Brdy, přechod pohoří zvaného Brdská vrchovina - trek v Brdské vrchovině

Po čtvrtečním večerním příjezdu do Rokycan vycházíme na trek v pátek ráno z okraje lesa u rozcestníku "Polesí Žďár". Sice se zatím nejedná o Brdy, leč nevadí, místo i tak stojí za návštěvu. Stoupáme na kopec Žďár a brzy se ocitáme v přírodní rezervaci (rozloha 22,55 ha, vyhlášena v roce 1953 a stvrzena 2007). Míjíme skalky tvořené kambrickým slepencem a dostáváme se ke kamennému moři, obklopuje nás bujná vegetace.

Z vrcholu (630 m) se nabízí poměrně slušný výhled. Všímáme si Rokycan a v přírodním parku Radeč nás zaujme především Brno, čímž nemyslím moravskou metropoli. Jedná se o výrazný kopec s vysílačem. Tady návštěvník nenarazí ani na Špilberk, ani kostel svatého Petra.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Aby bylo zajímavostí ještě více, hlásí se o slovo i historický koutek. Na vrcholu stávalo kdysi hradiště z pozdní doby bronzové, po němž se zachoval obrovitý kamenný val. Táhne se pod nejvyšším bodem a působí dosti impozantně; lepší úvod si nemůžeme přát.

Opouštíme vrchol, kolem nějž vede i naučná okružní trasa Žďárské studánky - vody máme zatím dost, a tak zásoby nedobíráme - přecházíme do obce Dobřív. Osada působí svěže, v roce 1995 ji oprávněně prohlásili za vesnickou památkovou zónu.

Míjíme Pamětní síň Jindřicha Mošny, což byl český herec (1837-1911), který si vzal za ženu dceru zdejšího hospodského a často v osadě pobýval; přecházíme přes kamenný Švédský most z konce 17. století. Zdobí ho sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Barbory.

Následuje náhon a nejvýznamnější technická památka celé obce; jedná se o vodní hamr. Dle záznamů fungoval už v roce 1379 a výrobu v něm ukončili v roce 1956, jeho využití bylo pestrobarevné. Chrlil zemědělské nářadí i železo pro domácí tvorbu hřebíků, za třicetileté války nabízel dělové koule a v letech 1614-1819 vyráběli v peci tekutou litinu.

Jelikož je objekt uzavřen, obcházíme ho a kolem rybníka vnikáme zpátky do lesa. Na jeho okraji nás upoutá odbočka ke studánce. Nedoplníme zásoby? Raději ne. Na tabuli píší, že návštěvník na konzumaci vody velmi dlouho nezapomene, nemíníme riskovat. Kdo ví, co pisatel svým prohlášením sledoval!

Postupujeme lesem a dostáváme se opět do středověku, odbočujeme k bývalému hradu Vimberk - původně se jednalo o tvrz. Sídlo založili ve druhé polovině 13. století a ke zničení došlo ve 14. století, dobylo ho královské vojsko. Naštěstí ho nezlikvidovalo dokonale, neboť zalesněný pahorek dodnes obtáčí hluboký příkop, jenž dává jednoznačně najevo, že se dávné opevnění nacházelo právě tady.

Další zastávku činíme v obci Strašice, kde lze zavítat do Muzea středních Brd a Muzea dopravy; naše spády jsou jiné. Spokojíme se s návštěvou pohostinského zařízení. Dopřáváme si oběd, neboť tento den už nemáme podle mapy na trase žádný občerstvovací podnik - časem zjistíme, že se k naší potěše pleteme.

Vzápětí konečně vnikáme na území CHKO Brdy, což se projevuje tím, že po jedné straně silničky visí na stromech cedule zakazující odbočovat do lesa, jelikož v oblasti doposud v plném rozsahu neproběhla asanace staré munice - s varováním se setkáme i později. Protože se nehodláme po došlápnutí na nevybuchlou minu měnit v kosmonauty, respektujeme údaj a řídíme se jím, přicházíme k loveckému zámečku Tři trubky. Postavil ho v 80. letech 19. století Jeroným Colloredo-Mansfeld a v roce 1930 v něm nocoval tehdejší československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. K reprezentačním účelům sloužil i po zřízení vojenského prostoru, v dnešní době je širší veřejnosti uzavřen.

