Jotunheimen a Hardangervidda, nejvyšší a nejdivočejší hory v Norsku

Cesta na sever (2)

Pohoří Jotunheimen

• Předchozí část článku

Na programu našeho norského putování je nyní návštěva pohoří Jotunheimen, které je nejvyšším horským masivem Norska i celé Skandinávie. Jeho název lze do češtiny přeložit jako "Domov obrů", což dobře vystihuje ráz tohoto vysokohorského území, jemuž vévodí stovky rozeklaných vrcholů, mohutné rozlehlé ledovce, náhorní plošiny s množstvím jezer.

Sandále by zřejmě nebyly tou nejvhodnější obuví pro turistiku v této oblasti, a tak se Jirka rozhoduje zakoupit v Ottě za mrzký norský peníz trekingovou obuv značky Columbia. Opouštíme útulný kemp a proti toku malebné řeky Sjoa se přesouváme směrem k východní části Národního parku Jotunheimen. Po cestě časté fotografické zastávky.

Po přejezdu menšího silničního sedla se před námi otvírá kouzelný pohled na malebné jezero ovre Sjodalsvatnet s rybářskými chatkami na břehu, v němž se zrcadlí vrcholky pohoří Jotunheimen, vytvářející nádhernou kulisu okolní lesnaté krajině. Delší přestávku, při níž naplno propuká náš "fotografický orgasmus" nám nepokazí ani mraky komárů, marně dorážejících na naši repelentovou clonu…

V přístavišti u turistické chaty Gjendesheim na východním břehu jezera Gjende, které je vodní bránou do pohoří Jotunheimen, se připravujeme na plavbu k chatě Memurubu, ležící v ústí doliny Memurudalen, z níž vtékají do jezera vody ledovcové řeky Muru. Vedeni davovou psychózou aktivně platíme v kiosku u jezera 30,- Norů za svoje bágly, které pak ukládáme s visačkami na přístavní molo. Ovšem jen do té doby, než zjistíme svůj omyl - a to, že norští turisté, podle nichž jsme se řídili, si zaplatili pouze převoz svých zavazadel k chatě, zatímco se sami nalehko vydávají po hřebeni. Dobrácký prodavač v kiosku po vysvětlování pochopí náš omyl, že my chceme naopak sami plout k chatě, a s porozuměním nám vrací našich 30 Norských.

Po pětatřiceti minutách plavby tyrkysově zelenými vodami jezera Gjende přistáváme u soukromého turistického hostince Memurubu. Než se nám podaří pochopit, jaké to formuláře před ubytováním vyplnit a náš styčný důstojník si připraví jazykový překlad naší žádosti o co nejlevnější ubytování bez stravy a všeho luxusu - osloví naši výpravu recepční jazykem, který nám připadá povědomý. Z recepční se vyklube česká studentka norštiny, která je zde na brigádě.

Noclehárna v suterénu chaty nás přijde na 165,- Norů, zatímco na vařiči venku u chaty ohřátá, z domova přivezená "sobí" pečeně s bramborovou kaší Knorr, z Norska do Čech a zase zpět dovezenou, nás nestojí vůbec nic… Při večerním posezení nad mapou v salonku chaty nám naše recepční zapůjčuje erární termosku, do níž má personál ráno nachystat za 15,- Norů, které předem platíme, horkou vodu k přípravě vlastních nápojů. Předpověď počasí na sobotu hlásí oblačnost…

Horskou oblastí Memurutunga

Spaní v noclehárně bylo dost natěsno; nízký prostor nad hlavou, málo místa kolem, takže si ani nemůžeme pořádně rozbalit svůj putovní tábor. Ráno snídáme v jídelně chaty z vlastních energetických zásob; termoska s horkou vodou je již připravena na výdejním pultě, a tak si chystáme šálky čaje. Veliké je však Jirkovo překvapení po zalití ovocného čaje, neboť teprve nyní zjistí, že laskavá krajanka ve snaze nám přilepšit, dala do termosky za cenu vody - kávu… Takže máme vlastně "dva v jednom" - vše v jednom hrnku. Lehce překvapeni noční sněhovou nadílkou na vrcholcích okolních hor se vydáváme na okružní výšlap.

Značená pěšina vede od chaty po můstku přes ledovcovou řeku Muru, za níž už začíná strmé třistametrové zahřívací stoupání na vrcholek Sjugurdtinden (1 300 m), z něhož se otvírají hezké výhledy na jezero Gjende i dolinu Memurudalen. Je poměrně chladněji, ale to ještě není nic proti tomu, co nás čeká po vystoupání na hřeben Lagtunga (1 443 m).

Nakonec nás spolu se studeným vichrem dostihuje i sněžení v podobě ledových krystalků, které nás čelně nastřelují do obličeje. V závětří u náhorního jezírka Sjugurdtindtjonne, menší müssli pauza, Jirka se snaží zaříkávat počasí… I v této nepohodě prochází hřebenem celkem slušné množství zakuklených turistů, mezi nimiž však není bohužel žádný krajan - ozývá se jen samé "haj, haj".

S Jirkou se táhne letos v Norsku smůla; za v pohoří Rondane odcizené trekingové Hannwagy zakoupil za mrzký norský obolus Columbie, které ovšem v pohoří Jotunheimen pro změnu praskají po celé délce boty, takže náš další pobyt v tomto pohoří je již zpečetěn…

Po dvou a půl kilometrovém přechodu kamenité náhorní planiny s výhledy na vysoké štíty vzdálenějších hor jsme u rozcestníku, jenž vlevo ukazuje cestu k horské chatě Gjendebu na západním konci jezera, zatímco my odbočujeme doprava k dolině Memurudalen. Dole pod námi u jezera se náhle objevuje stádo pasoucích sobů, a tak rychle vytahujeme teleobjektivy a kamery.

Z horní části doliny Memurudalen sestupujeme podél toku řeky Muru k nádherným kaskádám a peřejím kaňonu, který tu řeka vyhloubila. K chatě dorážíme kolem 16. hodiny, což zavdává myšlenku opustit ještě dnes poslední lodí toto pohoří a přesunout se do Otty vyreklamovat Jirkovu obuv. Odjezd lodi stiháme a na její zádi v očekávání fotografických záběrů klepeme kosu ve studeném větru až do přístavu Gjendesheim.

Ihned roztápíme vozidlo a přesouváme se zpáteční cestou směrem k městečku Otta. V podvečer se pak zabydlujeme v jednoduché, avšak útulné chatce lesního kempu na břehu řeky Sjoa. Hrstkovou polévku Vitana vylepšujeme nádhernými křemenáči, kterých je les kolem plný.

Fotosafari podél řeky Sjoa

Po vydatné snídani odjíždíme na fotosafari krajinou podél řeky Sjoa. Nádherné peřeje, kaskády i okolní severský les - nastává další fotografické bláznění za současné konzumace obrovských borůvek. Z Randsverku vyjíždíme mýtnou šotolinovou silnicí (20,- NOK) k severovýchodní části NP Jotunheimen.

Zprvu lesnatá krajina plná slaťových potoků s přibývající výškou mění charakter a přechází v rozlehlou náhorní planinu plnou kamení. Z ní sjíždíme do široké, rozlehlé doliny Veodalen, v níž se nám tato dlouhá cesta pustinou zúročí - nafotíme zde několik menších sobích stád.

Při zpáteční cestě si v lese určujeme půlhodinku na houbaření, z důvodu zajištění dnešní večeře… Bože, co je tu nádherných hřibů - za patnáct minut máme snad 4 kila hub! Po několika dnech se jako dobří holubi vracíme zpět do našeho domovského kempu Holungsoy, kde nám srdečná paní správcová již tradičně dělá dobrou cenu za luxusní chatu s vybavenou kuchyní, sprchou, obývacím pokojem a dvěma ložnicemi.

Po vybalení expedičního vozidla nastává komplexní příprava večeře; dnes se podává drůbeží polévka s houbami, na olivovém oleji osmažené řízky z praváků i křemenáčů s norským celozrnným chlebem, pivo Gambrinus, čaj a na závěr kávička… Musíme konstatovat, že rozhodně nejsme líní se dobře najíst.

Cesta pod Galdhopiggen

Dnešní stylovou snídani tvoří smaženice z hub.Po úspěšné reklamaci Jirkových bot vyrážíme k severní části pohoří Jotunheimen, neboť třetina expedice, silně fixovaná na návštěvu ledovce pod nejvyšší horou Galdhopiggen (2 469 m n.m.), vyhrožuje při nesplnění požadavku prezidentu hanácké sekce převratem… V oblíbeném pekařství v městečku Lom zakupujeme dva třípatkové chleby se zapečenými olivami, a i když podle vyjádření prodavačky "Jest tvrdej" (Yesterday - pozn.překladatele) - chutná nám i tak!

Po nekřesťanském mýtném 70,- Norů za výjezd vysokohorskou silnicí z doliny Boverdalen dojíždíme k chatě Juvvashytta pod okrajem ledovce Veslgjuvbreen, kde fotograficky nadržený Jirka uhání s aparátem k ledovcovému splazu u okraje jezera Gjuvvatnet, aby po každém záběru půl hodiny čistil objektiv od prudkého deště, přecházejícího místy v ledové krystalky, bodající do obličeje.

