Velká Fatra na Slovensku, nezapomenutelný přechod v dešti a mlze přes útulnu Limba

aneb jak kolegu překabátilo Pendolino

Před svatým Václavem obvykle vyrážíme na hory. Nejinak tomu bylo minulého roku, kdy volba padla na Velkou Fatru a útulnu Limba. Batohy sbaleny, lístky na vlak koupeny, kolega "Gřešek" se k odjezdu dostavil, počasí neobjednáno.

Pendolino se přiřítilo na čas a na čas jelo i po celou trasu. Jen ten úložní prostor není tak úplně koncipován pro větší batoh. To se mělo po asi dvou hodinách jízdy do města Ružomberok ukázat býti zcela zásadním nedostatkem…

"Gřešek" si nechává batoh na protější straně vagónu v "úložním" prostoru mezi sedadly. Každý tak vystupujeme jinudy. Tedy vystupujeme. Marně se na peróně rozhlížím, kde že je "Gřešek". Tak rychle přece nemohl z nástupiště zmizet.

Čtěte také: Za sluncem na Tlstou a Ostrou, Velká Fatra

Právě v okamžiku, kdy se rozezní píšťalka výpravčího míjím dveře na druhé straně vagónu. A v nich se zračí "Gřeškův" obličej plný čirého zoufalství. Zkouším čudlík, dveře jsou však již pevně zajištěny… Lehké trhnutí, průvan a Pendolino svižně mizí v dáli. I s "Gřeškem", který se ve skutečnosti jmenuje Roman.

Chechtám se jako blázen, slzy se mi smíchem hrnou do očí. Okolojdoucí si musejí myslet, že mi přeskočilo. Ten smích se ale nedá zastavit. Tak to se mi ještě nestalo, že by některého z mých parťáků překabátilo Pendolino, jeho "složitý" otevírací mechanismus… Ani se na něj nedokáži zlobit, směji se tomu ještě dnes. A mám o jednu historku navíc k dobru…

Autobus by jel na čas

Autobus, kterým jsme měli odjet do Vyšné Revúce je již na svém místě, lidé postupně míjejí v jeho útrobách. Parádně bychom jej stihli. Tedy kdyby Roman neodjel na exkurzi do Liptovského Mikuláše. Ještě že tak, horší by bylo, kdyby příští zastávka byla až v Popradu. To bychom nemuseli stíhat ani ten příští… Zamávám autobusu a bývalým potenciálním spolucestujícím a zamířím do nádražky počkat na zbloudilce. Času máme přece dost…

Vytahuji mapu. Je mně jasné, že plánovanou trasu přes Čierny kameň na Limbu již nemůžeme zvládnout, stmívá se příliš brzy. No nic, od hájovny Teplô jsem již dlouho nešel, bude to příjemné zopakování této hluboké doliny. Po mnoha letech.

Teplá dolina

Konečně se vrací Roman "Gřešek", kterému se úspěšně daří od samého začátku bojkotovat můj plán. Dáváme něco lehkého k jídlu a pivo a pak konečně vyrážíme. Jsou dvě hodiny odpoledne pryč, to nám to v tom Ružomberku pěkně uběhlo… Po půl třetí vystupujeme na rozcestí Hájovňa pred Teplou dolinou (636 m) a za štěkotu místního hafana vyrážíme vstříc útulně Limba na východním úbočí hory Rakytov.

Míjíme několik seníků napěchovaných senem a již jsme v nápadném zúžení doliny nazvaném Prielom Teplého potoka. Jedná se o erozní průlom hrdla doliny budovaného nejen vápenci, ale i travertinem. Asi se jedná o významný morfologický tvar, neboť tady byla vyhlášena stejnojmenná přírodní památka o výměře 20,94 ha.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Voda se tady prodírá křivolakým korytem řadou peřejí a malých vodopádků a dále svou výmolnou činností prohlubuje dno Teplé doliny. Kolem řady skalních útvarů a dalších seníků přicházíme k lovecké chatě, před kterou parkuje pár bouráků. Myslivci již mají zapálené ohniště a připravenu baterii. Pálenky. Vrcholí jelení říje, je čas na lov. Doufám jen, že ne svérázný lov jako v populární ruské filmové předloze…

Za loveckou chatou širokou lesní cestu nahrazuje lesní pěšinka a povlovný výstup střídá strmé stoupání. Tep se zrychluje, teplota stoupá a výškové metry rychle přibývají. Brzy se otevírají průhledy na Nízké Tatry, které se ztrácejí v silném oparu. Paseky a holoruby střídá svěží bukový les, další lesní cesta a ještě jedna a po chvíli se odkrývá známé panorama s Rakytovem a střechou útulny Limba (1 215 m), na které mezičasem přibyl panel solární baterie.

Noc na Limbě

Máme dobrý čas, ještě nejsou čtyři. No, než přijde Roman tak čtvrt na pět. Mezitím stačím pozdravit chataře a poptat se na nocleh. A pivo. Zatím jsme sami, společnost nám dělá jen rezavý kocour. Podle chování je tady doma. Po páté hodině přichází trojice borců od Karlových Varů. Přesněji řečeno přicházejí z hřebene, z Karlových Varů přijeli předchozího dne autem.

Počasí se očividně kazí. Rosničkářům ta předpověď asi vyjde. Kolegové ze západních Čech přicházejí nejen s hovorem, ale i s nápadem rozdělat oheň. Proč ne, alespoň bude tepleji. Plkáme dlouho do tmy. O všem možné. O horách, babách i plánech na příští dny. Noví známí mají namířeno do Vysokých Tater, my dále po hřebeni Velké Fatry do Chočských vrchů. V deset odchází spát chatař, okolo půlnoci i my. Ráno chceme vstávat brzy a vycházet nejpozději v osm.

Asi jsme zaspali…

Za okny je nevlídno, cáry mlhy se válejí po zemi. Jsem již docela oležený, kolik tak asi bude hodin? Na chatě je ticho, všichni ještě spí. Chvílí se ještě převaluji, pak mi to ale nedá. Zapínám mobil a překvapením vykřiknu: Ty vole, to už bylo půl desáté? Vedle za komínem se to začíná vlnit a slyším běžce zipů rozepínaných spacáků. Kolik že je? No, za chvíli bude deset…

Tak s tím odchodem v osm to již asi neklapne. Nakonec není kam spěchat, venku je stejně hnusně. Dáváme si snídani, klobásu na umně vyzdobeném talíři, čaj a nakonec přece jen před polednem vyrážíme. Na chatě je útulno, příjemně teplo, člověku se odsud vůbec nechce. Ale přece jen musíme dále.

Na hřebeni mlha, vítr a déšť

Poslední pohledy na chatu, společné foto a hybaj na hřeben, který se topí v mracích. Kousek pod Severním Rakytovským sedlem (1 415 m) se přidává ledový vlezlý vichr a déšť. Nic lepšího jsme si ani přát nemohli. Pod sedlem se s novými známými loučíme, mají namířeno do Vysokých Tater. Dnes ale putují na Borišov, Tatry jsou na programu později. My míříme na opačnou stranu. Směr Smrekovica a Malinô Brdo.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Rakytov (1 567 m) necháváme za zády a krásným bukovým lesem pod kótou Tanečnica (1 462 m) míříme k vrcholu Skalná Alpa (1 463 m). Výhledy jsou minimální a vítr strhávající kapky deště nám fouká přímo do "xichtu".

Za rozcestím Močidlo, hotel Smrekovica (1 310 m) bereme proto za kliku dveří. V restauraci však na nás divně civí, neodpoví na pozdrav ani bú a na otázku, je-li otevřeno je nám opovědí pouhé mlčení, které si lze vykládat různě. Soudružky znuděné servírky jen prázdně koukaj. No, tak ne, tady nám pšenka nepokvete. Otáčíme se a tentokráte již bez pozdravu odcházíme ke konkurenci za kopcem.

Po čtvrt hodince jsme na rozcestí voj. Zotavovňa Smrekovica (1 365 m), kde nás čeká naprosto odlišné přijetí. Kape z nás sice voda jako z vodníkova šosu, ale borec na recepci nás slušně zdraví a hned posílá do restaurace. Od poslední návštěvy se to tady dost změnilo, restaurace (jídelna) svítí novotou.

Ústup do Podsuché

Sušíme věci, objednáváme něco k snědku a pivo. Venku mezitím zesiluje déšť. Na pokračování po hřebeni to asi nebude, Roman se na to moc netváří a při zmínce o bivaku pod Šiprúněm prohlašuje něco o magorech… Na Slovensku bylo v tu dobu asi všude nevlídno. Nakonec i kolega Lukáš G. v těchto chvílích mokne v útulně na Žobráku na hřebeni Čergova, jak píše ve svém posledním článku. Nebylo tak na co čekat.

Platíme útratu, před zotavnou (dnes se nazývá Granit) hodnotíme situaci a vypadá to na ústup dolinou Vyšné Matejkovo kolem Matějkovského kamenného proudu na Podsuchou k motorestu Bodega. Co naplat, počasí neporučíš. Přestože jsme vyměkli a počasí nás sfouklo z hřebene, byla to pěkná procházka v severovýchodní části Velké Fatry. Někdy si to zopakujeme i s těmi Chočskými vrchy. A za lepšího počasí.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.