru jsou dva rybníky a místo se jmenuje Vlčí prameny. Nádherná divoká krajina, kde jsou i mokřady. Netrvá to dlouho. Škoda.

Přecházím silnici č. 266, která klesá v serpentinách do Lobendavy, ale značka mě přivádí na Anenský vrch (418 m), kde je kaple Sv. Anny a křížová cesta. Ta zde byla vybudována v roce 1776 jako sedmá ze čtrnácti venkovních křížových cest ve Šluknovském výběžku.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Značka vede podél silnice do Lobendavy. Ještě svrchu dělám fotku Lobendavy. Na kraji lesa je parádní odpočívadlo se širokým stolem na spaní (uvažuju na zpáteční cestě). V Lobendavě už se připravují na vánoce. Mají postavené zázemí pro Betlém.

Kolem kostela po silnici se vydávám do Severní. Nejsevernější vesnice ČR. Dál mě bude pár hodin provázet značka žlutá. Po lesní cestě kolem rybníku Klondyk (opravdu jsem v ČR) až k první ceduli státní hranice. Tady cesta končí. Vlevo za "čárou" vidím komplex budov ortopedického sanatoria. Moje stezka stoupá kolem hraničních kamenů, kličkuje i mezi přírodními kameny a dostává se na místo Pod Smrkem. Tady z pravé strany protéká do Německa Luční potok a ten potom napájí ten rybník Klondyk.

Jsem těsně pod vrcholem Bukové hory (512 m), která je nejsevernější horou ČR. Je tu i přístřešek a holina po těžbě. Kůrovec nezná hranic. Následují krásné rovinaté úseky v mechovém lese. A nejednou se přede mnou objevil ten kámen, ke kterému vlastně tuto cestu podnikám. Nejsevernější bod ČR, místo také zvané Nordkap (Hraniční kámen). Od nejjižnějšího místa naši republiky je to 276 km a k Baltskému moři 326 km. Je zde i přístřešek a ohniště.

Pokračuji dál po hranici Další kouzelný potok přitéká k hranici zprava a jmenuje se, jak jinak, Severní potok. Sleduje hranici v délce tak tři sta metrů. Místa pro focení, nádhera. 1 600 metrů od severního bodu je bývalý přechod ČR/D (možná i současný) pro turisty a kolaře. A řádně vyzdobený. Sloupem s trikolorou a starým znakem Republika Československá. Lev na znaku má nad hlavou korunku a na prsou znak "tri kopce s dvojramenným křížem". Tak to byla připomínka ještě na první republiku.

Žlutou značku měním za modrou a stále po hranici si to peláším ještě další dva kilometry. V prudkém kopci odbočuji doprava, opouštím hranici a jdu podle mapy na Příčnou cestu. A po ní na Modrou a kolem Zámeckého rybníku a zřícenině zámku Lipová do vsi Lipová. Ta dostala v roce 2019 titul vesnice roku. A taky podle toho vypadá Jako ze škatulky.

Na fotbalovém hřišti trávím poslední noc, za pořádného fučáku. Moc jsem toho nenaspal. Šluknovský výběžek nezklamal. Našlapal jsem 97 500 kroků, šel jsem po studenu (bez vařiče), spal venku (bez stanu), šlapal v nových botách bez otlaku a puchýře, s mobilem, kde jsem hodně použil aplikaci mapy, abych se našel. Na mnoha místech velmi špatné značení, hlavně na odbočkách. Krajinově nádherné, převýšení přijatelné, žádné velké krpály. I s cestou pět dnů.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.