Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář | Napsat článek | Reklama | Více… |
Treking.cz
Poslední aktualizace: 7.9.2020
Treking > Treky, turistika > Národní park Urho Kekkonen, skvělý trek laponskou divočinou v severním Finsku

Národní park Urho Kekkonen, skvělý trek laponskou divočinou v severním Finsku

Za ruskou a borůvkami - trek národním parkem Urho Kekkonen

7.9.2020 | Lea Vargovčíková

Národní park Urha Kekkonena (finsky Urho Kekkosen kansallispuisto) je chráněná oblast kategorie IV dle klasifikace Mezinárodního svazu ochrany přírody. Nachází se v severofinské provincii Laponsko, na katastru sídel Savukoski, Sodankylä a Inari. Byl založen v roce 1983 a rozkládá se na ploše 2 550 km2. Je to jedna z největších finských chráněných oblastí a nese jméno bývalého finského prezidenta Urha Kekkonena.

Národní park Urho Kekkonen

Severní částí tohoto různorodého parku protéká řeka Suomujoki. Značené stezky v jeho západní části nejsou náročné ani pro málo zkušené turisty, kdežto divočina je vhodná pro delší a náročnější túry. V této oblasti je dosud běžným zdrojem obživy chov sobů.

Národní park Urho Kekkonen

Tento rozsáhlý park se rozprostírá na východ od letoviska Saariselkä přes divočinu finského Laponska až po ruskou hranici. Vzdálený vrchol Korvatunturi je slavný mezi Finy jako domov Otce Vánoc (Otec Vánoc či Vánoční dědeček je postava spojená s Vánoci v mnoha západních zemích. Anglický Otec Vánoc je v dnešní době spojován se Santou Clausem).

Otevřené scenérie divočiny, řeky a potoky s průzračnou vodou, tajemný vrchol Korvatunturi a prosperující tradice místního chovu sobů jsou hlavní atrakce tohoto národního parku. Noční oblohu osvicuje v zimě polární záře a v létě půlnoční slunce.

Jak Luboš Nobelovu cenu dostal

Já jsem usnula prakticky okamžitě po zatažení zipu spacáku. To Luboš měl krušnou noc, a téměř nezamhouřil oči. Napřed dostal křeče do nohou, poté ho začala prudce svědit kůže po doštípání komáry, zejména na lýtkách. Následně konečně usnul, ale měl divoké sny, které pokračovaly i ráno, tedy za plného vědomí.

Národní park Urho Kekkonen

V noci se mu zdálo, že vymyslel úžasnou inovaci systému odbavení na letišti, který urychlí dopravu, za což dostal Nobelovu cenu, ale bohužel zapomněl technické detaily, pamatoval si pouze udělování ceny a nádherný ceremoniál. Prý to ale byla fakt převratná myšlenka.

Po probuzení na tom nebyl o mnoho lépe. To měl pro změnu halucinace v bdělém stavu, kdy si prý částečně uvědomoval, že nevnímá realitu adekvátně, ale údajně si nedokázal pomoct. Já jsem si jeho stavu všimla, až když se mě opakovaně ptal, proč jsme si prý koupili další byt v Brně, když jeden, ve kterém bydlíme, máme, a proč tedy nežijeme v tom druhém, když už jsme si ho pořídili. Čuměla jsem na něj jako puk.

Normálně chodil, choval se, byl obeznámen a orientován osobou a místem, přesto byl úplně mimo. Občas za mnou přišel s dotazem, kde prý skladujeme tu medaili za Nobelovku a co jsme udělali s penězi, které získal. Naštěstí se situace zlepšovala, až asi po dvou hodinách byl zcela při smyslech a ptal se mě na podrobnosti, protože si vše do nejmenšího detailu pamatoval. V jeho pojetí se probudil ráno do divného snu, kdy nebyl schopen rozlišit mezi skutečností a halucinacemi, a zároveň tušil, že události jím prožité jsou natolik mimo realitu, že nemohou být opravdové, ale fakt si nedokázal pomoci.

Národní park Urho Kekkonen Národní park Urho Kekkonen

Oba nás to vyděsilo. Co ho to potkalo? Vysvětlení jsme získali až po několika dnech v civilizaci. Snědl místo jedlé borůvky nejedlou, nejedovatou, ale halucinogenní vlochyni bahenní, zvanou též raušinka či blinkavka.

Tys mi neřekla, které WC je pánské a které dámské!