Odbočujeme z asfaltky a stoupáme lesem, zastavujeme na Třitrubecké vyhlídce. Ta se původně nazývala Brauchitsova, protože tento německý generál strávil na blízkém zámečku po svém odvolání poslední roky druhé světové války. Možná se usazujeme na stejném kameni, na němž kdysi odpočíval zmíněný pohlavár, kocháme se okolím.

Rozhled sice ze značné části okrajují zarostlé stromy, leč nevadí; aspoň mám čas prozradit k Brdům pár základních údajů. Celek se geomorfologicky správně nazývá Brdská vrchovina, oblast se dělí na tři části - Brdy, Hřebeny a Příbramská pahorkatina. Jedná se o nejvyšší středočeské pohoří, jehož nejvyšší vrchol představuje Tok (867 m). Území o rozloze 345 km2 se stalo ke dni 1. 1. 2016 chráněnou krajinnou oblastí a najdeme v něm několik přírodních rezervaci, přírodních památek i evropsky významných lokalit.

Strohou charakteristiku máme za sebou, pokračujeme v túře. Přicházíme na Josefku, což není žena, ale rozcestí, krátce opouštíme turistické značení. Po asfaltce, kde potkáváme nesčetně cyklistů, stáčíme k Padrťským rybníkům, které představují jeden z nejznámějších symbolů celých Brd. Od roku 1966 se jedná o přírodní rezervaci o rozloze 200 ha. Rybníky jsou doloženy k roku 1565 a ve své době se jednalo o největší vodní plochy, jež se nacházely na panství Gryspeků z Gryspachu. Původně zde stála i železářská obec Padrť, k jejímu zániku došlo v minulém století. V roce 1952 rozšířili vojenský prostor a blízké vesnice byly srovnány se zemí.

Nejprve se dostáváme z lesa, obklopují nás travnaté pláně; jako by nás oblast hodlala pozitivně navnadit, míjíme několik menších vodních ploch. Teprve poté se v plné kráse ukáže první "moře" čili Dolejší padrťský rybník (42 ha). Obcházíme ho a dostáváme se k Hořejšímu padrťskému rybníku (69 ha), docela zíráme. Místo má šmrnc.

Nelze se divit, že u hráze, jež odděluje oba rybníky, pohybuje se plno turistů, schází jen jedno. Nikde nestojí stánek s občerstvením (aspoň tomu tak bylo v období Velikonoc, kdy jsme Brdy navštívili), podnikavec by tady vydělal "majlant". Zrovna tak zamrzí, že platí zákaz koupání, za parných dní by tady jistě bylo narváno.

Významnou ornitologickou lokalitu s mnoha vzácnými ptáky (husa divoká, čáp černý, orel mořský atd.) opouštíme po červené značce a těšíme se na klášter Teslíny, jenž je uveden v mapě. Vzhled svatostánku nás překvapí. Místo věže a mohutných zdí nacházíme pouze malý pomníček, neb benediktinský klášter s kostelem sv. Křtitele (založen koncem 11. století) už pěkných pár let neexistuje. V roce 1421 ho husité srovnali se zemí.

V obci Teslíny, kam dojdeme následně, stojí budov o něco víc; pro nás je důležité, že zde nacházíme velmi příjemnou občerstvovací stanici, s níž jsme původně vůbec nepočítali. Rázem zavrhujeme vlastní stravu a poroučíme si smažený sýr s hranolkami. Jasně že nesmí chybět čepované pivko.

Na závěr dne zbývá rozhodnout, kam se uchýlíme na noc. Volíme Spálenou boudu. I kdyby chatka v duchu názvu skutečně v minulosti shořela, věříme, že poblíž najdeme rovný prostor. Chyba lávky. Místo na stan by se sice našlo, ale obydlí stojí a má majitele, nezbývá nám, než zamířit jinam. Pokračujeme k chatě Roubenka a spíme nakonec na kraji lesa vedle asfaltky; za den jsme ušli výrazně víc, než jsme původně zamýšleli.

Ráno zjišťujeme, že máme k Roubence v podstatě co by kamenem dohodil, dobíráme ve studánce vodu. Poté stoupáme. Zpočátku po silničce a následně lesní cestou, dostáváme se na vrchol Hengst (757 m). Kdysi zde stálo stejnojmenné hradiště, jež nazývali i Kobylí hlava. Vnitřní jádro, které dodnes obklopuje příkop a val, vzniklo zřejmě ve 14. století, sídlo sloužilo jako předsunuté stanoviště mnohem většího hradu Třemšín.

Neváháme a vydáváme se k významnější lokalitě, čundr dostává novou šťávu. Cesta po hřebeni připomíná klasickou horskou pěšinu, jakou bychom očekávali v mnohem vyšších pohořích, jsme vysloveně nadšeni. Vůbec bychom se nezlobili, kdyby nás podobná stezka doprovázela po celou dobu našeho putování, bohužel tomu tak nebude.

Na tomto místě pro jistotu dodám, že cedule vyvěšená u hradu Třemšín upozorňuje na náročný úsek, my však byli za obtížnější terén skutečně vděční.

Dostáváme se na Třemšín čili třetí nejvyšší vrchol Brd (827 m). Původně zde stávalo pravěké hradiště z doby bronzové (10. století př.n.l.) a na počátku 14. století tady zbudovali hrad. Sídlo muselo být v době největší slávy rozlohou vskutku mimořádné, bohužel se z něj příliš nedochovalo. V 19. století kopec upravili a většinu zříceniny zničili.

Do dnešních časů se dochovalo základní prostorné jádro, které chránil příkop a val, na místě pozdně barokní kaple Proměnění Páně z roku 1771 prý kdysi bývala hradní studna. Na rozsáhlé travnaté ploše se nachází i dva přístřešky, kam by se dalo za nepřízně počasí schovat; trochu litujeme, že jsme nenocovali právě tady. Aspoň bychom si více užili vrcholu, na němž probíhaly národní poutě, jichž se v letech 1861 a 1863 zúčastnilo na pět tisíc lidí.

Zřícenina je prohlédnuta, a tak dáváme sbohem nejenom hradu, ale i přírodnímu parku Třemšín, jejž vyhlásili v roce 1997. Netrvá dlouho a dostáváme se k litinovému Ganglofovu kříži z roku 1870 a Třemšínské boudě. Tu původně postavili jako kapli a následně sloužila jako útulna, v dnešní době se opět vrátila k prvotnímu účelu.

Další úsek absolvujeme výhradně po asfaltu; přes obec Hutě pod Třemšínem míříme do Rožmitálu pod Třemšínem. Z luk za prvně jmenovanou obcí jsou slušné výhledy do kraje. Jednoznačně jim dominuje Praha, již jsme, což jsem nezmínil, pozorovali i předchozí den. Podobně jako v případě dříve zmíněného Brna platí, že nejde o město, na obzoru se zvedá druhý nejvyšší kopec Brd (862 m). Horu přehlédnout nelze, protože na ní od roku 2000 stojí meteorologický radar ČHMÚ s televizním vysílačem vysokým 56 metrů.

Navzdory rozhledům působí cesta dosti únavně, a tak zmíním už jen rozcestí nazvané Flusárna. Zvažujeme, jestli ho nepojmenovali podle toho, že tady pěší turisté "flusají" krev.

Konečně nás vítá rozsáhlý Podzámecký rybník a město Rožmitál pod Třemšínem. To má ve znaku kančí hlavu ve zlatém štítě, již převzalo z erbu rodu Buziců, kteří od 12. století ovládali celé okolí a zasloužili se o zbudování některých již navštívených hradů. Opevnění stávalo i ve zdejší osadě, kterou založili ve 13. století, postupem času ho však upravili na zámek. K tomu jde zavítat i dnes, pro veřejnost je ale uzavřený.

Zájemci o kulturní vyžití naštěstí nemusí poklesávat na mysli, město nabízí k návštěvě i jiné zajímavosti. Za pozornost stojí Podbrdské muzeum, Muzeum hasičstva či Cvokařské muzeum - k posledně jmenovanému objektu pro jistotu uvedu, že nemá vůbec nic společného s chovanci psychiatrických ústavů. Na náměstí se nachází původní barokní kostel sv. Jana Nepomuckého postavený v letech 1729-1732. Zkrátka jedna perla vedle druhé, my upřednostňujeme jinou lokalitu.

Aniž se řádně rozkoukáme, vcucne nás do svých útrob pohostinské zařízení. Následně zastavíme v krámu a doplňujeme zásoby. Příjemné město opouštíme podél Podzámeckého rybníka. Lemujíce břeh dostáváme se do části nazývané Starý Rožmitál, kde stojí nejstarší stavba této lokality. Jedná se o gotický farní kostel Povýšení sv. Kříže, jehož základ vznikl ve 13. století.

Svatostánek nevypadá vůbec špatně, navíc je pevně spojen pomyslnou pupeční šňůrou s nejznámějším obyvatelem Rožmitálu pod Třemšínem. Pokud někdo hádá, že se jedná o Jakuba Jana Rybu, má pravdu. Tento skladatel učil v letech 1788-1815 na zdejší škole a složil na 1 400 skladeb, přičemž jeho vánoční mše Hej mistře, vstaň bystře! patří každý rok zcela neodmyslitelně ke Štědrému dni. Melodie poprvé zazněla dne 24. 12. 1796 právě ve farním kostele Povýšení sv. Kříže.

Vracíme se z civilizace do brdských lesů a zvažujeme, zda u Sobenského rybníka nesmočíme unavené nohy, nestane se. Od záměru nás odradí špinavá voda. Pokračujeme na Nepomuk, což je nádherně upravené středisko, v němž nás kromě stavení zaujme i obrovitá parkovací plocha, z níž vyráží do terénu nejeden chodec či cyklista. Proto raději dáváme místu rychle sbohem.

Noříme se do lesa a ukrajujeme další kilometry denní štreky; stejně jako včera - bude tomu tak i zítra - je to "náročné". Značná část úseků totiž vede po asfaltových silnicích, které se někdy táhnou naprosto rovně a cesta po nich zdánlivě neubíhá. Jednomu rázem připadá, že se cíl ztrácí v nekonečnu, i proto vzpomínáme na "zlatou a náročnou" stezku u Třemšína.

Přes Skelnou huť přicházíme k Pilské studánce, kde dobíráme vodu, večer končíme u Carvánky. Stan rozhazujeme na nádherné louce s přístřeškem, lepší místo pro nocleh si sotva můžeme přát.

Ráno se vydáváme na nejvyšší bod celého pohoří, pročež vtipkujeme, že se na sebe raději navážeme lanem. Nehodláme tak ale činit kvůli sněhu či ledu - mrazivá pokrývka už beztak slezla - příčinu představují výstražné cedule podél cesty, jež upozorňují na nevyčištěnou oblast. Soudíme, že kdyby jeden šlápl na minu a vylétl do povětří, udrží ho druhý na laně a obratem přitáhne k sobě zpátky dolů.

Na Tok (865 m) přicházíme během několika minut; proč to nepřiznat, samotný vrchol příliš atraktivity nenabízí. Jedná se o protáhlý zalesněný hřeben bez jakýchkoli výhledů, přes nějž vede vyježděná cesta. Na nejvyšší bod upozorňuje pouze turistická tabulka a navršená kupa kamení se starým dřevěným křížem.

Zajímavější to začíná být o chvilku později. Přicházíme na obrovité vřesoviště, z nějž máme i výhledy do kraje. Ještě lepší pokoukání slibuje následně vrcholek Houpák (794 m). Stačí vylézt na zbudovaný bunkr a rozprostírá se před námi fantastický rozhled, co víc si můžeme přát.

Zbývá pouze objasnit, jakým zázrakem lze na tomto místě navštívit několik opevnění, vysvětlení je následující. První pěchotní srub tady postavili v roce 1936 na základě obranných plánů československé armády a dne 11. 11. 1936 si ho přijel prohlédnout i tehdejší prezident dr. Eduard Beneš; v červnu následujícího roku proběhly úspěšné zkoušky odolnosti (tloušťka stropu činí 200 cm a čelní stěna má šířku 225 cm). Jelikož objekt při "maturitě" obstál, začaly se stavby podobného typu obratem budovat na hranicích s Německem; vystavěná obranná linie ovšem nebyla nikdy využita v boji.

Kromě zmiňovaného srubu lze narazit na kopii německého bunkru a malý objekt, jenž je výrazně poškozen po zásahu "šrapnelem"; o tom, že se na kopci v minulosti bujaře střílelo, svědčí nejedna vyhloubená jáma. Usuzujeme, že ve vzdálených vesnicích mívali při cvičeních neskutečnou zvukovou kulisu, dnes se tak děje asi jenom na podzim. Na Houpáku každým rokem pořádají akci "Dobývání bunkru", jež probíhá v dobových uniformách.

Na rozloučenou s kopcem zmíním, že vojenské objekty několikrát využili i filmaři, lokalita se objevila např. ve snímku Obecná škola.

Netrvá dlouho a noříme se zpátky do lesa, lemujeme jakýsi uzavřený vojenský prostor. Cesta působí poněkud fádně a stále šlapeme po asfaltu, naštěstí nás vítá nové poutavé místo brdského pohoří. Zastavujeme u zříceniny hradu Valdek.

Sídlo založili ve 13. století a první majitele představovali páni Zajícové z Valdeka, což byla jedna z větví rodu Buziců. Později hrad vystřídal několik majitelů a v 16. století ho renesančně zkrášlili, jako pustý je uváděn k roku 1623. K dalším romantickým úpravám došlo v 19. století a poslední opravy proběhly v minulých letech, přesto u brány do objektu vyvěsili výstražnou tabuli, že je vstup do ruin zakázán. Nikdo však toto sdělení očividně nerespektuje, není se čemu divit. Sám jsem osobně navštívil nesčetně zřícenin, které působí mnohem horším a nebezpečnějším dojmem, dle mne by stačilo pouze uvést, že se dovnitř vchází na vlastní nebezpečí.

V objektu, jenž nás překvapil svou velikosti, zaujme především kruhová věž, na niž bohužel nelze vystoupit. Vylézt lze naopak na hradby či k bývalému paláci.

Poobědváme z vlastních zásob a mašírujeme kupředu - samozřejmě že po asfaltu - silnice se zbavíme v obci Křešín. Navazujeme na naučnou stezku Z Jinec na Olymp Brd, jež má celkovou délku přes sedmnáct kilometrů a šestnáct zastavení. My zdoláme jenom určitý úsek; zprvu se ubíráme okolo přírodní rezervace Na horách (rozloha 4,76 ha, vyhlášena v roce 1997). Na vápenitých podložích roste jalovec obecný, koniklec luční či vstavač obecný. Nás však mnohem víc ohromuje pohled na vrchol Plešivec alias Olymp Brd, jenž se zvedá přímo před námi. Kopec vypadá velmi strmě, a tak se sami sebe tážeme, jestli chceme nahoru opravdu lézt. Od původního záměru ale neustoupíme.