Podzimní Nízký Jeseník: Přes Sovinec a Pasecký vodopád směr Mutkov, Chabičov a město Šternberk

Měli jsme jít na tři dny čtyři. Vyšli jsme jen tři a dobrodošli pouze dva (1)

Po roce a půl se ozvali parťáci Aljoša s Davidem, že tedy jo, že bychom opět mohli vyrazit na nějaký lemra čundr. Něco nenáročného, a na tři dny. A že by bylo super jít z Rýmařova přes Šternberk do Olomouce. Z Rýmařova do Olomouce? Proč ne! Ale na tři dny? A čo vám šibe? To v létě, když jsou dlouhé dny, bouchnu za den. Trasu proto "trochu" přeplánuji a udělám z toho okruh z Rešova, od Rešovských vodopádů. Mám v této oblasti několik dloužků. Bratru 70 kilometrů to bude. To by nyní v druhé dekádě října bylo tak akorát. Dny se již totiž povážlivě krátí, nedá se šlapat až do osmi či devíti večer. A při čelovce to prostě není ono.

Schváleno, domluveno. Avšak den či dva před odjezdem volá David. A že nemůže, že je nemocný hlásí. Jasně, tomu rozumím. Do cesty se nám postavila vážná pánská nemoc na osm. Kašlíček. Ten se, mrcha jedna (samo že jde o ten kašlíček), nesmí podcenit. Co kdyby se k němu přidala vážná pánská nemoc na sedm. Rýmička! Nedá se nic dělat, v den odjezdu se ráno v redakci scházíme pouze tři. Má maličkost, Aljoša a nově se k nám připojil Béďa.

Lesný, Ostrý, Valšovský Důl a hrad Sovinec

Start a cíl je v Rešově, známé obci nad Rešovskými vodopády nedaleko Horního Města. Vyrážíme po červené turistické značce přes obec Rešov (548 m), která se ještě v dobách německého osídlení zvala Reschen. Obec byla založena pravděpodobně již koncem 13. století, v polovině 14. století je zmiňována zdejší farnost. A další písemný doklad pochází z roku 1398, kdy obec patřila Rabštejnskému panství.

Zdravíme dva domorodce, kteří si dali dostaveníčko v jedné z garáží. No slovo dalo slovo a již dostáváme okoštovat dobré pálenky. Doušek přijde docela vhod, protože je chladno a na hřebeni naproti se válí mlha. Je vlhko a celkově nevlídno. Ale po hltu nelihoprostého nápoje se hned otepluje. A odpoledne má dokonce na chvílí svítit sluníčko. No a zítra má být dokonce azúro. A poslední den to již nějak dojdeme za jakéhokoliv počasí.

Přes rozcestí Rešov, okraj (560 m) si to mašírujeme na lučnatý hřeben, ze kterého se otevírají hezké výhledy. Za hezkého počasí. Dnes se tady ale válejí cáry mlhy. Avšak i ty mají své kouzlo a dotvářejí magickou atmosféru zdejší oblasti. Nakonec na chvíli vykoukne i sluníčko a odkryje nám výhledy do Hornomoravského úvalu a k Zábřežské vrchovině.

Záhy se noříme do lesa a "vydrápeme" se na první vršek dnešního dne - Lesný (540 m). V okolním lese roste množství hub. Tu praváky, tu kováře. A v ohromných hnízdech tady rostou jak kováři, tak klouzek modřínový. Jejda, tady snad nikdo houby nesbírá! Fotím i další "pýchavky", různé "neznámé" houby, kterým Béďa souhrnně říká gaďory…

Po zarůstající lesní cestě s množstvím popadaných stromů pokračujeme k dalšímu vrcholu, kterým je Ostrý (470 m). Vlastně stále mírně klesáme. Teprve z rozcestí pod Ostrým vrchem (425 m) nás čeká ostrý sešup do údolí říčky Oslava. Scházíme k Oslavě, malý kousek musíme po silnici. Jen k rozcestí Valšovský Důl (305 m). Tady odbočíme vlevo a pokračujeme po zpevněné cestě lesem k Sovinci.

