Treking > Treky, turistika > Jak jsem nevyšlápl z Kubovy Huti na Boubín, turistika na Šumavě
Jak jsem nevyšlápl z Kubovy Huti na Boubín, turistika na ŠumavěKubova Huť je nejvýše položenou železniční stanicí v českých zemích7.11.2024 | David Matulík
Bylo zářijové pondělní ráno. Památky bývají v pondělí zavřené, tak jsme si jako cíl vybrali Boubín. Vždyť jsme byli pod ním ubytováni a to ve Schwarzenberské myslivně ve Včelné pod Boubínem. Padlo rozhodnutí, že nikam ten den nepojedu autem. Přivstali jsme si, posnídali, udělali svačiny, vzali i pití na cestu a vyrazili na bus, který ze Včelné jede dvakrát denně. A ten první cca ve třičtvrtě na osm. Na bus to je z myslivny asi pět minut. |
|
Bus nás odvezl do Vimperka. Omylem jsme vystoupili o zastávku dřív. Špatně jsem se podíval na odjezdy a příjezdy včetně stanic. Na vlak jsme to měli asi kilometr a ten měl odjezd za dvacet minut. Svižným tempem jsme to stihli. Chtěl jsem zakoupit ve stanici jízdenku, ale nikde nikdo. Říkám si, dobře, koupíme u průvodčího ve vlaku. Zjistil jsem, jak jsem neinformován. Ve vlaku průvodčí nebyl. Dodatečně jsem zjistil, že se jízdenky zakupují ve vlaku z automatu a lze platit i kartou. Shrnu to. Po dlouhé době jsem jel vlakem a ještě načerno. Včetně mého doprovodu. Bylo to ponaučení pro příště. Vystoupili jsme z vlaku na Kubově Huti. Můj doprovod si ještě vzpomněl, že nevolal mamince, tak jsme hned u nádraží zasedli na odpočinkové místo. Kubova Huť je nejvýše položenou železniční stanicí v českých zemích, nachází se v nadmořské výšce 995 m. Prostředí a okolí je tady upraveno, je zde velmi čisto a také je velmi dobré turistické značení. Včetně různých informačních tabulí a cedulí. Asi po dvacetiminutovém telefonátu, myslím si, že rozhovor byl stejně o ničem, jsme vyrazili vstříc šumavskému hvozdu, do kopce. Už v té době jsem trpěl zdravotními problémy a byl jsem si vědom, že každý kilometr či metr, který ujdu, je takové malé vítězství. Šli jsme po modré turistické značce. Chci ještě dodat, že jsme z vlaku vystoupili sami. Cesta nás nejdříve vedla krátce po asfaltce, ale potom se ostře zahnula doprava. Procházeli jsme nádherným lese, který nádherné voněl. Užíval jsem si i čistého šumavského vzduchu. První ukazatel nás vedl na Basumské louky. Míjeli jsme je po pravé ruce.Nad Basumskými loukami byl přístřešek, kde jsme chvíli sedli a odpočali. Minuly nás dvě turistky, se kterými jsme se pozdravili, jak se správně a slušně patří. Vydali jsme se dál. Šli jsme již po šotolinové cestě. Cestou nás doslova předběhl mladý pár. Začínal jsem cítit a vnímat, že jsem to asi přestřelil. Uvědomoval jsem si, že není cesty zpátky a vnitřně se hecoval, že to v rámci možností zvládnu. Cestou jsem fotil houby, výhledy, ale i kořeny, pařezy, prostě vše, co mne zaujalo. A bylo toho hodně. Další pauzu jsme dali na rozcestí Pod Srnčí hlavou. To už jsme byli v nadmořské výšce kolem 1 190 m n. m. Čekalo nás další stoupání. Nejdříve prudší, potom mírné. Přiznám se, že jsem se těšil na další rozcestník a možnost odpočinku. Ten se nacházel v nadmořské výšce 1 300 m. Boubínská severní cesta. Můj doprovod se vydal na vrchol. Nezná Šumavu a nikdy na Boubíně nebyl. Byl jsem zde naposledy, když mi bylo -náct. Věděl jsem, že mne čeká na chalupu ještě pět a půl kilometru a nechtělo se mi jít na vrchol po dřevěných lávkách a schodech. Potřeboval jsem nasbírat co nejvíce sil. Kolikrát se jde z kopce hůř než do kopce. Čekal jsem na svůj doprovod asi hoďku. Nevadilo mi to. Popovídal jsem si mezi tím s turisty, kteří šli okolo či na vrchol. Můj doprovod zdolal vrchol a byl i na rozhledně. Nemám odsud fotky, protože jsem tam nebyl a nebudu se chlubit cizím peřím. Další cesta byla šotolinová, teď pro změnu z kopce. Značku modré barvy jsme vyměnili za žlutou. Asi po necelém kilometru se žlutá značka rozhodla zahnout doleva. Čekalo nás docela strmé klesání. A nejen to. Rostly tady houby. A ne málo. Netušil jsem, co vše najdeme a nasbíráme a přineseme na myslivnu. Další sestup vedl lesem. Kdyby bylo po dešti, asi by se to sejít nedalo, ale lze to vždy nějak obejít. Asi po 600 metrech, možná víc, strmého klesání, jsme narazili na Lukenskou cestu. Je to název lesní vyasfaltované cesty. Po té jsme šli již mírně z kopce a po okrajích sbírali houby. Bylo jich neskutečně moc. Jako by sem houbaři vůbec nechodili. Došli jsme na rozcestí U zeleného křížku. Ten zde skutečně stojí a je zelený. Odsud jsme pokračovali dále po svážnici z mírného kopce. Nohy dostávaly zabrat. Není nad to jít po lesní cestě. Přišli jsme k oboře, která se pod Boubínem nachází. Zde se stojí kamenný památník, kterému se říká Monument. Na jedné straně je vytesána knížecí koruna, na druhé lesní roh a letopočet 1848/55 a na třetí nápis "Aus Dankgefühl" - Z vděčnosti. Pokračovali jsme po svážnici dále, na myslivnu do Včelné. Procházeli jsme mezi Včelenským vrchem (1 057 m n. m.) a Palečkovským vrchem (1 014 m n. m.). Cesta se nadále vinula do údolí. Turisty jsme na sestupu z Boubína potkali jen dva a ti šli zrovna na vrchol. Popřáli jsme si šťastnou cestu a pohodový návrat. My už to měli k chalupě asi kilometr. Celkově jsem hodnotil výlet jako zdařilý. Věděl jsem, do čeho jdu. Nejsem hrdina, ale ani zbabělec. Věřím, že to vše jednou bude lepší, hlavně zdravotně. I tak mi to dalo na pěkné vzpomínání, o které jsem se s vámi právě podělil. Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe, pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá. Líbil se vám tento článek? |