Treking > Treky, turistika > Čergov, přechod malebného poloninského pohoří na východě Slovenska
Čergov, přechod malebného poloninského pohoří na východě SlovenskaPřechod pohoří Čergov na východě Slovenska (2)19.8.2014 | Václav Vágenknecht
Pokračuji po hřebenovce. Prudčeji vystoupám do kopečka a dostávám se na rovinku, zbystřím. Tady někde měl být podle chataře případný pramen. Netrvá dlouho a sklízím úspěch. Pod cestou vyvěrá voda. Ihned ožívám a piji chladnou tekutinu, doplňuji láhve. Zároveň si máčím hlavu, načež během chvilky připomínám vodníka, jenž v jisté básni seděl na topole podle skal a vesele si zatleskal. Já sice netleskám, i tak jsem spokojen. Přestože mám kvůli dobrání vody o poznání těžší batoh, pokračuji v cestě mnohem veseleji. Překonávám Dvoriská (1 057 m) a chvíli odpočívám na loukách na Uhlisku, sestupuji do sedla Ždiare. Odtud lze dále postupovat po modré hřebenové značce, já volím jiné řešení. Scházím do pomyslných nížin a opouštím "divočinu". Hrad KamenicaV obci Potoky se zajímám, jestli by se někde dalo najíst teplého jídla, nepochodím. Naštěstí mám vše, co potřebuji, a tak k večeru stoupám na vápencové bradlo Kamenica, jež mě upoutalo minulý den - ani s odstupem času nelituji, že jsem dočasně odbočil z hlavního hřebene. Čtěte také: Čergov, přechod pohoří na východě Slovenska (1) Jedná se o velmi krásné místo, jemuž dopomáhají k atraktivitě i nepatrné zbytky hradu, který zde stával. Založil ho roku 1248 Dietrich Tarcay a v 16. století ho přestavěli na pevnost, sídlo v roce 1558 dobyla a rozbořila císařská vojska. K další újmě došlo na počátku 19. století, kdy značnou část hradeb použili k výstavbě lihovaru, který byl obyvatelům přednější než historická památka. V současné době probíhá rekonstrukce zbylých částí, přičemž lze jen žasnout, jak byl hrad původně rozsáhlý. Večeřím u zbudovaného přístřešku a posléze pozoruji z nejvyššího bodu západ Slunce; společnost mi dělá pan učitel, jenž zanechal děti v chatičkách v obci Potoky - kdo ví, jestli je druhý den vytáhl na hrad, jak měl v plánu. S posledními slunečními paprsky se navíc dostaví čerství novomanželé a jejich dvorní fotografové; působí docela zábavně, když si nevěsta při přechodu horším terénem vykasává svatební šaty a na nohou se jí zjeví jinak zakryté botasky. Spím na hradě, ráno se znovu vydávám na nejvyšší bod. Protože Slunce svítí z opačné strany, nabízí se mi nové pohledy na okolní krajinu. Díky tomu si se mnou už na stínohru nehraje Bradlové pásmo, jež se táhne od osady Kamenice k obci Kyjov. K nebi se zvedají nádherná vápencová skaliska, jež rostou z travnatého terénu, jedná se o přírodní památku o rozloze 20,12 ha vyhlášenou v roce 1989. Stejně jako včera lze samozřejmě pozorovat i pohoří Čergov či Bachureň, možností ke kochání se najde mnohem víc. Balím fidlátka a obcházím bradlo, fotografuji. Poté sestupuji do obce Kamenice, jejíž počátky se datují k začátku 13. století. Zaskakuji do potravin a doplňuji si zásoby, zvažuji návštěvu Bradlového pásma. Slunce však praží čím dál víc - každý den je přes třicet stupňů Celsia - nakonec se radši vracím zpátky do zalesněných hor. Míjím Sokolí skálu a stoupám na hřebenovku, již jsem opustil minulý den odpoledne. Chata pod MinčolomVýšlap mi dává zabrat a tečou ze mě hektolitry potu, delší