Národní park Sarek, fantastický trek za polárním kruhem

Sobi, řeky, sníh aneb putování za polárním kruhem

Dvanáct dní uprostřed poslední divočiny v Evropě. Šest dobrodruhů. Průměrný věk šestnáct let. Průměrná hmotnost batohu dvacet kilogramů. Dvě stě kilometrů nad severním polárním kruhem…

Každý správný příběh má začínat pěkně od začátku. Aby se v něm člověk neztratil. Náš příběh se začal psát někdy ke konci roku 2011. Asi tak v polovině prosince.

Čas od času vyrážím do přírody s partou mladých lidí podobného ražení. Jaksi se pro nás vžilo označení Tchoříci. Neptejte se proč. A tak jsem za dlouhých zimních večerů seděl a dumal nad tím, kam v létě vyrazit. Na seznamu možností nakonec zůstalo Švédsko. Je to země vyspělá a bezpečná, kam i nezletilé dítě rodiče s bez obav pustí. Navíc je to země krásná a na jejím severu je příroda ještě skutečně divoká a nepoznamenaná člověkem.

Čtěte také: Přechod národního parku Sarek, Švédsko

Nebylo těžké zlákat ostatní účastníky. Oči se jim při vyslovení plánu rozsvítili podobně jako mně. Naše volba padla na národní park Sarek, který se nachází přibližně dvě stě kilometrů nad severním polárním kruhem a mnozí ho označují za poslední divočinu v Evropě. A my se rozhodli o tom přesvědčit.

Jak to půjde nejlevněji?

Nemáme za sebou žádného bohatého sponzora, ani bohaté strýčky a tetičky a tak naší největší starostí bylo, jak výlet uskutečnit co nejlevněji. Možností nebylo příliš. Dalo by se letět do Kiruny, nebo využít kombinace vlaku a autobusu. Jízdu vlastním autem jsme rychle zavrhli, protože v době plánování ještě nikdo z nás neměl řidičák.

Nejlevněji nakonec vyšla varianta autobusu a vlaku. Do Švédska jezdí společnost Student Agency a pokud využijete nabídky First Minute, máte to tam i zpátky za sedmnáct stovek. Platí to ovšem pouze mimo sezónu, proto jsme byli donuceni vyrazit už v červnu.

Jakási "první minuta" existuje i u švédských drah - čím dříve objednáte, tím levnější jsou. Navíc se na nás jako na studenty vztahovaly celkem pěkné slevy - placení plných cen bychom si déle rozmýšleli. Všechny jízdenky jsme objednávali už v dubnu a cestování po Švédsku nás vyšlo přibližně na 1 400 švédských korun, po přepočtu asi na 4 000 Kč. Celkové náklady na cestu tak byly 5 700 na osobu.

Pokud se někdy rozhodnete objednávat si jízdenky u švédských drah, přidám jedno varování - systém nebere platební karty z České republiky. Alespoň většinu z nich. Problémy mají i lidé z jiných zemí, třeba z USA. Po urputných bojích se nám je podařilo až zaplatit s pomocí sestřenice žijící v Norsku, jejichž kartu už systém neodmítl.

Přípravy vrcholí

Pár týdnů před odjezdem začali být naši rodiče poněkud nervózní. Hlavně matky. Na sever se nás chystalo šest - nejstaršímu z nás bylo osmnáct, nejmladšímu patnáct. Tři kluci, tři holky. Obavy ještě umocnilo to, že v oblasti není žádný telefonní signál. Hlavně pro dobrý pocit rodičů jsme s sebou dostali zapůjčené zařízení s názvem SPOT Satellite Messenger, které má jednoduchý úkol - posílat informaci o pozici spolu s předdefinovanou zprávou.

Do výbavy jsme ještě přidali moskytiéry, protože z líčení očitých svědků jsme usoudili, že se budeme muset doslova probíjet mraky komárů. Malinko předběhnu - za celou dobu jsem viděl dva.

