Hardangervidda, zimní přechod nádherná náhorní planiny v Norsku na sněžnicích

Zimní survival v Norsku na největší náhorní planině

Po dvou úspěšných běžkařských výpravách na sever Finska přišel nápad změny na něco blíž a možná trošku drsnějšího. Na Hardangerviddu, kde je na rozdíl od Finska třeba spát ve stanu, neboť zde není tak hustá síť chat a srubů. Není náhodou, že právě Hardangerviddu si Amundsen vybral pro přípravu na jižní pól a byl také první, komu se zimní přechod zdařil.

Nahlédli jsme do meteorologické statistiky za poslední rok (http://met.no) a pro plánovaný výchozí bod - nejvýše položenou železniční stanici a stejnojmenné horské středisko Finse (1 222 m) jsme našli březnové teplotní minimum v roce 2007 úctyhodných -33,4 °C.

Maxima rychlosti větru jsme ale nevěděli a právě vítr nás překvapil. Mínus třicet se nekonalo, ale maxima rychlosti větru bohužel ano. Stanování při větru 25 m/s je už opravdovým zimním survivalem.

Ale zpátky na začátek. Akci jsme podnikli ve složení jeden borec a dvě křehké děvy. Pražská sekce využila nízkonákladové společnosti Norwegian. Anička, kterážto právě studuje ve Skotsku se s námi sešla až na letišti v Bergenu.

Čtěte také: Náhorní planina Hardangervidda, Norsko

V Bergenu jsme pořídili benzín a směle vyrazili vláčkem směr Oslo do Finse (trať nazývaná "Bergenská dráha"). V norských vlacích je zcela běžné, že se cestující po vlaku pohybují "jen tak" v ponožkách a to i na toaletu. Prostě za tu cenu opravdu skandinávská kvalita a čistota. Dalším postřehem byl mnohem benevolentnější postoj k psům, a že jich vlaky do hor cestuje hodně. Náhubky Skandinávcům nic neříkají. Pejsci jsou však velmi vychovaní, nikomu nevadí, do některých vlakových oddílů ale nesmí.

Vítá nás mrazivé Finse

Finse nás přivítalo první mrazivou nocí. V hotýlku u nádraží jsme požádali o vodu do termosek, slečna v recepci nám sama nabídla že nám donese rovnou vroucí, přičemž mi z termosky vypláchla připravený zázvor za což se dodatečně velmi omlouvala a i přes mé protesty nám donesla velikánský kus z kuchyně. Pak už nezbývalo než vyrazit zpět do mrazivé noci a vykopat první díru na stan. Tábořit se smí 100 m od nejbližší budovy, takže nebylo třeba chodit nikam daleko.

Ráno nám počasí ukázalo svou pravou tvář. Jenže to jsme ještě vůbec netušili, že zatím jen v mírném náznaku. Vidět bylo asi na kilometr. Vyrazili jsme po proutcích (severská obdoba našich tyčí) podél jezera s tím, že na jeho konci by proutky měly odbočit na jih a projít sedlem.

Chtěli obejít několikadenním kruhem ledovec Hardangerjokulen, který je zároveň nejvyšším bodem celé náhorní plošiny (ledovec je na kruhovém skalním platu s ostrými hranami, celý útvar má v průměr asi 10 km). Plán selhal. Proutky neodbočily. Mlha zhoustla. Skůtrovka se postupně vytratila.

Proutky jsme považovali za nejrozumnější jistotu, tak jsme se je rozhodli neopustit, ačkoli jsme podle GPS věděli, že nás úspěšně vyvádí z mapy. Spoléhali jsme na záchytný bod: železniční trať, kterou musíme překřížit a možnost dojít do stanice "Myrdal" vzdálené asi 30 km (domnívali jsme se, že tam asi povedou ony proutky) nebo krizovou variantu po stejné cestě zpět. Ráno moudřejší večera, kolem třetí jsme začali tábořit. Vykopání stanové díry zabralo dobrou hodinku (další dny, kdy foukalo více, to byly i hodinky 2 - 3).

Železniční zastávka na znamení

Ráno na chvilku vysvitlo sluníčko. To nám dodalo odvahy v postupu do neznáma. Přešli jsme sedýlko a za ním se již vynořily koleje. Asi po další hodině vyčerpávajícího pochodu hlubokým sněhem jsme u nich a tyčky pokračují paralelně s tratí. To nás uklidňuje.

Míjíme zamčenou soukromou chatičku, u které obědváme, potřebujeme dočerpat sil. Na obzoru další chatičky, opět zamčené, ale pod nimi potkáváme tři Nory na lyžích a dovídáme se od nich příjemnou informaci, 2 km před námi je osada Hallingskeid, kde je turistická chata a zastávka vlaku na znamení.

Sbíráme tedy síly a odhodlání, že ty dva km ještě dotáhneme. Byly hodně dlouhé. Hallingskeid tvoří asi 10 chat, z nichž jedna patří norskému turistickému klubu "DNT - Den Norske Turistforening". Chatička je samoobslužná, cena přespání pro nečlena DNT je 270 a člena 170 NOK.

Nabíráme vodu a rozhodujeme se pro stan. Vlak zpět do Finse nám pojede po poledni. Turisté v chatičce nám vysvětlují, jak funguje zdejší zastávka na znamení prostřednictvím telefonu umístěném v nádraží, které je schované v umělém tunelu proti sněhu.

Cesta do nitra Hardangerviddy

Konečně krásný slunečný den. Probít se k nádraží není tak jednoduché, je úplně schované pod závějemi. K probití se dovnitř do čekárny slouží venku uložená lopata. Za zavátými dveřmi se skrývá příjemná topená liduprázdná čekárna s telefonem. Na tlačítko R se podařilo dovolat do vlaku a požádat o zastavení. Dalšími dveřmi procházíme do tunelu, který zde slouží i jako nástupiště a kde jen pro nás zastavuje supermoderní dálkový vlak.

Vystupujeme opět ve Finse. K dosušení věcí využíváme ještě i zdejší čekárny. Pak konečně vyrážíme. Plán je zkusit ve zbylých pěti dnech dojít na další nádražíčko směrem na Geilo, asi 40 km.

Řešíme, které proutky budou ty pravé, snažíme se doptat. Potkáváme Němce, který danou cestu před pár lety prošel, ale varuje nás před předpovědí na další dny. Zítra má přijít sněhová bouře, vytahuje na to svůj mobilní internet. Vyzvídáme ještě o oblíbeném cíli, chatičce Appelsinhytta na úpatí ledovce.

Další varování před vichřicí přichází od Norů, které potkáváme v zápětí. Následuje diskuze, kam vlastně za těchto předpovědí vyrazit. Vítězí dívčí verze zkusit chatičku. Třeba alespoň něco uvidíme, když ještě dnes vystoupáme pod ledovec, než se zkazí počasí a snad v ní přečkáme zítřejší sněžnou bouři.

Stoupáme po proutcích směrem k ledovci, otevírají se výhledy, vítr už začíná sílit. Chatička je na nádherném místě pod skalní stěnou, která tvoří hranu masívu ledovce. Další nouzová chatička je již na ledovci. Norové na chatičce poznamenávají něco jako, že s ohledem na počasí nedoporučují chodit výš a že stan máme řádně zajistit. Je nám tedy naznačeno, že na chatičce v mapě označené jako denní útočiště přes noc nemáme co dělat.

Po chvíli tedy vyrážíme začít kopat díru na stan, dnes musíme být velmi pečliví. Honza vybírá závětří za velkým balvanem. U chatičky si půjčujeme druhou kovovou lopatu na zmrzlý sníh, přesto akce zabere přes hodinu. Vítr stále sílí a pomalu už začíná dosahovat síly vichřice.

Vichřice

Vichřice skutečně dorazila, je jasné, že dnes se nikam nepohneme. Největším a velmi nepříjemným dobrodružstvím je vylézt vykonat potřebu. Pár vteřin odhalení jakékoli části těla je o omrznutí. Kromě toho je třeba odhazovat sníh. Litujeme, že jsme na celodenní zevlování ve stanu nevzali žádnou příhodnou literaturu.

Ve čtvrtek ráno se zdá, že vichřice nepatrně polevila. Rozhodujeme se tedy sbalit a vyrazit. Sotva dobalíme, zdá se, že se situace příliš nezměnila (po návratu zjišťujeme, že dole ve Finse naměřili maximum až dnes, 20 m/s).

Viditelnost je tak na 50 m. Cestu si zkracujeme mimo značení, hledáme proutky směrem, kterým jsme chtěli jít původně do další zastávky. Plán je ujít za ČT a PÁ kus tam a o víkendu se vracet. Proutky konečně nalezeny. Kombinace faktorů nás přiměla to zapíchnout asi po hodině pochodu. Opět stavíme "sněžný hrad", padnou na to určitě dvě hodinky.

Mlha beze změny, vítr zeslábl. Tedy relativně. Vyrážíme dál. U mě se začíná hlásit již několik dní se zhoršující kašel. Padá rozhodnutí to opět zabalit asi po dvou hodinách pochodu a nový plán je za sobotu dojít zpět až do Finse a v neděli výlet na lehko na kopce na druhou stranu od nádraží.

Opět stavíme sněhový hrad, tentokrát ještě hradovitější. Už jsme to asi přehnali, jsme v cca 1,5 hluboké díře, kterou máme krytou ještě metrovou zídkou a ze závětrné strany opět balvanem. Stavbě jsme dali možná skoro 3 hodiny.

Jsme zasypáni sněhem

Ráno jsme zatím nejvíc zasypaní. Situace si žádá urgentní zásah lopatou, než nás sníh úplně zazdí. Okolo procházející Norové na nás dokonce volají, jestli jsme OK. Neustál to jeden segment tyčky, podlehl plastické deformaci.

Viditelnost se zlepšila cca na 2 km, vítr je taky slabší. Pochodujeme až do Finse. Sotva táhnu nohy, dohnaly mě zažívací problémy. Anička je na tom podobně, tak vyhodnocujeme jako příčinu ranní téměř půlkilo sušených meruněk.

Odpoledne trávíme na chatě DNT - Finsehytta, kde posedáváme v předsálí a blízkosti keramické mísy. Se soumrakem si jdeme k nádraží postavit stan na místo, kde zůstala ohrádka po předchozích nocležnících. Měli jsme jí zvýšit. Následuje další sakra větrná noc, jenže tentokrát to jde přímo do stanu, podcenili jsme ohrádku, pěkně to s námi lomcuje. Poprvé je do spacáku potřeba péřovka.

Cesta do Bergenu

Ráno je apsida na návětrné straně plná sněhu, pod nímž má Honza věci včetně bot. Diskutujeme, co s dneškem, počasí na výlet není a opustit stan, kde nebudeme vlastními těly fungovat jako závaží, nemůžeme.

Balíme a přesunujeme se k válečné poradě na nádraží. Vedle v hotýlku visí předpověď počasí - odpoledne zlepšení, ráno vítr až 25 m/s, tak nakonec vyhrává varianta odjet do Bergenu o den dřív. Sotva jsme nasedli do vlaku, vylezlo sluníčko a tak jen smutně a naštvaně koukáme na nádherná pohyblivá panoramata za okny a už přemýšlíme o dalším pokusu zas někdy.

V Bergenu je sluníčko, teploučko. Přemýšlíme, kde přespat. Nad variantou hostel nakonec vyhrál kopec Floyen, na který vede pozemní lanovka. Naivně jsme se domnívali, že výstup bude srovnatelný s Petřínem. Byl tak 2× vydatnější, ale zato nádherným lesem se skálami a vodopády.

Nahoře jsme se západem Slunce. Výhled na fjord a celé město je nádherný. Podle mapičky míříme k nedalekému jezírku, u kterého je oficiální fireplace a přístřešek, pod kterým vaříme večeři. Vůbec si nepřipadáme jako v těsné blízkosti velkoměsta, ale spíš jako v Nízkých Tatrách.

Probouzíme se trochu překvapeni do dalšího bílého rána, je asi 5 cm nového sněhu. Sotva dobalíme, sněžení se mění v hustý déšť. Zkrátka klasický Bergen.

Sestupujeme zpět do města. První starostí je odložení batohů na nádraží. Pak bereme útokem supermarket. Opět leje. Jsme pěkně promrzlí. Couráme městem. Promočení míříme do infocentra přeptat se na otevřená muzea.

Mezi námořním a Bryggen muzeem vítězí námořní, kam rovnou vyrážíme. Jsme téměř jediní návštěvníci. Kromě nás jsou v muzeu pouze tři Slovenky. Dáváme se do řeči. Z jedné z nich se vyklubala slečna z Trnavy na Erasmu.