Když z Luboše jakž takž vyprchal účinek halucinogenů, vydal se s ruličkou WC papíru Národní park Urho Kekkonen směrem ke kadibudkám. Když se vrátil, obořil se na mě, že jsem mu neřekla, které WC je dámské a které pánské: "Vlezl jsem do kabiny s nápisem M a tam se mi zdálo moc parfému. Tak jsem vlezl do N a tam zas bylo moc uklizeno. Jak jsem měl poznat, které je které?!" Celkem mě svou neznalostí překvapil. Ve Finsku jsme už podeváté, a veřejné toalety rozhodně navštěvujeme. Za ty roky jsem se naučila, že M znamená chlapy a N baby. No a pokud by se to pletlo, tak mnemotechnická pomůcka M jako Muži je snadno zapamatovatelná. To doteď chodil kam?

Každopádně mě genderově odlišené značení kadibudek přišlo poněkud vtipné. Obě byly stejné, nelišily se ničím - prostě z dřeva stlučená budka s prkýnkem a rašelinou na kompostování.

Národní park Urho Kekkonen

Jednu výhodu jeho cesta za potřebou ale měla. Vedla totiž kolem plácků s ohništi, takže zjistil, že stanaři se už odebrali pryč, a táboráky jsou již volné.

Rychle tam utíkal rozdělat již skomírající oheň, a na něm jsme pak připravovali čaj. Zdroj vody byla pouze asi 300 metrů vzdálená rozlivka řeky Tuiskujoki, což obnášelo ne zrovna čistou tekutinu dle středoevropských standardů. Naštěstí nás nějaká voda z bažin nemohla rozházet, navíc jsme ji nabírali do černého hrnce, nikoliv do PETek, odpadla tedy zraková zkouška průzračnosti a zabarvení. No a nějaké minerály jsou též třeba, ne?

Jelikož zjevně všichni tábořící byli už pryč (tedy asi tři stany), měli jsme celé okolí chaty sami pro sebe. Usadili jsme se u zdroje tepla a snídali jsme, já u toho oblečená v péřovce. No a jak jsem tak obsluhovala hrnec s čajem, položený na ohni, ke skvrnám od jídla jsem si na péřovou bundu přidala i začouzení od ohně.

Jak si Luboš lehl přímo na bufetový stůl

Po sbalení jsme se od chaty Tuiskukuru vydali východním směrem. Hned jsme začali nabírat výškové metry směrem k průsmyku mezi horami Ampupäät a Ampukankaanvaara, ovšem tak jednoduché to nebylo. Nacházeli jsme spoustu různých stezek, něco vyšlapáno od lidí, něco zjevně od sobů, a která je ta správná jsme netušili.

Naštěstí se dalo orientovat podle azimutu a alespoň trochu rozumně držet naplánovaný směr, což je logicky jednodušší při stoupání než klesání. Ono totiž když lezete nahoru, tak se většinou paprsky sbíhají, navíc je snazší orientace i vizuálně, kdežto při sestupu se paprsky rozšiřují díky zvětšující se základně, a cíl, ležící v údolí, je vždy hůře objevitelný, než cíl ležící na vrcholu.

Národní park Urho Kekkonen

Proti předchozím dnům se ochladilo, aktuálně bylo +9 °C a foukal silný vítr. Pro nás to každopádně byly přijatelnější podmínky, než dosavadní horko.

První sváču jsme vyhlásili po spatření louky s borůvkami. Luboš, který si ještě nespojil, že by jeho noční halucinace mohly mít nějakou souvislost s bobulemi, je zcela bez obav znovu konzumoval v míře větší než malé. A aby si usnadnil jejich sběr, lehl si přímo na prostřený bufetový stůl, tedy do borůvek, a takto je vyzobával rovnou do pusy. Druhá pauza nám již vyšla do míst borůvek prostých, museli jsme se tedy vytasit s jídlem z vlastních zásob, což tradičně znamenalo sýr, oříšky a kandované ovoce, vše zapíjené teplým čajem z termosek.

Kdo v Kekkonenovi nebloudil, jakoby tam nebyl aneb N68,12,261 E027,56,833

Jako tradičně při každé přestávce, i nyní jsem se vytasila s mapou, buzolou a GPS, abych nás na mapovém podkladě našla a zkontrolovala si naši pozici. Když jsem přepočítala souřadnice a zadala si je na mapě, zjistila jsem, že jsme úplně mimo trasu. Ta správná byla asi o půl kilometru severně a vedla blíže vrcholu Ampupäät, kdežto my se nacházeli o několik desítek výškových metrů níže, více jižně, a zcela zjevně jsme směřovali k bažinám říčky Ampuoja. Kde jsme se odchýlili, jsem netušila, ale nebylo se čemu divit, když park byl protkán sítí neznačených stezek podle toho, jak kdo kráčel, hnal soby či se proháněl na čtyřkolkách.

