Knajpa, Sněžné věžičky, Černá hora, sklářská osada Kristiánov, Josefův Důl a Protržená přehrada

Jizerské hory, skalní vyhlídky severního okraje pohoří křížem krážem a s plnou polní (3)

Dnes nás čeká docela pohodový den. Před sebou máme jen 19 kilometrů s převýšením pouhých 400 metrů. A nějakou tu hospodu. Musím pozvat na nějaký dobrý dlabanec své dva spoluputovníky, když již mám ty narozky. Myslím, že zejména Míša se na tento bod programu našeho výletu těší ze všeho nejvíce…

Sněžné věžičky a Černá hora

Horskou stanici a samoobslužný lesní bar Knajpa na rozcestí Na Knejpě (990 m) opouštíme časně ráno a zamíříme západním směrem. Okolo Gackova pomníku a přes rozcestí Čihadla (978 m) pokračujeme po Kristiánovsko-smědavské cestě k rozcestí Rozmezí (1 000 m). Od něj pak začneme stoupat k prvnímu cíli tohoto dne, kterým jsou Sněžné věžičky. Pohybujeme se na území Přírodní rezervace Černá hora s rozlohou 74,3 ha.

Hned v úvodu nás vítá dřevěný povalový chodník. To ještě netušíme, co nás čeká dále. Já zatím Černou horu, třetí nejvyšší vrchol Jizerských hor, vždy obešel. Nepovažoval jsem ji za až tak atraktivní cíl. Brzy ale zjistím, jak hrubě jsem se mýlil. Po příjemné lesní pěšině pokračujeme vzhůru. Potkáváme první dnešní baťůžkáře, kteří již scházejí dolů. Před rozcestím Sněžné věžičky (1 050 m) nás čeká další povalový chodník a odbočka k samotným skalním věžím.

Po dalších dřevených povalových chodnících se dostáváme konečně k samotným skaliskům. Jde o poměrně velkou skupinu skalních věží, izolovaných skal (torů), skalních hradeb a mrazových srubů. Centrální část tohoto uskupení tvoří tři věže. Na jednu z nich vede kovový žebřík. Vyhlídkovou skálu si samozřejmě nemůžeme nechat ujít, také se chceme z malé vrcholové plošiny pokochat úžasnými výhledy po okolních vrcholech, byť vzrostlými stromy částečně omezenými. A také pohledem na sousední, asi nejkrásnější skalní věž zvanou Sněžná hlavička či na 50 metrů vzdálenou Sněžnou věžičku.

Sněžné věžičky opravdu příjemně překvapily. Je to velice malebné skalní uskupení na hřebeni Černé hory (1 085 m) ve výšce asi 1 063 metrů nad mořem. Této krátké odbočky určitě nikdo z nás nelituje. Opravdu nádhera. Vracíme se na rozcestí a pokračujeme k vrcholu Černé hory. A opět po povalovém chodníku. Přímo nekonečném povalovém chodníku. Tady si chlapi (z horské služby?) museli opravdu máknout. A to jsem si myslel, že nejdelší povalové chodníky u nás máme v Jeseníkách u Rejvízu na cestě k Velkému mechovému jezírku…

Povalový chodník se klikatí horskou smrčinou přes rašeliniště s množstvím ohrožených i běžných druhů rostlin i živočichů. Údajně má tady svá tokaniště i tetřev hlušec (Tatrao urogallus). Cestou fotím i nějaké houbičky, pátrám po vzácnějších a spíše horských druzích.

Z rozcestí Černá hora Kristiánovská (1 075 m) si nezapomeneme odskočit k dalším skaliskům, která dostala jméno Čertův odpočinek. Ani se nedivím, že tady čerti rádi odpočívali, protože ze skalisek se otevírá nádherný pohled na blízký Ještěd, nejvyšší horu Ještědsko-kozákovského hřbetu. Nechybí ale ani průhled k hoře Jizera, druhému nejvyššímu vrcholu Jizerských hor.

Konečně je to tady. Stojíme na vrcholu Černé hory (1 085 m), třetím nejvyšším vrcholu Jizerských hor. Výhledy jsou odsud nulové, vrchol je zarostlý, ale horský les je nádherný, okolní krajina doslova úžasná. Nyní je mi zcela jasné, že jsem v minulosti udělal chybu, když jsem tento rozložitý a plochý vrchol obcházel. Jizerskohorská Černá hora za návštěvu rozhodně stojí.

Pramen Kamenice a sklářská osada Kristiánov

U vrcholu Černé hory povalový chodník zdaleka nekončí. Pokračuje dále, stupňovitě dolů. Nekonečné "schody" nese nelibě zejména Roman, mumlá cosi o kolenech. Nevím, zda-li je chce přiblížit k jezeru, a nebo má-li na mysli něco jiného, ale slyšitelně protestuje. Co jiného mu ale zbývá, než to hezky pomalu, za hezkých výhledů k protějšímu Holubníku (1 071 m), sejít. Nakonec to dopadne dobře a již jsme na rozcestí s červenou turistickou značkou na Korálové cestě u pramene říčky Kamenice, který je upraven jako studánka.

Zanechávám společníky na místě, stejně tak i batoh, a odskočím si do sedla Holubník (1 000 m), kterým prochází rozvodí Severního a Baltského moře. Ne však kvůli rozvodí samotnému a nebo snad dalšímu povalovému chodníku, nýbrž kvůli krásnému turistickému přístřešku, jehož jsem v původních plánech chtěl využít k jednomu z bivaků. Tak jej navštívím alespoň takto a nalehko.

Vracím se k prameni Kamenice. Žrout Míša má již opět hlad, s vervou se pustila do tenčících se zásob proviantu. Nu což, alespoň bude batoh zase o něco lehčí. Po kratším relaxu musíme ale pokračovat dále. Po panelce scházíme na rozcestí Pod sedlem Holubníku (898 m) a pak kus po asfaltu k bývalé sklářské osadě Kristiánov (812 m). Tu založil Jan Leopold Riedel v roce 1775.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Hladoši by již chtěli do hospody, já si ale nenechám ujít místní hřbitov. První pohřeb se na něm konal v roce 1780, naposledy se tady pohřbívalo v roce 1928. Na honosných náhrobcích jsou německá jména. Návštěva hřbitovů je při cestách mnohdy poučná. Zjistíte při nich, lidé jakých národností zde žili, jaká tady asi mohla být ve své době kvalita života. To podle délky dožití. I v minulých staletích se lidé mnohdy dožívali vysokého věku, výjimkou nebyli ani 80 či 90letí. Nakonec i mnoho učenců starověkého Řecka se dožilo devadesátky, dlouhý věk není "objevem" až současné pokročilé medicíny.

Zastavujeme u domku pro skláře, který od roku 1963 patří Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Dnes je tady expozice věnovaná historii této malebné sklářské osady i hospoda. Venku je horký a slunečný letní den i příjemné posezení, tak se tady chvíli zdržíme. Nějaké to pití a kafe také přijdou vhod. Mezitím ještě ale obhlédnu některá místa, kde stávaly domy. Třeba dům huťmistra, Panský dům (Herrenhaus).

Mezi stromy se dnes skrývají jen jejich torza, základy. V podobných místech člověka často přepadá jakýsi splín při představě, že dříve to tady žilo a dnes by to tu naši předci nepoznali. Že si příroda bere zpět to, co v minulosti člověk pracně a v potu tváře vyrval z jejího lůna a dlouhá staletí obdělával, udržoval a rozvíjel pro další generace.

Josefův Důl a Protržená přehrada

Dobírám vodu z upraveného a vydatného pramene u hospůdky i omrknu venkovní galerii, velký turistický přístřešek s nádhernými reprodukcemi. Kdyby nebylo tak málo hodin, tak bych tady i s chutí přespal. Ale protože je den docela mladý, vydáváme se dále. Přes rozcestí Pitelkův pomníček (769 m) a Hluboký potok (800 m) míříme k přehradě Josefův Důl (721 m), která je nejmladší a zároveň největší vodní nádrží v Jizerských horách. Postavena byla v letech 1976 - 1982 a dnes slouží jako zásobárna pitné vody.

Projdeme se po hrázi a pokračujeme do Josefova Dolu. Přijde mně, že Michalka s Romanem stále více zrychlují. Že se oni těší do další hospody. Na ten skvělý narozeninový oběd, který jsem jim slíbil. Temným údolím (dříve Dunkelthal) scházíme podél kamenitého koryta říčky Kamenice, největšího pravostranného přítoku Jizery, stále níž a níž. Pizzerii jen mineme, protože na pizzu chuť nemáme a za čepované pivo 70 (a více) kaček rozhodně nedám. Sorry jako… A děláme dobře, protože za rozcestím Josefův Důl, údolí Kamenice (594 m) nás zláká k vodě jiný podnik, cenově přijatelnější, ve kterém nám pití přiváží Union Pacific! Atrakce pro mnohé návštěvníky i domácí.

Posedíme, pojíme, někteří si dali i zákusek. Ale hola holá, hora volá. Musíme jít dále. Přes rozcestí Josefův Důl, sklárna (578 m) projdeme Josefovým Dolem a opět se začínáme "šplhat" nazpět do hor. Míříme ke známé Protržené přehradě a ke Krömerově útulně, kde dnes plánujeme poslední z bivaků. Rozcestí Josefův Důl, lesní brána (630 m) necháváme za sebou, míjíme i odbočku k vodopádům Jedlové. S Míšou jsme tam již byli a Romanovi se to ani neodvažuji navrhnout, už tak jsme překročili jeho denní limit kilometrů, který mi před každým z treků připomíná…

Po nekonečném a táhlém stoupání se nakrátko zastavíme u Mariánskohorských bud (847 m), které byly v minulosti pasteveckou osadou zvanou Fritzovy boudy. Dnes tady stojí jen pár chat, bud. Místo je to ale kouzelné a jde o jedinou lokalitu budního hospodaření v Jizerských horách, které bylo naopak typickým v sousedních a vyšších Krkonoších. Pak již dorazíme poslední kus cesty a míříme k Protržené přehradě, u které putování pro dnešek ukončíme.

• Předchozí (1.) část článku
• Minulá (2.) část článku
• Trasa 3. dne na turistické mapě

• Dokončení příště

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.