V chatě se dozvídáme, že je vyhlášen zákaz vycházení na horské túry. Jakmile máme všichni dosti této rozkoše, sjíždíme do údolí a dlouhými údolími s krásnými vodopády objíždíme severní část pohoří. Do večera se chceme přesunout co nejblíže k náhorní plošině Hardangervidda, kterou hodláme v příštích dnech navštívit.

Postupně přejíždíme velice rozlehlou oblast plnou jezer i jezírek, kterými norská krajina oplývá; na břehu i ostrůvcích uprostřed nich jsou vkusně a esteticky zasazeny typické dřevěné domky s trávou na střeše.

V podvečer projíždíme kolem městečka Geilo a začínáme pokukovat po nějakém kempu s chatkami, v němž bychom dnes složili svoje kosti, avšak jako naschvál se krajina stává pustou a nehostinnou. A aby toho nebylo málo, venku se začínají všichni čerti ženit; silný západní vichr žene hustý déšť, který bičuje krajinu.

Nakonec bereme zavděk u jezera Ustevatn, jež jsme si přejmenovali "Na Vyhnálově", řadovou chatkou, sice nikterak luxusní, ale přeci jen se střechou nad hlavou a kamínky, která okamžitě roztápíme. Vítr v noci sviští a lomcuje s chatkou, jejíž vrzání nás znervózňuje…

Dolů k Eidfjordu

Ráno vítr nepřestává svištět a my se přesouváme dál k jihozápadu. Přes neutěšenou pustinu sjíždíme kolem dalších jezer k severní části náhorní plošiny Hardangervidda. Srdce turisty i fotografa zaplesá při zastávce před sjezdem k Eidfjordu, u vyhlídky na vodopád Voringfossen, který je nádherným přírodním výtvorem. Masy vody zde padají přes skalní stěny do hlubokého kaňonu, zaříznutého do krajiny.

Dlouhými tunely s mnoha serpentinami odtud sjíždíme z náhorní planiny dolů k městečku Eidfjord, ležícímu na břehu stejnojmenného fjordu. Okrajem fjordu pokračujeme přes Kinsarvik do městečka Lofthus, ležícího na břehu navazujícího fjordu Sorfjorden.

Klima nehostinné náhorní planiny se mění za teplé, vlhké podnebí, které vytváří z krajiny kolem fjordu "zahradu Norska", charakteristickou rozlehlými jabloňovými sady, které se táhnou kolem. Uprostřed jednoho takového sadu ve svahu nad městečkem se nachází slušně zařízený kemp, jehož manažer mluví polsky. Chatka pro čtyři osoby s vařičem a ledničkou, a nádherným výhledem na fjord nás přijde na 350,- Norů.

Hardangervidda

Tato největší náhorní plošina v Evropě (více než 9 000 km²) se zdvíhá nad krajinu na hranici mezi východním a západním Norskem. Název "Vidda" vyjadřuje charakter této zajímavé přírodní krajiny - zvlněná plošina s ledovcem zaoblenými kopci, řekami, jezery, bažinami či vřesovišti, doplněná nepříliš hustým porostem bříz a osik.

Na západě plošina strmě klesá více než 1 000 metrů dolů ke dvěma ramenům Hardangerfjordu - Sorfjordu a Eidfjordu. A právě odtud se k návštěvě tohoto krásného přírodního koutu vydáváme… Vysokohorskou silničkou z Eidfjordu na Holmo stoupáme 1 000 výškových metrů - tak vysoko ještě Jirkova Mazda nešplhala!

Vydáváme se na 13 km dlouhý okružní výšlap zvlněným terénem náhorní plošiny. Od parkoviště na jejím okraji vyrážíme pěšinou po červených Téčkách směr Viveli (turistická chata). Za můstkem přes říčku Berdolo začíná stezka pozvolna stoupat do poměrně řídkého březového a osikového lesíku, v němž okamžitě narážíme na krásné zdravé křemenáče obřích rozměrů (dnes již víme, že se jedná o standardní norskou velikost) - a opět propuká houbařská horečka.