Národní park Urho Kekkonen Národní park Urho Kekkonen

Občas docházelo k vtipným historkám, jako třeba když jsme od chaty Tuiskukuru vycházeli s jinou dvojicí s tím, že všichni míříme do stejného cíle, abychom se po pár kilometrech míjeli v protisměru… Prostě, kdo zde nikdy nebloudil, jako by zde ani nebyl. No a nás to potkalo nyní. Poprvé. "No a co," uzavřela jsem situaci, "Však se prodereme lesem, těch pár set metrů dáme i bez stezky, ne?" Jak hluboce jsem se mýlila…

Do deníku jsem si zapsala souřadnice našeho zabloudění, a statečně jsme pokračovali chodníčkem, o kterém jsme se domnívali, že vede naším požadovaným směrem. Ten záhy zmizel do ztracena, což jsme očekávali. Prodírali jsme se tedy houštím, které náš postup výrazně zpomalovalo. Nakonec se nám to s pár škrábanci od ostrých keřů povedlo, a skončili jsme ve spleti potůčků, bažin, mokřadů a podmáčeného terénu. Pokračování stezky v nedohlednu. Kudy dál? Využila jsem posledních suchých míst na shození batohů, a pomocí GPS, mapy a buzoly jsem velmi pečlivě, s několikerou kontrolou, určila, kde jsme a kam bychom měli jít, a mávla jsem rukou směrem přes slatiny: "Tamtudy!"

Na Luirojärvi, Vávro, na Luirojärvi

Vyplivnuti u rozlivky říčky Ampuoja jsme netušili, jak ji překonat. Zkusili jsme to na několika místech, ale terén byl neprostupný. Tudy to nepůjde. Luboš si všiml stop od čtyřkolek, jejichž vyjeté koleje zaplavila voda. Navrhoval je sledovat, ale daleko jsme se nedostali, propadajíce se hlouběji do bažin. Ono totiž co projede čtyřkolka, nemusí být schůdné pro člověka.

Plácali jsme se tam docela dlouho, skákali z ostrůvku na ostrůvek, a opakovaně se vraceli. Nakonec se nám povedlo dostat na druhou stranu, ovšem po stezce ani vidu, ani slechu. Rozhodli jsme se rozdělit, kdy každý se vydáme po břehu jedním směrem maximálně 500 metrů, a pak se tady potkáme.

Z bezpečnostních důvodů jsme si nechali batohy na zádech, nechtěli jsme riskovat, že z různých příčin je nenalezneme. Ne z obav, že by nám je někdo ukradl, ale kvůli tomu, že rozlivka nemá jednoznačný břeh, a mohli bychom tak zavazadla hledat donekonečna.

Národní park Urho Kekkonen

Já jsem si zvolila směr doleva, Luboš doprava. A byla jsem to nakonec já, kdo spoře vyšlapanou cestičku objevil. Hurá! Honem jsem utíkala, dá-li se tak nazvat pohyb s 27 kg zátěží na zádech, zpět k Lubošovi, abych mu oznámila, že vím, kudy dál. Ten nalezení pokračování kvitoval s nadšením. Bažiny on totiž nerad.

Každopádně i kdybychom od turistů vyšlapaný chodníček nenašli, nic by se nestalo. Naším dnešním cílem bylo jezero Luirojärvi, které bychom dokázali trefit i my jen s pomocí mapy, buzoly a GPS. Jezero, navíc poměrně velké, jakožto jediný výrazný zdejší krajinný prvek, by nedokázal objevit pouze naprostý orientační ignorant.

Jsme moc jižně. Aha, takže máme být víc západně či východně?

Když už jsme měli stezku, byť nepatrnou, drželi jsme se jí zuby nehty, a začali jsme šlapat na kopec. Ono to takhle ve světě chodí, že k jezeru se někdy musí nahoru. Zde to byl vrchol Luusuanvaara, který jsme měli minout zleva a poté scházet rovnou k jezeru Luirojärvi. Přímo na kopci, respektive na jeho úbočí, jsme zastavili kvůli kontrole naší pozice.

