Jižní Karpaty, přechod hřebene pohoří Fagaraš aneb hřebenový přechod v Rumunsku

Proč to dělat pomalu, když to jde rychle (1)

Fagaraš, nejvyšší a nejrozlehlejší rumunské pohoří, láká každoročně tisíce turistů. Zatímco většina z nich prochází západní a střední část s nejvyššími vrcholky Moldoveanu a Negoiu, ti s větším množstvím času volí přechod celého hřebene i s jeho východní částí.

Doba takového přechodu se nejčastěji udává šest až osm dní v závislosti na rychlosti a fyzické zdatnosti. Hřeben chceme projít celý, ale šest až osm dní nemáme. Nezbývá nám tak, než zvládnout Fagaraš rychleji. Plánovaná trasa měří 106 km s pozitivním převýšením přes 7 km. Doba trvání - maximálně čtyři dny.

Cestujeme dva. Já a kamarád Ondřej. Jelikož mi na seznamu nejvyšších balkánských vrcholů chybí Moldoveanu a Ondřej v Rumunsku nikdy nebyl, je Fagaraš jasnou volbou. Už od loňského Slovinska máme tendenci se v horách pohybovat pokud možno lehce a rychle.

Pohorky jsme vyměnili za běžecké boty, na zádech máme batohy o hmotnosti 11 kg a kalorie doplňujeme pouze ze studené stravy. Vaření necháváme doma. Určité nepohodlí spojené s koncepcí lehce a rychle (méně oblečení, žádná teplá strava, minimum přestávek…) je vyváženo možností objevit za co nejkratší čas co nejvíce. A taková možnost stojí za zvážení.

S Ondřejem se setkáváme v Brašově. V hospodě na autobusovém nádraží Bartolomeu dáváme hned několik točených piv a plánujeme detaily celého výletu. V příjemném stínu hospodské zahrádky padá rozumné rozhodnutí, do hor se dnes nehnat. Je již stejně něco po třetí odpoledne, a tak je cílem dnešního dne pouze doprava do Zărnesti, výchozího bodu našeho přechodu.

Do Zărnesti je možné dostat se autobusem nebo vlakem. Zdali zvolíme vlak či autobus netušíme, ale daný problém se vyřeší sám od sebe. Jakmile se vyhrabeme z hospody, vidíme přijíždět vlak k železniční stanici na protější straně silnice. Jelikož zde koleje vedou pouze do Zărnesti, máme jistotu, že se jedná o náš vlak. Je nutné trochu popoběhnout, což po několika pivech není to pravé ořechové, avšak vlak nakonec stíháme. Na počest našeho elegantního a rychlého řešení dopravy připíjíme Ondřejovým sedmiletým koňakem.

Dvacetitisícové Zărnesti se z průmyslového města s papírnami a zbrojovkou změnilo po pádu komunismu v centrum turismu. Přechod samozřejmě nebyl bez problémů. Pro 90. léta byl typický růst nezaměstnanosti a pokles obyvatelstva, avšak léta po přelomu tisíciletí se již nesla ve znamení hospodářského růstu.

Opravené domy, silnice i malebné centrum jsou toho jasným důkazem. Blízkost pohoří jako Piatra Craiului, Fagaraš, Bucegi či Iezer-Păpusa dělá ze Zărnesti ideální turistickou základnu pro skalní lezení, horskou turistiku, cyklistiku a mnoho dalších aktivit. Pro milovníky historie může být lákavá i snadná dostupnost hradu Bran, který sloužil jako předloha pro Drákulův hrad v nesmrtelném románu Brema Stokera.

Do Zărnesti dorážíme po páté hodině a hned se vydáme hledat nějakou tu restauraci. Do oka nám padne prázdná zahrádka na hlavní třídě směrem k náměstí. Číšník nás bohužel odmítne obsloužit, neboť prý mají soukromou oslavu a restaurace je zavřena. K naší rozmluvě se po chvíli naštěstí přidá starší paní, v hierarchii restaurace pravděpodobně na vyšší pozici, která bez diskuse rozhodne o našem přijetí.

