Lúčanská Malá Fatra, dvoudenní hřebenový trek na Slovensku s bivakem v "Grandhotelu" Partyzán

První podcelek Malé Fatry jest vyšší a národním parkem, druhý z podcelků jest sice nižší, ale svým způsobem divočejší. A především bez různých omezení typických pro slovenské národní parky, jakož o pohybu od hodiny po východu Slunce do hodiny před západem Slunce apod. Proto raději vyrážím na treky na Lúčanskou Fatru. Tak tomu bylo i při poslední vyjížďce.

Vlak z Ostravy do Zvolena přijíždí do Martina sice na čas, přesto si ale přes hodinu a půl na autobus do obce Valča musím počkat. Proč by autobus, který odjel před pěti minutami, měl navazovat na nějaké blbé vlakové spoje od Žiliny. Přece bychom od plánovačů nemohli chtít nějakou návaznost spojů. Taková pošetilost.

Nu což, mám čas skočit do osvědčené krčmy na dvě startovní piva. Vracím se ke stejnému stolu i na stejnou židli, kterou jsem "okupoval" před týdnem čekajíc rovněž na autobus. Ovšem do Belé-Dulice na Velké Fatře. I tam autobusové spoje "výtečně" navazují…

Valčianska dolina

Konečně se dostávám do obce Valča (451 m), výchozího bodu túry. Horko mne doslova vbíjí do asfaltu, blíží se poledne. A to jsem vyjížděl vlakem před sedmou… "Zakopávám" o obchůdek s venkovním posezením, takže skáknu ještě na jedno startovní. Alespoň pokecám s výřečnými domorodci o medvědech, horách, pivu… Ale jen krátce, za chvíli zavírají.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Nahazuji bágl a vydávám se po modré turistické značce směr Valčianska dolina. Naposledy jsem tudy šel, když jsem připravoval bedekr Malá Fatra. Toto letí. Skiareál ve Valčianské dolině (504 m) se za ta léta hodně rozrostl. Nepoznávám to tady. Trochu to tady omrknu, ale pak mířím dále do doliny vstříc blahodárnému stínu. Teploty mají být dnes rekordní, šplhají hodně přes +30 °C. Jak jinak na treku…

Mezi vrchy Pivnica (830 m), Macúrová (657 m) a Žľaby (714 m) se kolem řady soukromých rekreačních chat prosmýknu do Ústí Šindelné doliny (548 m), ze kterého vede žlutá turistická značka k partyzánským bunkrům II. partyzánské brigády M. R. Štefánika. Ty si ale nechám na příště. Dnes se musím dostat na hřeben a k útulně na vrchu Horná lúka. Času není nazbyt a v tom horku se mi nechce příliš spěchat.

O kus dále asfaltka končí a prašná lesní cesta se začíná svižně zvedat. Osvěžuji se v horské bystřině a pod vrchy Skalka (861 m) a Zvadlivá (1 061 m) se dostávám k lovecké chatě na rozcestí Kúpeľ. Využívám zdejšího přístřešku ke krátkému oddechu. Jsem ve výšce téměř 750 metrů a přesto zdejší teploměr ukazuje +29 °C ve stínu. Docela síla. V těchhle parnech by bylo asi rozumnější ležet někde u vody. Ale zase na druhou stranu - jak by to na světě, a především na stránkách Trekingu vypadalo, kdyby byli všichni "rozumní"…

Sedlo Majbíková a Horná lúka

Další cesta stoupá docela příkře. Z části po holinách, neboť i zde se hodně kácí. Podle techniky, kterou potkávám, se ujišťuji, že chlapi dole v krčmě mají přehled. Opravdu zde lesy koupil Rakušák a dovoluje si to, co by si doma v Rakousku jistě nedovolil. A k tomu, soudě podle registračních značek některých vozů, zaměstnává rumunské dělníky. Hotová internacionála…

Polomy a pasekami se konečně dostávám do sedla Majbíková (990 m) a užívám si prvních pořádných výhledů. Po těch kilometrech zasloužená odměna. Vychutnávám si modré oblohy a výhledů daleko na západ. O kus severněji rozeznávám i nejvyšší vrchy Moravskoslezských Beskyd.

Ze sedla Majbíková se vydávám k severovýchodu po červeně značené hřebenovce. Čekají mě nějaké ty houpačky a popadané stromy, ale žádné hrozné přelézání polomů jako před týdnem na Velké Fatře to nebude. Takže docela pohoda. Čas mám až moc dobrý, takže se poflákám po lese a loukách a pofotím nějaké ty brouky a motýly. Když již s sebou táhnu to nádobíčko…

Hřebenovka příjemně ubíhá, takže za vrchem Kopa (1 232 m) se dostávám na rozcestí Pod Hornou lúkou, kde je na tabulce uvedena výška 1 466 m. Menší chybka, protože reálná výška je nějakých 1 225 m. Ovšem i značkař má nárok se tu a tam utnout. I když zde se uťal značně, protože dané výšky dosahují jen ty nejvyšší vrcholy Lúčanské Fatry.

Poslední táhlé stoupání a hustý les s porosty habru, buku a dalších dřevin se najednou rozestoupí, aby dal prostoru krásným horským loukám s hustými porosty borůvek a úchvatnými výhledy. Jsem na vrcholu hory Horná lúka (1 299 m). Dohlédnu až na Velkou louku, do Beskyd, na Velkou Fatru i do Strážovských a Súlovských vrchů, kterým vévodí Velký Manín i dobře viditelný hrad Lietava.

Scházím k útulně Grandhotel Partyzán. Po požáru před pár lety byl nově postaven a je ještě komfortnější než dříve. Voda teče, venkovní posezení zve k lenošení a dnešní trojčlenná posádka k debatě. Hoši jsou na opravdovém "lemra čundru", tak trochu jim to závidím. Takové pohodové potulky už dávno neumím… Koukám, kolik proviantu s sebou táhnou. To se musí pod těmi bágly řádně prohnout. Špagety, guláše, klobásky, slanina, různé koření. Tož to bon apetit! Později skočím na kopec na západ Slunce. Byl úžasný. No u ohně pak plkáme za svitu dorůstajícího Měsíce až do půlnoci…

Veľká lúka, Minčol, Polom, rozhledna Špicák a Strečno

Ráno jsem celkem brzy vzhůru a již před sedmou vyrážím na trasu. Za ranního chládku a příjemného vánku, který později přechází v bouřlivý severák. Loučím se spolunocležníky a přes vrch Horná lúka pokračuji na Veterné (1 442 m), kde si dopřávám snídani v trávě. Nádhera. Kochám se kruhovými výhledy od Kľaku a Strážova až po Beskydy. Mám velice rád tuto část hřebene, která navozuje tu správnou karpatskou atmosféru.

Pak to již jde rychle. Vidlica (1 466 m), cesta s hlubokými loužemi, které nevysychají ani v nejsušším létě, a hora Veľká lúka (1 476 m), nejvyšší vrch Lúčanské Fatry. Do výšky Pradědu, nejvyšší hory Hrubého Jeseníku, ji chybí pouhých 16 metrů. Na skvělých výhledech to ale neubírá ani "ň".

Zdržím se jen krátce a kolem areálu TV vysílače na vrchu Krížava (1 453 m) musím pokračovat dále. Ještě mě čeká hezkých pár kilometrů a vlak ze Strečna jede již ve dvě. Ještě dnes mě čeká nějaká neodkladná práce v redakci. Loučím se s nezaměnitelnou horou Kľak, která definitivně mizí za obzorem a přes rozcestí Pod Krížavou (1 436 m) se vydávám vstříc vrchům Zázrivá (1 406 m) a Dlhá lúka (1 305 m).

Lesy střídají louky, sestupy zase krátké výstupy. Jeden se ani nenaděje a již je v sedle Prašivé (1 260 m). Z něj je to na Minčol (1 364 m) kousek. Ale stále nahoru. A hezky svižně. Na vrchu s křížem a schránkou s vrcholovou knihou dávám opět krátkou pauzu. Vychutnávám si nádherných kruhových pohledů, které se nemohou nikdy omrzet. Pak šup dolů do sedla Okopy (1 299 m), které velebí starý kanón co by upomínka na osvobozovací boje této části Slovenska. Foto ze všech stran, jak jinak.

Následuje další krátké stoupání a příjemný hřebínek na Úplaz (1 301 m). Někde tady, hluboko pod nohama, se razí tunel dálnice, která měla být hotová již někdy před téměř 10 lety. Zřejmě udělali soudruzi někde chybu. Ať se vezmou za ruce i s našimi plánovači a zajdou do Rakouska nebo Itálie se zeptat, jak se to má dělat… To šnečí tempo výstavby a naopak obří nadhodnocení ceny dosavadních (i současných) socialistických vlád je do očí bijící.

Za vrchem Rázsošná (1 204 m) následuje prudký prďák dolů na rozcestí Šaračníky (1 010 m). Posledně jsem to šel opačně. Ani nevím, co je lepší. Z rozcestí pokračuji, konečně, krátce po rovince. A po lesní cestě. Až na rozcestí v sedle Javorina (967 m), ze kterého si odskočím k pomníku na vrchu Polom (1 010 m). Strašně dlouho jsem nebyl ani tady. Stromy za tu dobu trochu povyrostly a zastínily někdejší slušné výhledy. Ale na Žilinu je vidět stále. Jen ty ohyzdné "krabice" asijské automobilky přibyly.

Lom nad obcí Stráňavy, který byl otevřen již v roce 1925, se do Polomu pořádně zakousl. Za ta necelá dvě desetiletí je vidět pořádný posun. Zhltnu poslední zbytky vody, vrátím se do sedla Javorinka, a po modré turistické značce pokračuji směr rozhledna Strečno. Zprvu příjemný chodník se mění v prudký prďák. Po dešti to tady musí být chuťovčička. Chodníky ve tvaru serpentin asi vyšly z módy a nahrazují je trasy po spádnici…

Následující paseky, hotovou spoušť ala lesní masakr ani nebudu popisovat. Polámaný les, rozježděné cesty, lesknoucí se mastná oka po vyteklém oleji. "Klasika". Konečně se objevuje letecký pohled na hrad Strečno. Odsud jej ještě neznám. Ze Sedla pod Kojšovou (660 m) pokračuji po žluté turistické značce po krásném skalním hřebínkem k rozhledně Špicák. V mapách je uváděna jako rozhledna Strečno.