pauzu činím u chaty pod Minčolom. Důvod je prostý. Překvapivě potkávám v jinak celkem liduprázdném pohoří tři trekaře, kteří nocovali v přístřešku - do kryté části obydlí lze vstoupit ze zadní strany, přední dveře do hlavní části stavení jsou uzavřeny. Dáme řeč a dotyční mi dávají pivo, protože si jich na cestu vzali víc, než kolik spotřebovali, zaslouží si za svůj čin ještě jednou zpětně pochválit. Aspoň nemusím pít pouze vodu, jež se dá dobrat pár metrů od chatky. MinčolNásleduje závěrečný výšlap do sedla Lazy, po hřebenovce odbočuji na nejvyšší horu pohoří Minčol (1 157 m). Vrchol je částečně zalesněn, nikdo však nemusí litovat, že by mu unikl kruhový rozhled. Parádní výhled je už z kopečka před Minčolom. Stojí na něm kříž a k orientaci slouží růžice, na níž jsou popsány okolní hory; co nezhlédnu odtud, ukáže se mi z nejvyššího bodu. Zbývá se jen otáčet coby korouhvička poháněná větrem, mám na co zírat. Támhle je Šimonka, čili nejvyšší kopec Slanských vrchů, o poznání blíž se táhnou Bachureň, Čierna hora či Šarišská vrchovina. Volovské vrchy prezentuje Kojšovská hoľa a Nízké Tatry Kráľova hoľa, následují Levočské vrchy. K Vysokým Tatrám s Gerlachovským i Lomnickým štítem se táhnou Pieniny, kde se vyjímají Trzy Korony. Ľubovnianské vrchovině vévodí Ľubovnianský hrad a neschází ani čergovské kopce, po nichž jsem se ubíral minulé dva dny. Takto by šlo ve výčtu ještě pokračovat, já už ale jenom prozradím, že se na nejvyšším vrcholu nachází pylon s erby okresních měst. Uhlisko a Ruská VoľaPln dojmů sestupuji do sedla Uhlisko - nejedná se o místo, kam jsem zavítal minulý den, běží pouze o shodu jmen. Následně stáčím na Čirč. Před obcí dobírám ve studánce vodu a od místních lidí, kteří u pramene odpočívají, se mi dostává obligátního upozornění, že se v oblasti vyskytují medvědi. Svým způsobem se jedná o tradiční kolorit, protože jsem stejné varování slyšel už při mnoha předchozích cestách. Ani jednou se však huňáč neukázal. V osadě dokupuji něco málo k jídlu a stáčím na Ruskou Voľu, kde prý najdu podnik, v němž si mohu poručit teplou stravu. Jak se ale ukazuje, ani místní lidé nevědí, co mají za humny. U hranic s Polskem stojí pouze potraviny alias sklepy s prodejem alkoholu a případných cukrovinek. Nakonec si tedy dopřeji aspoň pivko. Před setměním procházím Ruskou Voľu a ubírám se zpátky k pohoří, není to jen tak. Značka mě zavádí k zemědělskému podniku, kde trochu tápu. Naštěstí, jak se zdá, navede mě správně místní rolník. Ukazuje mi směr a já na jeho radu procházím družstvem. Záhy ale zjišťuji, že jdu zcela špatně. Vracím se a v rozporu s jeho předchozím tvrzením - stačil se mezitím vypařit - nalézám značku jinde. Ubírám se po pastvinách a ty mě přivádí k lesu, kde se značka opětovně ztrácí. No toto, co to znamená? Váhám, kdo to způsobil, možnosti vidím dvě. Buď zklamal klub turistů, případně v podobě škodné zapůsobili místní zemědělci, kterým vadí, že jim přes půdu šlapou turisté - byl jsem přeci prve poslán špatně. Ať je tomu jakkoliv, usuzuji, že ráno bude moudřejší večera. Rozhazuji na pastvinách karimatku a spacák, spím pod širákem. Občas ke mně dolehne ozvěna kravských zvonců, ale dobytek ke mně nedorazí, a tak nejsem buzen kravím olíznutím. Ráno pokračuji v hledání značky. Jelikož ji nenalézám, vytyčuji