V rohu zahrádky je tak pro nás vyčleněn stůl a rázem se objevuje pivo a jídlo. Po několika dalších pivech a důležitém rozboru nadcházejícího výletu je konečně na čase zaplatit. Jaké je naše překvapení, když zjistíme, že platit nemusíme. Oslavují se zde křtiny dětí a podle jedné z maminek je naše útrata uhrazena v rámci oslavy. Něco takového nechceme přijmout, a tak se chvilku, spíše ze slušnosti, s osazenstvem o zaplacení dohadujeme. Maminky však neoblomně trvají na svém. Vše je zaplaceno, peníze si máme nechat na další cestu.

S díky a přáním všeho nejlepšího dětem i dospělým se nakonec poroučíme z restaurace, velmi potěšeni tímto gestem. Na stole jsme nechali 20 lei, aby za nás útrata aspoň nebyla tak vysoká. Klasický problém s tím kde přespat, řeší louka na konci Zărnesti. Pivo udělalo své, takže usínáme hned, jakmile vlezeme do spacáků.

Ráno vstáváme už před sedmou a jsme mile překvapeni jasnou oblohou bez jediného mráčku. Předpovědi slibovaly na celý týden zataženo a déšť, ale první ráno na to nevypadá. Nástup do Fagaraše od Zărnesti je poměrně dlouhý a ne zrovna záživný. Nejprve je třeba zdolat 10 km po silnici údolím řeky Bârsa, poté následuje osmikilometrový úsek po lesní cestě k chatě Rudărita.

Až od Rudărity se člověk dostává mimo lesní cestu do hor samotných. Jelikož toho údolí až tolik nenabízí, kocháme se alespoň výhledy na severní část pohoří Piatra Craiului. Piatra Craiului je celkem malé pohoří s dominantním vápencovým hřebenem o délce přibližně 10 km.

Díky husté síti značených cest je pohoří ideální pro horskou turistiku, vápencové skály pak nabízejí spoustu možností pro skalní lezení. Piatra Craiului se zároveň pyšní i bohatou biodiverzitou, kvůli níž byl na území pohoří vyhlášen v roce 1990 národní park. Ze Zărnesti se většinou chodí právě Piatra Craiului, ale jelikož už jsme v Piatře před několika lety byli, zvolili jsme letos Fagaraš.

Silnice a lesní cesta nám umožňuje nasadit rychlejší tempo, a proto jsme u chaty Rudărita mnohem dřív, než bychom čekali. Zprvu chatu dokonce přejdeme s tím, že to ještě nemůže být ona. Značení žádné a GPS se nám nechce vytahovat. Až po 20 minutách další chůze nakonec podle GPS zjišťujeme, že ono jediné stavení, které jsme cestou minuli, byla opravdu Rudărita. Nezbývá, než se vrátit. Chata je zavřená a turistům pravděpodobně již nějaký ten pátek neslouží.

Dáváme si oběd, nabíráme vodu ze zdejšího pramene a pokračujeme v cestě. Od Rudărity již začíná více horská část cesty a i červená turistická značka se objevuje mnohem pravidelněji. Prudké stoupání lesem asi tak čtvrt hodiny od chaty potvrzuje skutečnost, že jsme už opravdu v horách. Stoupání se po čase zmírní, nicméně pokračuje až na hlavní hřeben. Na začátku hlavního hřebene si dáváme přestávku u přístřešku Comisu, kde si užíváme první výhledy.

Tedy jak jen to zatažená obloha dovoluje. Počasí se totiž změnilo a místo modré oblohy se teď nad horami drží těžké šedé mraky. Ve vzduchu je navíc cítit i déšť. První den nám ukázal vzorec počasí pro celý nadcházející výlet ve Fagaraši. Dopoledne jasno, odpoledne zataženo s případnými přeháňkami a bouřkami.

Pokračujeme přes hřeben a snažíme se nahnat co nejvíce kilometrů. Na půl hodiny nás však zdrží poměrně prudká přeháňka, kterou naštěstí přečkáme ve vyhořelém a nepoužívaném přístřešku pod vrcholem Berivoiul Mare. Cílem prvního dne je přístřešek Bratile, ke kterému docházíme kolem sedmé večer. Přístřešek je naštěstí prázdný, takže se můžeme pohodlně rozvalit jako králové. Za první den jsme ušli 39 km, což není na rozjezd vůbec špatné.

Počasí ráno je stejné jako předchozí den. Azuro a slunečno. Plán pro druhý den je vystoupit na nejvyšší vrchol Rumunska Moldoveanu a následně sejít k chatě Podragu, kde chceme doplnit energii vydatnější večeří a případně i přespat. Hned od přístřešku vede prudší stoupání k vrcholu Ludisoru následované rovnější pasáží po hřebeni. Už v devět hodin se začínají objevovat první mraky, a tak jdeme většinu trasy až pod Moldoveanu v mlze s občasnými výhledy a sem tam se objevujícím sluncem.

Kolem jedenácté se k mlze přidává i déšť, který má naštěstí formu pouze krátkých přeháněk. Dvacetikilometrový úsek mezi přístřeškem Bratile a nástupem pod Moldoveanu je poměrně pestrý a nabízí nejedno prudké stoupání i klesání. Zároveň však obsahuje i pasáže podél úbočí, kde je možné zrychlit a nahnat trochu času. Úsek je bohatý i na řadu pěkných výhledů, ze kterých bohužel kvůli mlze až tolik nemáme.

Za celou dobu jsme kromě jednoho bači nikoho nepotkali a první turisty potkáváme až při stoupání na Vistea Mare, vrchol sousedící s nejvyšším Moldoveanu. Jedná se o skupinku německých horalů, kteří promočeni na kost klesají k přístřešku Vistea Mare v sedle pod námi, kde chtějí zůstat přes noc. Ráno prý vyšli z chaty Podragu, s níž ale nebyli zcela spokojeni. Chyběla jim horká sprcha a ubytování prý celkově nebylo až tak pohodlné. Nu co se dá dělat. V přístřešku Vistea Mare, kde není nic než pár paland a jeden stůl, se jim bude určitě líbit mnohem víc.

Stoupání na Vistea Mare a následný kamenitý hřebínek na Moldoveanu nakonec nejsou tak strašné, jak jsme čekali, a proto můžeme už ve tři odpoledne slavit zdolání nejvyššího vrcholu Rumunska s jeho 2 544 metry. Dokonce i příroda se nad námi smiluje a na chvíli rozežene mlhu kolem Moldoveanu, díky čemuž si užijeme i výhledy na okolní hory.

Po čtvrt hodině je mlha zpět a naše idyla na vrcholu končí. Vydáváme se proto dál směrem na Podragu. Nenáročný a poměrně rovinatý úsek podél úbočí do sedla nad chatou ubíhá rychle a nese se v podobném duchu jako celý den. Občas mlha, občas pěkné počasí. Technicky nejnáročnější je tak až závěrečné klesání k chatě, kdy se na kilometru ztratí přes 200 výškových metrů.

Chata Podragu je díky bohu otevřená, takže si hned za 40 lei na osobu kupujeme nocleh. Když si dáváme batohy na naše palandy, ozve se za námi pozdrav v češtině. Dva kluci jdou stejnou trasu jako my, jenom trochu volnějším tempem, a pro dnešní noc zvolili též přespání na Podragu. Program na večer je tudíž jasný. Diskuse nad pivem.

K jídlu se toho na chatě mnoho nenabízí. V nabídce je buď rajčatová polévka nebo sarmy (mleté maso zabalené v zelném listu). Jelikož potřebujeme co nejvíce kalorií, volíme výborné sarmy s chlebem a zbytek energie doplňujeme pivem - 10 lei za kus.

Ze společenské místnosti nás celkem nemilosrdně už před devátou večer vyhazuje správce, a tak nezbývá než jít pomalu spát. O tom, že Češi mají pozitivní vztah k pivu, svědčí i pohled na náš stůl. Zatímco u jiných stolů, kde seděli Izraelci, Rumuni či Poláci, zůstala stát jedna maximálně dvě plechovky rumunského piva Ursus, na našem stole se jich sešlo hned šestnáct. Co k tomu dodat? Energii vydanou na 26 km druhého dne bylo třeba nějak doplnit.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.