Krásné hřiby na nás vykukují všude při cestě, a tak z houbařské rozmařilosti nakonec určujeme pravidlo, že sebereme pouze ty hřiby, které rostou maximálně do metru od stezky…! Jen těžko se dá popsat nádhera a rozmanitost přírody na Hardangerviddě, to se prostě musí vidět! Vzhledem k tomu, že celá náhorní plošina "drží vodu", je většina pěšin a cest podmáčených a dobře naimpregnovaná trekingová obuv je zde nutností, a to i přesto, že některé nejmokřejší úseky jsou zajištěny dřevěnými chodníky. Však jsou také skandinávští turisté patřičně vybaveni kanárkově žlutými trekingovými gumáky.

Po třech kilometrech sestupuje pěšina k řece Veig, která zde v rovinaté části plošiny meandruje v širokém toku. Po jejím levém břehu pokračujeme kilometr k rozcestníku na okraji úzké soutěsky, kde hřmot řeky, sevřené skalními stěnami vytváří silnou zvukovou kulisu. Cesta vpravo přes mostek vede k turistické chatě Viveli, která je vidět na druhém břehu řeky, my však směřujeme po levém břehu pozvolna nahoru. Značená pěšina přechází k potoku Fljoto, podél jehož toku vystoupáme k rozcestníku na okraji pastviny Fljotdalsseter.

Pokračujeme vlevo a podél meandrujícího potoka přejdeme na úpatí svahů Skrubbhamrane, k jejichž zdolání zbývá vystoupat 250 výškových metrů. Dostáváme se na náhorní plato s velikými bludnými balvany či obelisky a borůvkovými plantážemi, a tak doplňujeme stravu. Nahoře se pasou norské ovce, které obdivuhodně smrdí do velké vzdálenosti. Výhledy na západní část Hardangerviddy ovšem stojí za to…

Úzkou pěšinou, lemovanou kamennými mužíky i velkými balvany rozličných tvarů pokračujeme na druhou stranu hřebene, z něhož sestoupíme do doliny Berastoldalen. Zpět k parkovišti postupujeme podél levého břehu říčky Berdolo, jejíž koryto je působivě zbarveno hnědočervenými balvany. Pěšina zde ovšem prochází místy silně podmáčenými loukami. Přechod některých partií náhorní planiny připomíná scény z filmu "Král Šumavy", neboť stezka se místy houpe pod nohama a občas není jisté, zda bude po došlápnutí následovat pouze vystříknutí vody a nebo ponoření do bahna.

Kolečko se nám polámalo

Po poslední noci v dřevěné chatě a řádné snídani s kávičkou ještě troška toho focení u jezírek za kempem..Dnešek je ve znamení přesunu přes Oslo do přístavu Trelleborg, kde máme zabukovaný noční trajekt zpět do Saßnitzu. … Po dvě stě metrech jízdy něco v zadní části expedičního vozu zahučí - a levé kolo už je na ráfku.U autobusové zastávky provedeme naše časté a oblíbené vyskládání obsahu zavazadlového prostoru, a tým mechaniků od Mazdy briskně mění havarované kolo za zde uložené rezervní "žebřiňákové"…

Po několika marných pokusech pořídit po cestě v Norsku úzkoprofilovou nízkoprofilovou pneumatiku, se nakonec vše v dobré obrátí v pneuservisu v Notoddenu, kde jednu poslední vyštrachají z kouta skladu. Expediční řidič Olaf Spjechenzen může konečně zařadit i pátý rychlostní stupeň… Mezitím Ivoš plynně hanácky nakoupí na cestu v místním obchodě chléb, nechá jej nakrájet a prodavačce na jí sdělenou cenu zcela srozumitelně odpoví - "tomu prd rozumím", což zřejmě v nářečí norského kraje Trondelag znamená - "promiňte, prosím, ta suma mi není tak zcela jasná", načež mu částku prodavačka napíše na papír. A pak že s hanáčtinou ve světě neprorazíme…!?

Doporučené mapy

• Vydavatelství STATENS KARTVERK NORGE 1:50 000
• Kartpakke 1 Hardangervidda, vest
• Kartpakke 4 Jotunheimen
• Kartpakke 5 Rondane

Silniční mýta

• dálnice E6 Trelleborg - Oslo - ve Švédsku před hranicí s Norskem 20,- SEK
• před Oslem 20,- NOK
• silnice Mysusater - parkoviště Spranget (Rondane) - 10,- NOK
• silnice Randeg - parkoviště u východní části Jotunheimen, východisko k chatě Glitterhytta - 20,- NOK
• silnice Boverdalen - chata Juvvashytta pod Galdhopiggenem - 70,- NOK

Cena ubytování

• noclehárny horských chat - 165,- NOK
• kempy - pronájem chaty (pro 4 osoby) podle vybavenosti 300 - 550 NOK
• sprchy na mince 10 NOK

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.