Z Jizery přes Štolpišské vodopády do Hejnic a na Frýdlantské cimbuří a Polední kameny

Jizerské hory, skalní vyhlídky severního okraje pohoří křížem krážem a s plnou polní (2)

Ráno je slunečné, ale docela chladné. Ještě jednou se jdu rozhlédnout z vrcholového skaliska Jizery (1 122 m), druhé nejvyšší hory Jizerských hor. Opět je krásně vidět Ještěd, okolní hřebeny Jizerských hor, vzdálenější hřebeny Krkonoš a nechybí ani kouřící komíny blízkých hnědouhelných elektráren. A také mlha na planině pod Bukovcem, tedy v místech známé horské osady Jizerka.

Na dnešní trasu dlouhou asi 21 km vyrážíme docela brzy. První zastávku děláme zakrátko, na horské stanici Knajpa, která slouží i jako samoobslužný bar. U snídaně přijíždí správce s novým proviantem. A že prý jestli jsme zde spali. Ne. Ale to klidně můžete, povídá. No, to je dobrá nabídka. Je to věru na zváženou. Že bychom trochu pozměnili trasu s tím, že bychom dnes přespali na Knajpě? Knajpě, která stojí na rozcestí Na Knejpě (990 m). Knajpa na Knejpě, trochu mi to neladí. Rozdíl toho jednoho písmenka ale řešit nehodláme. Ber co píší zdejší a využij služeb samoobslužného baru.

Rašeliniště Na Čihadle

Po snídani se vydáváme po Štolpišské silnici k rozcestí U Knejpy (981 m) a kolem pomníku Viktora Gacka (1869 - 1927) na Čihadla (978 m). Tady děláme další zastávku, protože jsme právě přišli k snad nejkrásnějšímu rašeliništi na české straně Jizerských hor - Na Čihadle. O tomto dokonale vyvinutém rašeliništi, syceném jen srážkovou vodou a přístupném po povalovém chodníku, si můžete více přečíst v tomto článku. Krásný přírodní kout a přírodní rezervace v Jizerkách. Kdybych byl sám, určitě bych se byl býval zdržel déle. Toho zajímavého hmyzu! To by bylo pofoceníčko! Nechci ale zdržovat ostatní, čeká nás ještě kus cesty…

Po panelové cestě, kterých je v Jizerských horách od dob první republiky, kdy se budovala betonová opevnění, spousta, pokračujeme v pochodu. Zatím jdeme stále lesem, výhledů je poskrovnu. Bereme to přes rozcestí Nad Černým potokem (926 m) a na Žďárku (943 m), na kterém opět dostávám od parťáka "čočku" Tak ty nás chceš hnát 800 výškových metrů dolů, abychom pak zase 700 výškových metrů vystoupali? Cosi tam bylo zmíněno i o šílencích, už si to přesně nepamatuji. Míša je spokojená, nic nenamítá, je tedy odhlasováno a jde se. Dolů…

Štolpišské vodopády

Nakonec tedy opravdu scházíme dolů do Hejnic. Chci totiž vidět Štolpišské vodopády. Zatím jsem je nenavštívil, trasy při dřívějších návštěvách vždy vedly jinudy. Scházíme tak k rozcestí U Tetřeví boudy (900 m), na kterém je naskládáno množství vytěženého dřeva. Ve zdejších lesích, které v minulém století skrze kyselé deště dostaly pořádně zabrat, se již opět těží, les pomalu dorůstá. A to byly Jizerské hory před nějakými 30 lety docela holé. O opětovné zalesnění se postarali lesníci, kteří tady odvedli ohromné množství práce. A kterým můžeme poděkovat za to, že jsou Jizerky opětovně krásně a svěže zelené.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Protínáme hranici NPR Jizerskohorské bučiny, která má rozlohu přes 948 hektarů a výškové rozpětí 586 metrů (420 m až 1 006 m). Tato rezervace byla vyhlášena z důvodu ochrany horského bukového lesa, který patří mezi největší v Čechách. Po dalším kilometru přicházíme na rozcestí Velký Štolpich, vodopád (774 m). K místu kde, jak uvádí informace na jedné ze směrových tabulek, se měl inspirovat K. M. Weber ke složení opery Čarostřelec.

Jsme u můstků nad Štolpichem, má to však jednu vadu na kráse - je sucho a voda skoro žádná. Z krás vodopádů tak toho mnoho neuvidíme. Ale co už, alespoň je důvod se sem vrátit. A spojit to třeba s návštěvou další úžasné skalní vyhlídky - Ořešníku. Oblast je to kouzelná, hluboká rokle je sevřená strmými srázy s velkým množstvím roztodivných skalních útvarů.

Pod vodopádem míjíme Rudnou jámu, dnes již zavalenou štolu, ve které se měla kutat železná ruda pro hamr v Raspenavě. Rudných dolů bylo v této oblasti spousta, těžilo se již od 16. století. Dnes po těchto dolech není mnoho památek, příroda je již dávno pohltila.