Vzhledem k cenám ve Švédsku jsme se rozhodli, že veškeré jídlo si nakoupíme už zde v Čechách a povezeme si ho s sebou. Jako pravdivá informace se ukázalo to, že ceny ve Švédsku jsou zhruba stejné jako u nás, jenže po přepočtu vycházejí na naše poměry třikrát dráž.

Na cestě

A tak jsme 11.6.2012 vyrazili ze svých domovů a vydali se do světa. Cesta vedla nejprve z Prahy do Göteborgu. Jízda se společností Student Agency byla bez problému, jen měl člověk radost, když konečně vylezl ze stísněných prostor autobusu a mohl si protáhnout nohy.

V Göteborgu jsme na vlak čekali dlouhých sedm hodin a tak nebyl problém si město pořádnou prohlédnout. Sympatické město se spoustou škol a kostelů. A také parkem, ve kterém pobíhaly volně srnky.

Nočním vlakem jsme vyrazili k večeru konečně na sever. Jeli jsme s ním celou noc a dokonce jsme si mohli dovolit lůžkový vagón - kupodivu nás vyšel levněji než sedačky. Ještě jsme nevyjeli a vlak už měl téměř hodinové zpoždění - malinko jsme znervózněli, protože časová rezerva při dalším přestupu nebyla nejdelší. Ráno jsme dorazili do města Boden, kde jsme přesedali na autobus. Během noci naštěstí vlak své zpoždění lehce dohnal.

Dalším tvrzením, které se nám potvrdilo, bylo, že většina Švédů umí velmi dobře anglicky. Snad kromě autobusáků, se kterými jsme se domlouvali všelijak a většinou pouze hádali, co po nás chtějí. Naštěstí toho nebylo moc.

Jokkmokk už je město, které se nachází těsně nad polárním kruhem. I tak zde žije něco pod tři tisíce obyvatel. Příliš dlouho jsme se zde nezdrželi a pokračovali dál do naší cílové stanice - Kvikkjokku. V autobuse byl kromě nás jen jeden pár dobrodruhů.

Místní autobusy fungují zároveň i jako pošta a jako zásobování. Zastavovali jsme každou chvilku, aby řidič mohl vybrat poštovní schránky nebo aby naopak poštu předal.

Po pár hodinách cesty se před námi začaly vynořovat hory. A působily velmi impozantně. Ač pohoří Sarek nedosahuje kdovíjakých výšek - nejvyšší hora má pouhých 2 089 metrů - jde o skutečné velehory, alespoň svým zjevem.

Své k tomu přidalo to, že jsme přijížděli poměrně brzo - ještě nebyla ani půlka června, a že tento rok byla ve Švédsku prý zima dlouhá a tuhá. Hory byly ještě celé pokryté sněhem a i když jsme s tím počítali, malinko nás zamrazilo.

V Sareku, v divočině

Navzdory sněhu v horách nás počasí po vystoupení v Kvikkjokku příjemně překvapilo. Bylo slunečno, nefoukalo - nechtělo se nám tomu věřit, ale po pár metrech jsme šli v tričkách.

Příjemnou večerní procházku jsme zakončili v místech, kde jsme z Kungsleden měli uhnout na menší neznačenou pěšinku, která vedla do Pareku. Nebyli jsme první, kdo zde tábořil - vůbec celou dobu jsme v Sareku nacházeli pozůstatky návštěvníků před námi. Ohniště byla častá, bohužel na některých místech zůstávala po turistech i slušná skládka.

Byli jsme zvědaví na to, jak na nás bude působit polární den. Přes naše obavy se usnout dalo. Podstatně horší bylo probudit se v noci. Těžko poznat, jestli jsou tři hodiny v noci, nebo osm ráno. Zvláště když je slunce za mraky.

Druhý den se začalo počasí pozvolna kazit. Navíc začalo přibývat sněhu a tak jsme, pečlivě vybavení, vytáhli z batohů návleky a pomalu postupovali vpřed.

Hned z rána jsme potkali partu dobrodruhů, poslední lidi na dlouhou dobu. Šli směrem ke Kvikkjokku a udělali na nás dojem - navlečení, jako kdyby zrovna zdolali Everest, sněžnice na batozích… Malinko jsme znejistěli.

Kousek před Parekem nás čekal první brod. Z fotek na internetu vypadal bezproblémově - měl se dát přejít po kamenech suchou nohou. Chyba lávky. Tající voda způsobila, že hladina byla o dobrých dvacet čísel výše než kameny. To bylo naše první setkání s vodou. Od té doby nám boty pořádně neuschly až do konce pochodu.

Utábořili jsme se ještě před Parekem, u chatek švédské akademie věd, mezi kterými bylo příjemné závětří. Celý den jemně poprchávalo a nám se už pokračovat v mokrém oblečení nezamlouvalo.

A sněhu až nad hlavu…

Další den se počasí nepatrně zlepšilo. Nepršelo. My se konečně ocitli v tom pravém Sareku - začali jsme stoupat do sedla mezi horami Stuor Jierttá a Boarektjåhkkå. Zpočátku šlo vše dobře - zcela zmizely břízky, které dole v údolí rostly a sněhu ještě nebylo tolik, aby nám působil potíže. Poprvé v Sareku jsme viděli soby - úplně poprvé jsme je potkali už při cestě autobusem do Kvikkjokku.

Za bezejmennou řekou ale nastalo peklo. Nacházeli jsme se ve výšce okolo dvanácti set metrů a sněhu začalo s každým krokem přibývat. Probíjení skrz sedlo na druhou stranu nám trvalo asi dvě hodiny. V některých místech se člověk propadal do mokrého sněhu až po pás. A to i bez batohu na zádech není úplně příjemné.

Vyčerpaní jsme sestoupili do údolí k řece Gdokjåhkå, přes kterou měl být dle mapy most. Řeka asi deset metrů pod ním hlasitě bouřila a samotný most přílišnou důvěru nebudil. Navíc za mostem se svah prudce zvedal - pokud by někdo uklouzl, prosvištěl by pár metrů po mokrém sněhu a skončil v peřejích.

Původně jsme chtěli jít proti proudu této řeky a projít sedlem mezi horami Gaskastjåhkkå a Lullihatjåhkkå. Po naší zkušenosti se sněhem v sedlu jsme ale neměli další útrapy zapotřebí - nebyla naděje, že by v ještě vyšším sedle bylo méně sněhu.

Přizpůsobili jsme tedy trasu situaci a vydali se dál po úbočí hory Gådoktjåhkkå a asi po dvou kilometrech od mostu se utábořili. Na nové trase nás sice čekalo pár velkých řek, říkali jsme si ale, že to bude lepší, než se prodírat závějemi.

Brodíme

Další den začalo být horko. My pomalu postupovali dál po úbočí hory - husté křoví se střídalo s bažinami a sněhem. Celou dobu nás zpovzdálí nás sledovalo stádo sobů.

Slunce pražilo a my se kochali výhledem na údolí Rapadalen. Když jsme došli do sedla za horou Gådokvárásj otevřel se nám výhled na řeku Ráhpaädno. Říkali jsme si, že by bylo dobré ji přebrodit. Na druhé straně vedla cesta a z kilometrové vzdálenosti nepůsobila řeka kdovíjak hrůzostrašně.

A tak jsme začali sestupovat, rozhodnuti, že se o to pokusíme. Opět se začaly objevovat břízky a za chvíli jsme se prodírali podmáčeným lesíkem. Vylezli jsme u řeky zrovna v místech, kde burácela v peřejích a působila skutečně majestátně. Široká asi padesát metrů - voda se jen valila.

Vydali jsme se po proudu, kde jsme seshora měli vyhlédnuté místo, kde by se snad dala přejít. Rozlévala se na něm více do šířky a působila poklidně. Vykonali jsme pár posledních příprav a pustili se do brodění.

Na první pokus jsme se začali bořit po kotníky do bahna a tak jsme to raději rychle obrátili. Na podruhé už jsme se dostali dál - zastavili jsme až těsně před půlkou, kde nám voda začala sahat po prsa a začínalo jít do tuhého. Batohy do sebe rychle tahaly vodu, pouzdro s foťákem vedle mne poklidně plavalo a voda byla ledová.

S vypětím sil jsme se vrátili na břeh a začali ždímat vodu. První zkušenost nás naučila, že přecházení řek není až taková legrace a že jakmile jde voda nad kolena, je zle.

Naštěstí bylo teplo a tak nám promočení ani tolik nevadilo. Šli jsme ještě asi dva kilometry proti proudu a pak se utábořili. Báli jsme se, jak podél řeky půjde jít - břehy byly poměrně hustě zarostlé. Naštěstí nebylo obtížné najít sobí pěšinky a po nich pohodlně pokračovat.

Mokro, řeky, bažiny

Dalšího rána jemně poprchávalo a my se se značnou nechutí obuli do navlhlých bot, sbalili stany a vyrazili dál proti proudu. Cesta už neubíhala tak příjemně jako včera a déšť stále sílil. Tu a tam nám cestu zkřížilo sněhové pole a tak jsme po pár hodinách byli mokří jak od deště, tak od sněhu. Došli jsme až k místu, kde se do řeky Ráhpaädno vlévá menší řeka Sarvesjåhkå.

Opět jsme si vyhlédli vhodné místo na brod a zkusili vlézt do vody. Po pár metrech jsme se otočili a zamířili znovu na břeh. Voda tentokrát sahala jen ke kolenům, proud byl ale tak silný, že jsme nechtěli riskovat, že nám uklouzne noha.

V cestě nám stála další řeka. Nám nezbývalo nic jiného, než se pustit proti proudu a doufat, že ji budeme moci brzo přejít.

Ani ne po kilometru jsme narazili na prudký ledovcový potok, tekoucí z ledovce Stuolojiegna. Kdo nikdy nevlezl do rozvodněného potoka, netuší, jakou dokáže mít voda sílu. Navázaný na laně a jištěný pěti kolegy na břehu jsem se pokoušel dostat bez batohu na druhou stranu. Proud byl tak silný, že mi odnášel balvany pod nohama a já usoudil, že po celodenním vyčerpání není dobrý nápad se o něco takového pokoušet.

Utábořili jsme se tedy u potoka s názvem Stuoloj?g?sj. Vyčerpaní, promočení a promrzlí. Den pod psa.

Na druhé straně

Další den sice pořád foukal vítr, už ale nepršelo a chvílemi skrz mraky i svítilo Slunce. My se rozhodli věnovat dopoledne sušení a průzkumu potoka. Nalezli jsme dvě možnosti jak ho přejít - dole se rozléval v širokou deltu, kde bylo vody po kotníky a síla proudu se dala vydržet, nebo nahoře kde ještě byla přes potok silná vrstva sněhu.

Zvolili jsme první variantu a úspěšně potok přebrodili. To nám dolilo optimismu do krve a my s dobrou náladou pokračovali proti proudu řeky dál údolím Sarvesvágge.

Po pár hodinách chůze bylo konečně nepatrně znát, že řeka už nemá takovou sílu, jako u svého ústí. A když jsme pak narazili na místo, kde řeku přecházeli před našima očima sobi, rozhodli jsme se, že to zkusíme.

Řeka se rozlévala do šířky asi sto metrů a vody nebylo nikde výše než po kolena. Po úspěšném přebrodění řeky se opět nálada velmi zlepšila. Lehkým krokem jsme kráčeli zpátky po proudu k naší velké řece. Na mokré boty už jsme si zvykli - vzhledem k počtu bažinek a potůčků, kterými jsme procházeli, nemělo cenu věnovat se sušení.

Když jsme dorazili k velké řece, ještě jsme se ji pokusili ze zvyku přebrodit, ale brzy jsme to vzdali. Nechybělo mnoho - rozlévala se mezi řadu ostrůvků a nebylo problém dostat se třeba pět metrů od druhého břehu, téměř na dosah! Jenže těch pár metrů bylo příliš širokých, příliš hlubokých a příliš prudkých.

Utábořili jsme se na pěkném paloučku v březovém háji, pouhé dva kilometry od včerejšího tábořiště.

Ráno jsme se pustili dále proti proudu řeky. Občas jsme ji zkusili přebrodit a naše neúspěšné pokusy se už staly čímsi běžným. Asi po pěti kilometrech se na nás konečně usmálo štěstí - za pár minut jsme stáli na druhém břehu a vesele se na sebe smáli. Přebroděním jsme si ušetřili dva dny chůze.

Začali jsme šplhat k vrcholku Spokstenen. Těšili jsme se, že se utáboříme u jezera Bieljávrátja a v duchu jsme si představovali idylické tábořiště. Skutečnost byla trochu jiná. Jakmile se nám otevřel výhled na údolí, zjistili jsme, že jezera jsou ještě pokrytá ledem.

Zamířili jsme si to k chatce, u které jsme se rozhodli přenocovat. Bylo to jedno z našich nejhorších tábořišť v Sareku. Údolím se proháněl vítr, který nám doslova pokládal stany. Okolo chatky to navíc vypadalo jak na skládce. Ledový vítr nás donutil zalézt do stanů a snažit se přečkat noc. Nikdo se příliš dobře nevyspal.

Další den už zase počasí nestálo za moc. Nepršelo, ale nebylo k tomu daleko a foukalo pořád studeně. Nás čekala cesta podél jezer směrem k řece Guhkesvákkj?hk?, přes kterou měl být podle mapy most.

Dopoledne se zima dala snést, ale potom co jsme prošli vedle hory Vuojnesvárásj, začalo skutečné arktické počasí.

Most jsme skutečně našli a asi kilometr za ním se utábořili. Foukalo stejně jako včera a my doufali, že naše stany ještě alespoň jednu noc vydrží.

Následujícího rána bylo počasí nepatrně lepší a nás čekal poslední den ostrého pochodu. Směřovali jsme dál po svazích hory Nienndo směrem k jezeru Gårtjejávrre.

Počasí přes den vyvádělo psí kusy. Foukalo tak, že se člověk musel zapřít, aby mohl jít proti větru. Kolem nás jemně pršelo, ale tak hustě, že byl člověk celý mokrý. Tváře nám díky kombinaci děště a větru omrzaly. A jako třešnička na dortu nám do toho začalo svítit Slunce a my šli vstříc duze.

Po přebrodění řeky Njavvejågåsj, jejíž přebrodění se neobešlo bez potíží, jsme sešli o něco níže na úroveň bříz a začali hledat ideální místo pro táboření. Měli jsme totiž v plánu na něm pobýt následující tři dny - autobus za Suorvy nám odjížděl až v úterý a dnes byl pátek. Uhnízdili jsme se tedy na krytém místě nedaleko od pěšiny a následujících pár dní jen chytali bronz. Bylo krásně.

V pondělí jsme zvedli kotvy a přesunuli se do Suorvy. To je jedna velká hráz, větrná elektrárna a pár opuštěných domů. A hlavně tam staví autobus.

Cesta zpátky probíhala bez větších problémů. Už jsme sice neměli lehátkový vůz a přesedali jsme častěji, přesto se nám podařilo trochu se vyspat. Dlouhou cestu jsme si krátili luštěním sudoku ve švédských novinách a pozorováním lidí okolo sebe.

Vyzkoušeli jsme si i švédský rychlovlak SJ2000, jeli jsme s ním ze Stockholmu do Göteborgu.

Konec dobrý, všechno dobré

A jaký výlet za severní polární kruh byl? Povedený. Přestože v některých chvílích bylo člověku těžko - celý den se vláčel sněhem, v mokrých botách a hladový, zůstalo ve vzpomínkách mnoho nezapomenutelného. A přestože bych si úplnou divočinu představoval ještě trochu divočejší, bylo to krásné. Jen příště někam trochu více na jih.