A zase. Samé houby. Ke klouzkům a kovářům se přidávají i václavky smrkové a další skvělé a jedlé houby. Zprvu stoupáme pozvolna, avšak za můstkem se cesta začne zvedat mnohem strměji. Brzy se ukáží první průhledu k hradu Sovinec a ani to nebude moc bolet, jsme na okraji Sovince na rozcestí Sovinec, okraj (475 m).

Zamíříme k hradu (490 m), parťáci si chtějí nacpat břich. No nakonec je čas oběda, je okolo půl jedné odpoledne. Neomylně nakráčíme do hradního kiosku, který má otevřen téměř vždy. A ani dnes nás nezklamal. Mají výbornou zelňačku. Tedy až na ty tvrdší brambory. No a také pivo. Dokonce nám k obědu zasvítí i sluníčko. Jen škoda, že stejně sedíme ve stínu… Na prohlídku hradu nejdeme, s batohy to není to pravé ořechové a nakonec každý jsme tady již byli. Já naposledy vloni, když jsem se dva dny motal kolem Rešovských vodopádů a Sovince. O samotném hradu Sovinec, nádherné pevnosti v Nízkém Jeseníku, se více rozepisovat nebudu. Vše podstatné si můžete přečíst v samostatném článku.

Karlov a Pasecký vodopád

Po obědě opouštíme Sovinec a pokračujeme dále. Stále po červené turistické značce. Vracíme se proto na okraj Sovince (475 m) a odsud vzhůru lesem s hustými porosty lísky. To si tady veverky asi dobře pochutnají. Brzy vycházíme na louky protkané remízky, avšak výhledů si až tolik neužijeme, protože se opětovně zatáhlo. Není vidět ani hřeben blízké Zábřežské vrchoviny. Ale nejbližší vršky Hanušovické vrchoviny a nakonec i Jeseníků ano.

Omrknu zatopený pidi lom s brčálově zelenou hladinou, asi se zde lámal kámen na stavby dole v Sovinci. Značka nám na chvíli zmizí, značení tady není příliš kvalitní. Ale zase na druhou stranu - kdo by se s tím tady dělal, když tudy stejně skoro nikdo nechodí. A navíc značky nejsou žádné dogma, dá se chodit i bez nich. Stačí mapa a vlastní rozum. Pokud chybí, pak třeba navigace v mobilu.

Obcházíme ploché návrší Vápenný vrch (628 m) a po krásných loukách (pastvinách) s množstvím hříbků přicházíme do Karlova, místní části obce Paseky. V Karlově sice mají kostel, ale hospůdka tady chybí. Těch pár místních by ji asi stejně neuživilo a vyžít z tržeb během letní sezóny (cyklistů se tady bude motat dost) se stejně nedá. Tak alespoň pořídím rozlučkové foto daňka v blízké ohradě.

Vyrážíme dále. A stále po červené. A opět dolů. Dole v úvalu prší, nás ta deštivá clona naštěstí mine. Přes rozcestí Nad Pasekou (400 m) se dostáváme k Pasecké myslivně (325 m). Odsud si chci odskočit k Paseckému vodopádu. Aljoša k němu nechce, že tady počká. A Béďa ještě nedorazil. O.K., zajdu se tam mrknout, vrátím se do dvaceti minut.

U Paseckého vodopádu jsem za chvíli. Není to sem ani kilometr. A vodopád, který jsem dosud neznal (to je jeden z dloužků v této části Nízkého Jeseníku) je opravdu krásný. Dělám pár fotek, mrknu k přístřešku nad vodopádem a vracím se. Otóóó, huláká kdosi na mne z cesty na protější straně říčky Teplička, která pramení kdesi nahoře u Kněžpole. A ono Aljoša s Béďou. Co vy jste si to rozmysleli?

Mutkov, ukvapené loučení a Dubová hora u Chabičova

Vracím se tedy k vodopádu a vydrápu se nahoru k přístřešku. Copak, rozmysleli jste si to? Ne, to ne, ale v Pasece není hospoda. A třeba by mohla být nahoře v Mutkově. Nuž dobrá, nic proti, klidně můžeme jít druhou stranou. I tudy se dostaneme k plánovanému bivaku pod Dubovou horou na dohled Šternberka. Přes Pasecký Žleb (365 m) tedy míříme vzhůru. Záhy jsme na zelené turistické značce vedoucí sem rovněž od Sovince. Stoupání vzhůru je docela výživné, je třeba překonat 300 výškových metrů. Bez nějakých pěti. I Nízký Jeseník může překvapit a dát zabrat.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Parťáci šlapou, vidím je dole pod sebou. Nezastavuji, je chladno, nakonec značení je tady dobré, ztratit se není kde. Vylezu nahoru na louky. Na dřevěném sloupku se stříškou je napsáno, že "tady je to Richtrovo". No Richtra jsem nepotkal, dělám pár fotek. Záhy začínám být trochu nervózní, protože jsem nepotkal ani parťáky. Jsem Nízkým Jeseníkem překvapen. To mi řekni, že se ti dva někde dupli… Koukám vlevo, koukám vpravo, popošel jsem i k Mutkovu, ale nikde nikdo! Vracím se k lesu. A nic. Jdu obhlédnout blízké posedy, není-li který spací, kdyby se to tady protáhlo. Noc se pomalu blíží…

Po dvaceti minutách se objevuje Béďa. Na dotaz, kde je Aljoša odpovídá, že ten hrozně nadává, jaký je to kopec. A že má OT, otéčko. Tedy odchodné tendence. Tak tomu Nízký Jeseník dal pořádně zabrat. Sám si to ale nekonec vybral… A už je tady i Aljoša. Nasraný a zmožený. A co že to bylo za strašné stoupání, a že končíme v Mutkově. Což o to, v Mutkově hospoda je. Avšak zavřená. Před asi rokem ji večer zavřeli a již nikdy neotevřeli…

Aljoša tady vymýšlí spaní, chce jít za starostkou, ať nám poradí. A čo ti šibe? Jde se dále, máme to posledních šest kiláků. Nezdržuj, za chvílí se stmívá. Nakonec u jedné z chalup zjišťuje, že v blízké Huzové (asi 3 km) je otevřen nový penzion Trattoria či tak nějak. A ať tam jdeme. Ale Aljošo, to je na opačnou stranu. Jde se dále. Nakonec doslova utíkám, protože Aljoša ve vratech přemlouvá slečnu (paní?) ať mu do "Trattorie" zavolá a rezervuje nocleh… Tak u toho fakt nemusím být. Copak nemáš svůj mobil?

Nakonec se rozloučíme útěkem… Aljoša jde do penzionu a já s Béďou na Dubovou horu. Krásně lesem po lesních cestách a žluté turistické značce. Už se šeří, stezka je hodně podmáčená a nevíme, zda-li se dále nebudeme prodírat houštinami. Ne že bychom se báli "lidožravých" divočáků, ale prodírat se s bágly houštím a ještě k tomu ve tmě je docela vopruz. Proto za hezkou loveckou chatou sejdeme na nedalekou cestu a poslední asi dva kiláky k Chabičovu jdeme po asfaltce. Projede kolem jen pár aut.

A už jsme opět na modré značce nad Chabičovem. Odbočujeme doprava do lesa a po lesní cestě docházíme při čelovce necelý kilometr k parádnímu altánu pod Dubovou horou (545 m). Turistický přístřešek je bytelný, velký, noc tady bude klidná. Vyjasňuje se, objevují se hvězdy, užíváme si výhledů na osvětlený Šternberk i vzdálenější Olomouc.

Zkouším volat Aljošu. Chci vědět, zda-li došel a je vpořádku. Je stále nedostupný. A kurdec, doufám, že není moc naštvaný a že si mně nezablokoval… Za chvílí volá David, ano ten s kašlíčkem, a že co jsme tomu Aljošovi udělali, proč jsme jej úplně zničili… Po slabých dvaceti kilácích a zničili? To snad ne. Nakonec se ozve i Aljoša. Že je O.K., že tam mají dobré ceny a že ten den grilují. A že nikam již nejde, že má oteklé koleno a zítra se vrací domů. Tak to jo, tak si to užij. My si dáme také něco ostřejšího a pak jdeme na kutě, abychom byli čerství na zítřejší cestu. Dnes máme za sebou slabých 23,5 km s převýšením, podle mapy.cz, 666 m.

• Trasa prvního dne na turistické mapě

• Pokračování příště

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie