Treking > Treky, turistika > Výstup na Orlík a Medvědí vrch, opuštěné hory v Jeseníkách v Medvědské hornatině
Výstup na Orlík a Medvědí vrch, opuštěné hory v Jeseníkách v Medvědské hornatiněDvoudenní túra Hrubým Jeseníkem, setkání s medvědy a záchrana srnky9.6.2017 | Otakar Brandos
Jeseníky jsou se svými 530 km2 relativně nevelkým pohořím. Na žebříčku rozloh mezi geomorfologickými celky ČR zaujímají až 56. příčku. Avšak pokud jde o výšku, zaujímají Jeseníky (Hrubý Jeseník) příčku druhou. Řadí se hned za Krkonoše. To má za následek, že Jeseníky patří k turisticky značně navštěvovaným pohořím. Přesto jsou tady oblasti, kde za den nepotkáte téměř ani nohu… Jednou z takovýchto oblastí je Medvědská hornatina, geomorfologický podcelek Hrubého Jeseníku táhnoucí se zhruba od Rejvízu po sedlo Videlský kříž, kde se Medvědská hornatina přimyká k hornatině Pradědské. A právě tato oblast s vrcholy Orlík, Medvědí vrch a nakonec i Suchý vrch byly cílem zatím poslední výpravy do tohoto malebného pohoří. Jako obvykle, při cestách do této oblasti, míříme na Rejvíz, čarokrásné to horské osady na pomezí Hrubého Jeseníku a Zlatohorské vrchoviny. Míříme, neboť jsem po čase "přemluvil" k výletu i kamaráda Davida. Parkujeme na parkovišti naproti penzionu Rejvíz (parkovné 40 Kč) a jdeme na nějaké to startovní pivko a výbornou dršťkovou polévku do zdejšího kiosku. Sluníčko hezky svítí a venku se sedí příjemně. Čtěte také: Túra Medvědskou hornatinou, dvoudenní okruh severovýchodní částí… Nemáme nijak naspěch, neboť dnes nás čeká jen 13 km a pár stovek výškových metrů. Odpoledne se mají přihnat bouřky a v oblasti, kam míříme, víme jen o jednom vhodném přístřeší. Bivakovat pod širákem v bouřce a v dešti se nám zase nechce… Koberštejn a Heřmanovická chataNávštěvu Velkého mechového jezírka si necháváme na příště. Přes hotel Franz (dříve chata Svoboda) míříme z Rejvízu (760 m) kolem Malého mechového jezírka po hezkých loukách na Starý Rejvíz (728 m) a přes tok Černé Opavy na rozcestí U První pily (725 m), kde v minulosti stávala Würzelova pila. Jedna z řady pil na toku Černé Opavy. FotogalerieZobrazit fotogaleriiNásleduje rozcestí Pod Koberštejnem (710 m), odkud můžeme (konečně) zase stoupat. A stoupáníčko je to opravdu svižné, neboť na nějakých 900 metrech nabereme přes 220 výškových metrů. Až by se jeden zadejchal. Opouštíme tedy červenou turistickou značku a po zelené míříme k hradu Koberštejn, respektive k tomu, co z hradu zbylo. Hrad stojí ve výšce okolo 934 metrů a patří tak, spolu s nedalekým hradem Quinburk, k nejvýše položeným hradům na Moravě. Tedy vlastně ve Slezsku. Na Koberštejně to chce krátkou pauzu. A pofotit torzo bergfritu a dalších zbytků kdysi pyšného hradu. Člověk si tady uvědomí pomíjivost věcí a bezhlavého hromadění majetku. Zatím si jej do hrobu nikdo nevzal. Přes Zámecký vrch (934 m) se přehoupneme na rozcestí Jelení cesta (855 m) a Stráně (960 m). Cestou fotím okáče pýrového, který se nám připletl do cesty i pár poměrně skromných výhledů severním směrem. Na tomto rozcestí opouštíme turistickou značku. Je zbytečné klesat až k Opavské chatě. Pokračujeme po lesní cestě, která nás přivádí