Po chvíli klábosení zjišťujeme, že ráno letíme stejným letem do Prahy a tak se z toho vyklubalo pozvání na noc u ní na koleji. Oproti vizi noci na letišti a sprchy až doma je to velice vítaná změna plánu. Ani nevíme jméno slečny, ale už máme v mapě zakroužkovanou adresu a číslo pokoje.

Po muzeu se zastavujeme na rybím trhu - dostali jsme ochutnat i velrybu a Honza si jako suvenýr pořizuje sušenou tresku. Couráme starým městem a po obchůdcích, s Aničkou testujeme Honzovu trpělivost s námi a se svetry.

Poslední atrakcí je nákup oblíbených kulinářských specialit: brusinkových marmelád a vynikajících marinovaných sleďů "Sursild". Pak už hurá na nádraží pro batohy a na autobus ke kolejím Fantoft. Od zastávky nás dovedl další slovenský kolega, slečnu znal a až od něj jsme se dověděli její jméno, neuvěřitelná náhoda.

Norská kolej je parádní. Vzájemně jsme si rychle padli do oka, a tak při večeři vyprávíme vzájemné cestovatelské a horské zážitky. Kolejní horolezeckou stěnu i nedaleký tradiční dřevěný kostelík "Fantoft Stavkirke" jsme pro nedostatek sil vynechali, zajímala nás už jen sprcha a postel.

Zpáteční cesta

Vstáváme společně na letištní autobus. Lije jak z konve, jak jinak. V osm jsme na letišti. Loučíme se s Aničkou, které to letí o pár hodin později. Poslední silný zážitek je přísná kontrola mezinárodních letenek a dokladů opravňujících ke vstupu do duty-free, kde si Nor může opatřit alkohol. Prý se za tím účelem kupují i letenky a po nákupu se prostor opět opouští. V čekárně před gaty je cedulka upozorňující, že konzumovat se zde ještě nesmí. Pak už nic než oblaka. Na Ruzyňském letišti se loučíme s Adrianou, děkujeme a doufáme, že se ještě někde v Norsku nebo jinde na horách setkáme.

Hlášky výletu

Sind sie aus Tirol? (paní na recepci první večer reagovala na mou nálepku na termosce).

Jít či nejít? (opuštění stanu za účelem vykonání potřeby byl mnohdy fyzicky náročný sportovní výkon dle počasí až riskantní obsahující oblečení kompletního gore-texového oblečení, bot, návleků, čepice, rukavic, kapuce a zejména vykopání se ven ze stanu lopatou a následné romzražování i velmi krátkodobě obnažených částí těla).

Sind sie aus Deutschland? (a to to ani nebyla reakce na můj strašlivý německý přízvuk v angličtině).

Náklady

• Letenky Praha - Bergen a zpět (Norwegian, levný den) 4 000 Kč
• Letištní autobus do Bergenu a zpět NOK 150
• Jízdenka vlak Bergen - Finse jeden směr NOK 320, student 240, http://www.nsb.no/
• "MHD" Bergen jedna jízda 24 NOK

Z mého batohu: péřový spacák, membránová bunda, membránové kalhoty, 3× podvlíkačky (craft, moira, direct alpine - micro fleece, triko moira ultra light 2×, 4 páry zimních trekových ponožek, slabší péřovka, péřové botičky do spacáku, sněžnice (vhodná alternativa telemarkové lyže, běžky spíše ne), trekové hole, čepice s windstopperem, kukla, šála, 2× velmi teplé membránové rukavice, sluneční a sjezdařské brýle, slabší vlněný svetr, moira plyš mikina, kvalitní pohorky/ledovcové boty, návleky, pláštěnka na batoh.

Na skupinu stan se sněžnými límci (Ferrino), lopata Ortovox (byli bychom užili dvě, z toho jednu kovovou), 2× termoska, benzínový vařič - asi 3 l paliva, 2× ešus, lékárna, buzola, GPS, mapa.

Potraviny: večeře - rýže, sušené maso vlastní výroby, sušená zelenina kupovaná, bramborové kaše, pohanka. Snídaně - jáhly, čokoláda na vaření, rozinky, oříšky. Obědy - každý dle vlastního uvážení - většinou na něj z důvodu nemožnosti zastavit se nedošlo.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.