Hejnice

Následují rozcestí Pod Vodopády (568 m) a Ferdinandov (410 m), ves založená roku 1781. A již se společníci rozhlížejí po tom, kvůli čemu jsme až dolů do údolí říčky Smědá šli - po hospodě. Blíží se totiž čas oběda a hlad je prý veliký. Zatím jsme ale našli jen zavřenou hospodu, otevírají až ve tři odpoledne. Pokračujeme tak rovnou do Hejnic (370 m), kde za návštěvu stojí např. bazilika minor.

Hejnická bazilika s půdorysem latinského kříže stojí na místě mnohem starší dřevěné kaple z roku 1211. Vysvěcena byla v roce 1725 a dodnes přitahuje zástupy poutníků. Centrální kopule baziliky má průměr 15 metrů a výšku 35 metrů, stavbu dokresluje šest bočních kaplí. Uvnitř pak můžeme spatřit nádherný oltář, poutníci sem ale putují především kvůli milostivé sošce madony uložené ve skříňce.

Po zmrzlině pokračujeme dále. Nyní již opravdu do hospody. Oběd byl výborný. Míša toho zbouchala za dva. No však měla ty obědy opravdu dva. Fakt nevím, zda-li je výhodnější ji šatit a nebo živit… Po obědě a odpočinku se vydáváme na zpáteční cestu na hřeben Jizerských hor. Dalším cílem jsou totiž Frýdlantské cimbuří a Polední kameny. Přes rozcestí U Liščí chaty (454 m) postupujeme docela svižně vzhůru, výškové metry přibývají poměrně rychle. Obdivujeme skalní věže nad údolím i kamenné koryto potoka a ohromné množství skal a kamenů až pitoreskních tvarů.

Frýdlantské cimbuří a Polední kameny

Na rozcestí Černý potok (630 m) chvíli spekulujeme, zda-li se nejít podívat k Vodopádu na Černém potoce. Roman to razantně odmítá a Míša také nejeví příliš velké nadšení. Je horko, výstup dlouhý a prudký a údolí Černého potoka je vůbec tím nejstrmějším v celých Jizerkách. Tož dobrá, necháme si tento 17metrový vodopád (+ další vodopády) až na příště. Však se do Jizerských hor brzy vrátíme.

Následuje rozcestí Hajní kostel (658 m), za kterým kamenitá stezka začíná stoupat ještě strměji. Patrně jde o nejstrmější úsek dnešní cesty. Na rozcestí Pod Frýdlantským cimbuřím (803 m) se dočasně loučíme s Romanem. Pokračuje rovně a nejkratší cestou Na Knajpu, kde se večer setkáme. My odbočujeme vlevo a stoupáme strmým a kamenitým svahem dále na rozcestí Frýdlantské cimbuří (900 m).

Frýdlantské cimbuří je lákavým turistickým cílem. Ze skaliska osazeného dřevěným křížem se otevírají doslova letecké pohledy na Frýdlantsko. Na vrcholovou plošinu vede ocelový žebřík, který sem umístila horská služba až v 70. letech minulého století. I my si výhledů užijeme dosyta. Výstup sem stál rozhodně zato.

Je čas ale popojít. Kolem velkého množství dalších skal a skalek se dostáváme k dřevěným schodům a strmému skalnímu úseku zajištěnému ocelovými kramlemi a řetězem. Z hřebene dále se otevírají krásné výhledy do okolí i nazpět k Frýdlantskému cimbuří, po kterém právě poskakují čtyři postavičky. Někdo si vyšel pokochat se podvečerními výhledy z tohoto ikonického skaliska.

Zakrátko jsme na vrchu Polední kameny (1 006 m), kde se prý v poledne na Zelený čtvrtek otevírá jeskyně s poklady. No ne, že by se poklad nešikl, ale do Zeleného čtvrtku opravdu čekat nemůžeme. Tak třeba někdy jindy. Dnes si užijeme jiných pokladů, těch v okolí. Kouzelných výhledů po okolní krajině. Ono celá tato oblast je čarovná, učiněný poklad.

Knajpa na Knejpě

Sedělo by se dobře, ale musíme vyrazit dále, čas již notně pokročil. Po širokých pěšinách a povalovém chodníku přicházíme k rozcestí Smědavská hora, silnice (982 m) a přes horské vrchoviště, Přírodní památku Vlčí louka (7,98 ha), se dostáváme na další povalový chodník. N chodníku nám krásně zapózuje slepýš křehký, necháme jej odplazit se hezky v klidu. I pár fotek se povedlo udělat.

Na rozcestí asi 2 km před Paulovou pasekou a pod Smědavskou horou se rozloučíme se žlutou turistickou značkou a zamíříme na Knajpu neznačenou cestou. To za krásných výhledů na Jizeru s dobře patrným vrcholovým skaliskem, kde se také ukazují nějaké postavičky.

Na Knajpu přicházíme tak akorát, kousek před západem sluníčka. Roman nás již netrpělivě vyhlíží. A hned hlásí, že zásoby došly, že žízniví cyklisté vše vypili. No naštěstí ne tak úplně, Roman, protože přišel o kus dříve, něco málo stihl zachránit. Takže žízní nakonec nezhyneme a dnešní noc tak přečkáme hezky a v klidu.

• Předchozí (1.) část článku
• Trasa 2. dne na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie