Bosna a Hercegovina, přechod úchvatných balkánských pohoří Rakitnica a Prenj

Moje první Bosna (1), pohoří Bjelašnica, Rakitnica a Prenj

Tuto cestu jsem přežil před léty, takže polovina událostí je v terénu již jinak a druhá polovina je nejspíše výplod mojí fantazie. Přesto všechno bude určitě dobré si cestopis pročíst, třeba vás to inspiruje k nějakému čundru.

Cesta do hor

Události se měly zhruba takto: Koncem léta jsem se dvěma kamarády (Peterem a Petrem) naspořil na dlouho plánovaný a očekávaný výlet do Bosny. Nočním vlakem vyrážíme z Brna do Budapešti, kde jednoduše přestupujeme na nádraží Kelenföld do vlaku směrem Sarajevo.

Dnes se musí bohužel projíždět z jiného nádraží na jiné a to přes celé město. My se v mezičase procházíme nevábně působící čtvrtí jižní Budapešti a snažíme se objednat si pivo (koho by napadlo, že pivo se řekne "šér" a vrchní ničemu jinému rozumět nebude - asi si chlapec myslel, že trojice upocených cizinců přichází pro gumové medvídky…).

Čtěte také: Přechod pohoří Zelengora (1), Bosna a Hercegovina

Konečně sedíme ve vlaku a uháníme jižním Maďarskem. Po cestě nás dosti překvapí trojice tunelů, která se v téměř dokonalé rovině odkudsi zjevila, ale za pár hodin jsme na hranicích s Chorvatskem. Tady po nás chce celník drogy, žádné nevezeme, takže odchází s nepořízenou.

Na hranicích Republiky Srbské mění lokmotivu, ujedeme s ní pár kilometrů a v městě Doboj probíhá opět výměna. Podobná škatulata se na hranicích jednotlivých etnik pořádají i dnes. Postupně nám také ubývají vagóny, takže z přibližně patnácti vagónů zbývá za Dobojí pouze dvojice prvních.

Průjezd Bosnou si náležitě užíváme, k večeru však došlo pivo a zpoždění se začalo protahovat na neurčito. V Sarajevu jsme asi o dvě hodiny později. Od šmelináře na nádraží si vyměníme alespoň nějaké drobné na lístek do šaliny, aby nás zavezla do centra Baščaršija. V jednom z místních hotelů (hotel Art, ulice Ferhedija - je spolehlivý i při příští návštěvě, na recepci směnárna nonstop) si měníme eura za bosenské marky a vyrážíme do víru nádherně orientálního města.

Ochutnáváme pouliční burek, obdivujeme krásné holky a kocháme se atmosférou, která se v Evropě stala vzácnou.

Poté se pěšky přesunujeme zpět k nádraží, usmlouváme s taxikářem cenu a necháme se odvézt do osady Babin dol, kde je nástupní místo do pohoří Bjelašnica. Taxikář nás veze oklikou (za původně domluvenou cenu), protože jako Muslim má strach projet úsekem v Republice Srbské. Brzy ráno jsme u několika hotelů, co pod Bjelašnicí stojí. Po cestě jsme viděli mnoho minových polí a vypálených domů.

Podle minové mapy, co máme s sebou, by i zde mohly ty potvůrky být, takže z obavy o život spíme na dětském hřišti (předpokládáme, že na něm a v nejbližším okolí miny nebudou).

Bjelašnica

Ráno se budíme dosti pozdě, je docela horko. Mapu nemáme příliš přesnou, ale rozhodujeme se pro chůzi po asfaltové cestě do sedla Bijele vode. Chůzi přímo po bývalé sjezdovce nám rozmlouvají opravdu rozsáhlá minová pole. Táhnou se po obou stranách cesty, vrcholem je, když potkáváme skupinku pyrotechniků. Peter málem stoupl na hromadu min, které chlapíci vyhrabali ve zdejších lesích a skladovali u cesty. Všichni jsme něco takového viděli poprvé v životě a byli jsme z toho v šoku. Dosti nás to odrazovalo od turistiky v Bosně.

S přibývající výškou počet minových polí klesal a v sedle jsme dokonce našli informační tabuli, rozcestník a nové značky vedoucí na vrchol Bjelašnice. Sedlo je sice zalesněné, ale poměrně brzy se ocitáme na krásných travnatých svazích pod kopcem Šiljak. Odtud se už otevíraly pěkné výhledy na samotný vrchol Bjelašnice. Nad sedlem Ština lokva nás opouští strach z min (vidíme stáda ovcí s pastýři) a zkracujeme si cestu na kamenitou polňačku, která stoupá až na samotný vrchol. V několika zákrutách poté dosahujeme vrcholu Bjelašnica 2 066 metrů vysokého.

Západním směrem se otevírá pohled na překrásnou krasovou plošinu Bjelašnica, která je doslova proděravěná závrty, kousek jižněji tušíme pohoří Visočica oddělené od Bjelašnice jedním z nejmohutnějších kaňonů Evropy. Na jihovýchod se otevírá pohled na pohoří Treskavica, které před válkou platilo za jedno z nejmalebnějších v Jugoslávii. Dnes je bohužel tak zaminované, že z bývalé husté sítě turistických tras zůstalo jen torzo jedné jediné.

Severní pohled je ovšem jeden z nejlepších. V dálce vidíme Sarajevo, které bylo z tohoto vrcholu prý ostřelováno děly. Přímo na vrcholu totiž stála koncová stanice lanovky a hotel, severní svahy Bjelašnice hostily nejnáročnější sjezdové tratě při ZOH v Bosně. Bohužel je všechno rozstřílené, lanovka stržená, všude se povalují zbytky ostnatého drátu a v lesích jsou miny. Kdyby nebyla válka, tak by to zcela jistě bylo perfektní lyžařské středisko. V jedné z trosek sídlí meteorologové, kteří nám dávají vodu. Jsou to muslimové a z povzdálí je o chvíli později pozorujeme při odpolední motlitbě.

Pokus o průchod Rakitnicí

Z vrcholu klesáme na Štinu lokvu a poté se v mapě celkem dobře zorientujeme a na první pokus trefíme polňačku vedoucí lesem do vesničky Lukavac. Tady se napojujeme na asfaltku a po ní klesáme do dědiny Šabiči. Po cestě poprvé spatřujeme stećky. Jedná se o středověké náhrobní kameny o hmotnosti až několik tun, které jsou rozšířené ostrůvkovitě po celé Hercegovině. V Bjelašnici jsem jich však prozatím viděl nejvíc. Jsou to jedny z mála pozůstatků heretické "Bosenské církve - Bogomilci", která zde vznikla izolovaně a převzala prvky z dalších náboženství. Katolíci proti ní zorganizovali několik křížových výprav, takže církev nakonec zanikla. V Šabiči nocujeme u včelích úlů.

Po ránu padá rozhodnutí k překonání jednoho z největších a nejdivočejších kaňonů Evropy. Hrdinně jdeme po silnici nad ním, když se ve vhodném okamžiku rozhodujeme pro sestup do řeky (cesta se totiž později stáčí k severu). Ze začátku to jde snadno, občas přeskočíme řeku, občas přebrodíme, po pár stovkách metrů však jde do tuhého a musíme se na ostro brodit. Petr má panickou hrůzu z hadů, kterými se to v kaňonu hemží. Jednoho mrňavého jsem dokonce vytáhl na teleskopické hůlce z vody. Šlo o užovku obojkovou. Petra to nepřesvědčuje a stále se hadíků bojí.

Po pár metrech přichází první z větších překážek, před námi je tůň, kterou lze pouze přeplavat a stěny kolmé. S Peterem se vrháme do vody a plaveme kaňonem, abychom zjistili, co bude dál. Mám docela strach, abychom nedoplavali k nějakým peřejím nebo vodopádu. Naštěstí se po chvíli ocitáme na jakési pláži, kaňon se rozšiřuje a lze jím v pohodě kráčet až k soutoku s Tušilskou rijekou.

Tady jde opět do úzkých, ale jakási pěšina jím vede nadále. Ujdeme ještě pár set metrů k pěknému vodopádu, poté se vracíme k Petrovi. Pryč jsme asi hodinu, Petr dost nadává, že měl strach o náš život a odmítá kaňonem pokračovat (vlastně to s plnou polní ani nejde).

Vracíme se zpět, po strmém kamenitém svahu lezeme na cestu a po ní jdeme k soutoku Rakitnice s Tušilskou rijekou. Tady se rozhodujeme pro nocleh. Je zde pěkný travnatý plácek s ohništěm a pramen vody (pokud budete dobře hledat). Za celý den jsme ušli asi 5 kilometrů, v kaňonu sotva 1 500 metrů. Po postavení stanů se Petrové rozhodují pro cestu do vesnice Bobovica pro vodu, zatímco já hlídám stany. Asi za deset minut jsem objevil i já pramen, takže jejich anabáze byla zbytečná.

Bobovica je velmi odlehlá vesnička v podhůří Visočice, kde dodnes žijí lidé tradičním zemědělským způsobem.V noci nás budí silná bouře, jejíž hromy se v kaňonech okolo parádně rozléhají. Je to jako střelba z děla.

Kilometr hluboký kaňon a nejodlehlejší vesnice v Bosně

Další den nastávají menší dohady o dalším postupu, já chci projít kaňon, Petr odmítá, takže se nakonec rozhodujeme pro přechod přes boční hřebeny Bjelašnice. Variantou by byl i přechod po hraně kaňonu, kudy kdysi vedla překrásná trasa pro turisty. V době naší návštěvy však byla zaminovaná. Nejprve stoupáme po turistické značce do vesnice Umoljani. Po cestě obdivujeme krásné opravné vodní mlýny u pramenů Sedrenik. Značka vede z 90 % po asfaltu, ale brzy jsme v dědině.

V Umoljani se nachází jediná mešita v Bjelašnici, která přežila bosenskou válku. Všechny ostatní byly odstřeleny. Jdeme se na ni podívat, je to skutečně unikátní stavba. S plechovým opláštěním vypadá jako raketa. Opouštíme asfaltovou silnici a stoupáme do osady Gradina. Nachází se zde krásné osídlení s velmi pěkným výhledem na krasové pláně Bjelašnice. Gradina se nachází ve výrazném sedle, nabíráme zde vodu, pomazlíme se s mrňavým štěnětem a už stoupáme do sedla Crveni klanac téměř 1 600 metrů vysoko.

Ze sedla je úchvatný pohled na druhý nejvyšší vrchol pohoří Krvavac (2 062 metrů vysoký) a velmi rozsáhlé polje s názvem Dugo polje. Klesáme na jeho dno, abychom po velmi zdlouhavé prašné cestě kráčeli mnoho kilometrů tímto poljem až do vesnice Gornji Lukomir. Leží ve výšce 1495 metrů a je to nejvýšše položené trvalé osídlené místo v Bosně a Hercegovině. Zároveň je to vesnička nejodlehlejší, poněvadž je často i půl roku v zimním období naprosto odříznutá od světa.

K nejbližší asfaltové cestě je to i v létě 20 kilometrů a v zimě zde máme nafoukáno i 4 metry sněhu. Ostatně proto jsou domy vystavěny na vysokých kamenných podezdívkách, aby v zimě naprosto nezapadly. Vesnička má historii spadající do 14. století, z novějších událostí je třeba uvést skutečnost, že elektrický proud sem byl zaveden až v roce 2000.

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.