opět k turistické značce - ke žluté, které od Opavské chaty míří na rozcestí Kristovo loučení. A pak dále přes Pásmo Orlíka až na Videlský kříž (930 m). My však značku záhy opouštíme. Využíváme další lesní cesty, která nás spolehlivě přivádí na hřeben mezi vrcholy Orlík (1 204 m) a Medvědí vrch (1 216 m). Máme namířeno k Heřmanovické chatě, jedné z řady loveckých chat v Jeseníkách. Její krytou verandu máme pro dnešní noc vyhlédnutou k noclehu. Co kdyby skutečně bouřky na frontálním rozhraní dorazily. Díky pěkným skalkám Heřmanovickou chatu nacházíme bez problémů. OrlíkJeště jsme ani neshodili batohy a již to kousek od nás hřmí. A krapet i zaprší. Přijít o pět minut později, tak jsme zmokli. Tomu se říká kvalitní plánování… Déšť ani bouřka však nemají dlouhého trvání. Je po čtvrté odpoledne a do večera daleko. Sluníčko se na nás opět směje, takže nalehko vyrážíme na Orlík, rozložité zalesněné návrší, které z úbočních luk slibují hezké výhledy. Po mechové a vodou nasáklé cestě vyrážíme na poslední dnešní procházku. Orientačně naprosto bez problémů. Vracíme se jinou cestou, kolem torza bývalé Heřmanovické chaty. Máváme Orlíku i protějšímu Medvědímu vrchu na pozdrav, kocháme se výhledy do podhůří Hrubého Jeseníku a na Zlatohorskou vrchovinu. I k Pradědu, který se konečně vynořil z bouřkových mraků. Na chatě si dáváme zasloužené pivo a následně výtečné "peňolo". Vynikající ročník vína, které dozrálo na jižně orientovaných regálech v Penymarketu. I přesto, že stálo pouhých 24 Kč, tak bylo výtečné. Skutečně. Škoda jen, že jsme ještě litřík nepřikoupili… Mea culpa. S Dejvem jsme se jednoznačně shodli, že se jednalo o skutečně vydařený ročník… Za soumraku, po fotogenickém západu Slunce, jdeme na kutě. Chystám stativ na noční focení. Buď na hvězdy a nebo bouřku. Blesky se v noci fotí mnohem snáz, než ve dne. Avšak ani hvězdy, ani bouřka se nekonaly. Pouze hezky zapršelo a řádně se rozfoukalo. Také teploty spadly o dobrých deset stupňů, takže druhého dne nás vítá poměrně chladné ráno. Napsat o červnovém ránu mrazivé - to by se asi nehodilo. Medvědí vrch a nečekané setkání s medvědy!Po ranní obloze se honí mraky. Fouká ledový vichr, který člověka příliš nemotivuje vylézt z tepla spacáku. Jelikož však dnes máme před sebou více kilometrů než včera, je třeba vyrazit. Balíme a vyrážíme směr Medvědí vrch (1 216 m). Tato oblast je bez turistických značek. To ale vůbec nevadí. Lesní cesty a prtě člověka, který má alespoň trochu orientační smysl a umí pracovat s mapou, spolehlivě zavedou kam potřebuje. Fotím chatu, okolní skalky, výhledy. A hýla obecného (Pyrrhula pyrrhula) s jasně svítícím červeným bříškem. Přilítl se i s kámoškou, zvědavec jeden, na nás podívat až na jesenické hřebeny. Kolem lesních školek a menších skalek nabíráme výšku. David se ve stoupání někde zasekl, takže na vrchol Medvědího vrchu přicházím tiše po hebkém mechovém koberci. A vyplatilo se. Na vrcholu potkávám medvědy! A rovnou tucet! Spokojeně, byť trochu zmokle, si hověli na nivelační tyči na samotném vrcholu. No koukněte na fotku a posuďte sami: nejsou roztomilí?… Záchrana srnkyVítr začíná slábnout. A my dosáhli nejvyššího bodu naší dvoudenní šňůry. Tedy túry. Dosáhli, protože konečně přichází i David. Zdraví medvědy a pak společně scházíme po pěkné pěšině k jihovýchodu. Jsme někde nad Solnou chatou (v některých mapách je uváděna jako Medvědí chata). Stezka míří k Jánské chatě, my však za pěknými vyhlídkovými skalkami odbočujeme vlevo k velké lesní školce. Chodník je nezřetelný, do cesty se nám staví popadané stromy. Nevadí, ty nás zastavit nemohou. Kolem oplocení se dostáváme k dolnímu konci lesní školky. David je ještě kus výše, když slyším podivné zvuky. Za chvíli se začíná třást oplocení. Čekám, zda-li se objeví jelen a nebo divočák. Ale stále nic… Vracím foťák nazpět do brašny a nakouknu, cože to za zvíře tam lomozí. Srnka! Schovává se za smrček, ale má nějak divně svěšenou hlavu. Koukám a zdá se mi, že se nemůže hnout. A opravdu, je zamotaná do pletiva ohrady. Jdu blíže a vidím, že s sebou jen bezmocně lomcuje. Volám na Davida, že máme práci. Také nevěřícně kouká. Shazujeme bágly a jdeme ji vyprostit. Srnka s sebou v panice mele, slyším, jak ji divoce buší srdce. Vyvlékáme ji z ok, kdo ví, kolik dní tady sebou bezmocně zmítala. V panice bečí, snažím se ji uklidnit, hladím ji po hlavě a čenichu. Asi sama nechápe, že ji pomáháme. Zatím spíše viděla, jak její příbuzné tvorové našeho druhu jen vraždí. Povedlo se, srnka ale bezmocně leží. V ohradě. Je tak vysílena, že se nedokáže postavit na nohy. No nedá se nic dělat. Beru ji na ruce, přenáším z ohrady ven a pokládám do trávy. Na rukou jsem již nosil kdeco a kdekoho, ale srnku nesu skutečně prvně. Srnka silně líná, takže jsem samý chlup. Ale to vůbec nevadí, hlavní je, že je venku. Ještě trochu zaděláme pletivo, ohýbáme trčící dráty. Ať se do něj opět nějaké zvíře nezamotá. Vzdalujeme se, ať se srnka zklidní a vzpamatuje. Nyní je to již na ni samotné. Věříme, že se zotaví. Kdo ví, kolik zvířat takto v pletivech různých ohrad končí. Přitom stačí dělat oplocení z dřevěných latí, jako je tomu u další lesní školky o kousek níže. Takový prevít, jako je drát a pletivo, do lesa nepatří. Suchý vrchTak, jeden dobrý skutek jsme již dnes udělali. S dobrým pocitem scházíme na lesní cestu, po které se dostáváme na další rozcestí lesních cest. Na něm vpravo a opět vpravo. Pěkně po hřebínku a po dobře patrné pěšině. Dokonce značené nějakou pásovou (lesáckou?) značkou. Bez problémů se dostáváme do sedla pod Suchý vrch (941 m). FotogalerieZobrazit fotogaleriiJedná se o přírodní rezervaci s kamennými moři a reliktními bory. A je to takový středobod naší túry. Chtěl jsem se do těchto míst kouknout a dostat se alespoň pod kamenná moře. Docela mě tato oblast zajímala. Čekám, že se nám do cesty postaví tabule vyznačující hranici přírodní rezervace. Ale stále nic. Nakonec nás pěšina přivádí až k zákopům pod vrcholem a na samotný vrchol. Obdivujeme nádherné reliktní borovice, kamenná moře a nezvyklé výhledy. Přímo naproti máme další skály s hradem Quinburk, další plánovaný cíl. Tak to jsem nečekal, že se dostaneme až na vršek. Kocháme se výhledy, kamennými moři i pitoreskně pokroucenými solitérními borovicemi, které mohou mít až 350 let. Ty by mohly tedy pamatovat ještě Marii Terezii. A křemencové balvany dokonce prvohory… Drakov a RejvízKdyž jsme již dostatečně vykochaní, vracíme se do sedla. Máme v plánu ještě návštěvu hradu Quinburk. Necháváme se zlákat lesní cestou, která padá doprava dolů. Je zde tolik lesních cest a pěšin, že nás zajisté nějaká spojka přivede na cestu pod hrad Quinburk. Nepřivedla. Žádná lesní cesta tam nebyla a ta naše "padavka" padá přímo dolů. Až do doliny říčky Rudná. Je mně jasné, že jsme již příliš dole. David protestuje, že nahoru již v žádném případě nejde. Nepřesvědčí jej ani argument, že se pod hrad dostaneme po široké a mírně stoupající cestě v sousedním údolí. Nu což, pomáhal při záchraně srnky, tak to nebudu hrotit. Nechám Quinburk na příští návštěvu. Však jsme v Medvědské hornatině ještě neřekli své poslední slovo. Scházíme tedy do údolí Černé Opavy, jejíž vody jsou skutečně černé. Tedy hodně tmavé. To je dáno tím, že její vody protékají v pramenné oblasti vrchovišti v okolí Rejvízu. Její barva je pak dána organickými látkami, které vznikají rozkladem rašeliníku. Nakonec stejné látky dodávají typickou barvu i skotské whisce… Kolem buku u Drakova, přes Drakov (620 m) a kolem Lorencovy - Vyvřincovy huti postupujeme proti proudu Černé Opavy nazpět na Rejvíz. Cestou fotím ještě nějaké ty motýly, pavouky a brouky. Nejlepším úlovkem byl střevlík zlatolesklý, byť jsem měl políčeno na endemitního střevlíka hrbolatého. Na Rejvízu pak u piva (já bohužel již jen u značky birell) a dršťkové polévky hodnotíme tuto akci jako velice vydařenou. Přestože jsme toho příliš nenachodili (co je to nějakých 32 km), viděli a zažili jsme toho spoustu. Trasa: Rejvíz - Koberštejn (5 km, 180 m) - Heřmanovická chata (13 km, 630 m) - Medvědí vrch (14,6 km, 730 m) - Suchý vrch (18,3 km, 830 m) - Drakov (23 km, 860 m) - Rejvíz (32 km, 1 050 m). Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názorDalší související články:+ Přechod hřebene Jeseníků+ Jeseníky, hřebenovka: Dvoudenní přechod hlavního hřebene Hrubého Jeseníku + Zimní přechod Hrubého Jeseníku + Drakov a setkání s Drakovskými lapky + Noc na Medvědí hoře, túra z Koutů nad Desnou na Dlouhé stráně v Jeseníkách + Ubytování v Jeseníkách, levné ubytování - horské a turistické chaty, penziony a útulny + Divoký důl, Dlouhé stráně, Vysoká hole a Vodopády Bílé Opavy - dvoudenní trek v Jeseníkách + Za zkamenělým Vozkou na hřeben Jeseníků + Podzimní přechod hřebene Jeseníků + Jarní Jeseníky aneb máme mokro v botách + Praděd (1 492 m), pátý nejvyšší vrchol ČR a nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku + Jeseníky, turistické trasy + Za zkamenělým Vozkou na hřeben Jeseníků + Jeseníky neboli Hrubý Jeseník - turistika a tipy na výlet, horské chaty a útulny, ubytování v Jeseníkách + Kazatelny, skalní útvary v Hrubém Jeseníku + Břidličná hora, nejvyšší vrcholy Hrubého Jeseníku + Vysoká hole, 2. nejvyšší hora Hrubého Jeseníku a Velký kotel + Šerák, túra za skučení severáku + Praděd, nejvyšší hora Hrubého Jeseníků a pátá nejvyšší v ČR + Pecny, hora v hlavním hřebeni Hrubého Jeseníku + Červená hora, Hrubý Jeseník a vrcholy hlavního hřebene + Expedice Night-Riders aneb noční Jeseníky |
|