Eisenhut (2 441 m), výstup na vrchol v pohoří Nockberge v rakouských Alpách

Túra na nejvyšší vrchol Gurktalských Alp a Nockberge

Eisenhut (2 441 m) je nejvyšší horou Gurktalských Alp a zároveň Nockberge. Název znamená v překladu "Železný klobouk" a připomíná historickou těžbu železné rudy ve svazích hory.

Gurktalské Alpy jsou pohořím v centrálních Alpách v Rakousku mezi řekami Mur na severu a Gurk na jihu. Pohoří se rozděluje do těchto hlavních horských skupin s nejvyšším vrcholem v závorce: Nockberge (Eisenhut, 2 441 m), Metnitzer Berge (Goldachnock, 2 171 m), Mödringbergzug (Dorferecken, 1 726 m) a Wimitzer Berge (Scneebauerberg a Hocheck, 1 338 m) a rozkládá se ve třech rakouských spolkových zemích, ve Štýrsku (Steiermark), Korutanech (Kärnten) a Salcbursku (Salzburg).

Výstup na nejvyšší horu Eisenhut (2 441 m n. m.) jsme si naplánovali z parkoviště nad obcí Turrach. Příjezd je po hlavní silnici č. 95 směrem k horskému středisku Turracher Höhe a po projetí hornické obce Turrach odbočujeme vlevo na úzkou silničku k bezplatnému parkovišti označenému jako P1. U parkoviště je začátek lanovky se sjezdovkou (provoz lanovky je pouze v zimní sezóně). V létě je parkoviště zcela prázdné a nachází se v nadmořské výšce 1 390 m.

Čtěte také: Kleiner Pyhrgas, pohodový výstup na jeden z vrcholků horské skupiny…

S malými batohy na zádech vyrážíme směrem k vrcholu již v 5 hodin ráno. Jsme uprostřed horkého léta a každý den v odpoledních hodinách přicházejí extrémně silné bouřky s krupobitím a předpověď na dnešní den je stejná. Nebe je zatím vymetené a svižným krokem jdeme proti proudu potoka Geisseckbach a hledáme mostek přes široký a rychlý vodní proud.

Mostek pro pěší není daleko a bezpečně se dostáváme na druhý břeh, kudy vede asfaltová silnička. Jsme na značené cestě č. 128 a asi po 1 km chůze opouštíme silničku a začínáme stoupat do svahu v mnoha serpentinách přes paseky a lesní úseky. Cesta nás vede dále po vrstevnici hlubokým lesem a přicházíme k nádherné lovecké chatě Geisseckhütte (1 664 m n. m.).

U cesty těsně před chatou obdivujeme obrovský smrk s tabulkou Geiseckfichte. Na chatu právě přijíždějí autem lovci se psem, a tak pokračujeme slušným tempem zase dále. Přecházíme zemskou hranici ze Štýrska do Korutan a jdeme širokou štěrkovou cestou po vrstevnici vysoko nad údolím Weitental.

Cesta rychle ubíhá a po delším pohodlném úseku nás značka vyhání z cesty opět do svahu. Mnoha serpentinami stoupáme prudkým svahem ve stále více řídnoucím lese. Dostáváme se na horní hranici lesa a přecházíme na značenou cestu č. 151. Stoupáme po rozlehlých horských loukách v mělkém zářezu, kudy teče stále slabší potůček. Ten se změnil v bahnisko rozdupané od krav a cesta je chvíli hodně nepříjemná. Směřujeme do sedla Rapitzsattel (2 088 m n. m.) a už se jde zase suchou stezkou mezi nekonečnými pastvinami.

V sedle Rapitzsattel (2 088 m n. m.) je několik menších skalek a osamělých keříků kleče. Cesta č. 151 odtud pokračuje do hlubokého údolí potoka Rapitzbach se strmými srázy a naštěstí tam nemusíme sestoupit. Dáváme si svačinu a pozorujeme, jak se na nebi začínají houfovat první nesympatické mraky. Po odpočinku vystoupáme nenáročnou stezkou na vrchol hory Strassburger Spitz (2 404 m n. m.).

Netradiční název hory není náhodný a po otevření vrcholové knihy nás překvapuje razítko alpské sekce Strassburg ve Francii, která má vrcholek hory na starosti. Kromě dřevěného kříže se schránkou na vrcholovou knihu nás zde zaujala nová malá kaplička zasvěcená francouzskému světci Svatému Bernardu - patronovi horalů, horolezců a ochránci proti bouřce. Třeba budeme jeho pomoc dnes ještě potřebovat.

Z vrcholu Strassburger Spitz (2 404 m n. m.) si odbočujeme na blízký vrchol Wintertaler Nock se stejnou nadmořskou výškou 2 404 m. Cesta trvá jen asi 10 minut a vítá nás velký dřevěný kříž s vlajícími barevnými praporky. Provádíme další zápis do vrcholové knihy a bez většího zdržování se vracíme zase nazpět. Míjíme znovu kapličku Sv. Bernarda a oba vrcholy na zemské hranici Štýrska a Korutan necháváme za sebou.

Pokračujeme místy po širokém hřebeni značenou cestou č. 129, kde se střídají úseky travnaté, kamenité a občas obcházíme i menší skalky. Východní strana hřebene spadá extrémně strmě v podobě skalnatých srázů do velkých hloubek a naopak západní strana hřebene klesá jen mírně v podobě travnatých svahů.

Cesta po hřebeni příjemně ubíhá a zastavujeme se až na bezejmenném vrcholku o nadmořské výšce 2 333 m. Zaujala nás tmavá a umělá skalní prostora na okraji hřebene, která pravděpodobně slouží jako nouzové útočiště před nepřízní počasí. Před námi se zvedá mohutný Eisenhut (2 441 m. n. m.) a obloha je místy pěkně temná. Přecházíme mělké sedlo s rozcestím cest, kam se budeme zase vracet.

Začíná závěrečný výstup na vrchol nejvyšší hory pohoří, který se nachází na území Štýrska. Netrvá dlouho a stojíme u dřevěného kříže, který je doplněn kovovým kuželem na tyči a má symbolizovat jméno hory - železný klobouk. Zapisujeme se do návštěvní knihy a chvíli posedáváme na krásně zaobleném vrcholu Eisenhut (2 441 m. n. m.) porostlém pěknou trávou. Daleký výhled dnes pro vysokou vlhkost vzduchu nemáme, ale vrcholy v pohoří Nockberge jsou vidět slušně.

Vracíme se z vrcholu zase nazpět k rozcestí cest v sedle a pokračujeme spojovací cestou č. 1561, která vede přes rozlehlé pastviny na mírných západních svazích. Mírně klesáme nádhernými trávníky a míjíme roztroušené stádečko koní a níže i krav. Pohodlnou cestou přicházíme opět do sedla Rapitzsattel (2 088 m n. m.) a odtud nás již čeká stejná trasa zase nazpět. Rychle sbíháme do pásma lesa a jsme rádi, že se z tmavé oblohy nic nespustilo a výstup na nejvyšší vrchol se nám vydařil.

Přicházíme nazpět k lovecké chatě Geisseckhütte (1 664 m n. m.) a nastává největší zdržení celého dne. Lovci se s námi dávají do řeči a začínají z basy vytahovat vychlazená piva značky Gösser a nabízena je i kořalka. Naštěstí jeden z našeho dvoučlenného týmu ovládá dobře německý jazyk (i se štýrským dialektem), takže se všichni dobře bavíme a lovci by nás asi pěkně opili, kdybychom se včas nezvedli.

Zbytek cesty nám opravdu dobře ubíhá a jsme rádi, že jsme to stihli na parkoviště ještě před příchodem bouřek, které nakonec dorazily opět v extrémní podobě. Neskutečné krupobití se silným větrem pěkně lomcuje autem, do kterého jsme se ukryli. Bouře trvala několik hodin a vylézt z auta ven můžeme až ve večerních hodinách chvilku před západem slunce. Hřebeny hor jsou díky kroupám pod slušnou vrstvou ledu a ve svítícím slunci se zvláštně blyští, jakoby tam napadl červencový sníh.

Počasí s tímto charakterem vydrželo ve zdejších horách přes dva týdny. Museli jsme mu tedy přizpůsobit časné ranní vstávání a dolů sestoupit už nejpozději ve dvě hodiny odpoledne, ale jinak bylo nádherně.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.