"Jsme moc jižně," pronesla jsem, zírajíc u toho do mapy a žvýkajíc kus sýra.
"Aha, takže máme být víc západně či východně?" opáčil Luboš, a mně jeho odpověď vůbec divná nepřišla, navíc jsem v dáli spatřila modravou hladinu Luirojärvi. Nyní už nezabloudíme, nějak se k jezeru dostaneme. Zavelela jsem tedy k odchodu. Na sestupu nás ovšem zdržely borůvky. Borůvečky!!! Shodili jsme batohy a cpali se bobulemi, až se nám dělaly boule za ušima.

Národní park Urho Kekkonen

K jezeru jsme nakonec došli bez větších problémů. Ono netrefit takovou masu vody fakt žádá umění. Nyní naší prioritou bylo nalezení pěkného plácku pro postavení stanu na minimálně dva dny, protože jezero se stane naší základnou pro pokus o výstup na nejvyšší horu parku Sokosti. I proto jsme se rozhodli zůstat zde, ačkoliv bylo teprve 16.36. No tak jednou přijdeme na tábořiště jako lidi, no.

I s batohy na zádech jsme se vydali prozkoumávat zdejší břehy. Protože vrchol Sokosti ležel někde východně od nás, vydali jsme se podél jezera tímto směrem, ať to pak máme o nějaký ten metr kratší. Asi po půl kilometru jsme nalezli nádherné místo a hned jsme si jej zabrali. Zde zůstáváme.

Véču jsem uvařila na vlastním plynu. Luboš ani moc neprotestoval, rozumně uznal, že než bychom si z lesa natahali dříví a on by zapálil oheň, byla by půlnoc. Protože jsme na treku již několikátý den, shodli jsme se svorně, že je potřeba si jídlo poněkud zpestřit. Vytasila jsme se tedy se solničkou a pepřenkou a oba jsme si zavdali. Luboš využil sůl i pepř, já pouze sůl.

Slejvák jak prase aneb Luboš jde do péřovky

Zatímco se nám večeře připravovala (ve smyslu, že jsme čekali, až sušená expediční strava zalitá vařící vodou zchladne na čuňu-nespalitelnou teplotu), vyprali jsme si spodní prádlo a pověsili ho na Lubošem připravený sušák, vyrobený z kamenů, trekových hůlek, větví a gumicuků.

Stihli jsme akorát jídlo zkonzumovat, když tu najednou slejvák jak prase. Tak tak jsme dokázali honem všechno kromě vypraných věcí naházet do stanu a zavřít se tam.

Zatímco venku zuřil pravý Saigon, my si v klidu roztáhli karimatky a spacáky a zalezli do nich. Tak, jak jsme byli oblečení, pouze pohory jsme si shodili. Já dle svého zvyku slastně usnula, co dělal Luboš, netuším a ani se po tom nepídím. Déšť trval asi 1,5 hodiny a ven nás vyhnaly paprsky sluníčka. Po opuštění stanu jsme zjistili, že se ochladilo natolik, že Luboš musel do péřovky! Poprvé! Žabař, já v ní byla celou dobu…

Národní park Urho Kekkonen

Každopádně to chtělo oheň, ale kde vzít dříví? Všude kolem nás les, ovšem na přiložení na táborák se v našem blízkém ani vzdáleném okolí nenacházelo nic vhodného. Vytasila jsem se opět s mapou, buzolou a GPS, našla si naši pozici, a všimla si, že asi půl kiláku od nás východním směrem leží oficiální tábořiště. Kde je tábořiště, tam je ohniště, kde je ohniště, tam je dřevník s dřívím. Jdeme tam!

Oba jsme se vydali na cestu v péřovkách, však byla kosa jak prase. Prodírali jsme se hustým a mokrým porostem, odevšad na nás kapala voda, což péřovkám zrovna neprospívá, nehledě na to, že vnější materiál je docela háklivý na protržení. Já po pár krocích byla zralá na tepelný kolaps, a podle toho, jak otvorem kolem límce odcházela z Luboše pára, ani on k tomu neměl daleko. Prostě péřovka není určená na aktivní pohyb. Asi i proto si ji Luboš vysvlekl, a já ji po zbytek cesty nesla v ruce.

Jak se Luboš koupal

Závěrečný přístup k tábořišti vedl přes bažiny, nad nimiž stála voda. Nevadí, hlavně když jsme přístřešek našli. Luboš se zmocnil dvou pytlů, které si přehodil přes ramena, ale po pár metrech to vzdal. Proto jedním prásknul kamsi na zem, a druhý si zavěsil na silný kmínek stromu a takto přehodil přes plece a nesl, pro původní se pak vrátil. U stanu pak vytvořil z kamenů ohniště a zapálil táborák. Paráda.

Zde, u břehů bájného jezera Luirojärvi, zvaného též Perla národního parku Urho Kekkonen, jsem teprve cítila ten správný klid v duši. Nikde nikdo, jen my dva a neustále se zužující kruh medvědů, číhajících jen na to, aby nás mohli sežrat. Vlastně co to kecám, komárů. Optimální pohodu umocňoval i pohled na protější stranu jezera, kde se skryté v mracích občas zjevily vrcholky několika hor. Tak kterápak je Sokosti, náš zítřejší cíl?

Národní park Urho Kekkonen

Lubošovi nestačilo, že si dnes vypral trencle a fusky a vyčistil si zuby fernetem (na treku zásadně nepoužívá kartáček). On si vymrčel koupel v jezeře a omytí svého těla v něm. Bez použití saponátů zdůrazňuji, nejsme barbaři. I zuby jsem si čistila mimo jezero a pastu plivala na zem a poté polila vodou. Chrup jsem si cídila vodou, kterou jsem si zahřála na provozní teplotu na ohni, jelikož přímo z jezera se mi zdála studená.

Teplota vzduchu činila +6 °C a Luboš se opravdu vysvlekl a poté vlezl do ledové vody, kde se ráchal a rochnil si, jak je mu dobře. Já jej pozorovala ze břehu zababušená do péřovky, popíjejíc u toho teplý čaj s příměsí fernetu.

Musíme jít spát dříve, než znovu dostaneme hlad

Po vykoupání se Luboš vysušil u ohně, ale dlouho tam nevydržel. Byla mu totiž zima, jak překvapivé, a proto zalezl honem do svého péřového spacáčku. To já si večer zkazit nenechala, a zůstala jsem sedět u táboráku, do nějž jsem poctivě přikládala tak dlouho, dokud to bylo možné. A ono to bylo možné, jen dokud jsem nedostala znovu hlad. Není totiž divu, když jsem večeřela v 17 hodin, a teď bylo 19.30.

Vydržela jsem hladu vzdorovat ještě další hodinu, pak už mi vytrávilo natolik, že hrozilo, že si budu muset udělat další večeři. Protože jídlo bylo přesně vypočítané na dny treku a je na příděl, navíc hlad není důvod k mimořádnému rozbalení jídla, snažila jsem se být disciplinovaná, a demokraticky jsem zavelela sama sobě k uložení ke spánku. Část nespálených polen a zbytek třísek jsem schovala pod strom, kde již pod plachtou dlely uloženy naše batohy. Tam dříví nenamokne, ani kdyby v noci pršelo, a zůstane tak suché na zítřejší přípravu ohně.

Protože se zhoršoval vítr, nemělo pro mě smysl otálet s odchodem do hajan, navíc jsem potřebovala jít spát ještě v takové metabolické aktivitě, abych měla vnitřní sílu na vyhřátí spacáku. On totiž, pokud to nevíte, spacák nehřeje, nýbrž izoluje, takže zdroj tepla jste jen a jen vy. No a je rozdíl, zda se dovnitř klade osoba odpočatá a najezená, či prochladlá a hladová.

Před definitivním zalezením do spacáku jsem ještě probudila Luboše, ať se jde povinně vyčurat. Totiž kdybych to neudělala, šel by chudák nad ránem, což on činí děsně nerad, navíc je riziko, že už v tu dobu může pršet. Ten si navíc nevybavil, zda si vůbec čistil zuby, takže si zavdal z fernetu, a poté jsme oba zalehli. Však v devět večer by už bylo načase. Před námi bylo nějakých dvanáct hodin spánku.

TIP: Sportovní a turistickou obuv nebo sportovní oblečení získáte nejlevněji se slevovým kódem AboutYou .

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor    zobrazit celou diskusi

Velký Roudný Úplňky Chata Horalka Strečno Jeseníky, ubytování Soumrak Luční bouda Velká Fatra, ubytování Choustník Helfenburk Venušiny misky Hukvaldy Elbrus Afélium Zverovka Chalupská slať Krkonoše, ubytování Spacáky Vysoký vodopád Mont Blanc Pluto Vosecká bouda Cvilín Chata Šerlich Bouda Jelenka Karlštejn Pluto Jarní prázdniny Liška Matterhorn Hrad Lichnice Sirotčí hrádek Higgsův boson Opruzeniny Cumulonimbus Pohorky
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie Produkty Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist