Treking > Treky, turistika > Bílé Karpaty, přechod hřebene fantastického pohoří ve vrcholném babím létě
Bílé Karpaty, přechod hřebene fantastického pohoří ve vrcholném babím létěTrek přes Velkou Javořinu a Velký Lopeník na Vršatská bradla (2), Bílé Karpaty20.12.2018 | Otakar Brandos
Východ Slunce je parádní. Obloha se pozvolna rozhořívá a pak se náhle nad obzor vyhoupne jasný sluneční disk. I ranní mlhy dole v údolích dávají tušit, že nás čeká další hezký a teplý den. Poslední pohledy na okouzlující panorama Bílých Karpat (v dáli dokonce vidím vrcholy Malé Fatry) z rozhledny na Velkém Lopeníku, balíme věci a vyrážíme vstříc dalším kilometrům. |
|
Po zelené turistické značce mažeme z Velkého Lopeníku (912 m) po hranicích k Malému Lopeníku (881 m), pod kterým se nachází další turistický přístřešek. I zde by se dalo vcelku pohodlně bivakovat. Další úsek je krajinářsky velice hezký. Přecházíme pastviny ohrazené elektrickými ohradníky. Kravky shromážděné u jednoho z průchodů na nás zvědavě pokukují, pohladit se ale nenechají. Jsou docela bojácné… Mikulčin vrchPřes Kobylec (845 m) a Lopenické sedlo, ve kterém jsou hezká Boží muka z roku 1942, míříme na Mikulčin vrch. S Aljošou jdeme kouknout k Chatě Arnika. Mají ještě zavřeno, ale zdá se, že chata funguje i nyní, mimo sezónu. V zámku zachrastí klíče a pan domácí nás zve dále. Otevřel o dobrou půlhodinku dříve. Ranní káva, k tomu pivko. Co více se přát v příjemně vytopené a dřevem obložené jídelně s krbovými kamny… Chata Arnika má otevřeno denně od 10.00 do 21.00, v sobotu do 22.00. Skvělý záchytný bod. Určitě se zde zastavíme při zimním přechodu. Dobré ceny a ochotná obsluha jako na Arnice nejsou v našich horách zase až takovou samozřejmostí. Nechce se nám příjemnou chatu opouštět, ale musíme dále. Ještě nás čeká hezkých pár kilometrů. Chvíli trvá, než najdeme Davida. Společně pak míříme přes Mikulčin vrch (799 m) po hřebeni přes Rapantův vrch (788 m) a Tomkův vrch (794 m) k chatě Vyškovec. Z cesty se otevírají skvělé výhledy do kraje na malebné bělokarpatské hřebeny. Cestu nám dokonce zkřížil (k mému velkému překvapení) žluťásek čičorečkový (Colias hyale). Je to překvapivé setkání, protože podle odborných publikací se tento druh motýla objevuje v naší krajině od července do září a nyní je již pokročilý říjen… Parťáci z rozcestí Pod Vyškovcem neomylně míří k horské chatě Vyškovec. Však jsem minule napsal, že toho sice moc neujdou, ale zato hodně vypijí a ještě více sežerou… No, mně vyhládlo také a zdejší gulášová polévka je opravdu vynikající. A sytá. Druhé jídlo by se do mne již nevešlo. Starý Hrozenkov a ŽitkováNakonec opouštíme i tuto příjemnou chatu a po žluté turistické trase scházíme přes rozcestí Pod Příslopem (670 m) a rozcestí Pod Žárem do Starého Hrozenkova. Na druhém rozcestí usedáme na klády, hoši zase mají hlad. A Aljoša se chce hlavně zbavit tvarůžkové "zavařeniny", kterou naštvaně nese už dva dny. Ještě ani pořádně nesedíme a na lesní cestě se objevuje kamión s nákladním ramenem. "Aby tak jel nakládat", utrousím. A také že jo. To fakt nevymyslíš. Špalky tady musely již pár měsíců ležet a nakládat se jede právě nyní. To by se z toho jeden pos… Naštval. No nic. Dorážíme zbytek cesty do Starého Hrozenkova hezkým smíšeným lesem. Na rozcestí Starý Hrozenkov, pila (352 m) čekáme na Davida, který začal opět zaostávat. A jak jinak, další naše kroky vedou - do hospody. To je hrozné, dnes se opravdu vlečeme. Plánoval jsem dnes dojít až na Čerešienky (758 m), ale již nyní je jasné, že to bude maximálně Žitková… A Davidek opět s mobilem v ruce (ta závislost se již prý dá léčit) a že prý v kolik to jede domů. "Tak to si děláš prdel, ne?" "Ne, příště se musíme domluvit lépe." "Jestli odjedeš (odjedete), tak žádné příště nebude. Nebudu sedět sám jak nějaká homokláda v krčmě v Žitkové". "Ale to je vydírání." "Ano, to je…"No, neodjeli. Skončili jsme v Žitkové. V krčmě. A pak, protože Aljoša je velice družný kvartermacher, u místního fajn týpka Luboše doma. Ještě jednou s odstupem času děkuji za přístřeší v Žítkové. Večer byl opravdu náročný. Vždyť se již opakuji. Co hoši nenachodí, to dohánějí v nelihuprostých nápojích… Vlárský průsmykPřestože byl večer dlouhý, stíhám východ sluníčka. Společníky však na uzdě již déle neudržím, ti dnes opravdu míří domů… Další cesta vede přes Žitkovský vrch (669 m) a Hutiska (415 m) s Přírodní rezervací Hutě (19,82 ha) s výskytem řady chráněných rostlinných druhů. Ale objevují se tady i dva velice vzácní plži - vrkoč útlý (Vertigo anguistor) a vrkoč bažinný (Vertigo moulinsiana). Cesta pokračuje přes Rozepře (520 m) a rozcestí Bašta na rozcestí Na Koncích (630 m). Tady mě dosavadní parťáci definitivně opouštějí a zbaběle ustupují… No nic. Alespoň dnes doženu to, co jsem zameškal včera. Po hranicích pokračuji přes Peňažnou (upravené "piknikoviště") a Čerešienky (758 m) na rozcestníku uváděny jako Čerešienková. Další hřebenovka je bez velkých převýšení. Vede po příjemné lesní cestě, tu a tam se objevují omezené výhledy přes zarůstající paseky. Konečně je tady Javorník (783 m). Čert aby to ale spral. V reálu vedou značky jinak, než v mapě. Nesedí dokonce ani barvy. Modrá vede do Bylnice (zacházka), červená se (snad) motá úbočím někam dolů k Vláře. Volím proto zlatou střední cestu. Jdu po hranicích. Po hraničních kamenech. Příjemná lesní cesta s výhledy a udržovanými loukami. Zlatá střední cesta se za hraničním kamenem s číslem "2" záhy ukazuje jako ne až tak úplně zlatá. Ten sešup dolů byl opravdu pořádný prďák. Navíc dole musím obejít nějakou ohradu s pastvinami a prašná cesta vede k brodu. No náklaďák tady přebrodí bez problémů, mně by tady ale bylo do pasu… Nakonec přeskáču přes Vláru po šutrech a suchou nohou… Sidonie a VršatecZa nádražím ve Vlárském průsmyku je hospoda a obchod. Obojí ale zavřeno. Hospa se otevírá až za více než hodinu, to tady čekat nebudu. Nekonečnou Sidonií se přesouvám po cestě. Fádní a dlouhý úsek ale zpestří otevřený hostinec U Pekařů. Kofola přijde vhod, trocha energie se na táhlé stoupání pod Vršatec bude hodit. Den docela pokročil. Procházím horní konec Sidonie, kde se měly v minulosti nacházet dvě sklářské hutě. Přes rozcestí Sidonie, kopanice (360 m) a upraveného pramene na Kopanicích mířím vzhůru. Strmý výstup pod vrchy Hrabie (576 m) a Diel (758 m) nebere konce. Pak se ale les jako mávnutím kouzelného proutku rozestoupí a objeví se krásné louky s fantastickými výhledy k západu. A malíř Podzim tu nádheru ještě zarámoval úžasnými barvami. FotogalerieZobrazit fotogaleriiDalší cesta není tak úplně zřejmá, polní cesty se rozbíhají do více směrů a značek je poskrovnu. Je ale potřeba jít "po rozumu" a držet se traverzujících cest. Ty nezbloudivšího poutníka dovedou k hezké kapličce na rozcestí Brezová, kaplnka (650 m) pod horou Biely vrch (818 m). Tady se naskýtá další možnost dobrat vodu z upraveného pramene. Doplňuji zásoby a pokračuji k Vršatci. Za hřebenem začíná pořádně foukat. Ledový vichr, obzor se zakalil a na obloze se opět objevují cirry, které jsem viděl na obloze již ráno. Konečně se objevuje hrad Vrašatec na monumentálních Vršateckých bradlech (Vršatských bradlech). Tato část Bílých Karpat se matce přírodě opravdu vyvedla. Vršatec je opravdu krásný hrad, který umně využil těžko přístupného skalního terénu Vršateckých bradel. Původně gotický hrad byl založen v polovině 13. století k ochraně obchodní stezky z Moravy na Považí. Ve 14. století je Vršatec v držení Matúše Čáka Trenčianského a v 15. století Jana Jiskry z Brandýsa. Pobořen byl v roce 1680 během stavovského povstání a definitivní ránu mu zasadil požár v roce 1707. Na Vršatci mě jedni z návštěvníků varují, vidouc můj bágl, že má v noci začít pršet. Ha, zatím jsem nocleh neřešil. Chtělo by to najít nějaké přístřeší. V této oblasti ale žádné neznám a na hrad Lednica za světla dojít již nestihnu. Když navíc zjistím od dalších turistů, že hrad Lednica je z důvodů rekonstrukce nepřístupný, zvažuji odjezd z hor. Bradla dále na sever jsem již párkrát navštívil a když má pršet… Před tím ještě ale omrknu hrad Vršatec. Kouknu i nahoru na hřebínek. Na chodníku je (částečný) zátaras s nápisem, že vstup na skály zakázán. Nejsem si jist, zda-li je tím myšlen horní hrad a nebo skály vpravo. Ale patrně horní hrad, neboť jsem na vrcholu sám a zřejmě jsem porušil zákaz. Budu muset po návratu zjistit, jak se věci na Vršatci skutečně mají. Ale nechat si ujít ty nejfantastičtější výhledy by byl hřích. Nechce se mi věřit, že by tady byl vstup skutečně zakázán… Vše nakonec rozhodl autobus dole v obci (650 m) Vršatecké Podhradie (podle turistického rozcestníku) alias Vršatské Podhradie v mapě a na ceduli na okraji obce. Když jsem mířil do zdejší krčmy, vedle stojící autobus akorát startoval. Odjezd za tři minuty byl jasným znamením. |
|
Ještě toho večera jsem skončil v Dubnici nad Váhom. Chtěl jsem kamaráda Joža vytáhnout do krčmy, než pojede nějaký vlak. Nakonec ale vytáhl on mně a k nim domů. Nerad zneužívám pohostinnosti a ještě méně rád po třech dnech v horách, nečesán, nemyt… Ale nakonec mě od noční cesty odradilo několikahodinové čekání v Žilině. Takže ještě jednou díky za neplánovaný nocleh… Ranní spoje hezky navazovaly. Jo a nepršelo. Ani trochu… Fotogalerie, prohlédněte si fotografieLíbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Paradni prechod. Sel jsem ho v lete s brachou. Sli jsme z Kvetne do Valasskych Klobouku. Spali jsme na Lopeniku, Penazne a Kosaku. Hospudky na Mikulcine vrchu, v Zitkove a Sidonii jsme taky skoukli. Diky za clanek ;)
|