Moravské Toskánsko aneb Kyjovská pahorkatina, fotografické toulky v době babího léta

Do tohoto koutu Moravského Slovácka se sjíždějí fotografové z celého světa

A je tu zas, ten podzimní čas, který nazýváme tak, jak lahodí našemu sluchu i duši. Babí léto, indiánské léto, tereziánské léto. Prostě barvy, kam se podíváš a hlava plná plánů, kam v tomto čase vyrazit do přírody. Mám spousty míst u nás, které jsem si naplánoval navštívit. A jedním z nich je Kyjovská pahorkatina. Když jsem tuto trasu "konzultoval" s kamarádem, tak ten hned reagoval "to znám, tam je Moravské Toskánsko".

Mně toto pojmenování zaskočilo. Na pomoc jsem si otevřel informace na internetu a nestačil se divit. Moravské Toskánsko mi dosud unikalo, a to žiji pár desítek kilometrů odsud. Toto pojmenování se vžilo pro krajinu, která je jedinečně zvlněná. Krajinné vlny, výrazný krajinný prvek. Ty ne vždy mají čistě přírodní původ, v některých místech vznikaly jako důsledek důlní činnosti.

Pojmenování dostala krajina díky fotografům, kteří se do tohoto koutu Moravského Slovácka prý sjíždějí z celého světa. A opět "prý" je to nejfotografovanější krajina v České republice a ve střední Evropě. Podobná krajina se nachází ve střední Itálii. Jako italské Toskánsko snese srovnání i krajina v Severní Americe ve státě Washington v oblasti městečka Palouse, které se také říká Americké Toskánsko.

Otevírám mapu, která vymezuje tuto oblast v Kyjovské pahorkatině. Je to JV od Kyjova po Čejč a zahrnuje vesnice Hovorany - Šardice - Svatobořice Mistřín - Stražovice - Stavěšice - Karlín. A ještě když jsem si otevřel několik alb s fotkami. Rozhodnutí pak bylo jednoznačné. Jedu tam!

Říjnový Měsíc je den před svým superúplňkem, když ráno o půl čtvrté vystrčím hlavu ze dveří podívat se na počasí. A ten Měsíc právě zapadá. Na teploměru v Bílých Karpatech je -2 °C. Cestuji, pokud to jde, veřejnou dopravou. V Hodoníně se proberu ranním během z nádraží železničního na autobusové, kde je přestup pouze dvě minuty času. Stíhám. Klučina co sedí naproti přes uličku nestíhá, protože přepisuje z mobilu domácí úkol do sešitu v šeru autobusového osvětlení.

V Čejči po sedmé, také za šera, hledám ulici, která mě vyvede z města ven na okruh, po kterém bych se měl do Čejče vrátit a projít po něm část toho Moravského Toskánska. Na náměstí žádná směrovka na okruh, který je značený čtvercem a bílo modře, ani vyptávaná informace od místních nezabírá, proto jako poslední variantu použiji mobil a mapy. Byla to maličkost a už šlapu po modrobílých značkách do mírného kopce nad městečko Čejč.

Slunce se dotýká prvními paprsky probarvených vinohradů a já v hlavě zafixovanou pomůcku "dívat se po terénních vlnách" fotím první, na které jsem narazil. Ono to nebude jenom o vlnách, ale i o barvách a tvarech. To ranní slunce je ve fotkách kouzelník co dokáže s osvětlením krajiny.

A při té fotografické euforii zapomínám odbočit, spíše se podívat do mapy, protože odbočka není nikde značena. To ještě před obcí Hovorany, do kterých přicházím po opravě směru kolem dalších vinohradů i řadou vinařských sklepů, "bůd", jak se na Slovácku říká.

Přes Hovorany je trasa dobře značená a potkává monumentální sochu "památce vojínů, kteří zahynuvše za světové války nedočkali se našeho vysvobození z cizího jařma". Je to vlastně celá skupina dalších památníků. Na druhou světovou válku a pomník s nápisem v záhlaví Zdař Bůh, kde je stručná historie o dobývání lignitu a vypsaná jména těch, co v dolech zahynuli.

Za pomníkem stezka přechází silnici, vede kolem kostela a nabídne parádní pohled na Hovoranský rybník, kolem dalších bůd a do polí, kde už jsou první terénní vlny a první focení. Následuje les jménem Obora. Ten je čistě listnatý a stezka, která jím prochází, má tak do půl kilometru délky. Před jeho koncem je odbočka vlevo po žluté značce, která přichází někde od Mutěnic.

Po jednom kilometru bych měl dojít k památníku Moravské svornosti. Nemám tušení o jakou svornost se jedná, odbočím po té žluté. Jde to trochu z kopečka, několik neznačených odboček a u konce hodně pěšin od těch, co ten památník hledali. Což je i můj případ. V zarostlém terénu běhám s mobilem a konečně nacházím cedulku na stromě s nápisem Památník Moravské svornosti a údaj o nadmořské výšce 212 m. Pár metrů odsud malý kamenný pomníček s pěticípou hvězdou (povalený). A když se dívám pozorně po okolí, tak je tu vchod do podzemí zadělaný pořádnou mříží.

Podrobnosti o tomto místu jsem vyčetl až doma při psaní. Pomník byl postaven na památku protifašistického odboje za druhé světové války na památku odbojové skupině Moravská Rovnost. Skupina v těchto místech vybudovala podzemní bunkr, ve kterém se ukrývali tři odbojáři před pronásledováním nacistů. Můj poznatek? Nechoďte sem. Místo je zanedbané, zpustlé. Zasloužilo by si, aby se o něj někdo postaral.

Já se vracím na modrobílou značku, která po dvou kilometrech v lese "Písky" mění směr na SZ a prochází ještě krátce lesem. Jsem znovu v otevřené krajině. V místě "Nivky" jsou ve svahu pěkně uspořádané malé sady s bůdama. Taky motiv. O kus dál v "Bařinových čtvrtích" jsou další terénní vlny, které posloužily jako motiv.

Po půl kilometru jsem na JV okraji obce Šardice. Fotím dominantu obce, kostel sv. Archanděla Michaela, a při focení další dominanty štítu budovy, na kterém je vyobrazená krojovaná dvojice a nápis Bohu - Vlasti - Národu. Vedle mě zastavila dodávka, ze které vystoupil dobře urostlý starší pán a volá: "Pane proč to fotíte? Jste novinář a nebo komunista?" Odpovídám, že ani jedno, že mě zajímá tento kraj, proto si tu budovu fotím.

To už stál vedle mě a vyslechl jsem si celou historii budovy, která sloužila a slouží jako "Orlovna" a ten pán se představil jako náčelník tohoto spolku. Bylo toho hodně co jsem se dozvěděl a hovor jsem ukončil podáním ruky. "Tak pane Orle, díky za poutavé vyprávění, ale já už musím zase mazat dál".

Stezka mě provedla ještě několika zatáčkami k obecnímu úřadu. Odsud je to na konec Šardic malý kousek. Na samém konci obce je odbočka doprava k bývalému dolu (těžil se zde lignit, což je něco mezi uhlím a dřevem, tak to na mě vždy působilo). I tento důl má svou historii, ale smutnou. Šardický potok je po většinu roku vyschlý, ale 9. června 1970 se jeho koryto rozlilo až do stometrové šířky. Povodeň způsobená přívalovými dešti přišla náhle a způsobila jedno z nevětších důlních neštěstí v historii Československa. V zatopeném lignitovém dole Dukla v Šardicích tehdy zemřelo 34 horníků.

Od této odbočky znovu na modrobílou a do mírného kopce kolem vinohradů na vyhlídkové místo Soudek, který tu opravdu stojí (252 m). Výhledy parádní. I na nejvyšší kopec celé Kyjovské pahorkatiny, Babí lom (417 m) nebo také Strážovský kopec i lidově Strážovák. Na vyhlídce stojí auto a pán z kufru vytahuje stativ, tak se s ním dávám do řeči ohledně focení. Je to místní znalec, který čeká na odpolední sluníčko a dlouhé stíny, protože fotí terénní vlny. Dostávám rady kdy a kde fotit. Pořádný teleobjektiv je nezbytnost.

Já sebou stativ nemám, tak fotím z ruky krajinu, na kterou narazím při mém pochodu. Odsud je ten Babí lom jako na dlani i s vesnicí Strážovice a ty velké prostory kolem. Fotím do panoramatického formátu (ne mobilem) poctivě šest až osm fotek na výšku a doma v počítači složit. S fotografem se loučím pozdravem "dobré světlo" a od Soudku z mírného kopce do protisvahu mezi vinice, kde se stezka klikatí ve stoupání i klesání.

Konečně jsou nohy spokojené, když šlapou po hliněné stezce a po trávě. Od rána je to asfalt a beton (trasa převážně sleduje cyklostezku). V mapě jsou pojmenovaná místa Dlouhé a Krátké kameny. Oči bych si vyhleděl, ale po nějakých kamenech ani stopa. Z vinohradů dolu z kopce ke Svaté trojici. Opět název pouze v mapě. Možná tu kdysi stávala Boží muka, nebo kříž.

Stezka se ještě dvakrát prudce lomí a mění směr. Přecházím malý vrch Michálky (247 m) a po dvou kilometrech jsem na křižovatce cest s označením "Nad Hovoranskými loukami". I tady objevuji terény, že se hodí vyndat foťák. Je přede mnou úzká silnice, po které si to frčí auta a vede tam i má značka. Dolu, nahoru a dolu do Karlína. Tam stojí kaple sv. Karla Boromejského.

Z Karlína pokračuji prudce do kopce přes vrch Světlá (279 m), značka odbočuje doleva podél silnice č. 419 spojující Násedlovice s Čejčí. Ještě že jsou při cestě vinice a dá se kolem nich projít. Ale to značení zase chybí. Mobil je už od Karlína "kaput, vybitý" v hlavě mi zůstala trasa, že by měla jít až do Čejče kolem té 419ky. Tak tudy jdu až do Čejče na náměstí. Doma jsem zjistil, že ta stezka kilometr před Čejčí odbočuje doleva a vede kolem vinohradů a bůd až do cíle putování.

Celou cestu fučel JV silný vítr, takže mě po trase profoukal dokonale. Osmdesát procent stezky vedlo po asfaltu nebo betonu. Nepříjemné. Jsou úseky, kdy není co k prohlédnutí co se krajiny týče. Značení velká bída, hlavně odbočky i rovinaté úseky. Těch krásných míst i s výhledy je na trase dostatek. Budou se vám líbit, takže zapomenete i na ten asfalt. A výzva do budoucna? Projít celou Kyjovskou pahorkatinu, která začíná na SV u Kudlova a končí na JZ u Velkých Pavlovic (asi 55 km). Tož tak bylo na Moravském Toskánsku.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.