v souladu s mapou směr a křižuji po lesních cestách i pěšinách vzhůru do hor. Že mám ještě nějaký ten orientační smysl, přesvědčuji se zanedlouho. Nalézám ztracenou modrou značku. Sice netuším, kde přesně jsem tak učinil, řešit to ale nebudu. O kus dál si krátce odpočinu u jakési boudičky s malou verandou, na níž by se dalo přespat a schovat před případným deštěm; netrvá dlouho a napojím se na červenou značku. Malý MinčolPokračuji po cestě, kterou jsem si vybral, protože mi podle mapy přišlo, že bude plná výhledových luk. Nakonec je jich méně, než jsem si vysnil. No nic, každý den není posvícení. Spokojím se i s málem a vystupuji na Malý Minčol (1 054 m). Hora na rozdíl od svého většího bratříčka neposkytuje zdaleka tak pěkné výhledy, přesto si dopřávám delší pauzu. Slunce zase praží jako divé, natahuji se ve stínu. Odpočat pokračuji směrem na Livov. Zprvu vede po hřebeni příjemná stezka, vše se změní časem. Aniž se rozkoukám, dostávám se na cestu "partyzánů". Pěšina se chvílemi nadobro ztrácí a beze značky, která k mému úžasu občas zcela nečekaně a nepochopitelně zahýbá, by se jeden ztratil, držím se jí jako čert kříže. Vlastně, tohle jsem asi napsal špatně, čert se přece kříže nedrží. Jasné ale je, že mám oči neustále na stopkách. Místy také přelézám padlé stromy a prodírám se vzrostlými kopřivami. Ty bych si, jdu v kraťasech, odpustil. Obec LivovDo obce Livov přicházím o tři čtvrtě hodiny později, než ukazovaly rozcestníky; jak prozradím s předstihem, nejenom tady na Čergově, ale posléze i na cestě SNP se mi nejednou stalo, že jsem nestíhal časy z ukazatelů. K jejich dodržení bych musel notně chvátat. Zjišťuji, že v osadě nejsou potraviny ani krčma, u jednoho stavení tak pouze dobírám ze studně do lahví vodu. Nořím se opět do lesů a pokračuji k další vesnici. Jelikož vedle cesty teče potok, rozhodnu se (že by se mým vzorem stal chlap, jenž stál v obci pouze v trenkách v říčce a svíral v ruce šampón?) vykoupat. Jakmile se ale smočím, zbystřuji. Přestože doposud panoval jasný den, dolehne ke mně vzdálené hřmění. Záhy ho následuje další, což nevěští nic dobrého. Radši bych měl upalovat. Spěšně se oblékám a nahazuji si na záda batožinu, jak se přesvědčím, cesta partyzánů ještě zdaleka neskončila. Prozatím pohodlnou cestu nahrazuje úzká pěšinka s mnoha popadanými kmeny. Jak po ní prudce stoupám, koupu se na rozdíl od předchozích chvil ve vlastním potu, na řadu přichází menší polom. Chvíli u něho hledám značku, jež se mi dočasně ztratila - značení není zrovna dvakrát luxusní - následně spěchám přes louku. Hřmí totiž čím dál víc a k dovršení všeho se zatáhlo, nerad bych, aby mě v terénu zastihla bouřka. Obec KrížeKlesám a dostávám se k místu, kde má stát památník věnovaný druhé světové válce, protože v oblasti kdysi pobývali partyzáni. V obci Kríže, kam sestupuji, sídlil velitelský štáb pod velením Alexandra Něvského, který přišel na Slovensko v červnu 1944 z Ukrajiny. Ještě téhož roku ale partyzáni z oblasti uprchli, protože jim hrozilo obklíčení ze strany Němců. Památník kvůli stálé hrozbě bouřky nenavštěvuji a spěšně scházím do obce Kríže. Činím tak dle svého nejlepšího zvážení, protože se mi zase neznámo kde ztratila značka; až těsně před osadou zjišťuji, že jsem šel celou dobu po ní. Jen měla nejspíš dlouhou proluku, která jednoho lehce zmátne, nejhorší je, že chyběla prve u rozcestí. Konečně se ocitám ve vesnici. Ta působí pustě, aby ne, když hrozí průtrž, nenarážím v podstatě na živou duši. Jen z auta projíždějícího okolo na mě nechápavě zírají dva lidé, asi nejsou schopni vstřebat, že se na asfaltu neznámo odkud vyloupl chlap s báglem na hřbetě. Stejně tak si mohu pouze nechat zdát o občerstvovacím zařízení. Protože spadlo jen pár kapek a stále neprší, pokračuji po silnici; jak se ukáže, lijavec se asi vyřádil někde jinde. V současné chvíli však věřím, že se v případě deště někam ukryji, poblíž jsou roztroušená stavení. Netrvá ani půl hodiny a značka odbočuje z osady zpátky do hor, zastavuji. Rozcestník ukazuje přímo ke strmému svahu, jenž je totálně zarostlý, vede tudy doopravdy cesta? Ať se rozhlížím sebelépe, nenacházím sebemenší náznak pěšiny, a když už mám pocit, že tudy by to šlo, dostávám se do neschůdného terénu na okraji lesa. Nakonec - snad to půjde - odhodlávám se k sadomasochistickému činu, sám bych do té doby nevěřil, jaký jsem drsňák. Prodírání kopřivamiProdírám se porostem s množstvím žahavých kopřiv, načež mě, jak zjistím později, budou brnět nohy ještě další den ráno. Vnikám mezi stromy a tam s úlevou - vracel bych se velmi nerad - zjišťuji, že moje utrpení nebylo marné. Vzhůru do kopce šplhá značená stezka. No sláva, aspoň něco, jen by mě zajímalo, jestli jsem se nestal prvním člověkem, který tudy tento rok procházel. Připadlo mi, že představuji průkopníka. ŽobrákStoupám a teče ze mě pot, zvyšuje se únava. Já však, povzbuzuji sám sebe, vydržím. Tak se také stane, vyškrábu se na Žobrák (921 m). Na vrcholu stojí kříž a pár laviček (vypadá to, že se jedná o poutní místo), já upřednostňuji jiný objekt. Stáčím k rozhledně, která zároveň představuje netradiční turistickou útulnu. Do chatky, jež se nachází ve spodní části věže, se vylézá po schodech alias žebříku. Vnikám dovnitř a ihned se natahuji na lůžko, rozdělávám si "nouzové" pivko, jež jsem si táhl v batohu. Nakonec usínám už v půl deváté večer, a tak na vrchol rozhledny - beztak byla zakaboněná obloha - vystupuji až další den ráno. Výhledy jsou značně omezené, přesto jsem svým způsobem spokojen. Můžu totiž prohlásit, že čtyřdenní přechod pohoří Čergov stál za to. Zavítal jsem na nádherné kopce i louky a do duše se mi zaryly i partyzánské stezky, kde člověk potká spíš divou zvěř než turistu; škoda, že není víc takovýchto neposkvrněných a čirých končin, kde svým způsobem dávají lišky dobrou noc. Další související články:+ Čergov, přechod hřebene pohoří+ Na skok v pohoří Čergov + Pohoří Čergov, perla na východě Slovenska + Čergovská zimná klasika + Čergov, perla na východě Slovenska, horské chaty a levné ubytování na horách + Chata Čergov, Čergov + Turistická mapa online, Čergov + Džunglí i holinami Spišské Magury, přechod pohoří Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Pamatuju si, jak jsme tě tehdy v Orlických horách chtěli na Čergov navnadit. Konečně ti to vyšlo a podle článku usuzuju, že si byl spokojen. Já mám ty hory též velmi rád, vlastně patří do mých nejoblíbenějších. Ostatně, příští jaro tam mám v plánu opět zavítat.
"Pohorie Čergov " uverejnenom v r. 2004 som popísal existenciu toho prameňa. Som rád, že stále tečie. Ahoj Borek
|
|